31/10/98 - Posledni rijnovy den se probouzime nekolik desitek kilometru od nejjiznejsiho cipu Evropy. Nase spacaky jsou doslova promacene rosou, ktera k ranu padla a tak zatimco my jiz pilne snidame, nase spacaky se vyvaluji a nechavaji se vysouset vychazejicim spanelskym sluncem.

Nesnidame prilis dlouho, proto jeste mokre spacaky balime do batohu a vyrazime stopovat. Tryskem vyrazime k autu zastavujicimu vzapeti po nasem prichodu na silnici. Spanelsky se dotazuji, kam ma auto namireno a dostava se mi anglicke odpovedi: "We are going to Malaga." Ihned po nasednuti se dozvidame, ze muz a zena v jejichz aute se vezeme jsou Nemci vracejici se z dovolene. Maji namireno do Malagy na letiste a odtud zpet do Nemecka. Zvazujeme zda-li se mame svezt az do Malagy, ale kdyz mijime nejjiznejsi plaze evropskeho kontinentu rozhodneme se vystoupit a relaxovat na plazi.

Voda v mori je prijemne tepla, obloha bez jedineho oblacku. Susime spacaky, ja blbnu v pisku na liduprazdne plazi a Otto nacvicuje opalovani. Jakmile jsme dostatecne vyblbnuti,sbalime spacaky a chvilku se divame z vyhlidkoveho mista na azurove modre more v dali lemovane snehove bilou plazi. Pote co se vynadivame dojedeme na nedalekou zriceninu a kdyz na ni vystoupame, naskytne se nam jeste fantastictejsi vyhled. Zda se nam, ze na obzoru vidime Afriku, ale vazne o tom pochybujeme.

Po sestoupeni ze zriceniny se postavime na cestu a zaciname opet stopovat. Za nekolik minut nam zastavi deda, ktery nas sveze do jeden kilometr vzdalene Tarify. Na odbocce do mestecka se nechavame vysadit. Slunce pali a z mista kde stopujeme mame nadherny vyhled na more a na prilehle hory. Po prvni hodine stopovani nam tento pohled jiz tak nadherny nepripada. Po dvou hodinach zname jiz okoli nazpamet.

Kdyz se z mista nepohneme ani po trech hodinach prestanu sledovat cas a zacinam polohlasne nadavat. Otto navrhuje, abychom poposli asi o kilometr dal na kopec, kde bude udajne nejaky vyhodnejsi najezd. Ja odmitam jit kamkoliv, nemam duvod zustat, ale take se mi nikam nechce jit. Zatimco ja zustavam, Otto po chvilce odchazi se slovy: "Sejdeme se v Gibraltaru." Otas vyjde asi do pulky kopce, ale pote se vrati mrskne batohem na zem a beze slova spolecne a neuspesne stopujeme asi dalsi pulhodinu. Auta kolem nas bez povsimnuti projizdeji a tak nakonec uznavam, ze jakekoliv jine misto musi byt ke stopovani prihodnejsi. Bereme batohy a asi za pul hodinky se ocitame na kopci. Je zde dalsi vyjezd z mesta a krome toho fantasticky vyhled na more, hory, nejiznejsi bod Evropy a dokonce, ted jiz bez pochyb, vidime v mlze mirne zahaleny africky kontinent. Nezbyva mi nez si pripustit, ze jsme sem meli vyjit uz davno. Pote co se vynadivame se stava dokonce maly zazrak, po nekolika nekonecnych hodinach stopovani nam zastavuje auto.

Spanelka, ktera nas veze, zrejme nepochopi, ze jsme cizinci a celou cestu se nam snazi davat rady a popisuje okoli, mluvi vsak asi dvojnasobnou rychlosti nez je obvykle a ja z jejiho monologu chapu sotva polovinu. Doveze nas do pristavniho mesta Algeciras.

Algericas je docela exoticke, ale nikoliv bezpecne mesto. Mnohe naznacuje prezdivka mesta - brana do Afriky. Nekolik minut po tom co nas Spanelka vysadi z auta se ocitneme ve ctvrti, kde nam na kazde krizovatce snedi muzi nabizi drogy. Cistota by take zcela jiste nemohla byt znakem mesta. Za ciste se da povazovat pouze centrum mesta, ktere je, diky svym klikatym ulickam a namesti pripominajicimu nadvori nejakeho palace, dosti exoticke.

Potrebujeme si vymenit nejake penize a tak hledame smenarnu, ktera je otevrena i v sobotu odpoledne. Smenarnu nakonec za pomoci mistnich obyvatel nalezneme a vydavame se smerem na Gibraltar. K vyjezdu z mesta nas ceka celkem dlouha cesta. U vyjezdu vsak zjistujeme, ze na stopare tady opravdu nemysleli, mista na okraji silnice je tu tolik, ze i motorka by mela problemy zastavit. Nezbyva nam nic jineho nez jit po okraji dalnice pesky a doufat, ze po nekolika kilometrech se silnice rozsiri. Asi po peti kilometrech se pred nami objevuje benzinka. Gibraltar mame na dohled, v nohach ale dost kilometru. Padne rozhodnuti, ze z casovych duvodu Gibraltar na sve ceste vynechame. Navsteva poloostrova pro nas aspon zustane nesplnenym snem a budeme mit duvod se do techto koncin nekdy v budoucnu vratit.

Nechceme dlouho cekat, vyrabime proto ceduli s napisem France-Germany-Czechoslovakia. Rikame si: "Cedule vyrobena z kartonu by v techto koncinach by mohla pusobit docela exoticky." A opravdu! Po chvilce nam zastavuje starsi muz, jenz je, jak se dozvidame, majitelem hotylku v Algecirasu. Javier, tak se muz jmenuje, se jede vykoupat do lazni, ktere nechal vybudovat Cesar. Nabidne nam, abychom jeli s nim a dobre udelame, kdyz neodmitneme. Velmi exoticke prirodni lazne jsou na okraji vesnicky Casares. Koupel nas nadherne osvezi. Pri ceste nazpet se na krizovatce, na ktere ridic jede opacnym smerem, rozloucime.

Pokud kdykoliv pojedete na jih Spanelska muzete navstivit Javieruv hotylek, ktery je pro svou cistotu a pratelske prostredi doporucovan i v pruvodci Let's GO Europe. Kontaktni adresa je: Javier Sampalo, Hostal RIF, c/ Rafael de Muro 11, Algericas.

Povecerime na plazi a jiz za tmy vyrazime stopovat. Zapinam blikacku na kolo a pripinam ji na sebe. Neverime, ze by nam nekdo zastavil, ale nastesti se mylime. Nasim ridicem na dalsi asi triceti kilometrove ceste do Marabely je restaurater. Pri vystupovani nam nabizi penize na jidlo a piti, ale s diky jeho nabidku odmitame a opet pokousime sve stesti. Stojime v miste, kde neni dostatek mista pro zastaveni a proto se po chvili rozhodneme jit hledat lepsi misto. Projdeme mestem a silnice se zmeni v dalnici, presto se rozhodneme jit dal. Je pozdni vecer a provoz na nase pomery nezvykle husty.

Dalnice je pomerne siroka a dobre osvetlena, chuze po ni se zda pomerne bezpecna. Zahy se pred nami objevuje zuzeni v podobe mostu . Odstavny pruh ve kterem jdeme zde konci a pokracuje opet az za mostem, nezbyva nam nez se vratit nebo most prebehnout ve chvili kdy nepojede mnoho aut. Provoz je sice stale husty, ale i presto se rozbihame na asi nejrychlejsi stovku naseho zivota. Most nakonec za povzbuzovani klaksonu projizdejicich automobilu ve zdravi prebehneme. Auta kolem nas jezdi cim dal rychleji. Verime, ze za nejblizsi zatackou bude cerpaci stanice nebo aspon sjezd z dalnice. Mijime varovne semafory a za zatackou se nam naskyta pro nas udesny pohled. Po hodine cesty, vydesene zirame do utrob obrovskeho tunelu. Cesta nazpet je pro me neprijatelna stejne jako to abych vlezl do tunelu. Do tunelu kazdou sekundu vjedou dve auta. Hluk pred tunelem je hrozny. Otto se presto rozhodne do tunelu vlezt. Jeste nez tam vejde upozornuji ho, ze pokud se nevrati do tri minut volam 112. Za minutu je Otto, z revu v tunelu temer ohluchly, zpatky. Tunel je nepochybne delsi nez jeden kilometr.

Zaciname se dohadovat o tom, kde budeme spat. Muj navrh spat v delicim pruhu dalnice, kde zrovna stojime, se Otasovi prilis nezamlouva. Pri dalsim dohadovani vsak zjistujeme, ze bude problem dostat se mimo dalnici, aniz bychom se museli vratit na pocatek dalnice. Hora, kterou tunel provrtava je prilis prikra na to, abychom ji mohli v tuto nocni dobu prekonat. Doufame, ze bude mozne vylezt na most, ktery je asi tri sta metru za nami. U mostu sundavam batoh, vytahuji pradelni snuru, kterou, po vzoru Mirka Dusina, sebou nosim. Jakmile se vydrapu na most, hazim jeden konec snury Otasovi a ten na ni privazuje muj batoh. Pote co batoh vytahnu hazim provaz Otasovi a ten se s jeho pomoci dostava na most. Pocit ktery mam, kdyz se dostanu z dalnice, mohu smele prirovnat k pocitu, jaky jsem mel pri odchodu z vojny do civilu.

Je kratce pred pulnoci, jsme unaveni a me se uz nechce pokracovat v ceste. Navrhnu misto pro spani pobliz mostu, ale Otto se ma strach, ze na onom miste by nas obtezovala divoka zver a tak pokracujeme v hledani vyhodnejsiho mista. Vyjdeme na kopec a ocitneme se na okraji mestecka. Po asi hodinovem patrani se cestou kolem golfovych hrist a luxusnich hotelu dostavame na plaz, kde zcela vycerpani ulehame ke spanku.

Jak se dozvime pozdeji dozvidame usiname v jednom z nejluxusnejsich a nejdrazsich mist Spanelska. Mame, velke stesti, ze nas z plaze, kde se obycejne vyvaluji lide jako napriklad majitel klubu Atletico Madrid, nevykope ochranka ani policie.