Den 12, pondeli 17. 8. - Rano odjizdim z Nikosie do Kyrenie a pak trajektem do Tasucu (Turecko). Kypr je drazsi nez Turecko a je to videt i na cene trajektu - o 30% vice nez Turecko - Kypr. Vsechny moje protesty v pristavu v Kyrenii jsou marne, tak se musim nechat okrast, jinak bych tu ztvrdnul.

V Tasucu potkavam Novozelandana cestujiciho po Turecku a Francouze, ktery prave prijel z Iranu. Nedavno tam pry vyrovnali oficialni kurs tamejsi meny k dolaru s kursem na cernem trhu, cimz se Iran stal o hodne levnejsi.

V autobuse do Mersinu (smerem na vychod po pobrezi) jedu s mladym (22 let) krupierem z kasina v Kyrenii. Je poprve na kontinente a je primo vydesen z toho, ze v Turecku jsou ridici schopni jezdit vpravo.

Kazde mesto, kterym projizdime, ma na sve ceduli se jmenem udan i pocet obyvatel.

Nez se dostanu do Antakye (nastupni stanice pro autobusy do Syrie), musim presedat v Mersinu a Adane. Na obou autobusovych nadrazich, podobne jako na vsech v Turecku, je sileny chaos. Dohazovaci ruznych firem vykrikuji neustale jmena mest kam jejich firma prave odjizdi. Je primitivni sehnat kancelar, ktera jede na nejake misto, protoze dohazovaci se o kazdeho zakaznika (tim spise turistu) perou a porad se vnucuji. Cestovat autobusem je tu proste skoro pohadka (az na tu udesnou kvalitu vetsiny silnic).

Den 13, utery 18. 8. - V Antakyi rano uz zase dospavam na ulici, protoze bus prijel brzo rano.

V 10 nasedam na autobus do Aleppa (Syrie). V autobuse je i jeden American (Steve), Nemci, Francouzi a Madari, jinak v autobuse skoro nikdo neni.

Nastesti byla zrusena povinna vymena $100 na syrskych hranicich ve strasne nizkem kurzu, takze budu moci utratit jen tolik kolik chci. Na hranicich chteji vedet i jmena mych rodicu (ty si pak zapisuji foneticky v tech svych klikyhakach - arabstina ma 28 pismen).

Uz na hranicich vsude kolem visi portrety syrskeho prezidenta Assada. Tady si o nem snad mysli, ze byl stvoren bohem, nebo spis ze on sam je buh. Jeho plakaty, fotky, busty a rytiny jsou vsude, vsude, vsude.

Po 12. hodine prekracuju hranice. Syrie je 20. zeme, do ktere vstupuju, treti arabska (po Egypte a Libanonu), ale prvni arabska, ve ktere se trochu vice porozhlednu. Nemam o ni skoro zadne informace, jen jsem precetl nekolik knih (kde moc praktickych informaci nebylo), mam nekolik primitivnich map a proizraelske nazory, takze vlastne nic co muzu pouzit. Na hranici jsem byl trochu nesvuj aby neprisli na muj druhy pas s izraelskym vizem.

Hranicni pasmo je siroke asi 2 km a je to kamenita poust. Krajina do Aleppa byla obcas zvlastni: chuda, vyprahla, ale casto osazena radami stromku (jehlicnanu).

Aleppo je zmatek, ulice nejsou oznaceny ani arabsky, natoz anglicky. V turisticke kancelari jsme se Stevem dostali mapy Aleppa, Damasku a Syrie. Ubytovali jsme se v jednom hotelu (levny, ale na slusne urovni - asi $3). Pravdepodobne se budeme potloukat Syrii spolecne, protoze chceme videt stejne veci a oba pak jedeme do Jordanska.

Muzu co nosi kufiju (arabsky satek) tu je hodne, ale ne zas tak moc jak jsem predpokladal. Zato zen v cernem je tu vetsina.

Arabsky trh je jiny nez turecky. Arabove nejsou tak agresivni jako Turci. Skoro vsichni zdravi "Hello", ale nikdo nic nevnucuje tak nasilne jako prodejci v Turecko.

Je tu ohromna, impozantni citadela, jakou jsem snad jeste nevidel - primo uprostred mesta. Mesto se mi celkem libi, i kdyz by mohlo byt cistsi a chybi tu vice zelene.

Syrie se mi zatim zda levna, snad i levnejsi nez Ceskoslovensko. Uvidime casem.

Arabsky chleba je vyborny, i kdyz je to jen obycejna oprazena moucna placka. Chutna opravdu znamenite, zvlast kdyz je cerstve upeceny.

Uz 13 dni jsem se neholil. Vypadam jako Rumcajs. Dnes jsem to vsak ze sebe vsechno konecne setrasl.

Musel jsem se naucit arabske cislice (ty nase jsou arabske jen podle jmena, jinak jsou uplne jine), protoze ceny, cisla autobusu atd. jsou samozrejme arabsky. Ovladam uz i nejake fraze. Je tezke se tady orientovat, protoze vsechno je psano arabsky (pokud vubec).

Opravdu je zde normalni, ze se muzi na ulicich drzi za ruce jak jsem to poprve videl v Istanbulu.

Den 14, streda 19. 8. - Rano v 7h musime pryc z hotelu, protoze majitel potrebuje nas pokoj - pravdepodobne prijeli nejaci pristehovalci. Ani se nestacime osprchovat, batohy nechavame v hotelu a jdeme do muzea a na citadelu.

Z citadely je bajecny vyhled na Allepo. Je cele piskove zlute az sede a je tu strasne moc zlutych taxiku. Auta jsou vetsinou kupovana jako ojeta (jak taxiky, tak autobusy) - je tu hodne starsich modelu mercedesu, peugeotu a americke limuziny z 50. a 60. let. Za mestem je videt nacervenaly pisek pouste.

Seznamil jsem se s jednim studentem - az se budu vracet z Jordanska zpet do Turecka, budu mit u nej moznost prespat.

Ve Velke mesite je celkem prostorne nadvori, od slunce je cele rozzhavene, musi se tu chodit bez bot - ty mam uschovany ve specialni mistnosti k tomu urcene.

Je tu nekolik khanu = hostincu. Jsou to na hostince velke stavby se dvorem uprostred. Jsou postaveny jako mohutne pevnosti, asi aby bylo snadne je zevnitr branit.

Kdyz odchazime z hotelu (asi 1 hodinu pred odjezdem autobusu do Hamy) samozrejme se mi musel utrhnout popruh u batohu. Jeste ze mam sebou siti - po peti minutach je vsechno OK.

Na autobusovem nadrazi se dozvidame, ze nas bus do Hamy byl poslan do jineho mesta, takze musime cekat. Mozna pry pristavi jiny. Je zajimave cekat na autobusovem nadrazi vedle busu ktery jede do Bejrutu.

S 1 1/2 hodinovym zpozdenim vyjizdime z Aleppa. Krajina po ceste je vyprahla, ale posazena stromy (jehlicnany) - znacne se tu snazi vypestovat zarodky lesu a zda se, ze uspesne.

Anglictina se tu da pouzivat i kdyz to neni zadna slava. Je to ale lepsi nez u nas. Da se tu domluvit i s lidmi, kteri mluvi jen francouzsky. Jinak je to samozrejme dobry trenink ve znakove reci.

Prijizdime do Hamy, ubytovavame se v Cairo hotelu na strese (je to spis terasa a ma i sprchu a zachod) - opravdu bajecne misto na spani, uz se tesim.

Jdeme se jen tak projit a prozkoumat zdejsi vodni kola - nejvetsi atrakce ve meste. Nektera maji az 21 m v prumeru. Stale se jeste toci, ale uz jen pro poteseni turistu (puvodne byla urcena pro precerpavani vody k zavlazovani). Jsou cela ze dreva (i osy a "loziska"), takze pekne vrzou.

Vecer si davam k veceri sis-kebab. Je to hromada jidla - chleba (=placky), karbanatky, humus, rajcata, papriky a pecene trubicky z mleteho masa. Je toho strasne moc na jednoho cloveka, ale nema to chybu.

V noci spime na "nasi" strese. je trochu chladno (asi 20░C), ale nebe je bez mracku, takze je to bezmezna romantika pod sirou oblohou v Syrii.

Den 15, ctvrtek 20. 8. - Vstavame brzy rano. Jdeme si jeste jednou prohlednout vodni kola a pak uz jen mirime na autobusove nadrazi na bus smer Homs. V Homsu sice neni nic zajimaveho (krome ceskoslovenske ropne rafinerie), ale je to dulezity dopravni uzel - presedame tu na mikrobus na Krak des Chevaliers (ohromna krizacka pevnost asi 40 km od more a 5 km od ene hory. Je prave zapad slunce, takze jsou jeste cervenejsi nez normalne.

Prijizdime do Palmyry - najednou se pred nami objevuji palmy a velka plocha poseta zbytky chramu, ulic a kdo vi ceho vseho. "Different." rekne Steve, jako vzdy, kdyz vidi nebo zazije neco neobvykleho (napr. blaznivou honicku v autobuse). Vubec bych do nej nerekl, ze je American. Je tichy a snazi se utracet stejne rozvazne jako ja, coz je na nem jako na Americanovi dvakrat tak sympaticke.

V Palmyre se ubytovavame v New Tourist Hotel, zatim nejdrazsim ubytovani v Syrii ($4). Je tady asi 10╫ vic turistu nez ve zbytku Syrie co jsme prave projeli. Pravdepodobne jedno z nejturistictejsich mist v Syrii. Clovek se tu dozvi hodne veci. Napr. dva Briti pry v Ammanu dostali libanonska viza. Zkusim to taky. Hodne lidi jede do Turecka a pak do Iranu.

Budik narizujeme na 5 hodin, protoze chceme videt vychod slunce.

Den 16, patek 21. 8. - Vstavame v 5 h, celkem bez problemu. Asi v 5:30 vychazi slunce. My stojime uprostred Palmyry, mezi troskami mesta stareho tisice let - je to neco, co jsem jeste nezazil. Nad nami se na skale vypina velka pevnost, za zady jsou na upati pahorku hrobky podobne udirnam, jen ponekud vetsi.

Dnes je vetsina obchodu zavrena (patek je pro muslimy svatek).

V 8 h jsme zpet na snidani. Je moc dobra (jako obvykle na Blizkem vychode). Pak pisu denik. V 1030 nam ma jet autobus na vychod do Deir-ez-Zor a pak dal do Albu Kamal (asi 3 km od hranic s Irakem). Je tam palac Mari pochazejici ze stare Mezopotamie. Chteli bychom ho videt. Mame ale ponekud problemy sehnat dopravu do Deir-ez-Zor. Vsechny busy tim smerem jsou plne. Musime proto za Palmyru do jedne restaurace (motorestu) na kraji pouste, odkud obcas neco jede na vychod. Ted se opravdu citime (a taky jsme) ztraceni uprostred pouste. Je poledne, porad jsme jeste na okraji Palmyry. Mam trochu hlad, tak si chci koupit chleba. Rikam si o nej arabsky a je to vylozene potesilo, protoze ho dostavam zadarmo.

Pred 13.00 stopuju konecne bus do Deir-ez-Zor (jinak se tu ani neda nastoupit, pokud nejedeme z pocatecni zastavky). Jedeme pousti, nikde nikdo. Po dvou hodinach presedame v Deir-ez-Zor na mikro (mikrobus) do Albu Kamal.

Krajina z Deir-ez-Zor do Albu Kamal je uplne jina. Jelikoz jedeme podel Eufratu, je tu plno vegetace a podel cele cesty (asi 2 1/2 hodiny) bydli lide. Pas vegetace je prerusen jen vyprahlou nahorni plosinou asi v polovine cesty. Je zvlastni, ze tech 10 metru vyskoveho rozdilu je rozdilem mezi zivotem a smrti, mezi zivou vegetaci a mrtvou pousti.

Lide jsou tu obleceni prevazne v tradicnim uboru: muzi v jednobarevnem satu (ne nepodobnemu nocni kosili) a kufiji, zeny v pestrobarevnych satech a satcich.

Prijizdime do Albu Kamal. Je to nejvychodnejsi misto, kde jsem zatim byl (~41░ vychodne od Greenwiche, Jindrichuv Hradec je na 15░ vych.), asi 3 km od Iraku.

Ubytovavame se v hotelu (spise ubytovne, v Syrii jsou vsechny hotely spise ubytovny). Jeste tentyz vecer si najimame chlapika s motorkou, ktery nas zaveze k Mari, mistu, kvuli kteremu jsme sem prijeli - mezopotamskemu mestu (jedinemu mimo uzemi soucasneho Iraku) staremu 5000 let. Jsou tu hlinene zbytky budov. Mnohem impozantnejsi nez vlastni budovy je vsak jejich vek. Nadherny zapad slunce nad mezopotamskym mestem.

Vecer si kupujeme melouna. Kazdy jime polovinu (coz je asi 3,5 kg). Asi jsem se prejedl.

Spime opet na strese, i kdyz jsme zaplatili za pokoj. Je to mnohem lepsi nez spat uvnitr.

Den 17, sobota 22. 8. - V noci mi bylo spatne. Ani ted rano se necitim vubec dobre. Steve mi radi abych na potize se zaludkem pil 7UP. Zkousim to, ale pomaha to jen na chvili.

Jdeme se projit k Eufratu, abych zjistil jsem li schopen te petihodinove cesty zpet do Palmyry. Eufrat je siroka, line tekouci reka. 5 km odsud vteka do Iraku.

Je mi porad spatne. Musim tu zustat do zitra. Steve odjizdi do Palmyry. Jsem v dost spatne nalade - plytvam casem, penezi, odjel Steve - muj jediny spolecnik - mala krize.

Delam si caj, beru Endiaron a kupuju si susenky. Snad mi to pomuze. Zitra uz musim odjet. Nemuzu si dovolit ztratit dalsi den.

Cely den lezim, moje telo stavkuje. Na ulici je ruch az do tri odpoledne, pak je do sesti skoro uplne ticho, ulice jsou vylidnene, a pak zase ramus az do pulnoci. Takovy tu maji rytmus dne.

O pulnoci si vubec nejsem jisty jestli zitra odjedu.

Den 18, nedele 23. 8. - Rano se citim tak, ze bych snad mohl odjet. Stale mam jeste pochybnosti. Nakonec ale asi v 9 h vyrazim do Deir-ez-Zor. Cestou zase spousta lidi v tradicnich odevech. Nektere zeny jsou na obliceji tetovane.

V Deir-ez-Zor musim asi 3 hodiny cekat na spoj do Palmyry. Kdyz se po tech trech hodinach vracim na autobusove nadrazi, nejaci kluci se mi tam snazi prodat vodu z vodovodu natocenou do plastikove flasky od pitne vody, ktera se tu prodava. Chvili cekam v kancelari spolecnosti se kterou pojedu. Jeden ridic chce abych mu ukazal svaly - chce se se mnou boxovat (ze srandy). Vysvetluju mu, ze se jeste nechci nechat zabit - je celkem vazba.

Z Deir-ez-Zor vede do Palmyry jen jedina asfaltova silnice, stejne jako do Albu Kamal. Tady na vychode je sit silnic ridka, na zapade Syrie je celkem normalni. Silnice jsou celkem kvalitni (snad i lepsi nez v Turecku).

V 5 odpoledne jsem v Palmyre. Kupuju si na zitrek listek do Homsu, odkud pojedu do Damasku. Duvod proc jsem nejel rovnou do Damasku je ten, ze chci v Palmyre prespat mezi ruinami. V hradbach kolem Palmyry jsem nasel vyklenek podobny strazni vezi. Prespim tady, budu i trochu chranen proti vetru. I tak to ale bude lepsi nez v hotelu. Na jedne strane hradeb je staroveka Palmyra, na druhe je poust. Skoda, ze se stmiva tak rychle - soumrak je tu opravdu okouzlujici. Alespon ale zase brzy uvidim hvezdy.

Den 19, pondeli 24. 8. - Dnes jsem cely den zabil presunem z Palmyry do Ammanu.

Vstavam v 5:15, abych stihl bus do Homsu v 6:00. V buse se potkavam se dvema Belgicany (par). Jedu v mikro, takze to neni nic pohodlneho. Navic Arabove jsou neuveritelne neporadni a vse odhazuji rovnou na zem autobusu (slupky, papiry, cigarety...), takze na konci cesty se v tom clovek vzdycky brodi k vychodu.

V Homsu presedam na vetsi (ale ne cistsi) autobus do Damasku. Kazdym autobusem prochazeji kluci a prodavaji nejruznejsi veci (piti, cukrovinky, nanuky, cteni, hrebeny, ponozky, cigarety...). Obecne jsou tu autobusy a auta, a vubec vsechno, dost otlucene a zastarale. Autobusy jsou hlavne fiaty a scanie. Jsou pravdepodobne vyrobeny specialne pro sluzbu v teto oblasti, protoze jsou robustni, aby vydrzely to strasne zachazeni.

Cestou jsou po prave strane hory, ktere jsou zvlastni tim, ze jsou na nich cerne fleky (puvodne jsem si myslel, ze je to stin mraku, ale pak mi doslo, ze je to vegetace).

Lide tady nedokazi skryt svuj udiv nebo zajem. Casto se na me dlouho divaji, nekteri primo civi. Zvlast velkou pozornost mi venuji, kdyz jdu v kratasech. Mam pocit, jako bych sel jen ve spodnim pradle. Tak je tomu i ted v autobuse.

Asi ve dve jsem v Dara'a, syrskem pohranicnim meste. Musim jit asi 4 km pesky na hranici. Hned me vsak bere jeden syrsky pick-up a doveze me na hranici. Tady v pohode projdu pres kontrolu (nakonec zjistim, ze na syrske strane jsou kontroly tri) a musim pesky prejit k dalsi. Bere me jordanske auto, ale z druhe syrske kontroly se musim vratit zpet na prvni, abych dostal vystupni razitko. Tady znovu potkavam belgicky par z Palmyry.

Kdyz mam konecne vystupni razitko jdu ke druhe kontrole. Zase me bere jedno jordanske auto a prevazi me asi 4 km na jordanskou stranu hranice. Tady zacina zajimava procedura trvajici asi 2 hodiny. Nejprve vyndame z auta zavazadla. Jeden celnik se me pta , k cemu slouzi moje baterka a jestli nemam drogy nebo zbrane. Druhy se me pta co studuju a kdyz mu rikam ze ekonomii, tak patra v pameti a na imigracni kartu mi kresli krivku nabidky a poptavky. Kdyz jsou celnici hotovi s nasimi zavazadly, jdeme se odbavit my.

Na teto hranici jsem zazil zatim nejunavnejsi pasovou kontrolu - Jordanci jsou v tomhle mistri. Nejdriv si musim vymenit penize, abych mohl zaplatit vizum (v jordanskych dinarech). Pak jim v jedne kancelari necham pas kam mi maji dat vizum a ja ho mezitim zaplatim. Pak jdu k jinemu okenku, ktere je ve velke hale plne lidi, kteri jdou k tomu stejnemu okenku. Tam musim svuj pas (velice nerad) zase nechat. Lezi tam mezi kupou pasu z Kuvajtu, Saudske Arabie, Omanu ... Za jinym okenkem nejaky urednik vyhazuje orazitkovane pasy ven a vykrikuje jmena majitelu. Jelikoz si nejsem jist, jestli bych svoje poarabstene jmeno poznal, prodiram se k okenku a snazim se ocima najit svuj pas. Za chvili uz ale konecne mam v ruce a muzu jit. Jeste ve fronte u okenka mi jeden Jordanec vyklada jak je skvele zit v Syrii a jak hrozne je zit v Jordansku. Bud je to pravda, nebo se me snazi k necemu vyprovokovat. Musim si na to dat pozor.

"Muj" Jordanec, co me privezl, uz zatim odjel (jeho pasova kontrola samozrejme netrvala tak dlouho) a tak musim do nejblizsiho mesta pesky.

Kdyz jsem prochazel posledni jordanskou kontrolou, stala se vec, proti ktere cela ta kalvarie s vizem nebyla nic: kdyz na pozadani vytahuju svuj pas (arabsky, samozrejme), vsiml si ten pohranicnik, ze mam v pouzdru jeste neco, co je podobne pasu, ktery prave drzi v ruce. Kdyz mi ten druhy pas vytahl z pouzdra, zacal v nem listovat (arabsky, tj. odzadu). Po chvili ho prestalo bavit listovat zezadu, tak zacal listovat zase zepredu. Pak mi doslo proc - hledal fotografii, aby ji mohl porovnat s tou v prvnim pase. Ve predu tu fotku samozrejme nasel. K mym izraelskym vizum se tak NASTESTI nedostal, jinak bych mohl mit docela problemy. Pasy mi vratil, rekl "Welcome!" a pustil me do Jordanska.