Na Silvestra jsme se vydali do vesnice jmenem Vlastibor kousek od Turnova ke kamaradovi na chatu. Protoze jsem leta nebyl lyzovat, z mych puvodnich detskych lyzi jsem vyrostl (pozdeji jsem si lyze za ucelem nuceneho zimniho pobytu se skolami vzdy pujcoval). Letos, pardon vloni, jsem si chtel lyze koupit - rozumej bezky, abych nemusel oblitavat pujcovny.
Nakonec jsem si zadne lyze nekoupil. Jak se dozvite pozdeji dobre jsem udelal. Predpovidal jsem, ze na horach zadny snih nebude, nebot vsichni predpovidaji tani a zadne snezeni. Snezit ze pry bude az 3. ledna. Misto lyzi jsem si tedy vzal fotak, stativ, filtry a dalsi fotokramy, prohrabal jsem v lednicce pixly s filmy a objevil jsem jednu zastrcenou vzadu se starymi cernobilymi filmy (na cernobile se dobre foti v zime). Posudte sami jaci filmovi dedecci to jsou: 4 kousky Fomapanu F21 (exponovat do listopadu 1987), ORWO NP27 (exponovat do dubna 1984), MA8 (exponovat do cervna 1989), pak jeste dva kousky ORWO NP15, po jednom ORWO NP 27 a ORWO NP22 s neznamymi dobami expirace. Do fotaku jsem si strcil jednu NP 15.
30. prosince 1998 Na cestu jsme se vydali v podvecer. Tma jako v ranci, na zadech velky batoh s oblecenim, na nem pripasany stativ a spacak. V jedne ruce pouzdro se dvanactistrunnou kytarou ve druhe ruce lyze Marcely. Marcela mela maly batoh narvany fotopotrebami a mapami a na brise druhy maly batoh ani uz nevim s cim. V rukou mela druhou kytaru a spacak. Kdyz jsem nas videl, nedovedl jsem si predstavit jak to z Bohnic za 45 minut stihneme na stanici Rajska zahrada. Tak jsem zavolal tatovi a poprosil, aby nas odvezl na misto srazu. Meli jsme trochu problem to vsechno nacpat do Opla, ale nakonec jsme to zvladli. Dojeli jsme na misto srazu vcas a za chvili pro nas prijel kamarad Patrik a odfrceli jsme k nemu zabalit do auta jeste veci a lyze pro dalsi dve osoby - pro nej a jeho drazsi polovicku Hanku. A to v aute jiz sedel padesatilitrovy sud piva. Vsecko jsme nakonec do auta nacpali a vyrazili smer Vlastibor. Hanka mne potesila zpravou, ze na chate je cerstve zbudovana sauna. Cesta byla dobra, az na poslednich par kilometru. Na ceste byla asi deset centimetru silna vrstva mirne posypaneho ujezdeneho snehu, ktery se postupnym tanim pres den a mrznutim v noci menil v led.
Na chate jiz bylo asi patnact lidi a veselo. Od krbu salalo prijemne teplo. Par lidi provedlo prvni krest sauny, na kterou jsem se tolik tesil a na kterou jsem si musel nechat protentokrat zajit chut. Pred odjezdem jsem rano v Praze totiz neprozretelne snedl hrachovou polevku (mam ji hrozne rad), ktera byla na balkone v chladu asi tyden (to jsem netusil). Interval odbihani se postupne zkratil asi na 20 minut a zacal jsem hicovat. Vecer to ale bylo jiz lepsi. Veselili jsme se do dvou hodin rano a pak zmozeni sli spat.
31. prosince 1998 rano vyrazili ctyri silenci na bezky na hrebeny Jizerek. Jak jsem odtusil v Praze, byla to zbytecnost tahat lyze. Ti ctyri se vratili s puchyri o velikosti kovove padesatikoruny celi zniceni fyzicky i dusevne ze zledovatelych cest. Po ceste je sledoval dle jejich vypraveni takovy osklivy vypelichany trinohy pes. Pul hodiny se coural s nimi a pak ho to pomale tempo unavilo a nechal nase ctyri lyzniky za sebou a ukazal jim zada. My zbyli na chate jsme mezitim sli na osmikilometrovy vylet dolu do udoli reky Kamenice. A to je jadro proc pisu tento clanek. Dole u nadrazi Jesenne je tratovym nasypem zasypane udolicko, kde stojici zadrzena voda vytvorila jezirko zapadane vselijakym prirodnim smetim. Odtud jsme sli proti proudu reky smer Navarov. Udoli se postupne zuzuje a asi 1,5 km pred Navarovem je nutno prelezt po znacne prikrych a rozbitych schodech pres skalu. Asi si dovedete predstavit, jak ty schody vypadaly: snih, studene udoli, mraz. Lahudka. Dorazili jsme do Navarova a pak smerem nahoru zpatky do Vlastibore. Sice jsem s sebou tahl fotak i stativ, ale nefotil jsem, nebot nebyl cas, cestu jsem neznal a zustat sam pozadu - pak bych cestu nenasel. Pocital jsem s tim, ze se sem vypravim jeste jednou. A protoze byl Silvestr, posledni den v roce, slavili jsme po navratu az do rana bileho.
1. ledna jsme dlouho dospavali a odpoledne jsme vyrazili na tu samou trasu tentokrat za ucelem foceni. Z cesty vam nabizim k dispozici fotografie, jsou vesmes exponovany na zmineny film NP15 ze stativu dlouhym casem - kolem 4 sekund, clonou mezi 16 az 5,6 (na konci se jiz dost smrklo a bylo jiz sero). Prvni snimek je ze zmineneho prehrazeneho udolicka (ten jsem ale fotil az 2. ledna). Druhy je z mist, kde je udoli jiz zavrene a v ceste vode je maly kamenny prah. Treti je asi z pulky udoli, kde takova mensi skala prekazi v ceste vode. Tady jsem musel slezt po prikrem balvanitem brehu niz k vode, abych ziskal lepsi pohled na scenerii. Nasel jsem jen jedno jedine mozne misto, odkud se pereje daly vyfotit. Stativ stal dvema nohama na padlem, vlhkem, zasnezenem kmeni a treti nohou spocival na tenke vrstve ledu, ktera hrozila propadnutim do bezedne diry mezi balvany. Ani jsem se nemohl poradne podivat do hledacku, co vlastne fotim. Na snimku jsou take videt dva stromy v krajich, opravdu slo o jedinou moznou pozici. Jinak to proste vyfotit neslo. Posledni snimek je "jesterka", na kterou mne celeho zmrzleho a mokreho od palzeni se po svahu a snehu upozornila Marcela. Snimek byl take obtiznejsi, nebot horni cast kmene byla asi 5 metru daleko od cesty a spodni cast naopak asi metr od stativu. Aby byl snimek ostry, musel jsem hodne zaclonit, dobre zaostrit a fotit casem 8 sekund. Nakonec vysel dobre. Vybrali jsme s Tomasem Zahradnickym z celeho filmu zatim jen techto par snimku, nebot jsme je skenovali primo z negativu na skeneru, ktery umi 6500 bodu na palec a skenovani mu trva delsi dobu. Dalsi snimky budou nekdy priste.
Vecer po navratu jsme se saunili. Kluci se saunili kazdy den, ja ne. Protoze jsem se vyzdravel az tento den a citil jsem se dost silny i na saunu, sel jsem konecne s nimi. Rucicka teplomeru stala tesne pod cislici 100. Po prvnim kole mne lakali do pozarni nadrze asi sto metru vzdalene. Zustal jsem ve sprse. Po druhem kole a po tretim jsem ale s nimi do bazenku sel. Na hladine byla tenka vrstva ledu a krasne praskal pri skoku do vody. Urcite to musel byt velmi vesely pohled na ctyri nahace, jak bezi k nadrzi, jak se z nich kouri, a za veseleho smichu se vrhaji do zamrzajici nadrze.
2. ledna. Prvni lide odjizdeji a par jich zustava do nedele. Po obedosnidani (tu jsme vlastne meli kazdy den) vyrazili s Marcelou fotit to prehrazene udolicko. Predtim se nam jej nechtelo fotit, nebot nebylo dost svetla a cekali jsme jestli se nahodou nevyjasni, aby Slunce prosvitilo cistou vodu a vynikla tak zelena barva mechu a dalsich rostlin a ras pod vodou na kamenech v kontrastu s hnedou barvou bukoveho listi a cerna barva hluboke vody kontrastovala s bilou barvou snehu a ledu. Taky cesta k nemu nebyla po petactyricetistupnovem zmrzlem svahu nic prijemneho. Meli jsme pekne mokre boty. Ale snimky za to staly. Michal - majitel chaty - nam rikal, ze se voda tady i v rece znacne vycistila, nebot vsechny textilky, sklarny a papirny proti proudu na Kamenici zkrachovaly a tak se voda v rece za posledni leta vycistila.
3. ledna. Balime veci, uklizi se chata a po obede se vyrazi domu.
V Praze ve stredu po navratu vyvolavam film. Z lednice vytahuji stary Rodinal a protoze si nepamatuji redeni, tak chvili laborujeme se stanovenim spravne koncentrace vyvojky. Aby vyvolavaci cas byl asi 12 minut. K tomu pouzivame metodu ponoreni neexponovaneho neosviceneho filmu do vyvojky a mereni casu od ponoreni do okamziku, kdy ponoreny film ziska stejnou barvu a odstin jakou ma neponorena cast. Tento cas se nasobi 15x pokud chci vyvolat film jemne, 20x pokud vyvolavam normalne, a 25x pokud chci vyvolat kontrastne. Tahle metoda je vhodna pro nezname vyvojky (lze tim urcit i zda je vyvojka vycerpana nebo je v poradku). Lze ji take eliminovat chyby starych vyvojek i starych filmu. Koneckoncu vysledek muzete zhodnotit sami. Cely film s doporucenou dobou exponovani do cervna 1992 je exponovany a vyvolany dobre, neni ani trochu zrnity. Schovavejte filmy v neporusenych obalech i vyvojky do lednicky! Vyplati se to!
