3/11/98 - "Vstavej! Hele vypada to, ze z mesta vyjizdi hodne aut", to jsou prvni slova, ktera Otto pronese. Mozna bych vydrzel spat dele, ale poznamka tykajici se provozu mne nuti vstat. Za nekolik minut si jiz oba kratime dlouho chvili stopovanim. Asi po pul hodine se priklanime k nazoru, ze stopovani ve Spanelsku neni dobre ani o svatcich ani v pracovni dny.

Po nekolika minutach se, ale stavame optimisty. Pred nami se objevi Mercedes s francouzskou poznavaci znackou. Auto zastavuje tak, ze blokuje temer vsechen provoz na dalnici, ale to jeho ridice zjevne vubec nevzrusuje. Po chvilce se nam i pres jazykovou barieru, podari zjistit, ze deda s babkou maji namireno do Marseille. Jedou az z Maroka a vezou si vozik plny harampadi a nejake pobozne obrazky. V aute je smrad, jaky byva obvykle v neobydlenych domech. Zapach se jeste zvyrazni pote co babka zapne ventilaci. Deda malicko mluvi nemecky a tak se snazime zjistit, kam az nas odveze. Zda se nam, ze deda rozumi, ale odpovedi se bohuzel nedockame. Po chvili se deda zacne s babkou bavit, nerozumime mnoho, ale usuzujeme, ze deda by nas odvezl az do Francie. Deda vyslovuje casto Marseille, zatimco babka odsekava: "Murcia, Murcia!". Po docela dlouhe dobe zastavujeme u benzinky a uvitame prilezitost jit se nadychat cerstveho vzduchu. Po nekolika minutach opet sedime v aute a ritime se na Murcii. Po par desitkach kilometru se ocitneme pred Muricii a zastavujme u benzinky. Deda nam oznami, ze dnes budou stavet v Murcii a proto musime vystoupit. Neverime, ze nasi dobrodinci budou ve meste opravdu stavet a tak jsme trosku nastvani. Zahy si ale uvedomime, jakou dalku nas odvezli a jsme ve vetsi pohode.

Benzinka se nezda byti prilis zivou, proto jedeme zkusit sve stesti k neprilis vzdalenemu dalnicnimu najezdu. Cestou mijime pomerancovnik a ja sbiram jeden pomeranc. Z Malalgy mam zkusenost, ze pomerance ze stromu maji nakyslou chut a tak opatrne ochutnavam tento kousek. Jake je vsak moje prekvapeni, kdyz moje chutove bunky signalizuji vynikajici sladkou chut. Nevahame a vracime se ke stromu. Prestoze v batohu mame dost mista a dokazali bychom sporadat nekolik desitek pomerancu snazime se nechovat se chamtive. Stanovuji maximalni mnozstvi odebranych pomerancu 4 ks/osoba. Prvni tri kousky se mi dari zkonzumovat behem nekolika malo minut, posledni pomeranc se rozhoduji dovezt domu jako suvenyr. Po pomerancove snidani se mi stopuje mnohem lepe, nicmene auta na moji zlepsenou naladu nereaguji a tak asi po hodine stopovani opoustime najezd na dalnici.

Odchazime smerem, kde tusime dalsi benzinovou stanici. Po pulhodine na misto dojdeme, ale k nasemu prekvapeni se neocitneme u benzinky, ale u motelu. Je kolem poledniho, teplota urcite pres 30st.C a k tomu uplne bezvetri. Kolem nas se v delce nekolika kilometru rozprostiraji nekolika kilometrove plane posete pomerancovymi sady a v dalce za nimi se zdvihaji nevysoke kopce. Pred prazicim se sluncem neni ukrytu. Vodu uz nemame zadnou. Pred jistou dehydrataci nas zachrani neznamy clovicek. Odveze nas par kilometru k benzince, ktera se zda byti velmi pohostinnou oazou. Tece tu voda, da se zde koupit chleb a parkuji zde vozy s mezinarodnimi poznavacimi znackami.

Jsme hladovi, sluncem znaveni a ziznivi, proto se rozhodneme poobedvat v chladivem stinu benzinky. Jakmile rozdelame konzervu, pribehne k nam pes. Jeho pohled prozrazuje, ze by se s nami rad zapojil do procesu konzumace. Mame vsak ohromny hlad a na chudaka psa zbude jenom vicko konzervy k olizani. Po obede se dojdu zcivilizovat na toalety prilehle restaurace. Otas zatim prochazi parkoviste a zjistuje, zda-li nejaka auta jedou smerem na Valencii. Kdyz se vratim, dostava se mi naprosto presneho reportu o destinacich vsech vozidel parkujicich v okoli. I presto, ze misto vypada mezinarodne, nikdo si do vozu nechce vzit dva cizi stopare. Po nejake chvili usoudime, ze presun od benzinky na dalnicni najezd nebude naprosto od veci. Sance, ze by nam nekdo zastavil se nezdaji byti prilis vysoke. Ku vseobecnemu prekvapeni nam po relativne kratke dobe zastavuje osobni vuz

Muz jede sice do Muricie, ale mi navzdor tomu, ze stopovani v Muricii bude tezke nasedame. Svoji Spanelstinou vypravim o nasi ceste a o tom jakou dalku mame jeste pred sebou. Muz vypravi o tom co dela. Dozvidame se, ze je barman a pracuje v Muricii, zrovna jede do prace. Kdyz nam ukazuje sjezd z dalnice, kterym obvykle jezdiva, vime ze jsme narazili na skveleho cloveka. Barman nas odveze dalsich asi dvacet kilometru. Zastavi na odpocivadle za Muricii, kde nas pozve na pivo a da nam par rad. Maximalne vdecne podekujeme a pokousime se opet stopovat.

Nasim stestim je, ze temer vsechny kamiony museji projizdet odpocivadlem, jelikoz je sem odklani policejni kontrola, aby zkontrolovala dodrzovani bezpecnostnich prestavek. Uplyne kratka chvile a my hazime batohy na korbu nakladaku a uz se vezeme s mladym Spanelem na Valencii. Nejedeme sice zrovna rychle, ale nestojime a to je hlavni! Trosku nas sice prekvapi, kdyz u Alicante sjedeme z dalnice, ale pote co nas sofer ujisti, ze cesta je skoro stejne rychla, ale bez poplatku, jsme klidnejsi. Na puly cesty mezi Alicante a Valencii jeste zastavime abychom nalozili nejake pytle a plakaty. Pri nakladani nam poprve zacina byt zima, pokud se ovsem da mluvit o zime. Venku je asi tak 18st. C, ale fouka chladivy vitr. Uvedomujeme si vsak, ze toto pocasi je velmi komfortni oproti pocasi u nas doma, kde teploty osciluji mirne nad nulou. Pote co nalozime uhanime jiz bez zastaveni smerem na Valencii, dostava se nam ujisteni, ze nas ridic vysadi nekde na benzince za Valencii. Behem cesty vsak soferovi zazvoni telefon a on nam sdeluje, ze cilem jeho cesty jiz neni jeho domov, jak puvodne predpokladal, ale Zaragoza. Nastesti, ale vyklada ve Valencii a tak nas doveze do Valencie a dokonce nas vysadi na vhodnem miste pro vyjezd z mesta.

Je neco po osme hodine, tma jak v pytli a tak se na stopovani vykasleme. V blizkosti je hypermarket a tak se zde rozhodneme utratit penize za chleba a za Nutelu. Chleba nam prodaji, sklenicku Nutely vsak musime vratit, nebo si vzit cely karton. I kdyz bychom si mozna radi zamlsali, na karton Nutely opravdu nemame a tudiz odchazime pouze se dvema bochniky chleba. Sporadicky se pokousime stopovat, ale moc se nam to nedari a pote co se pred nami rozprostre vyhled na more nevahame ani minutu, rozbalujeme spacaky a snazime se usnout.

Predpokladam, ze prave travim letosni posledni noc u more a z toho duvodu uprene pozoruji temne more a vdechuji svezi morsky vzduch. Tato cinnost je natolik unavujici, ze neubehne ani nekolik minut a ja usinam. Nevim presne zda mam ci nemam sny, kdyz ale Otto v noci rekne: "Ondreji!, Ondreji!" domnivam se, ze nas chce nekdo prepadnout a tak se vzedmu k odporu, a vyskocim ze spacaku a kdyz jsem v zakladnim sumo postoji dozvim se, ze Otto mi chtel sdelit jenom nejaky nesmysl a tak opet usinam, posilen pocitem, ze jsem schopen se instinktivne branit.