5/11/98 - Zima nikoliv prespani je to co nas vyhani ze spacaku. Vzpominam si, jak jsme peli oslavne ody na teple jihofrancouzske pocasi, kdyz jsme Nimes projizdeli opacnym smerem pred osmi dny. Nechci ani myslet na to jaka zima je touto dobou u nas.

Nastesti se po nekolika minutach stopovani oblacnost protrhava a paprsky slunce nas trochu prihreji. Pravdou vsak zustava, ze nejvice by nas zahralo, kdyby nas nekdo aspon kousek svezl. Ani se nam nechce verit, kdyz se z odpocivadla nehneme po jedne hodine usilovneho stopovani. Kratce pred polednem uz to vypada, ze asi spolecne neodjedeme. Otto tedy navrhne, abychom jeli kazdy solo. Rozdelime si zbyle jidlo. Ja dam Ottovi jednu konzervu a on mne pulku chleba. Po bratrskem deleni zacinam stopovat. Puvodne jsem si predstavoval, ze pokud budu stopovat sam nebudu cekat vice nez deset minut, ale to jsem se mylil. Behem cekani snim pulku chleba, ktery mi ma vystacit az do Cech. Pote cekam dalsi pulhodinu, nez stopnu nejake auto.

Zastavuje Francouz, ptam se ho zda-li jede do Lyonu a on souhlasne prikyvuje. Nasedam tedy a pokousim se zjistit kam az jede. On anglicky moc neumi a ja zase neumim francouzsky. Nasi spolecnou reci se stava spanelstina. Za pomoci mapy zjistuji, ze jede pres celou Francii temer az k nemeckym hranicim do Nancy. Asi dvacet kilometru za mesteckem Valence ridic najednou sjede z dalnice. Rika, ze jizda po dalnici je prilis draha. Po sjezdu z dalnice bloudime v jakemsi meste, abychom pro me dosti nepochopitelne vyjeli smerem na Chambery. Prekvapene koukam do mapy, ale ridic jako by si me nevsimal. Kdyz uz mapu studuji asi hodinu ridic se me zepta na co neustale koukam. Snazim se mu vysvetlit, ze jizda do Lyonu, pres Grenoble neni zrovna nejkratsi, on vsak cosi francouzsky zamumla a jedeme dal.

Zacina byt cim dal vetsi zima, kopce se zvedaji a my se ocitame v Savojskych Alpach. Kdybychom puvodne nemeli namireno do Lyonu, asi bych byl fascinovan okolni krasou, ale za techto okolnosti pouze premyslim, co by se stalo kdybych se nechal vysadit. Pocitam, ze by me zabralo jeden den nez bych dostopoval zpet na dalnici a tak my nezbyva nez soferovi duverovat. Kolem pul ctvrte dojedeme do Chambery. Ridic mi zacina vysvetlovat, ze zde se zde mel setkat s jakymsi pritelem, ale nyni, ze je pozde a nemohou se setkat. Prilis mu neverim. Kouknu do mapy a navrhnu mu, aby je domu pres Svycarsko, jemu se to vsak nelibi a tak jedeme smerem na Lyon. Zacina se stmivat a ja mam divny pocit. Preji si, abych uz z auta vystoupil. Projizdime temnymi lesy a ja tusim, ze dnes uz na hranice s Nemeckem nedojedu. Kdyz uz nam zbyva nekolik kilometru k hlavni silnici,ktera vede temer az do Nemecka, ridic zacne vzdychat, zivat a protirat si oci. Vubec se mi to nelibi. Najednou zastavime na nejakem parkovisti, ridic vypne motor a na muj dotaz co se deje, prohlasi, ze uz dal nejede, ale ze zitra me odveze kam budu chtit. Spat v aute s nim v zadnem pripade nebudu na to se mam moc rad. Zacinam si davat do souvislosti, k cemu slouzila zajizdka.Zvysim hlas a zacnu mu vysvetlovat, ze muj kamarad na me ceka na nemeckych hranicich. Zahy si uvedomuji, jakou kravinu jsem si to vymyslel. Dava mi mnoho prace, abych mou lez obhajil. Nakonec ridic podlehne memu verbalnimu natlaku a doveze me aspon na nedaleky najezd vzdaleny nekolik malo kilometru. Prestoze jsem nastvany, podekuji ridici za svezeni a co nejrychleji se vypakuji z auta.

Je neco kolem sedme hodiny a ja stojim na najezdu dalnice. Nevim zcela presne kde jsem a jakym smerem mam jet. Pochybuji, ze mi nekdo zastavi. Zastavujici luxusni automobil mi ale moje pochybnosti vyvraci. Ve spechu se ptam ridice, zdali jede smerem na Dijon. Odpovida, ze jede na opacnou stranu. Rozumi anglicky a tak se ho tazi, zda by mi nevysvetlil, kde se nachazim. Kdyz vidi, ze v atlasu Evropy s problemy nalezam Francii, slituje se vezme mne do auta a odveze na nejblizsi odpocivadlo, kde budu moci prejit most a dostat se tak na vyhodne stopovaci misto ve smeru na Dijon. Jsem velmi vdecny, ze po nekolika hodinach mohu mluvit s nekym normalnim, coz mne psychicky docela pozvedne. Dozvidam se, ze ridic byl zacatkem devadesatych let v Cechach a ze mu navsteva utkvela v pameti. Nedivim se a to jeste nevim, ze si jako turista zaplatil let v Migu 21. "Vase armada tehdy potrebovala vydelat a tak zvala zahranicni turisty na takoveto akce, byla to blazniva doba." rika Francouz. Informaci jsem docela sokovan a silne pochybuji, ze to byla armada, ktera vydelala penize na takovychto akcich. Po nekolika kilometrech se pred nami jako oaza objevi osvetlene odpocivadlo. S diky vystupuji a behem nekolika minut jiz zkoumam, zda na protejsim parkovisti nestoji nejake ceske kamiony. Stoji, a to je dukazem toho, ze jsem opravdu na spravnem odpocivadle. Zacina mi byt zima na hlavu, v ten moment si vzpomenu, ze jsem moji nejoblibenejsi cestovatelskou cepici nechal v aute u podivneho Francouze. "Mozna byl fetisista," pomyslim si. Jak se zda humor me neopustil.

Je docela pozde vecer a ja povazuji za nejvyhodnejsi stopovat na benzinove pumpe. Asi po ctvrt hodince prijizdi tankovat muz a zena. Muz jde platit. Vypada velmi sympaticky a ja mu kratce vysvetluji co jsem zac a kam bych se rad dostal. S litosti rika, ze nejede do Dijonu, ale do Strasburku. "Ale tam ja taky jedu!", vyhrknu. "Zeptejte se tedy vasi manzelky, zda by nemela nic proti." rikam jiz mnohem klidneji. Muz souhlasi, jde zaplatit a kdyz od auta ukazuje zdvizeny palec, vim ze mam vyhrano. Pri nakladani batohu do auta zjistuji, ze muz a zena sebou maji jeste docela pohlednou asi dvacetiletou dceru. Rodinka je docela prijemna, ale trosku me zarazi kdyz zastavime na prvnim odpocivadle. "Jenom se vymenime." rika ridic. Jak se dozvidam ridi uz od rana a je unaven, proto nechava ridit svou manzelku. Moc si ale asi neodpocine protoze manzelku celou cestu kontroluje. Neprilis vysokou rychlosti dojedeme na dalsi odpocivadlo, kde se kona dalsi vymena ridicu. K volantu prichazi dcera a hned od zacatku nasazuje vcelku sportovni jizdu a otec kupodivu usina. Zmena na sedadle ridice se kona jeste nekolikrat. Asi dvakrat docela tvrde usnu, ale nastesti neprejedu benzinovou pumpu u ktere se chci nechat vysadit.

Jakmile vystoupim zacne mi byt ukrutna zima, klepu se jak osika. Ptam se proto u prvniho auta s nemeckou espezetkou, nevzali-li by me do Nemecka. Vzali by me, ale jsou plni a tak mam, jak se zda, smulu. Za chvilku vsak na me ridic mavne. Naslo se misto! V aute uz jsou dva stopari. Kluk a holka jsou Nemci a jedou take ze Spanelska. Docela je obdivuji, nejen proto, ze si asi mesic ve Spanelsku vydelavali zpivanim po namestich, ale i proto, ze kluk je telesne postizeny a musi sebou vozit vozik. Spolecne dojedeme az na benzinku u nemeckeho Freiburgu a tam se rozdelime.

Venku zacina byt docela dost neprijemne chladno a tak se hreji v teple prodejny nalezici k benzinove pumpe. Kontaktuji prijizdejici ridice, ale nelze se divit, ze vzhledem k pokrocile nocni dobe nikdo nechce vzit do auta neznameho cloveka. V jednu chvili mi do oka padne italsky kamion. Jeho ridic vypada jako docela spravnej sympatak a opravdu neda ani moc prace ho premluvit, aby me kousek svezl. Frederico je moc fajnovej Ital. Anglicky moc nemluvi, ale Spanelstine rozumi. Behem cesty mu vypravim o nasi ceste a on mne zase vypravi o jeho zivote v Italii. Vsechno je v pohode do doby nez mu zazvoni telefon a jeden nebo take jediny Frederikuv zamestnanec mu oznami, ze mu auto prestalo jet nekde v nemeckem predhuri Alp. Od te doby se Frederiko venuje predevsim vyrizovani telefonu, ale ani problem s autem nevymaze z jeho tvare usmev. Loucime se na odpocivadle za Karlsruhe.

Moje hodinky ukazuji asi tri hodiny rano. Na nemeckou zimu se asi jen tak neaklimatizuji, proto se snazim nekoho zastavit. Lide jsou nezvykle vstricni, ale vsichni jedou jinym smerem, nez ja bych potreboval. Nakonec ve 3:50 ukecavam Americana, ktery jede do prace. Je to sice vojak, ale aspon se muzu zahrat v jeho aute. Povida se s nim docela dobre a tak ani nekomentuji to, ze jede jinam nez puvodne rikal. Je v Nemecku teprve rok a tak se mu asi nazvy Heilbronn a Heidelberg zneji stejne.