Ji°φ Peterka

╪φkß se, ₧e kdy₧ dva d∞lajφ totΘ₧, nemusφ to b²t totΘ₧. Tato starß pravda platφ o to vφce ve sv∞t∞ mnoha v²robc∙ v²poΦetnφ techniky a jejich Φetn²ch produkt∙. A¥ ji₧ jde nap°. o zp∙sob vzßjemnΘ komunikace dvou poΦφtaΦ∙, formßt dat nebo nap°. k≤dovßnφ znak∙ nßrodnφ abecedy, v₧dy se dß najφt celß °ada r∙zn²ch zp∙sob∙, jak dosßhnout tΘho₧ v²sledku.

Nenφ nad to, kdy₧ se r∙znφ v²robci dokß₧φ domluvit, vybrat jedno z mo₧n²ch °eÜenφ, a to pak pou₧φvat. Tak vznikajφ r∙znΘ standardy, a¥ ji₧ psanΘ Φi nepsanΘ, dφky kter²m si v²robky od r∙zn²ch v²robc∙ mohou bez problΘm∙ navzßjem rozum∞t.

Je samoz°ejm∞ mo₧n² i opaΦn² p°φpad, kdy se v²robce rozhoduje sßm podle sebe a pou₧ije takovΘ °eÜenφ, kterΘ sßm pova₧uje za nejvhodn∞jÜφ. Jde nejΦast∞ji o jeho vlastnφ °eÜenφ, vesm∞s o v²sledek v²zkumu Φi v²voje, kter² dan² v²robce provßd∞l na vlastnφ nßklady a kterΘ pova₧uje za svΘ duÜevnφ vlastnictvφ.

V angliΦtin∞ se takovΘ °eÜenφ oznaΦuje p°φvlastkem proprietary, kter² mß zd∙raznit vßzanost na konkrΘtnφho v²robce a odliÜit jej od °eÜenφ, kterΘ vychßzφ z urΦitΘho standardu, a takto specificky vßzßno nenφ.

Jak ale stanovit hranici mezi tφm, kdy si n∞jakΘ °eÜenφ jeÜt∞ zaslou₧φ p°φvlastek "proprietary", a kdy ji₧ nikoli? Nap°. kdy₧ mßlo znßmß firma XYZ p°ijde se svou vlastnφ architekturou poΦφtaΦov²ch sφtφ, je p°φvlastek "proprietary" zcela na mφst∞. Kdy₧ se svou vlastnφ architekturou poΦφtaΦov²ch sφtφ p°ijde firma jako IBM, je z toho rßzem nov² standard. Inu, kdy₧ dva d∞lajφ totΘ₧...