Prvnφ dφl serißlu o prßci s digitßlnφmi fotoaparßty popisoval p°edevÜφm funkce a vlastnosti aparßt∙ jako takov²ch a nevÜφmal si p°φliÜ toho, jak snφmek vytvo°it. Ve druhΘ Φßsti se proto seznßmφme s technikami po°izovßnφ digitßlnφch fotografiφ.
Pro sprßvnΘ fotografovßnφ existuje nep°ebernΘ mno₧stvφ rad a pravidel, avÜak jedno zßkladnφ pravidlo bychom m∞li mφt na mysli stßle: fotoaparßt nenφ lidskΘ oko, a tak se p°i fotografovßnφ musφme "p°epnout" a mφt na z°eteli urΦitΘ rozdφly. Prvnφ rozdφl mezi zrakov²m vjemem a fotografiφ je v prostorovosti - lidskΘ vnφmßnφ je ve svΘ podstat∞ trojrozm∞rnΘ. Z vizußlnφ informace, kterou p°ijφmßme, dokß₧e lidsk² mozek zφskat ·daje o hloubce prostoru a o vzdßlenosti objekt∙. Fotoaparßt vÜak po°izuje fotografie obsahujφcφ pouze ploÜnou informaci. Lehce tak dojde k tomu, ₧e i nesmφrn∞ zajφmavß a plastickß krajina vypadß na fotografii jako obyΦejnß nudnß tapeta. Zdßnφ prostorovosti m∙₧eme na fotografii vyvolat r∙zn²mi triky, kterΘ vφce mΘn∞ slou₧φ k oÜßlenφ lidskΘho vnφmßnφ a jsou zalo₧eny p°edevÜφm na naÜich zvyklostech.
DalÜφ podstatn² rozdφl je v tom, ₧e lidskΘ oko p°eost°uje a zkoumß r∙znΘ Φßsti scΘny. Na fotografii je tomu jinak, fotografie mß sv∙j st°ed a rohy a vÜude je n∞co k vid∞nφ. Co je Φi nenφ zaost°enΘ, zßle₧φ p°edevÜφm na nastavenφ fotoaparßtu. Pokud hledφme na n∞jak² objekt prost²m okem, vidφme ost°e pouze velmi omezenou Φßst scΘny, kterou zkoumßme oblastφ kolem st°edu sφtnice (zhruba Φty°i prostorovΘ stupn∞), je₧ odpovφdß nejvyÜÜφ koncentraci sv∞tloΦivn²ch bun∞k v oku. Zbytek je siln∞ rozmazan² a lidskΘ vnφmßnφ je v t∞chto sm∞rech spφÜe schopno vnφmat pohyb (pravd∞podobn∞ jde o zd∞d∞n² obrann² mechanismus). M∙₧ete se o tom p°esv∞dΦit jednoduch²m experimentem. Zadφvejte se do st°edu °ßdku, kter² prßv∞ Φtete, a bez pohybu oΦφ se pokuste p°eΦφst cel² odstavec... Nejde to, ₧e? Pokud na st°ed °ßdku zam∞°φte fotoaparßt a sprßvn∞ po°φdφte fotografii, budete vid∞t celou strßnku.
DalÜφ rozdφl mezi okem a fotoaparßtem je v dob∞ expozice. Zatφmco lidskΘ oko vnφmß velice rychle (cca 0,02 sekundy), zßv∞rku fotoaparßtu m∙₧eme otev°φt na r∙zn∞ dlouhou dobu a sv∞tlo na snφmaΦi se integruje.
╚tvrt² zßsadnφ rozdφl mezi lidsk²m okem a fotoaparßtem je v p°izp∙sobivosti lidskΘho oka r∙zn²m sv∞teln²m intenzitßm. Lidsk² zrak snese na krßtkou dobu pohled do polednφho Slunce a zßrove≥ je sφtnice schopna zareagovat i jen na jeden jedin² foton. Pom∞r intenzit, kter²m je lidskΘ oko schopno se p°izp∙sobit, je 108. LidskΘ oko se dokß₧e velice rychle p°eladit mezi r∙zn²mi intenzitami a lidskß mysl dokß₧e nap°φklad jako bφlou interpretovat r∙znΘ odstφny barev. P°i fotografovßnφ musφme toto vÜe mφt na z°eteli.
Jak se m∞°φ kvalita fotografie?
Na tuto otßzku nenφ snadnΘ odpov∞d∞t, proto₧e jde o zßle₧itost vkusu a ten je siln∞ subjektivnφ. Je to stejnΘ jako s hudbou - m∙₧eme hrßt r∙znΘ skladby a odliÜnΘ styly a r∙zn²m lidem se mohou Φi nemusφ lφbit. AvÜak stejn∞ jako v hudb∞ i na ka₧dΘ fotografii m∙₧eme sledovat urΦitΘ vlastnosti, kterΘ ji₧ kvantifikovat lze. Jde o technickou kvalitu, sd∞lenφ fotografie a jejφ formßlnφ strukturu.
Technickß kvalita fotografie je v podstat∞ otßzkou umu, technick²ch znalostφ a zkuÜenostφ fotografa. Posuzujeme, zda je fotografie ostrß, jakß je barevnß skladba snφmku, zda byl blesk pou₧it tak, aby fotografii nepoÜkodil, jak je nastavena expozice atd. Technickou zruΦnost zφskßme zkuÜenostφ.
DalÜφm znakem kvality fotografie je to, co obrßzek sd∞luje - fotografie v₧dy nese n∞jakou informaci. Nap°φklad technickß fotografie je dokumentacφ n∞jak²ch proces∙ Φi Φinnostφ, zatφmco um∞leckß fotografie postihuje nßlady a emoce. Otßzkou tedy je, zda fotografie v∙bec n∞co sd∞luje, zda prost°edky, kterΘ k tomu pou₧φvß, jsou vhodnΘ, a zda to, co se sna₧φ sd∞lit, je srozumitelnΘ. Jednoduch²m p°φkladem je stßrnutφ, kterΘ se dob°e vyjad°uje pomocφ kontrastu. Pokud nap°φklad vyfotografujeme sta°enku vedle dφt∞te Φi starΘ rozbitΘ auto vedle n∞jakΘho poslednφho modelu, bude sd∞lenφ natolik jednoznaΦnΘ, ₧e je pochopφ patrn∞ ka₧d².
T°etφm kritΘriem kvality fotografie je volba prost°edk∙ a formßlnφ struktura, kterou fotograf pou₧φvß. Jak je fotografie rßmovßna? Jak pou₧φvß perspektivu? Jak pracuje s liniemi a barvami? Jak jsou rozlo₧eny podstatnΘ body?
V²Üe zmφn∞nß kritΘria m∙₧eme posuzovat odd∞len∞ Φi dohromady. Existuje vÜak celkem jednoduch² test, kter²m si m∙₧ete ov∞°it, zda mß fotografie, alespo≥ pro vßs, trvalou hodnotu. Zkuste s nφ ₧φt. V prvnφm okam₧iku je ka₧d² autor nekritick² a mß snahu nevnφmat chyby. Pokud si pov∞sφte svou fotografii nad st∙l a budete se na ni dφvat denn∞, za t²den uvidφte, ₧e ji vnφmßte zcela jinak. Z vlastnφ zkuÜenosti vφm, ₧e tφmto testem projde jen skuteΦn∞ mßlo fotografiφ.
Stavba fotografie
Zlat² °ez a t°etinovΘ pravidlo
Euklides (300 p°. n. l.) objevil a formuloval jeden ze zßkladnφch princip∙ toho, co je vizußln∞ hezkΘ, toti₧ zlat² °ez. Jde o rozd∞lenφ celku tak, aby pom∞r delÜφ a kratÜφ Φßsti byl stejn² jako pom∞r celku k delÜφ Φßsti - matematicky je to pom∞r 1 : 0,618. Existujφ sßhodlouhΘ studie popisujφcφ vlastnosti tohoto pom∞ru z pohledu matematiky, biologie Φi um∞nφ. Je zajφmavΘ, ₧e prßv∞ objekty konstruovanΘ v tomto pom∞ru nedrß₧dφ lidskΘ vnφmßnφ. Nap°φklad obrazovka poΦφtaΦe mß pom∞r stran blφzko zlatΘmu °ezu, pom∞r stran fotografie 9 x 13 cm je 0,69 : 1, 10 x 15 odpovφdß 0,67 : 1atd.
Z toho plyne i zßkladnφ pravidlo pro stavbu fotografie. D∙le₧itΘ objekty (Φi to, co je pro fotografii podstatnΘ) by pokud mo₧no nem∞ly b²t umφst∞ny v jejφm st°edu, ale v₧dy by m∞ly b²t posunuty odpovφdajφcφm zp∙sobem k okraji. Obr. 1 ukazuje nejvhodn∞jÜφ umφst∞nφ objekt∙ v po°adφ Φφsel 1-2-3-4. Proto₧e nenφ technicky mo₧nΘ umφstit objekty p°esn∞ na p°φsluÜnΘ pozice, obyΦejn∞ d∞lφme fotografii zhruba na t°etiny, proto hovo°φme o t°etinovΘm pravidlu. Fotografujeme-li postavu v krajin∞, umφstφme jejφ obliΦej nap°φklad do bodu 3 - v bodu jedna by byla p°φliÜ nφzko, je lΘpe vyu₧φt prostor nad tφmto bodem. Ka₧dopßdn∞ by se osa postavy m∞la ztoto₧nit s p°φmkou danou body 1 a 3 Φi 2 a 4. P°i fotografii krajiny umφstφme horizont bu∩ na ·seΦku danou body 1 a 4, nebo o t°etinu v²Üe. Stejn∞ tak okraj svislΘ st∞ny domu, kter² fotografujeme, rad∞ji umφstφme na svislice danΘ p°φsluÜn²mi body. Umφst∞nφ v²Üe zmφn∞n²ch ·tvar∙ do st°edu fotografie ji nep°irozen∞ vizußln∞ roz°φzne, na fotografii potom nic nep°evlßdß a pohled se nemß kam upnout. Na obr. 2 vidφme dva p°φklady - v prvnφm socha trΦφ p°φmo ve st°edu snφmku a celß kompozice p∙sobφ nep°irozen∞. Druh² snφmek p∙sobφ vyvß₧en∞ji. Jednou z v²jimek, kdy je fotografii vhodnΘ vizußln∞ rozd∞lit p°esn∞ ve st°edu, je fotografie Φtvercovß. ╚tvercov² formßt je symetrick² sßm o sob∞ a vnit°nφ symetrickΘ rozd∞lenφ ji₧ nep∙sobφ nijak k°iklav∞.
Samoz°ejm∞ ₧e tato pravidla musφme brßt s rezervou a p°edevÜφm s citem. Jsou obecn∞ platnß, na druhou stranu n∞kdy i zßm∞rn²m poruÜenφm pravidel m∙₧eme docφlit vynikajφcφch snφmk∙.
Linie a ·st°ednφ bod
Fotografie by rovn∞₧ m∞la mφt jistou rovnovßhu. JednotlivΘ Φßsti fotografie jsou ve vzßjemnΘm pom∞ru, ale v₧dy je na fotografii n∞jak² bod, objekt Φi p°edm∞t, kter² je zßkladnφ. ╪φkß se mu pivot.
DalÜφm d∙le₧it²m v²razov²m prost°edkem fotografie jsou linie a ·hly. Sbφhajφcφ se linie, nap°φklad koleje, elektrickΘ drßty atp. mimovoln∞ vedou lidsk² zrak do bodu, kde se vizußln∞ sbφhajφ. Troj·helnφky, elipsy, kru₧nice a spirßly vytvß°ejφ dojem plynutφ, zatφmco pravΘ ·hly p∙sobφ strnule.
Existujφ dv∞ zßkladnφ skupiny fotograf∙. Prvnφ se orientuje na strukturu, tedy na to, jak je fotografie organizovanß, zatφmco ta druhß spφÜe fotografuje p°edm∞ty. Na ka₧dΘ fotografii si nicmΘn∞ m∙₧eme vÜimnout urΦit²ch zßkladnφch stavebnφch kamen∙.
Stavebnφ kameny fotografie
Prvnφm zßkladnφm v²razov²m prost°edkem fotografie je tvar. Tvar p°itahuje pozornost a m∞li bychom si dßvat pozor na to, jak ho na fotografii vyjßd°φme. Jednou z mo₧nostφ je nap°φklad tmavß silueta stromu na pozadφ zcela jasnΘ oblohy, jinou mo₧nostφ jsou faleÜnß seskupenφ tvo°enß vhodn²m nasm∞rovßnφm fotoaparßtu, m∙₧eme pou₧φt hry stφn∙ aj.
DalÜφm stavebnφm kamenem je vlastnost povrchu - textura. M∙₧e jφt o rustikßlnφ nßbytek, o mahagonovΘ d°evo, o betonovou ze∩ atp. Texturu v²teΦn∞ zd∙raz≥uje boΦnφ sv∞tlo, nebo¥ stφny dßvajφ vyniknout jejφ struktu°e a plasticit∞. Na druhou stranu zadnφ sv∞tlo, a tedy i blesk integrovan² do fotoaparßtu, ji nemilosrdn∞ likviduje. P°i fotografovßnφ textury jsou nutnΘ dv∞ zßkladnφ v∞ci: pevnß ruka a p°esnΘ ost°enφ. I drobnΘ rozmazßnφ snφmek znehodnotφ.
Vzor mß na fotografii stejnou funkci jako rytmus v hudb∞. Vzor m∙₧e b²t periodick², nap°φklad pruhovanΘ triΦko, nebo nßhodn², jako hejno ptßk∙ Φi stromy v lese. Vzor by nem∞l b²t to jedinΘ, co na fotografii je, stejn∞ jako rytmus v hudb∞ je sßm o sob∞ samo·Φeln², ale m∙₧e vynikajφcφm zp∙sobem dopl≥ovat celkovou skladbu.
Barvy a t≤ny ovliv≥ujφ zejmΘna nßladu fotografie. Barvy, kterΘ jsou ve spektru blφzko sebe, nap°φklad ₧lutß a oran₧ovß, se i vizußln∞ mφchajφ. Se vzdßlenostφ barev ve spektru (blφ₧ k dopl≥kov²m barvßm) roste i kontrast fotografie. P°evlßdß-li na fotografii zelenß a modrß, p∙sobφ obrßzek studen²m dojmem; ₧lutß a Φervenß ho protepluje. S Φervenou vÜak musφme zachßzet opatrn∞, proto₧e zßrove≥ p°itahuje pozornost. Pokud nap°φklad vyfotografujeme dav lidφ, postaviΦka v ΦervenΘm svetru nßs spolehliv∞ zaujme.
Perspektiva
Jednφm z d∙le₧it²ch v²razov²ch prost°edk∙ ve fotografii je perspektiva. Jejφ vliv je r∙zn² podle vzdßlenosti, ze kterΘ p°φsluÜn² objekt fotografujeme. ProΦ? Podφvejte se na obr. 4, kter² se to pokouÜφ vysv∞tlit. Ze∩, kterß je Φty°i metry dlouhß, je fotografovßna ze dvou r∙zn²ch mφst, z pozice A a z pozice B. V prvnφm p°φpad∞ jsou vzdßlenosti k okraj∙m zdi 13,2 a 10 metr∙, na fotografii bude tedy pom∞r vzdßlenosti obou okraj∙ cca 1,3 : 1. Pokud p°istoupφme blφ₧e, zm∞nφ se pom∞r vzdßlenostφ na 2,2 : 1, co₧ je zm∞na dosti podstatnß. S p°iblφ₧enφm k objektu je perspektivnφ zkreslenφ v∞tÜφ a s odstoupenφm se zmenÜuje.
Ka₧d² objektiv mß urΦitou ohniskovou vzdßlenost, resp. rozsah ohniskov²ch vzdßlenostφ. Zm∞nou ohniskovΘ vzdßlenosti objekt opticky oddalujeme Φi p°ibli₧ujeme. Jak se to projevφ na fotografii? Podφvejme se na dalÜφ dva obrßzky (5a, b). Na prvnφm je telefonnφ budka s budovou v pozadφ - tato fotografie byla po°φzena s dlouhou ohniskovou vzdßlenostφ. Na dalÜφm snφmku jsme p°istoupili blφ₧ k telefonnφ budce i k budov∞ a fotografii po°φdili s kratÜφ ohniskovou vzdßlenostφ. Co se to vÜak s budovou stalo? Na snφmku se budova jevφ jako daleko menÜφ ne₧ v p°edchßzejφcφm p°φpad∞. Podφvejme se na obr. 5c. Fotoaparßt v bod∞ A, tedy ve v∞tÜφ vzdßlenosti, zabφrß celkem mal² ·hel, zatφmco v bod∞ B se ·hel zßb∞ru zm∞nou ohniskovΘ vzdßlenosti podstatn∞ zv∞tÜil. Logicky se tedy v bod∞ B zm∞nil i pom∞r zdßnliv²ch velikostφ objekt∙ - se vzdßlenostφ prudce klesß jejich relativnφ velikost. Tomuto jevu se °φkß perspektivnφ zkrßcenφ (foreshorten).
Shr≥me tedy faktory, kterΘ ovliv≥ujφ perspektivnφ zkreslenφ fotografie. Prvnφm je vzdßlenost fotoaparßtu od objektu - Φφm blφ₧e, tφm je perspektivnφ zkreslenφ v∞tÜφ. Druh²m faktorem je ohniskovß vzdßlenost. ╚φm je menÜφ, a ·hel zßb∞ru je tedy v∞tÜφ, tφm v∞tÜφ je i perspektivnφ zkreslenφ. Nem∞li bychom tedy nap°φklad portrΘt po°izovat p°φliÜ zblφzka a Üiroko·hl²m objektivem, nebo¥ m∙₧e dojφt ke zkreslenφ jednotliv²ch partiφ obliΦeje. Rad∞ji pou₧ijeme ohnisko cca 90 a₧ 135 mm (pro kinofilm), zφskßme tak od objektu v∞tÜφ odstup, p°irozen∞jÜφ perspektivu a p°i volb∞ nφzkΘho clonovΘho Φφsla i p°φjemn∞ rozost°enΘ pozadφ.
Hloubka ostrosti
Hloubkou ostrosti rozumφme fyzickou vzdßlenost mezi nejbli₧Üφm a nejvzdßlen∞jÜφm objektem, kter² je na fotografii jeÜt∞ p°ijateln∞ ostr². Hloubku ostrosti ovliv≥ujφ t°i faktory: ohniskovß vzdßlenost, zaost°enφ na urΦitou vzdßlenost a clona.
╚φm je ohniskovß vzdßlenost delÜφ, tφm je i p°i zaost°enφ na stejnou vzdßlenost a p°i stejnΘ clon∞ menÜφ hloubka ostrosti ne₧li u ohniska kratÜφho. Rovn∞₧ platφ to, ₧e Φφm delÜφ je vzdßlenost, na kterou ost°φme, tφm v∞tÜφ je i hloubka ostrosti. P°i zaost°enφ na deset metr∙ je u₧ prakticky vÜe, co je ve v∞tÜφ vzdßlenosti, rovn∞₧ ostrΘ. DalÜφm faktorem je velikost clony, resp. efektivnφ pr∙m∞r ΦoΦky. ╚φm v∞tÜφ je otvor, kter²m vstupuje sv∞tlo do p°φstroje, tφm menÜφ je i hloubka ostrosti - proΦ, to vysv∞tluje obr. 9. Pokud je pr∙m∞r ΦoΦky velk², sv∞tlo, kterΘ se na ΦoΦce lßme, se lßme pod v∞tÜφm ·hlem. Bod se tak promφtne do v∞tÜφho kruhu (circle of confusion). Pokud zv∞tÜφme clonovΘ Φφslo, zmenÜφme efektivnφ pr∙m∞r objektivu a dojde ke zv∞tÜenφ hloubky ostrosti.
Z toho plyne jedna d∙le₧itß v∞c: abychom dostateΦn∞ exponovali obrßzek s velkou hloubkou ostrosti, musφme zßrove≥ prodlou₧it dobu expozice. Fotografovßnφm s delÜφm Φasem se samoz°ejm∞ zvyÜuje riziko, ₧e se obrßzek rozt°ese. Zkrßtka, pokud chceme dostateΦn∞ velkou hloubku ostrosti p°i fotografovßnφ blφzk²ch p°edm∞t∙ a makrofotografiφ, musφme nastavit velkΘ clonovΘ Φφslo a dlouh² Φas, a tak se asi t∞₧ko obejdeme bez stativu. Obr. 6 ukazuje typickou makrofotografii s velmi malou hloubkou ostrosti. Obr. 7a je fotografovßn 1/20 sekundy s clonou 2, tedy s malou hloubkou ostrosti, zatφmco obr. 7b je po°φzen s clonou 8 a Φasem dv∞ sekundy. Je vid∞t, ₧e i vzdßlenΘ objekty jsou ostrΘ.
MaticovΘ - kontrast a jas scΘny je m∞°en n∞kolikasegmentov²m senzorem, jeho₧ struktura b²vß znaΦn∞ slo₧itß. Toto m∞°enφ se nejΦast∞ji pou₧φvß v pln∞ automatickΘm re₧imu expozice.
M∞°enφ se zv²hodn∞n²m st°edem - jak ji₧ nßzev napovφdß, jde o m∞°enφ v∞tÜinou kruhovΘ oblasti ve st°edu hledßΦku. Je vhodnΘ pro expozici stanovenou podle urΦitΘ oblasti fotografovanΘ scΘny.
BodovΘ m∞°enφ - m∞°enφ se soust°e∩uje do cca 1 % plochy hledßΦku. Je vhodnΘ u objekt∙ v protisv∞tle Φi mßlo kontrastnφch scΘn.
Vzdßlenost je m∞°ena senzorem umφst∞n²m ve st°edu hledßΦku - nejΦast∞ji bodov²m (seskupenφ bod∙ Φi k°φ₧ovΘ senzory jsou domΘnou spφÜe profesionßln∞jÜφch p°φstroj∙).
Jednou z v²born²ch vlastnostφ digitßlnφch fotoaparßt∙ st°ednφ t°φdy je tzv. aretace expozice a aretace zaost°enφ (rovn∞₧ znßmΘ jako blokovßnφ expozice a blokovßnφ ost°enφ). P°i automatickΘm re₧imu fotoaparßt zamφ°φme na po₧adovan² p°edm∞t a "namßΦkneme" spouÜ¥ (nedomßΦkneme ·pln∞) - fotoaparßt nastavφ parametry expozice. S namßΦknutou (zaaretovanou) spouÜtφ zm∞nφme pohled tak, jak se nßm lφbφ, a domßΦkneme.
Typick² p°φklad ukazujφ snφmky na obr. 8 - ve vÜech p°φpadech je kompozice fotografie zhruba stejnß. Jde o siln∞ kontrastnφ snφmek, proto₧e za oknem je sluneΦn² den a uvnit° mφstnosti je mnohem mΘn∞ sv∞tla. V prvnφm p°φpad∞ je aretace zam∞°ena na okno: vÜe, co je vn∞, je bezvadn∞ ostrΘ, zatφmco vnit°ek mφstnosti je tmav². V druhΘm p°φpad∞ autor aparßt zam∞°il tak, aby rostlina byla p°esn∞ uprost°ed, namßΦkl spouÜ¥ a potom p°esunul st°ed hledßΦku na okno. Stiskem spouÜt∞ pak zφskal obrßzek, na n∞m₧ je rostlina z°etelnß, ale pozadφ p°esv∞tlenΘ.
Existuje v∙bec zp∙sob, jak tuto kontrastnφ fotografii po°φdit sprßvn∞? Jde o klasick² p°φpad fotografovßnφ v protisv∞tle a lΘkem je v tomto p°φpad∞ aretace na nejjasn∞jÜφ objekt a pou₧itφ blesku tak, jak ukazuje t°etφ snφmek na obr. 8.
V p°φÜtφm, zßv∞reΦnΘm dφlu Φlßnku se zam∞°φme p°edevÜφm na zpracovßnφ fotografiφ a jejich editaci pomocφ poΦφtaΦe.
Bed°ich BeneÜ, Jaroslav HuÜek
Infotipy:
www.digineff.cz
www.fotografovani.cz/df
www.grafika.cz/photo/
www.paladix.cz
www.zive.cz/h/Fotoavideo/
Michael Langford - Starting Photography - Focal Press 1999
Michael Langford - Basic Photography - Focal Press 1999
Michael Langford - Advanced Photography - Focal Press 1999
