Fotografujeme digitálně (2) Fotografujeme První díl seriálu o práci s digitálními fotoaparáty popisoval především funkce a vlastnosti aparátů jako takových a nevšímal si příliš toho, jak snímek vytvořit. Ve druhé části se proto seznámíme s technikami pořizování digitálních fotografií. Pro správné fotografování existuje nepřeberné množství rad a pravidel, avšak jedno základní pravidlo bychom měli mít na mysli stále: fotoaparát není lidské oko, a tak se při fotografování musíme "přepnout" a mít na zřeteli určité rozdíly. První rozdíl mezi zrakovým vjemem a fotografií je v prostorovosti - lidské vnímání je ve své podstatě trojrozměrné. Z vizuální informace, kterou přijímáme, dokáže lidský mozek získat údaje o hloubce prostoru a o vzdálenosti objektů. Fotoaparát však pořizuje fotografie obsahující pouze plošnou informaci. Lehce tak dojde k tomu, že i nesmírně zajímavá a plastická krajina vypadá na fotografii jako obyčejná nudná tapeta. Zdání prostorovosti můžeme na fotografii vyvolat různými triky, které více méně slouží k ošálení lidského vnímání a jsou založeny především na našich zvyklostech. Další podstatný rozdíl je v tom, že lidské oko přeostřuje a zkoumá různé části scény. Na fotografii je tomu jinak, fotografie má svůj střed a rohy a všude je něco k vidění. Co je či není zaostřené, záleží především na nastavení fotoaparátu. Pokud hledíme na nějaký objekt prostým okem, vidíme ostře pouze velmi omezenou část scény, kterou zkoumáme oblastí kolem středu sítnice (zhruba čtyři prostorové stupně), jež odpovídá nejvyšší koncentraci světločivných buněk v oku. Zbytek je silně rozmazaný a lidské vnímání je v těchto směrech spíše schopno vnímat pohyb (pravděpodobně jde o zděděný obranný mechanismus). Můžete se o tom přesvědčit jednoduchým experimentem. Zadívejte se do středu řádku, který právě čtete, a bez pohybu očí se pokuste přečíst celý odstavec... Nejde to, že? Pokud na střed řádku zaměříte fotoaparát a správně pořídíte fotografii, budete vidět celou stránku. Další rozdíl mezi okem a fotoaparátem je v době expozice. Zatímco lidské oko vnímá velice rychle (cca 0,02 sekundy), závěrku fotoaparátu můžeme otevřít na různě dlouhou dobu a světlo na snímači se integruje. Čtvrtý zásadní rozdíl mezi lidským okem a fotoaparátem je v přizpůsobivosti lidského oka různým světelným intenzitám. Lidský zrak snese na krátkou dobu pohled do poledního Slunce a zároveň je sítnice schopna zareagovat i jen na jeden jediný foton. Poměr intenzit, kterým je lidské oko schopno se přizpůsobit, je 108. Lidské oko se dokáže velice rychle přeladit mezi různými intenzitami a lidská mysl dokáže například jako bílou interpretovat různé odstíny barev. Při fotografování musíme toto vše mít na zřeteli. Jak se měří kvalita fotografie? Na tuto otázku není snadné odpovědět, protože jde o záležitost vkusu a ten je silně subjektivní. Je to stejné jako s hudbou - můžeme hrát různé skladby a odlišné styly a různým lidem se mohou či nemusí líbit. Avšak stejně jako v hudbě i na každé fotografii můžeme sledovat určité vlastnosti, které již kvantifikovat lze. Jde o technickou kvalitu, sdělení fotografie a její formální strukturu. Technická kvalita fotografie je v podstatě otázkou umu, technických znalostí a zkušeností fotografa. Posuzujeme, zda je fotografie ostrá, jaká je barevná skladba snímku, zda byl blesk použit tak, aby fotografii nepoškodil, jak je nastavena expozice atd. Technickou zručnost získáme zkušeností. Dalším znakem kvality fotografie je to, co obrázek sděluje - fotografie vždy nese nějakou informaci. Například technická fotografie je dokumentací nějakých procesů či činností, zatímco umělecká fotografie postihuje nálady a emoce. Otázkou tedy je, zda fotografie vůbec něco sděluje, zda prostředky, které k tomu používá, jsou vhodné, a zda to, co se snaží sdělit, je srozumitelné. Jednoduchým příkladem je stárnutí, které se dobře vyjadřuje pomocí kontrastu. Pokud například vyfotografujeme stařenku vedle dítěte či staré rozbité auto vedle nějakého posledního modelu, bude sdělení natolik jednoznačné, že je pochopí patrně každý. Třetím kritériem kvality fotografie je volba prostředků a formální struktura, kterou fotograf používá. Jak je fotografie rámována? Jak používá perspektivu? Jak pracuje s liniemi a barvami? Jak jsou rozloženy podstatné body? Výše zmíněná kritéria můžeme posuzovat odděleně či dohromady. Existuje však celkem jednoduchý test, kterým si můžete ověřit, zda má fotografie, alespoň pro vás, trvalou hodnotu. Zkuste s ní žít. V prvním okamžiku je každý autor nekritický a má snahu nevnímat chyby. Pokud si pověsíte svou fotografii nad stůl a budete se na ni dívat denně, za týden uvidíte, že ji vnímáte zcela jinak. Z vlastní zkušenosti vím, že tímto testem projde jen skutečně málo fotografií. Stavba fotografie Zlatý řez a třetinové pravidlo Euklides (300 př. n. l.) objevil a formuloval jeden ze základních principů toho, co je vizuálně hezké, totiž zlatý řez. Jde o rozdělení celku tak, aby poměr delší a kratší části byl stejný jako poměr celku k delší části - matematicky je to poměr 1 : 0,618. Existují sáhodlouhé studie popisující vlastnosti tohoto poměru z pohledu matematiky, biologie či umění. Je zajímavé, že právě objekty konstruované v tomto poměru nedráždí lidské vnímání. Například obrazovka počítače má poměr stran blízko zlatému řezu, poměr stran fotografie 9 x 13 cm je 0,69 : 1, 10 x 15 odpovídá 0,67 : 1atd. Z toho plyne i základní pravidlo pro stavbu fotografie. Důležité objekty (či to, co je pro fotografii podstatné) by pokud možno neměly být umístěny v jejím středu, ale vždy by měly být posunuty odpovídajícím způsobem k okraji. Obr. 1 ukazuje nejvhodnější umístění objektů v pořadí čísel 1-2-3-4. Protože není technicky možné umístit objekty přesně na příslušné pozice, obyčejně dělíme fotografii zhruba na třetiny, proto hovoříme o třetinovém pravidlu. Fotografujeme-li postavu v krajině, umístíme její obličej například do bodu 3 - v bodu jedna by byla příliš nízko, je lépe využít prostor nad tímto bodem. Každopádně by se osa postavy měla ztotožnit s přímkou danou body 1 a 3 či 2 a 4. Při fotografii krajiny umístíme horizont buď na úsečku danou body 1 a 4, nebo o třetinu výše. Stejně tak okraj svislé stěny domu, který fotografujeme, raději umístíme na svislice dané příslušnými body. Umístění výše zmíněných útvarů do středu fotografie ji nepřirozeně vizuálně rozřízne, na fotografii potom nic nepřevládá a pohled se nemá kam upnout. Na obr. 2 vidíme dva příklady - v prvním socha trčí přímo ve středu snímku a celá kompozice působí nepřirozeně. Druhý snímek působí vyváženěji. Jednou z výjimek, kdy je fotografii vhodné vizuálně rozdělit přesně ve středu, je fotografie čtvercová. Čtvercový formát je symetrický sám o sobě a vnitřní symetrické rozdělení již nepůsobí nijak křiklavě. Samozřejmě že tato pravidla musíme brát s rezervou a především s citem. Jsou obecně platná, na druhou stranu někdy i záměrným porušením pravidel můžeme docílit vynikajících snímků. Linie a ústřední bod Fotografie by rovněž měla mít jistou rovnováhu. Jednotlivé části fotografie jsou ve vzájemném poměru, ale vždy je na fotografii nějaký bod, objekt či předmět, který je základní. Říká se mu pivot. Dalším důležitým výrazovým prostředkem fotografie jsou linie a úhly. Sbíhající se linie, například koleje, elektrické dráty atp. mimovolně vedou lidský zrak do bodu, kde se vizuálně sbíhají. Trojúhelníky, elipsy, kružnice a spirály vytvářejí dojem plynutí, zatímco pravé úhly působí strnule. Existují dvě základní skupiny fotografů. První se orientuje na strukturu, tedy na to, jak je fotografie organizovaná, zatímco ta druhá spíše fotografuje předměty. Na každé fotografii si nicméně můžeme všimnout určitých základních stavebních kamenů. Stavební kameny fotografie Prvním základním výrazovým prostředkem fotografie je tvar. Tvar přitahuje pozornost a měli bychom si dávat pozor na to, jak ho na fotografii vyjádříme. Jednou z možností je například tmavá silueta stromu na pozadí zcela jasné oblohy, jinou možností jsou falešná seskupení tvořená vhodným nasměrováním fotoaparátu, můžeme použít hry stínů aj. Dalším stavebním kamenem je vlastnost povrchu - textura. Může jít o rustikální nábytek, o mahagonové dřevo, o betonovou zeď atp. Texturu výtečně zdůrazňuje boční světlo, neboť stíny dávají vyniknout její struktuře a plasticitě. Na druhou stranu zadní světlo, a tedy i blesk integrovaný do fotoaparátu, ji nemilosrdně likviduje. Při fotografování textury jsou nutné dvě základní věci: pevná ruka a přesné ostření. I drobné rozmazání snímek znehodnotí. Vzor má na fotografii stejnou funkci jako rytmus v hudbě. Vzor může být periodický, například pruhované tričko, nebo náhodný, jako hejno ptáků či stromy v lese. Vzor by neměl být to jediné, co na fotografii je, stejně jako rytmus v hudbě je sám o sobě samoúčelný, ale může vynikajícím způsobem doplňovat celkovou skladbu. Barvy a tóny ovlivňují zejména náladu fotografie. Barvy, které jsou ve spektru blízko sebe, například žlutá a oranžová, se i vizuálně míchají. Se vzdáleností barev ve spektru (blíž k doplňkovým barvám) roste i kontrast fotografie. Převládá-li na fotografii zelená a modrá, působí obrázek studeným dojmem; žlutá a červená ho protepluje. S červenou však musíme zacházet opatrně, protože zároveň přitahuje pozornost. Pokud například vyfotografujeme dav lidí, postavička v červeném svetru nás spolehlivě zaujme. Perspektiva Jedním z důležitých výrazových prostředků ve fotografii je perspektiva. Její vliv je různý podle vzdálenosti, ze které příslušný objekt fotografujeme. Proč? Podívejte se na obr. 4, který se to pokouší vysvětlit. Zeď, která je čtyři metry dlouhá, je fotografována ze dvou různých míst, z pozice A a z pozice B. V prvním případě jsou vzdálenosti k okrajům zdi 13,2 a 10 metrů, na fotografii bude tedy poměr vzdálenosti obou okrajů cca 1,3 : 1. Pokud přistoupíme blíže, změní se poměr vzdáleností na 2,2 : 1, což je změna dosti podstatná. S přiblížením k objektu je perspektivní zkreslení větší a s odstoupením se zmenšuje. Každý objektiv má určitou ohniskovou vzdálenost, resp. rozsah ohniskových vzdáleností. Změnou ohniskové vzdálenosti objekt opticky oddalujeme či přibližujeme. Jak se to projeví na fotografii? Podívejme se na další dva obrázky (5a, b). Na prvním je telefonní budka s budovou v pozadí - tato fotografie byla pořízena s dlouhou ohniskovou vzdáleností. Na dalším snímku jsme přistoupili blíž k telefonní budce i k budově a fotografii pořídili s kratší ohniskovou vzdáleností. Co se to však s budovou stalo? Na snímku se budova jeví jako daleko menší než v předcházejícím případě. Podívejme se na obr. 5c. Fotoaparát v bodě A, tedy ve větší vzdálenosti, zabírá celkem malý úhel, zatímco v bodě B se úhel záběru změnou ohniskové vzdálenosti podstatně zvětšil. Logicky se tedy v bodě B změnil i poměr zdánlivých velikostí objektů - se vzdáleností prudce klesá jejich relativní velikost. Tomuto jevu se říká perspektivní zkrácení (foreshorten). Shrňme tedy faktory, které ovlivňují perspektivní zkreslení fotografie. Prvním je vzdálenost fotoaparátu od objektu - čím blíže, tím je perspektivní zkreslení větší. Druhým faktorem je ohnisková vzdálenost. Čím je menší, a úhel záběru je tedy větší, tím větší je i perspektivní zkreslení. Neměli bychom tedy například portrét pořizovat příliš zblízka a širokoúhlým objektivem, neboť může dojít ke zkreslení jednotlivých partií obličeje. Raději použijeme ohnisko cca 90 až 135 mm (pro kinofilm), získáme tak od objektu větší odstup, přirozenější perspektivu a při volbě nízkého clonového čísla i příjemně rozostřené pozadí. Hloubka ostrosti Hloubkou ostrosti rozumíme fyzickou vzdálenost mezi nejbližším a nejvzdálenějším objektem, který je na fotografii ještě přijatelně ostrý. Hloubku ostrosti ovlivňují tři faktory: ohnisková vzdálenost, zaostření na určitou vzdálenost a clona. Čím je ohnisková vzdálenost delší, tím je i při zaostření na stejnou vzdálenost a při stejné cloně menší hloubka ostrosti nežli u ohniska kratšího. Rovněž platí to, že čím delší je vzdálenost, na kterou ostříme, tím větší je i hloubka ostrosti. Při zaostření na deset metrů je už prakticky vše, co je ve větší vzdálenosti, rovněž ostré. Dalším faktorem je velikost clony, resp. efektivní průměr čočky. Čím větší je otvor, kterým vstupuje světlo do přístroje, tím menší je i hloubka ostrosti - proč, to vysvětluje obr. 9. Pokud je průměr čočky velký, světlo, které se na čočce láme, se láme pod větším úhlem. Bod se tak promítne do většího kruhu (circle of confusion). Pokud zvětšíme clonové číslo, zmenšíme efektivní průměr objektivu a dojde ke zvětšení hloubky ostrosti. Z toho plyne jedna důležitá věc: abychom dostatečně exponovali obrázek s velkou hloubkou ostrosti, musíme zároveň prodloužit dobu expozice. Fotografováním s delším časem se samozřejmě zvyšuje riziko, že se obrázek roztřese. Zkrátka, pokud chceme dostatečně velkou hloubku ostrosti při fotografování blízkých předmětů a makrofotografií, musíme nastavit velké clonové číslo a dlouhý čas, a tak se asi těžko obejdeme bez stativu. Obr. 6 ukazuje typickou makrofotografii s velmi malou hloubkou ostrosti. Obr. 7a je fotografován 1/20 sekundy s clonou 2, tedy s malou hloubkou ostrosti, zatímco obr. 7b je pořízen s clonou 8 a časem dvě sekundy. Je vidět, že i vzdálené objekty jsou ostré. Aretace a fotografování v protisvětle Digitální fotoaparáty bývají vybaveny systémem měření expozice. Užívány jsou (zjednodušeně řečeno) tři základní systémy měření: Maticové - kontrast a jas scény je měřen několikasegmentovým senzorem, jehož struktura bývá značně složitá. Toto měření se nejčastěji používá v plně automatickém režimu expozice. Měření se zvýhodněným středem - jak již název napovídá, jde o měření většinou kruhové oblasti ve středu hledáčku. Je vhodné pro expozici stanovenou podle určité oblasti fotografované scény. Bodové měření - měření se soustřeďuje do cca 1 % plochy hledáčku. Je vhodné u objektů v protisvětle či málo kontrastních scén. Vzdálenost je měřena senzorem umístěným ve středu hledáčku - nejčastěji bodovým (seskupení bodů či křížové senzory jsou doménou spíše profesionálnějších přístrojů). Jednou z výborných vlastností digitálních fotoaparátů střední třídy je tzv. aretace expozice a aretace zaostření (rovněž známé jako blokování expozice a blokování ostření). Při automatickém režimu fotoaparát zamíříme na požadovaný předmět a "namáčkneme" spoušť (nedomáčkneme úplně) - fotoaparát nastaví parametry expozice. S namáčknutou (zaaretovanou) spouští změníme pohled tak, jak se nám líbí, a domáčkneme. Typický příklad ukazují snímky na obr. 8 - ve všech případech je kompozice fotografie zhruba stejná. Jde o silně kontrastní snímek, protože za oknem je slunečný den a uvnitř místnosti je mnohem méně světla. V prvním případě je aretace zaměřena na okno: vše, co je vně, je bezvadně ostré, zatímco vnitřek místnosti je tmavý. V druhém případě autor aparát zaměřil tak, aby rostlina byla přesně uprostřed, namáčkl spoušť a potom přesunul střed hledáčku na okno. Stiskem spouště pak získal obrázek, na němž je rostlina zřetelná, ale pozadí přesvětlené. Existuje vůbec způsob, jak tuto kontrastní fotografii pořídit správně? Jde o klasický případ fotografování v protisvětle a lékem je v tomto případě aretace na nejjasnější objekt a použití blesku tak, jak ukazuje třetí snímek na obr. 8. V příštím, závěrečném dílu článku se zaměříme především na zpracování fotografií a jejich editaci pomocí počítače. Bedřich Beneš, Jaroslav Hušek Infotipy: www.digineff.cz www.fotografovani.cz/df www.grafika.cz/photo/ www.paladix.cz www.zive.cz/h/Fotoavideo/ Michael Langford - Starting Photography - Focal Press 1999 Michael Langford - Basic Photography - Focal Press 1999 Michael Langford - Advanced Photography - Focal Press 1999