2/11/98 - Neprijemnou cinnost ranni vstavani nam usnadnuje pohled na more. To je tentokrat ponekud rozbourenejsi diky vetru, ktery si pohrava nejen s morem, ale i s nasimi vecmi. Proto rychle sbalime spacaky a vyrazime na nedalekou silnici.
Vecer se nam sice zdalo, ze misto na ktere se nyni vracime bude perfektni na stopovani, ale bohuzel jsme se mylili. Pondelni provoz je velmi slaby, nase predpovedi o tom, ze na svatek dusicek nebudou jezdit zadna auta vychazi temer na sto procent. Nahle se vsak na kopci objevi kamion, ktery se riti smerem k nam. V posledni chvili si vsimneme, ze mam nemeckou espezetku a prosime ze vsech sil. I pres pomerne vysokou rychlost kamion brzdi a zastavuje asi o 500m dale. Vypada to, ze Malaga nebude misto, kde stravime zbytek sveho zivota.
Dobehneme kamion a temer bez ptani se do nej nasoukame. Ridic je celkem pohodovy Nemec. Mluvi docela rychle a tak s nim konverzuje hlavne Otto. Ja sleduji nadhernou krajinu kterou projizdime. Od ridice se dozvidame se, ze dalnice tady na jihu jeste nevynalezli, ale ze za pred Almerii uz dalnici postavili a tak teoreticky az do Prahy nemusime stopovat na okreskach. Tema dalnice privede naseho sofera ke vzpominkam na cesty kterymi projel. Vypravi jak kamion prohanel po prasnych cestach v Rusku a v Rumunsku. Z jeho vypraveni se dozvime take, ze ridice dela uz pres dvacet let a kdyz zacinal jezdil i se svou manzelkou, ta ma ted na starosti sest deti a pry mu toleruje i to, ze ho vidi jednou nebo dvakrat mesicne. "Vzdyt take jezdila tirakem!" rika ridic. Samozrejme, ze bychom se s timto kamionem radi dostali co nejdale, proto se snazime zjistit, kde je jeho konecna stanice. Ridic sice jede az do Vidne, ale je ochoten nas odvest do Valenci, coz je asi 600 km. Nejdrive vsak musi nalozit ovoce, ktere Rakusane budou konzumovat. Nakladka by mela trvat chvilku, coz znamena ze dnes bychom mohli dorazit za Valencii. Asi po hodince cesty dorazime na misto nakladky. Nez ridic dojde zjistit do kancelari, kde presne ma nalozit, preme se s Ottou o to zda mame ridice ukecavat k tomu, aby nas vzal az do Vidne. Mne pripada cesta z Malagy do Valencie jako dostatecny uspech. Otto je zjevne neveri, ze nam ve Spanelsku zastavi jine auto a rad by dojel az do Vidne. Po nekolika minutach vyjde sofer z kancelari a oznami nam neradostnou novinu. Nalozeno nebude mit drive nez ve ctyri nebo pet hodin odpoledne. Dohodneme se, ze si vezmeme veci a odejdeme se na ctyri hodinky rekreovat na nedalekou plaz, zatimco nas sofer bude cekat na to, nez mu nalozi.
Kdyz dorazime na plaz, necham veci Ottovi na hlidani a jdu si zabehat. Beru si sebou penize, kdybych nahodou narazil na nejaky supermarket. Uz dlouho jsem nebehal po plazi a protoze tato cinnost patri mezi me nejoblibenejsi cinnosti, nechavam se unaset krasou okamziku. Jsem unesen natolik, ze malem prebehnu obchod s potravinami. V obchudku koupim misto vyprodaneho chleba pecivo na hot dogy, nejake obarvene mleko a nejlevnejsi susenky. S timto nakladem bezim o neco pomaleji na misto, kde se na slunci vyvaluje Otto.
Nikam nepospichame a tak si delame maly piknik. Otto na pocatku jedl o dost vic nez ja a tak mi zacina byt trapne kdyz ted jim i jeho porce. At delam co delam nemohu se chuti konzumovat pri pohledu na nase potraviny zbavit. Kdyz dojde na konzumaci obarveneho mleka Otto se pozastavi nad tim proc jsem ho koupil. Vysvetluji ji mu, ze proto, abychom v sobe meli nejake bilkoviny. Tak mi to vzdy vysvetlovala maminka. Po chvilce zkoumani obalu, Otas prohlasi: "Tak v tomhle mliku je vsechno jen ne bilkoviny." Pote co si ctenim obalu zopakuji chemicke zkratky, mi nezbyva nez souhlasit.
Pri tom vegetovani na plazi den utika docela rychle. Otto netrpelivy z toho, abychom nepropasli spoj do Vidne se snazi me popohnat. Bere jako zert, ze se jdu koupat. Ja jsem vsak docela v klidu a ve chvili kdy ma Otino sbaleno ja vbiham do more, abych se naposledy pred krutou ceskou zimou smocil v mori. Muj spolucestujici je jeste ochoten me vyfotit, ale pak jiz odchazi ke kamionu. Ja vybehnu z vody a jiz celkem ve spechu balim, abych byl u kamionu vcas. Pote co spesnym krokem dojdu k nasemu vozu spatrim Ottu jak posedava na chodniku. Zda se, ze jsme nemuseli tolik spechat. Asi po pulhodine se objevuje nas ridic, aby nas informoval o tom, ze se nakladani opet zpozdilo. Mozna ze odjede v osm, mozna v deset. Na tohle nemam nervy ani ja ani Otto. Cely den se jsme proflakali, jako kdybychom doma nemeli dost povinnosti. Nezapomeneme ridici podekovat a ten nam slibuje, ze kdyz nas potka na ceste, tak nas znovu sveze.
Stopovani na silnici u ovocnarske firmy se nezda byti prilis nadejne, presto nam po chvili zastavuje auto. Ihned pochopime, ze jedini strizlivi jsme ve voze my dva. Zadni sedadlo sdilime spolu se starsi, zenou. Jak se pozdeji dozvime my bychom ji meli delat spolecnost. Ja jsem se z toho nastesti vyvlekl tak, ze jsem nastoupil jako druhy a tesnim se mezi Ottou a dvermi. Nas ridic na Spanela moc nevypada. To nam potvrzuje slovy: "I'm not from fucking God I'm from fucking Allah". Ihned je nam jasne, ze jeho rodnou zemi je Maroko. Kdybychom tohle auto stopnuli nekde v pousti, asi by me to bylo prijemnejsi. Na druhou stranu clovek se kazdy den neprojizdi nad nekolikasetmetrovymi utesy Sierra Nevady s opilym ridicem. Kdyz Marokanec zastavi v hospudce na sklenicku neodporujeme a nechavame se pozvat. Ja sice srkam Colu, ale Otas si radsi dava pivo, asi by nerad skonal v nejake te propasti strizlivy. Kdyz najedeme na dalnici, ktera smeruje primo na Almerii a nelemuji ji zadne utesy, skaly a propasti, citim se o dost bezpecneji. Nejvice se mi ale ulevi, kdyz vuz ve zdravi na sjezdu do Almerie opustime.
