Toto je povidani o ceste tri studentu z Brna do Mexika na prelomu roku 1997. Nase cesta do Mexika zapocala kupodivu na severovychode USA, konkretne v Seattle. Tam jsme se vybavili autem, potrebnym vizem a spoustou jinych nepotrebnych veci a zapocali presun smerem na jih, k hlavnimu cili, tedy Mexiku a v prvni casti na poloostrov Baja California.

Jelikoz to bylo asi 1500 mil, trvalo to priblizne tri dny a po ceste jsme se seznamili s nekolika zajimavymi mesty. San Francisco jsem prosmejdil celkem zevrubne, na Los Angeles zbylo jen par hodin (bohuzel), San Diego jsme pouze projeli.
Kousek za San Diegem se jiz nachazeji hranice z Mexikem, a rovnez prihranicni mesto Tijuana.

Bylo to prvni mexicke mesto, tudiz na nas zanechalo celkem silny dojem. Centrum bylo znacne prelidneno, predvanocni cas, a amerikani shaneli posledni polozky do sveho äChristmas listu". Poprve jsme nasali mexickou atmosferu, lehci neporadek na ulicich, osmimistne taxiky misto MHD, cistice bot a prodavace vseho mozneho.
Po prohlidce mesta se vydavame dale na jih, hloubeji do Bajy Californie (viz mapa). Po cca padesati kilometrech se norime do hor, abychom tam stravili prvni mexickou noc.
Rano pokracujeme cestou necestou, norime se do prvni pouste, potkavame prvni kaktusy, ktere jsou samozrejme ve stredu zajmu nasich objektivu. Zkousime teplotu more, a jelikoz teplota je vytecna, priboj mirny a dno piscite, absolvuje prvni radnou morskou koupel. Osvezeni pokracujeme, jiz za tmy prekracujeme 28. rovnobezku, ktera rozdeluje severni a jizni Baju.

  V tomto okamziku si dovolim nekolik faktu: Baja California je rozdelena do dvou casti, severni (Norte) a jizni (Sur). V zime je mezi jednotlivymi staty, ktere rozdeluje 28. rovnobezka, casovy rozdil 1 hodinu, ktery se v lete vyrovnava. Poloostrov je asi 1200 km dlouhy a v nejsirsim miste ma okolo 200 km (viz mapa). Ze severu na jih je mozno se dostat v podstate jen po jedne silnici spojujici oba konce pevniny. Cesta vede pres polopoustni krajinu s cetnymi pahorky dosahujicimi vyse az 3000 m (Picacho Del Diablo). Predevsim nejjiznejsi cip Bajy je vyhledavanym mistem americkych turistu (a podle toho to tam taky vypada) pro sve celorocne priznive klima a nadherne scenerie.

 Dalsi den byl ponekud svatecni, jelikoz se slavil Stedry den. Pro nas byl zvlastni tim, ze jsme se jeli podivat na odsolovaci nadrze (puvodne tedy na velryby, ale ty jsou az v unoru, a my jsme nemohli tak dlouho cekat), projeli nekolik mensi mestecek a po slavnostni tabuli sestavajici z nudlove polevky jsme se vrhli do teplych vod mistniho oceanu.

Kdyz dorazime na nejjiznejsi cip Bajy Californie je od dva dny vic, tedy nekdy na Stepana. La Paz je hlavnim mestem Jizni Bajy. Je to vyhledavane letovisko s pisecnymi a palmovymi "bulvary". Jeho vyznam vzrostl diky pristavu Pichilingue, odkud jezdi trajekt do Topolobamba (Los Mochis) a Mazatlanu na zapadni pobrezi Mexika. Okolo mest San Jose del Cabo a Cabo San Lucas (180 respektive 220 kilometru jizne od La Paz) je koncentrovano nejvetsi turisticke centrum na B. C. Krome Land┤s Endu tam dle meho nazoru neni jinak nic mexickeho k videni, a tudiz pokud nemate radi snoby (obzvlaste americke), tak tam ani nemusite jezdit. Surfarska komunita se zdrzuje nedaleko mesta Todos Santos, na "Kilometru 64", tam se zase naopak oplati stavit i kdyz treba nejste vasnivi surfari, jelikoz tam najdete nadherne a nekonecne piskove i skalnate plaze a nikde ani jeden hotel ci jiny naznak civilizace, a pocasi tam odpovida obratnikove poloze.

Po dvou dnech v okoli La Paz se vydavame na druhou cast cesty. Ta prvni, na Baja California, trvala asi sest dnu a najeli jsme behem ni 1500 mil. Ted se hodlame presunout do kontinentalniho Mexika, tzv. Mainlandu, a to pomoci trajektu do Los Mochis.

Plan jsme vsak nuceni zmenit, jelikoz trajekt tri dny po sobe nejel (udajne kvuli spatnemu pocasi), a tudiz jedem do Mazatlanu. Je to sice delsi a drazsi, nejenom cesta lodi, ale i nutnych 400 km po pevnine, ale nechceme dale ztracet cas.
Pres noc jsme zivi a zdravi dorazili do Mazatlanu, rano uz se lod houpala jen krapet, ale tesne po vypluti to bylo dost neprijemne kymaceni doprovazene neprilis duveru vzbuzujicimi zvuky, nekde z hloubi lodi.
Provadime prohlidku mesta, obzvlaste pak katedraly, zvykame si na pohyb s plnou polni (bez auta), a dumame, jak se co nejlepe dostat do Los Mochis. Vlak zamitame a jdeme zkouset stopa. Ve trech to asi nebylo to prave orechove, po nekolika hodinach smlouvame na autobusovem nadrazi co nejlepsi cenu autobusu. Nakonec jedeme a vecer dorazime na vlakove nadrazi Pacificke drahy, kterou hodlame pouzit na ceste do Medeneho kanonu.
Medeny kanon (Barranca del Cobre) je soustava asi 20 kanonu, ktere jsou dohromady asi ctyrikrat vetsi nez Grand Cannyon v USA. Zeleznice Chihuahua al Pacifico (Ferrocarril Chihuahua al Pacifico) byla otevrena v roce 1961 po nekolika desetiletich vystavby, a je jednou z nejscenictejsich vlakovych tras na svete, a zcela urcite ta nejzajimavejsi v Mexiku. Na trase je 39 mostu, 86 tunelu a delka je 655 kilometru spojujicich pacificke pobrezi s vnitrozemim. Spojeni mezi Chihuahuou a Los Mochis obstaravaji trikrat tydne dva vlaky - prvni a druha trida. Rozdil je predevsim v cene a trochu i v rychlosti jizdy. Dle nasich informaci, ani prvni trida neoplyvala zadnym komfortem, a z vlastnich zkusenosti muzem potvrdit, ze jediny problem v druhe tride muze byt zima, ale pokud mate stesti na pocasi, je zcela zbytecne trapit penezenku. V Medenem kanonu ziji jeste prapuvodni obyvatele - indiani Tarahumara.  Dle ruznych udaju jich v teto oblasti zije az 50 tisic, a to v podminkach, ktere se velmi podobaji tem pred tisici lety (diky jejich izolaci). Indiani sami sebe nazyvaji Raramuri - "ti, kteri bezi", jelikoz mezi jejich tradice patri 160 km beh po krkolomnych trasach, kdy pred sebou kopou drevenou kouli. V ulicich Creelu je rovnez mozno potkat charakteristicky odene prislusniky techto kmenu. Odev sestava (i v tech nejchladnejsich mesicich) z bederni rousky a jakehosi pestrobarevneho prehozu.

Nase cesta zapocala sice s hodinovym zpozdeni, nicmene celou zajimavou cast cesty jsme prozili (dobrovolne) na otevrenem vagone, a tudiz s perfektnim vyhledem na vse okolo. Vecer dorazime do Creelu (2 380 m.n.m.), ujeli jsme 360 km za 12 hodin. Ubytujeme se v hotelovem pokoji, ktery sdilime se svymi novymi znamymi z NDR, kteri umi celkem slusne spanelsky.

Druhy den dopoledne vyrazime na prochazku k nedalekemu jezeru, a ackoli je Silvestr a kolem lezi zbytky snehu z prehanky pred 14 dny, a ackoli jsme ve vysce asi 200 m pod vrcholem Gerlachovskeho stitu, teplota se vyhoupne na prijemnych 18 stupnu. Priroda okolo je zajimava, ridky borovicovy les, sem tam skaly, lehce clenita pahorkatina.
Silvestr probiha tak nejak po evropsky, kolem pulnoci na mistnim namesticku rozhazujeme prskavky k vseobecnemu veseli pritomne drobotiny.

Rano, ktere bylo u mne poznamenano silvestrovskou mexicko-ceskou trojkombinaci (Tecato-pivo, Tequila. Fernet), jsme zahajili domluvenym presunem na korbe dzipu. Nasi sousedi z hotelu odjizdeli do Chihuahy a nemeli nic proti tomu, abychom se s nimi svezli (asi 270km).

V Chihuahe zkousime vydyndat slevu na autobus, kdyz se nedari jedem stopem. Do vecera jsme ujeli asi 100 km (nic moc), po setmeni nam stop mistni obyvatele vymluvili, jedem pres noc autobusem (dokonce za polovicni) a probouzime se rano o 800 km dal, v Zacatecas.
Mesto je rozlozeno mezi dvema pahorky, na jeden z jich vede dokonce lanovka. Centrum se nachazi ve vysce 2 445. V okoli byvaly stribrne doly, jedny z nejvetsich v Mexiku, a na architekture je to videt. Nadherna katedrala z ruzoveho piskovce v baroknim stylu postavena z penez mistnich "stribro baronu". Museum stribrnych dolu je nedaleko centra a vzhledem k prijemnemu vstupnemu jsme se byli mrknout. Videli jsme veskere mozne nerosty, ktere se tam vyskytovaly a vyskytuji, poslechli si zajimave pruvodni slovo ve spanelstine a prohlidli tu cast dolu, ktera neni zatopena (nejvrchnejsi asi tri poschodi, zbylych sedmnact je pod vodou). Pokracujeme dal, stopem kousek za mesto, pak dalsi stop do Aguascalientes (130 km). Prekrocili jsme hranice statu, nezbytna vojenska kontrola. V Aguascalientes neni v celku nic zajimaveho krome vetsiho namesti a hezky vymalovane radnice. Snazime se tedy zjistit moznosti dalsiho postupu a vzhledem k pokrocile hodine volime opet nocni autobus, tentokrate az do Mexika City (600 km).
V 6:40 jsme jako na koni po udesne ceste autobusem na Terminal Norte, coz je severni autobusove nadrazi. Po jistych technickych problemech dorazime do bytu nasich znamych (pouzili jsme metro, ackoli nas ze vsech stran snazili polapit taxikari do svych pestrych, zelenobilych, Volkswagenu Broucku, ktere se mimochodem v Mexiku jeste vyrabeji v Puebla).

Mexiko City - 20 milionu obyvatel, 2240 metru nad morem, 2000 km ctverecnich - je hlavnim mestem Mexika. Tvori rovnez samostanty stat - Mexiko District Federal. Mexiko ma nekolik turisticky zajimavych ctvrti, predevsim pobliz hlavniho namesti Zocalo, dale pak Zona Rosa, obchodni ctvrt (dle pruvodce lze pry navstivit mistni burzu cennych papiru) a mnoha parku - Chapultepec ci Coyacan. Rozepisovat se podrobneji nema smysl, lepsi je nahlednout do nejakeho pruvodce. Najdete tam mimo jine taky, ze Mexiko C. je mesto smogu (diky doprave, prumyslu a poloze mezi horama, ktera nedovoluje cirkulovat vzduchu) a taky kapsaru a zlodeju. To nam potvrdili i nasi nemecti pratele, ze obzvlaste turiste, kteri jsou vzdy a vsude snadno identifikovatelni, jsou vdecnym cilem techto lumpu.
Co v pruvodci mozna nenajdete je to, ze kazda ze 135 stanic metra ma svoji barvu a obrazek. Puvodne jsme mysleli, ze je to snad pro turisty ci deti, ale negramotnost je v M. C. pry jeste dost vysoka. Je to velice prakticke, protoze jsme si aspon dobre zapamatovali, ze mame prestupovat u kanonu.
Nase prvni cesta z Mexiko City mirila do Theotiuacanu a Tuly.V pruvodci se pise, ze to je jedno z povinnych  navstevnich mist okolo Mexika City. Nejvetsi davne mexicke mesto s 200 tisici obyvatel. Bylo rozdeleno Ulici smrti na administrativni centrum - Citadelu a dalsi, predevsim obytne ctvrti. Citadela o rozloze 400x400 metru je lemovana 15 mensimi pyramidami a uprostred stal nejvetsi chram v tomto meste Templo de Quetzalcoatl (na fotce vlevo). Pyramida Slunce, treti nejvetsi na svete, 300metru vysoka, sestava z 3 milionu tun kamene, bylo dokoncena okolo 100 let pr. n. l. O neco mensi Pyramida Mesice je na konci Ulice Smrti, byla postavena o neco pozdeji (300 pr. n. l.).
Tula - pravdepodobne centrum Tolteckeho naroda, je nejznamejsi diky svym 4,5 metru vysokym sloupum, ktere podpiraly strechu davneho chramu. Ve svem vrcholu mela asi 30 az 40 tisic obyvatel. Dalsi zajimavosti jsou dve zachovala hriste, na kterych se hraly micove hry (jen se neptejte, jak se odmenoval porazeny tym).
Dalsi vylet smeroval do vysin pro Evropana zavratnych: na Popocatepetl. Popocatepetl (5452 m.n.m) a Iztaccihuatl (5286 m.n.m) je druhym a tretim nejvetsim kopcem v Mexiku. V reci Nahuatl, P. znamena "Kourici hora" a I. "Bila zena". Legenda rika, ze Popo byl valecnik, ktery miloval Iztu, vladcovu dceru. Ta zemrela zalem, kdyz byl Popo na valecnych vypravach. Kdyz to po svem navratu zjistil, postavil dve hory, polozil telo Izty na jednu z nich, a sam se postavil na druhou, drzice v ruce smutecni pochoden. Tolik legenda.
V okoli obou vrcholku bylo velice prijemne, jelikoz se tam vyskytovalo tou dobou jen malo lidi. Na Popo se nedalo vubec jit, nekdy na Novy rok totiz prskal (a co jsem slysel, koncem dubna 98 zase). Jinak cesta na vrchol P. je snazsi nez na Izta. Cestou na Izta se musi jednou bivakovat, jinak se to pry neda stihnout. Vzhledem k vysce je doporucena aklimatizace. Na nas se to nijak zvlast neprojevilo, mne se jen zhorsila ryma na nesnesitelnou uroven, kterou jsem dostal ovsem jiz po prijezdu do Mexiko City.
V Passo de Cortez (sedlo mezi Izta a Popo) jsme se zdrzeli pres noc, rano se vydali pod Iztu a po neznacene ceste dolu do Amecamecy.  Po lehcim kufrovani jsme se opet nasli a stastne dorazime do Amecamecy na upati dvou vyse jmenovanych hor, a posleze i do Mexiko City.
Posledni den v hlavnim meste travime brouzdanim po pametihodnostech, hlavni atrakci byl asi hrad Chapultepec), do roku 1940 residence mexickeho prezidenta dnes muzeum, do ktereho se mimochodem na studentskou prukazku dostanete zadara (asi proto, ze tam nic zajimaveho neni).
Rano zase provadime baglove baleni, coz je ponekud depresivni, nicmene nutne. Kolem devate jsme naposledy na Terminal Norte, a hned prekvapeni. Nedostanem slevu, jelikoz platila jen v dobe studentskych prazdnin, a ty skoncily zrovna vcera.
Zkousime vsechny mozne finty a spolecnosti, nepomaha ani jedno ani druhe. Rozhodujem se tedy jet polovinu planovane vzdalenosti a zbytek stopovat.

Busem tedy dorazime do Tulancinga (150 km) a stopujem Poza Ricy. Mame celkem stesti, zastavil nam pan, ktery jede az do Tampica. Tam chceme taky, ale az zitra, dnes bychom jeste meli v planu El Tajin a Voladores. Cesta je zajimava a dlouha (150 km). Opoustime nahorni plosinu, meni se krajina a pocasi, klesame serpentinama nekonecne dlouho, objevuji se mraky a vlhkost, chvilemi mrholi. Priroda se zazelenuje, stromy se objevuji casteji, posleze i neco na zpusob lesu. U cesty rostou banany a pomerance, s kteryma tu mimochodem jezdi plne nakladaky.
Z centra Poza Ricy se presouvame do El Tajinu, jsme tam asi 1/4 hodinu pred zavirackou. V pokladne ovsem nemaji pochopeni ani pro prodlouzenou oteviraci dobu ani pro studentske prukazky, tudiz odchazime s neporizenou.
Potme nachazime mistecko za mestem a stavime stan.
Dalsi den se nese ve znameni presunu a deste. Po ceste jsme nic zajimaveho neobjevili, za to jsme tri hodiny tvrdli v dire, kde nam nechtelo nic zastavit. Vecer dorazime do Tampica, koukame jak jede vlak, dumame co dal. Nakonec pred setmenim stopujem, a kupodivu uspesne. Zastavil nam nejaky pan se sportakem, a jal se s nami domlouvat. Jel do Matamoras, na hranicich s Emerikou, ale porad cosi mlel jako "carro malo", a ukazoval na auto. Po kratke, ale bourlive porade, se rozhodujem zmenit trasu a prekrocit hranice v Matamoras. Tim zacla 500 kilometrova cesta, kterou pan ridic i pres skoro rozmlacene a lepici paskou slepene celni sklo, odhadoval na 6 hodin a trvala pouhopouhych 14.

Vuz poprve prestal jet asi za hodinku. Pet minut jsme spravovali a pak to zase jelo. Ale ne nadlouho. Prvni zastavka v servisu, druha zastavka. Mezitim nespocetne prestavek, kdy jsem stridave svitil svou baterkou do motoru a stridave tou samou baterkou maval na ridice za nama, aby nas neprejeli. No a tak jsme stravili noc. Posledni v Mexiku ...
Okolo devate rano jsme byli v Matamoras jako na koni, u prvniho nakupniho centra (pohranicni oblast, takze jako Malls in America). Provedl jsem nezbytne nakupy (hadejte, co jsem kupoval), dojeli jsme k hranicni rece, koupili si mandarinky a pomalu se chystali opustit Unidos Estados de Mexico.
Fronta na hranici sla celkem rychle, kdyz jsme prisli k financovi, ponekud nas zaskocil otazkou, kolik vezem zbrani a jestli mame nejake vybusniny. Pak si vsimnul mandarinek, prohlasil stroze "That's against the law!" a sebral mi je. Nasledovala otazka, zda-li mame jeste neco k jidlu, tak jsme zapreli rybicky, chleba, polivky apod. Nicmene nastesti neproverovali pravdivost nasich slov, jelikoz o tu Tequilu bych se asi popral.
A tim skoncil nas vylet do Mexika, nasledoval jiz pouze presun do Houstonu a zastavky u znamych ve vesnicce, kde pekli prave ceske kolacky.