Asi za hodinu jsem uz sedel v service busu do Irbidu, odkud jedu do Ammanu. Rozdil oproti Syrii je tu zretelny: Jordansko je cistsi, autobusy skoro nove. Jelikoz je podvecer (asi sest) a projizdime venkovem, pusobi vse klidne a mirumilovne. Kral Hussein bude asi o trochu lepsi vladce nez syrsky prezident Assad. I kdyz vzpominam si na jeho liknavy postoj v dobe krize v Perskem zalivu, kdyz si nechal nad hlavou litat iracke scudy mirene na Izrael a kdo vi, jak to bylo s pasovanim zbozi pres Akabu do Iraku.

Prijizdime do Irbidu na autobusove nadrazi, ktere je hodne vzdalene od centra. Chytre reseni, ktere vsak znamena vzit si taxika, kdybych chtel do centra.

Silnice tu jsou perfektne znacene arabsky a anglicky. Mluvi tu anglicky vice lidi nez v Syrii. V autobuse nejel nikdo v tradicnim odevu (na venkove mi to pripada dost divne).

Nasedam do autobusu do Ammanu. Busy tu funguji podobne jako napr. shuttle service mezi New Yorkem a Washingtonem, DC, kde kdyz se zaplni jedno letadlo, ihned odleti a je pristaveno dalsi. Tzn. zadny jizdni rad, ale jizdy ciste podle poptavky - na kratsi vzdalenosti je to na Blizkem vychode rozsirena metoda.

Menou je v Jordansku dinar (asi 40 Kcs), ktery ma 1000 filsu a 10 filsu je zaroven piastr.

Po osme hodine vecer jsem v Ammanu (=14 hodin cestovani, vetsinou v syrskych mikros). Jsem zniceny a mam hlad. Nechci do hotelu, tak si musim najit jine misto na spani (coz nebude v tomhle velkomeste zadna sranda). Nachazim se u Abdali station, ze ktere jezdi busy na sever. Nastesti je tu kopec s malou plosinkou kam neni videt. To je to prave misto.

Den 20, utery 25. 8. - Probouzim se asi v 7.30. Musim najit hotel Cliff, ktery mi v Palmyre kazdy doporucoval. Ma byt asi 2 km na jihovychod od Abdali station. Orientuju se podle slunce. Mam stesti, asi za pul hodiny jsem u nej. Zvenku vypada omsele. Dole jsou obchody, v prvnim patre kavarna a hotel je ve zbytku budovy. Mam postel na strese na verande. Je to tu fajn.

Nejprve musim obehat viza, abych pak mel na zbytek pobytu klid. Amman je hezke mesto postavene na nekolika kopcich. Od stredu mesta se na zapad tahne 8 kruhovitych namesti (circles), ktere slouzi jako dobre orientacni body. Libanonske velvyslanectvi je na druhem kruhu, syrske na tretim (zde se take soustreduji movitejsi obyvatele, jsou tu i ministerstva turismu a zahranicnich veci). Nase velvyslanectvi je trochu dal za tretim kruhem na jednom z kopcu.

Jdu nejprve na libanonske velvyslanectvi zeptat se co vsechno potrebuju na vizum - pry pas, fotku a notu (dopis z naseho velvyslanectvi). Asi za pul hodiny na to uz mluvim na nasem velvyslanectvi s velvyslancem, ing. Jindrusem. Podle nej je pro majitele normalnich pasu nemozne dostat libanonske vizum. Presto mi dava notu (i pro Syrii) abych to zkusil. Taky je tu moc prijemny urednik (Jordanec), ktery se mi snazi co nejvice pomoci (dokonce kdyz velvyslanec jeste nebyl na velvyslanectvi, pokousel se premluvit velvyslancovu zenu, aby tu notu podepsala ona, abych nemusel cekat!).

Dnes je uz ale pozde abych zadal o vizum jak na Libanonu tak Syrii, vracim se do hotelu (cesta trva asi 1/2 hodiny pesky). Mezi 1. a 2. kruhem je Iracke velvyslanectvi. Musim rict, ze se mi libi nejvice ze vsech velvyslanectvi. Vstupni brana je jakoby kopie Istariny brany v Babylonu a ma krasnou zelenou barvu. Vojak, ktery ho hlida mi vsak nedovoluje abych si udelal fotku.

Vubec je tady nejak moc vojaku, asi jako v Izraeli. Tam na to maji duvody, ale tady ne (leda pokud se obavaji Palestincu - Jordansko je totiz jejich nejvetsi utociste).

Odpoledne si prohlizim stred mesta. Moc toho tu neni, protoze to az do roku 1948 byla jen bezvyznamna vesnice. Maji ale hezke divadlo a neuveritelne rozpadlou citadelu. Je z ni ale hezky pohled na kopcovity Amman.

Koupit se v Ammanu da snad vse, zvlaste na Zlatem trhu v centru mesta, kde je take cerny trh. Hodne veci jsou ale padelky. Nikomu tu napriklad nevadi, ze porusuje prava firmy Adidas a prodavaji boty se tremi pruhy o 106.

Koupil jsem si noviny Jordan Times. O stredni Evrope tam nic neni, spis o Strednim vychode. Tahle zeme je ponekud pro-iracky zamerena, alespon podle clanku v novinach. Kral Hussein je prave v Minnesote, nasli u nej rakovinove nadory. V novinach se o Jeruzaleme mluvi jen jako o "okupovanem Jeruzaleme". Maji i svuj letopocet, ktery zacal kolem roku 622 n. l., kdy Mohammed utekl z Mekky. Tento rok je rok 1413 dziddy.

Vecer prijizdi Steve. Tusil jsem, ze se tu potkame, protoze jsme v Palmyre o tomhle hotelu moc slyseli.

Den 21, streda 26. 8. - Rano jdu zanest vsechny veci na libanonske velvyslanectvi. Vracim se tam pak po 10.30, ale vizum nedostavam (Jindrus mel pravdu). Hned tedy odnasim pas na syrske velvyslanectvi, abych mel alespon tohle vizum do zitra. Je tam strasna tlacenice, zda se, ze skoro kazdy v Ammanu chce do Syrie. Potkavam tam Richarda, jednoho zajimaveho Americana (studoval v Kanade bibli, bude misionar, asi pry na Papui-Nove Guinei, vetsinu zivota prozil v Japonsku a ted byl 5 mesicu v Indii).

Z velvyslanectvi jdeme s Richardem na autobus do Jerashe, mesta, ktere ma ruiny starovekeho mesta jako Efes. Kdyz dorazime na misto, shledavam, ze Jerash je hodne podobny Efesu.

Vecer jsem zase zpet v Ammanu.

Den 22, ctvrtek 27. 8. - Dnes se asi nikam nedostanu, budu muset trcet v Ammanu, protoze si mam v 13.30 jit pro syrske vizum a pak uz je prilis pozde nekam jet. Mozna je to i dobre, alespon si trochu odpocinu. Citim se silene utahany a od Albu Kamal mam stale jeste problemy se zaludkem.

Dopoledne zjistuji jak jedou autobusy na Petru, skalni mesto na jihu Jordanska, kvuli kteremu jsem do Jordanska vlastne prijel. Ammanska Wahdat station, odkud tam busy jezdi, je trochu z ruky, beru si proto service taxi (stoji jen o trochu vice nez mestsky autobus, ale je rychlejsi: jezdi na danych trasach a z konecne vyjizdi vzdy kdyz se naplni, maji bilou barvu). Normalni taxi tu samozrejme maji take (zlute se zelenym ctvercem na dverich), ale na ty nemam penize.

Pas s vizem mam asi ve 14 hodin. Na syrskem velvyslanectvi maji zvlastni system: misto aby pas dali tomu kdo prijde, vykrikuji jmena a lide si pro ne chodi z fronty. U cizincu nastesti vykrikuji stat, jinak bych sve poarabstene jmeno opet nemel sanci poznat. Na vizum tu cekaji take Americani, Nemci, Francouzi, Turci, Novozelandani...

Odpocivam v hotelu. Asi ve 4 odpoledne jsem si teprve vzpomnel, ze nemam na dalsi dny vymeneno dost penez. Vsechny banky maji uz zavreno a zitra je patek (= muslimska nedele). Jdu na cerny trh. Je to zajimava zkusenost smlouvat s jordanskymi vekslaky.

Den 23, patek 28. 8. - Vstavame se Stevem v 6.30, v 8 hodin nam jede autobus z Wahdat station na Petru. Platime za ubytovani, batohy nechavame v hotelu. Ja si beru spacak a jidlo. Pred osmou jsme na Wahdat station, ale zda se, ze v 8 zadny autobus na Petru nepojede. Nakonec nasedame do busu na Ma'an, kde budeme muset presednout a jet asi hodinu na zapad do Wadi Musa, kde uz je Petra. Vse jde ale nakonec dobre. Jsme spokojeni, dobre najedeni (k snidani jsem mel chleb pita-placky a slany arabsky syr).

Asi 20 km za Ammanem uz zacina poust, ktera se tahne az do Saudske Arabie a pak na jih pres cely arabsky poloostrov az po Rub Al-Khali (Prazdny roh) pred Omanem, na vychod pak az k Iraku. Asi v polovine cesty mame poruchu. Nekdo se polohlasne modli celych 40 minut co stojime. Nakonec (s pomoci Allaha) odjizdime.

Zda se mi, ze v Syrii a Jordansku neni takove vedro jako v Turecku. Nejspis jsem si uz zvykl (je tu take mene mist s klimatizaci), protoze ten prelom nastal po 14dnech cesty.

Za 2 hodiny odbocujeme na silnici se smerovkou "Saudi Arabia" a prijizdime do Ma'anu. Tady ale, jak se zda, nejsou zadne busy na Petru, ale jen silene drahe taxiky. Nakonec si jeden najimame, protoze jsme 4 (pridali se k nam 2 Briti) a tak se cena rozdeli na unosne castky.

Primo pred vstupem do Petry je Visitors Centre, ktere se vsak teprve dokoncuje, takze nefunguje (krome toalet, ktere prave potrebujeme k doplneni zasob vody).

Vstupujeme do Petry, ktera pro me vzdycky byla jen tajemny pojem. Ted ji uvidim na vlastni oci. Nejprve kracime asi 2 km tichymi skalami uzkou prurvou - skaly se tyci 40 m nad nas. Pak se pred nami najednou objevi Pokladnice - uzasny monument asi 30 metru vysoky, vydlabany do skaly - vse ma nacervenalou barvu. Cestou mijime turisty, kteri si najali kone nebo mezky, aby se cestou moc neunavili - navsteva Petry je totiz opravdu sportovni vykon - nejmene 15 km ve skalach, slunce prazi a je nedostatek vody (pokud nechci platit horentni sumy). Napravo od Pokladnice je pruchod do sirokeho udoli, kde bylo centrum byvale Petry - divadlo, hrobky, chramy. Jako suvenyry se tu nejcasteji prodavaji hezke pruhovane kameny (nasel jsem ale stejne, takze skoda penez) nebo ruzne velke lahvicky s ruznobarevnym piskem nasypanym uvnitr do ruznych ornamentu (jak to delaji?!). Vse je tu vytesano do skaly (Petra = arabsky "skala" ).

Stoupame k opatstvi. Je to streka ale vyplati se. Opatstvi je obdoba Pokladnice, jen se navic muzeme vysplhat na jeho vrchol. Je z nej uzasny pohled na cele Wadi Araba (hory a udoli oddelujici Jordansko a Izrael pod Mrtvym morem).

Zazivam tu nejtissi ticho - vubec zadna civilizace, jen prodejci limonad s par kozami, kteri stejne kazdy vecer odchazeji do Wadi Musa.

U Pokladnice byl filmovan "Indiana Jones a posledni krizova vyprava" . Musim se na ten film znovu podivat.

Kdyz se vracime je uz zapad slunce, skaly maji barvu jakoby horely. Cesta zpet nam trva asi 1 1/2 hodiny.

U Visitors Center se rozdelujeme. Steve jde do hotelu a zitra jede do Akaby. Ja prespim tady venku, protoze mi odtud zitra v 6 rano jede autobus do Ammanu.

Soumrak je tu neuveritelne rychly. Jen se najim, rozdelam spacak a uz je tma. Prestoze nedaleko na kopci je se svymi svetly Wadi Musa, je videt hodne hvezd a dokonce i Mlecna draha.

Den 24, sobota 29. 8. - Vstavam v 5.15, abych nepropasl autobus do Ammanu. Prijizdi neco po seste. Usvit je stejne jako soumrak, rychly. Naposledy se ohlizim na Wadi Araba. Cestou kolem hotelu ve Wadi Musa vidim z okenka Steva jak ceka na bus do Akaby. Pristupuji ti Belgicani, ktere jsem potkal v Palmyre a na jordansko-syrskych hranicich (ten Blizky vychod je ale maly).

Po devate hodine jsem v Ammanu. Jdu do hotelu pro veci a mirim na Abdali station. Chci se jeste dnes dostat do Damasku. Odjizdim stejnou cestou jako jsem prijel - busem do Irbidu a dalsim do pohranicni vesnice Ramtha. Odsud musim asi 4 km pesky na hranicni prechod. Formality nejsou tak tvrde jako pri vstupu do Jordanska, jen musim zaplatit Departure Tax v cene vyssi nez je cena viza. Ty 4 km mezi jordanskou a syrskou stranou hranice me bere dvojice otec a syn v aute. Kdyz je upozornuju, ze nemam penize na zaplaceni, odpovidaji: "We are Jordanian boys. No money. " Na syrske strane hranice jde vse hladce. Musim zase prejit asi 4 km k autobusovemu nadrazi na okraji Dara'a.

V pet konecne odjizdim do Damasku, kde jsem asi v sedm. Musim jit dalsi 4 km od autobusu do centra, kde hledam ubytovani. Ceny tu jsou vysoke a lidi plno. Asi za hodinu mam jedno misto na strese. Usinam uplne zniceny.

Den 25, nedele 30. 8. - Rano se chci osprchovat, ale nejde elektrina, ktera je v koupelne nutna, protoze tu nejsou okna. Na situaci vyzravam tim, ze vytahuju svicku a myju se pri ni (mam stesti, ze tu evidentne nikdo svicku nema, protoze tu alespon neni tlacenice). Spal jsem na strese, hned vedle mistnosti, kde je syrsky par. Pri baleni veci mi zena z toho paru dela posunky a slovy "fik, fik" navrhy na, ehm.... kufiji a asi pul hodiny mi prednasel o tom, ze islam je ta cesta, kterou by meli vsichni jit, ze pas a vizum do Syrie jsem dostal take jen diky Allahovi. Primo citoval z koranu, protoze nektere vety porad opakoval.

Dal cekam na bus, ktery me ma v 11 odvezt (jak jsem, se mezitim dozvedel) na nove nadrazi (tohle stare v centru se uz nepouziva).

V autobuse jsme se seznamil se studentem literatury. Dozvidam se, ze zapadni pobrezi Syrie (Tartus, Latakia) je progresivnejsi nez zbytek Syrie a ze je v zime skoro v cele Syrii snih. Za autobus za me chteji zaplatit hned 2 lidi. Prumerna mzda je tu 3000 syrskych liber.

Vlak ma dve tridy. Do kazde jsou otevreny jen jedny dvere a jsou provadeny prohlidky zavazadel. Me s prohlidkou vynechali. Vlak je pohodlny - letecke sedacky. Jsem docela prekvapen.

Posledni dobou tu jsou chladnejsi noci. Myslel jsem si, ze behem cesty, jak budu postupne ujidat zasoby, bude muj batoh lehci, ale ja zase naopak nejake veci nakupuju, takze se to vyrovnava, ba spis je cim dal tim tezsi.

Den 26, pondeli 31. 8. - Cesta trvala 6 hodin. Batoh nechavam na nadrazi v Aleppu a jdu si vymenit penize, abych mel na jizdenku do Adany (Turecko). Je to horor. Mam moc velke markove bankovky (velke na Syrii, 10 DM, tolik syrskych liber ale nepotrebuju). Mam ale jeste nejake turecke liry. Snazim se je vymenit, ale zbytecne, nakonec rozmenuju 10 DM na 2╫5 DM a za 5 marek mam hromadu liber.

Jizdenku si muzu koupit teprve az zitra pred odjezdem vlaku. Beru batoh z nadrazi a jdu do parku (v Syrii jsou prekrasne parky). Nic nedelam a cekam na Radwana (seznamil jsem se s nim pred 14dny prave tady a dohodli jsme se, ze u nej zustanu pres noc az se budu vracet).

Je tu v 6 hodin. Hned jedeme k nim domu taxikem. Zacina mi byt trochu divne od zaludku.

Jeho rodina (rodice, sourozenci a jejich deti) je obrovska, vsichni jsou mili. Jsou to muslimove, takze jsem trochu nesvuj a nevim, jak se mam chovat, abych nahodou nekoho neurazil. Zeny se drzi stranou, maji pokryte hlavy satky. Kdyz nahodou jdu kolem pootevrenych dveri, za nimiz je jedna z nich prave bez satku, ihned je zavira. Nastesti z toho ale neni zadny problem, protoze vedi, ze jsem to neudelal schvalne.

Hned do me cpou jidlo (brambory nakrajene na platky, opecene, vychlazene , s rajcaty a chleba k tomu). Pak piju hodne caje, protoze se citim porad hur a hur, jako bych se nachladil (nejspis na te strese v Damasku). Jsou strasne zvedavi a ptaji se na zivot u nas. Ukazuji mi fotky.

Uz asi 5 let tu pres noc nejde elektrina, takze je vsude tma a tam kde neni, vrci benzinove generatory. (Syrie ma 2 jaderne elektrarny, ktere by meli zacit pracovat do 2 let. Radwan pracuje v jedne z nich). Jelikoz i ted elektrina nejde, sedime v poloseru na terase, pozorujeme ruch na ulici a klabosime.

V 10 vecer jsou zpravy v anglictine - Stredni vychod, Bosna, hurikan na Floride, snih na Novem Zelandu a pocasi (zitra bude v Allepu 37░C, v Adane 40░, v Praze 26░).

V noci mi je spatne, moc nespim, boli me leva strana hrudniku - nachlazeni.

Den 27, utery 1. 9. - Rano mi jeste neni dobre, ale dnes musim odjet do Turecka, protoze tenhle vlak nejezdi kazdy den. Sprchuju se, mame snidani a jedeme taxikem do mesta. Nejprve jdeme k fotografovi (Radwan se se mnou chce na pamatku vyfotit) a pak na nadrazi.

Tady potkavam Jima, se kterym jsem se poprve setkal v Ammanu v Cliffu. Taky jede do Turecka.

Cely vlak jsou vlastne 2 vagony, ktere jsou odtazeny na hranice (zavratnou rychlosti asi 25 km/h), 80 km trva asi 4 hodiny - hruza, je vedro. Na hranicich musim pod samopalem vybalit cely batoh (prvni kontrola byla uz v Allepu, tahle je turecka).

Ani v Turecku vlak nejede rychleji. V jedne stanici s nami asi hodinu porad posunuji. Vysledkem je vlak s asi 30vozy, vetsinou nakladnimi. Do Adany prijizdime po 10hodinach jizdy z Allepa.

Hledame hotel. Jeden student nam nabidl misto u nej doma. Jmenuje se Halkan a studuje ve Famaguste (Kypr), ale nelibi se mu tam (neni divu).

Kecame o Kypru, Saudske Arabii atd. a spat jdeme ve 3 rano.

Den 28, streda 2. 9. - Vstavame v 8:00. Zase menime penize. Inflace se tu da primo pozorovat - marka stoupla z 4800 na 5000 lir od te doby co jsem odjel (14 dni).

Po jedenacte odjizdim smer Kappadokie. Nejprve Nigde, pak Nevsehir. Jim jede do Ankary pro iranske a pakistanske vizum.

V Nevsehiru jsem az pred pul sestou. Ubytovavam se v hotelu Bulvar - zatim nejlevnejsi bydleni co jsem tu v Turecku mel ($3). Asi prosperuje, protoze pristavuji. I v mem pokoji je sprcha, ale jeste nefunguje. Asi to tady co nevidet podrazi.

Jeste stiham vyzvednout si mapu oblasti v turisticke kancelari. Je tu hezka Turkyne, ktera mluvi perfektne anglicky.

V hotelu uz jen lezim (krome toho, ze jsem si koupil jizdenku do Istanbulu na zitrejsi noc). Posledni dobou jsem cim dal tim vic unavenejsi a linejsi. Jim porad stejne konzervy a chleba, vyjimecne neco jineho, piju vodu, nosim batoh, ktery je porad tezsi, porad se nekam stehuju. Zatim jsem ujel pres 6000 km. Telo se zacina vzpouzet, asi budu zniceny jeste za mesic.

Den 29, ctvrtek 3. 9. - Nevsehir je v oblasti zvana Kappadokie. Pred tremi miliony let tu lava a sopecny prach pokryly velkou plochu. Od te doby eroze vykouzlila z tohoto mekkeho podlozi bizarni tvary a lide pridali sve pribytky vytesane primo do mekkych skal.

Nejprve odjizdim do Kaymakli (20 km na jih), kde je jedno z mistnich podzemnich mest. Je to dobrodruzstvi prodirat se vsemi temi tunely (nekdy jen 1 m vysoke), mistnostmi, dirami. Je tu 8 pater pod zemi, asi 27000 mistnosti. Je tu skupina Nemcu s pruvodcem. Slysim je ale nevidim, asi jsou v jinem patre.

Vracim se do Nevsehiru a jedu do ▄grⁿpu. Lide tu do skal vytesali obydli. Je to nadhera. S Pamukkale a Efesem nejhezci mesto v Turecku (a nejvetsi turisticka atrakce - turistu je tu jak much).

Opet se vracim do Nevsehiru a jedu do G÷reme, kde jsou take obydli ve skalach a velke mnozstvi vytesanych chramu, hlavne ve velkych skalnatych kuzelech, kterych tu je vsude spousta. Nektere maji nahore kamennou cepicku jak je eroze ohlodala. V techto kuzelech je hodne penzionu - velice atraktivni misto na prespani.

Z kopce za G÷reme je nadherny panoramaticky rozhled na krajinu a blizky sad. Nakradl jsem si tu vino a jablka, skoda ze ty fiky byly jeste nezrale.

Odpoledne jsem zpet v Nevsehiru, jdu si do hotelu pro batoh a cekam na bus, ktery jede v 8 hodin. V 8 rano budu v Istanbulu.

V televizi tu porad mluvi o teroristech (=kurdsti partyzani), se kterymi turecka armada bojuje na jihovychodu zeme (pod jezerem Van).

Den 30, patek 4. 9. - Rano. Vice nez hodinu uz jedeme istanbulskou aglomeraci. Maji tu dobry dalnicni system. Na dalnici stoji spousta lidi a cekaji na busy nebo dolmuse - zastavka se vzdy vytvori tam, kde cekaji lide.

V 8 jsem na autobusovem nadrazi Topkapi, za hodinu pak v hostelu Topkapi (stejnem, jako kdyz jsem byl v Istanbulu naposledy). Zakoncuju tak svuj mesicni okruh po Blizkem vychode. Zbytek doby do odjezdu autobusu (cca 1 1/2 dne) budu venovat spani a rekonstrukci pred temer 30hodinovou cestou do Bratislavy.

Do jedne spim, pak se jdu projit mestem. K veceri jsem si koupil neco jako sunkofleky - testoviny, zapecene s masem, nejakou nati a jejich tvarohovitym syrem.

Pokousim se vymenit zbylych 50 syrskych liber, ale bez uspechu, asi si je necham jako suvenyr.

V hostelu je spousta Americanu, Australanu a Novozelandanu.

V 9 jdu spat.

Den 31, sobota 5. 9. - Rano si posunuju hodinky zpet na stredoevropsky cas (bus jede ve 14.30 SEC) a jdu se naposledy projit po meste. Koupil jsem si Daily Turkish News. Dozvidam se, ze Slovaci maji uz svou ustavu = vse uz je jasne.

Potkavam Brita a Americanku, kteri jeli do Istanbulu stejnym autobusem jako ja z Bratislavy. Cestovali 1 mesic po Turecku, a zpet jedou zase stejnym autobusem jako ja. Taky uz jen cekaji.

Autobus prijizdi nacas. Uz v nem jsou lidi, takze je jasne, ze misto nastupu bylo zase zmeneno (jako se mi to stalo pred rokem v Malm÷).

Jsem celkem rad, ze z Istanbulu odjizdim. Mesto sice vypada lepe, kdyz uz tu neni stavka popelaru jako pred mesice, ale i tak je to kolos, zmatek, mumraj, coz nemam moc rad.

V autobuse je min lidi, asi jen 20. Vice nez polovina vsak jsou smelinari, kteri maji plne tasky cigaret, obleceni, zlata, atd., za castky, ktere nekolikanasobne prevysuji castku, kterou jsem mel na cely mesic cesty. Mysli si, ze snedli vsechnu moudrost a take se tak chovaji. I takhle tedy muzeme pusobit na Turky.

Cena jizdenky zatim stoupla o polovinu. Ridic chce abych to doplatil. Nema sanci, je to smesne chtit zaplatit ten rozdil ex post.

Slunecnice po ceste, ktere byly prede mesicem rozkvetle, jsou dnes uz uschle, nekde i sklizene. Maji tu zajimavy zpusob stavby cinzaku - zadne panely, ale od zeme je pomoci drevenych forem vybetonuji az do zadane vysky a pak doplni cihlami.

Teprve ted, na turecko - bulharske hranici (v asi 18h), si kupuju turecke vizum (nezvykly postup - na syrsko-turecke hranici ho ale nemeli). Poprve za cely mesic je zatazeno. Na bulharske strane ridic uplaci celnika kartonem Marlboro, aby nas pustil rychleji pres hranice. Jsme vyhnani z busu a ten musi celnici projet bez nas. Jsou to byrokrati a mucitele, protoze nam vsem je strasna zima, fouka vitr. Mam jen triko a kratasy. Zazivam klimaticky sok. Behem nekolika hodin pokles o vice nez 25░C. Myslim, co asi delaji uprchlici v Bosne, kde urcite nebude tepleji a oni nemaji kam se ukryt.

Den 32, nedele 6. 9. - Projizdime uplne prazdnou Sofii a ve tri rano jsme na bulharsko - jugoslavske hranici. Pomaha nam dalsi karton Marlboro a na jugoslavske strane lahev whisky.

V 8:00 jsme v Belehrade - mala snidane (posledni jidlo co mam). Tady v Srbsku jsou verejne napisy stridave v latince a v cyrilici. Vzhledem k sankcim proti Srbsku jsou u benzinovych cerpadel dlouhe fronty aut.

V 11:00 jsme na jugoslavsko - madarske hranici. Je tu nekolik kilometru dlouha fronta. Nas ridic se snazi predjizdet, ale je chycen, je mu zabran pas a jsme poslani na konec fronty (to vse po hodinovem cekani). Jsme asi tak 5 hodin cekani od prechodu. Kdyz ridic dostane pas, otacime se a jedeme na jiny prechod (dalsi ztrata asi hodinu). Tam zase cekame. Kdyz prijdeme na radu, celnikum se zda, ze mame v buse moc zbozi (taky ze jo). Davaji nam vybrat - bud zaplatime 2000 DM, jako jistinu, ze zbozi v Madarsku neprodame (bude nam na hranicich znovu vraceno), nebo se veci prelozi do kamionu a ten je preveze na hranice (za 1000 DM). Smelinari jsou nastvani a hadaji se. My ostatni z toho mame srandu. Tohle zdrzeni za tu srandu stoji. Znovu se obracime (!!) a jedeme na ten minuly prechod. Ted uz ale nepredjizdime. Cekame nekolik hodin. Nakonec prekracujeme hranice po 11 hodinach cekani a prejizdeni (asi ve 22h).

Den 33, pondeli 7. 9. - Cesta pres Madarsko je OK. Na nasich hranicich musime vsichni vystoupit, vytahat svoje zavazadla a ukazat co mame. Mne nechavaji byt, protoze vidi, ze nejsme zadny "obchodnik".

V Bratislave jsem pred ctvrtou. Mam kliku, hned mi jede vlak do Breclavi - tam jsem asi v pul seste, temer 40 hodin po odjezdu z Istanbulu. Jsme u konce cesty. Konecne si odpocinu. Uz se nemusim porad soustredit na to kde jsem, hledat informace jak se kam dostat, vysvetlovat arabsky, spat v autobusech, hlidat svoje veci atd. Tri dny a dve noci jsem nespal, ale ted se mi zrovna spat nechce, protoze si musim zase uzit, ze jsem doma.

P.S.: Zhubl jsem 7 kg.