| VyÜlo v t²denφku: | COMPUTERWORLD |
| ╚φslo: | 4/94 |
| RoΦnφk: | 1994 |
| Rubrika/kategorie: | TΘma t²dne |
Pot°ebu komunikovat se sv²mi druhy poci¥oval Φlov∞k od nepam∞ti - zcela jist∞ u₧ i v dob∞, kdy jeÜt∞ lezl po stromech, a o strastech a slastech ₧ivota vezdejÜφho toho moc nev∞d∞l. V²luΦn²m prost°edkem komunikace byl tehdy pro Φlov∞ka jeho vlastnφ hlas, i kdy₧ zpoΦßtku asi mΘn∞ artikulovan², ne₧ na jak² jsme zvyklφ dnes. Jako tvor vynalΘzav² se ale Φlov∞k nemohl spokojit s tφm, ₧e jej bude slyÜet jen na takovou vzdßlenost, jakou jeho hlas zvlßdne p°eklenout, a ₧e jeho slavnΘ i mΘn∞ slavnΘ v²roky upadnou zßhy v zapomn∞nφ. Proto se Φasem nauΦil svΘ myÜlenky zaznamenßvat, a poslΘze i sd∞lovat na v∞tÜφ vzdßlenosti. V tΘ dob∞ ovÜem u₧ dßvno chodil po sv∞t∞ vzp°φmen∞, a byl takΘ manußln∞ mnohem zruΦn∞jÜφ. JeÜt∞ vÜak nem∞l k dispozici barvu ve spreji, kterou by mohl svΘ vzkazy st°φkat na zdi a okna Φekßren, vag≤ny v metru, na reklamnφ poutaΦe Φi jinß vhodnß mφsta, a tak musel vystaΦit s tφm, co si sßm dokßzal vyrobit. Ve starΘm Sumeru, p°ibli₧n∞ 4000 let p°ed naÜφm letopoΦtem, to byly hlin∞nΘ destiΦky, do kter²ch Φlov∞k vyr²val svΘ texty. Na tehdejÜφ dobu to jist∞ bylo velmi praktickΘ, jenom se ona k°ehkß destiΦka nesm∞la upustit. OvÜem ji₧ sta°φ Egyp¥anΘ p°iÜli s n∞Φφm mΘn∞ k°ehk²m a hlavn∞ lehΦφm: papyrem, p°edch∙dcem dneÜnφho papφru (kter² vynalezli v ╚φn∞, asi sto let p°ed naÜφm letopoΦtem).
P°enos jak²chkoli zprßv byl ovÜem stßle pevn∞ vßzßn na fyzick² p°enos jejich nosiΦ∙ - hlin∞nΘ destiΦky, papyrovΘ svitky Φi jinΘ nosiΦe zßznam∙ musel n∞kdo vzφt a dopravit a₧ na mφsto urΦenφ. Pravda, u n∞kter²ch krßtk²ch zprßv staΦilo, kdy₧ si je rychl² posel zapamatoval. Pak mohl b∞₧et jeÜt∞ rychleji, ale zase musel dbßt na to, aby svou zprßvu staΦil p°φjemci odrecitovat jeÜt∞ d°φve, ne₧ padl vysφlenφm. Tak jako slavn² Pheidippides, kter² v roce 490 p°ed naÜφm letopoΦtem promptn∞ doruΦil z Marat≤nu do AtΘn jednobitovou informaci o chrabrΘm vφt∞zstvφ AtΘ≥an∙ nad persk²mi vojsky.
P°enos zprßv, informacφ a dat, uskuteΦ≥ovan² prost°ednictvφm fyzickΘho p°enosu nejr∙zn∞jÜφch nosiΦ∙, mß svΘ mφsto a svΘ opodstatn∞nφ i v dneÜnφ dob∞, plnΘ poΦφtaΦ∙, poΦφtaΦov²ch sφtφ, dru₧icov²ch spoj∙ a jin²ch zßzrak∙ techniky. M∞nφ se snad jen forma nosiΦ∙, na kter²ch se zprßvy p°enßÜφ - vedle tradiΦnφch text∙, psan²ch Φi tiÜt∞n²ch na papφ°e, to jsou stßle Φast∞ji i "poΦφtaΦovΘ" nosiΦe typu magnetick²ch pßsek, v²m∞nn²ch disk∙, disket, magnetick²ch karet apod. O tom, ₧e tato varianta p°enos∙ rozhodn∞ nemφnφ zajφt na ·byt∞, sv∞dΦφ i jejφ snaha maximßln∞ se p°izp∙sobit pot°ebßm a zvyklostem Φlov∞ka. Nap°φklad diskety se p°i svΘm zmenÜovßnφ inspirovaly velikostφ kapsiΦky pßnsk²ch koÜil a zmenÜily se tak, aby se do nich p°esn∞ veÜly. MagnetickΘ karty standardu PCMCIA, kterΘ se zasouvajφ do dneÜnφch notebook∙, svou velikostφ zase nßpadn∞ p°ipomφnajφ kreditnφ karty.
Fyzick² p°enos nosiΦ∙ informacφ rozhodn∞ nezaostßvß ani v takovΘm ohledu, jak²m je celkov² objem p°enesen²ch dat. LidΘ od spoj∙ sice d∞lajφ zßzraky, ale nßkladnφ auto, pln∞ nalo₧enΘ magnetick²mi pßskami a °φtφcφ se po dßlnici z jednoho m∞sta do druhΘho, nad nimi bude jeÜt∞ dlouho vφt∞zit.
To, v Φem nßkladnφ auto s magnetick²mi pßskami naopak beznad∞jn∞ prohrßvß, je mo₧nost interaktivnφho p°φstupu. P°enos dat, uskuteΦ≥ovan² fyzick²m p°enosem jejich nosiΦ∙, mß v₧dy dßvkov² charakter - v₧dy se p°enßÜφ najednou celß "dßvka" dat, a teprve po jejφm "doruΦenφ" je mo₧nΘ zpracovat kteroukoli jejφ Φßst. P°φpadn² v²sledek tohoto zpracovßnφ je pak p°enesen zp∞t op∞t ve form∞ "dßvky", kterß se zase urΦitou dobu p°enßÜφ atd. Doba odezvy je pak zdola omezena souΦtem doby p°enosu dvou dßvek, co₧ u naÜeho ilustrativnφho p°φkladu obnßÜφ cestu nßkladnφho auta s pßskami tam i zp∞t. Pro n∞kterΘ aplikace to pln∞ postaΦuje, ale jin²m to zase ani trochu nevyhovuje.
Lidem urΦitou dobu trvalo, ne₧ si uv∞domili, ₧e svΘ zprßvy mohou p°enßÜet i jin²m zp∙sobem, ne₧ jen fyzick²m p°enosem nosiΦ∙, na kter²ch byly zaznamenßny.
Z°ejm∞ ji₧ ve starov∞ku se v n∞kter²ch specifick²ch situacφch lidΘ dokßzali dorozum∞t pomocφ optickΘ signalizace - zßblesky sv∞tla, vznikajφcφ odrazem od povrchu, kter² se alespo≥ zΦßsti choval jako zrcadlo, zapalovßnφm strß₧nφch oh≥∙ apod. Takto se pak lidΘ mohli nap°φklad vΦas varovat p°ed p°φchodem nep°φtele.
ZajφmavΘ je, ₧e prvnφ sd∞lovacφ systΘmy, umo₧≥ujφcφ p°enos "ΦistΘ" informace (neboli bez fyzickΘho p°enosu hmotn²ch nosiΦ∙ informacφ), byly d∙sledn∞ °eÜeny prßv∞ na optickΘ bßzi. Vedle prvotnφch zßblesk∙ sv∞tla a strß₧nφch oh≥∙ to pak byly hlavn∞ indißnskΘ kou°ovΘ signßly, kterΘ p°edstavovaly pom∞rn∞ propracovan² systΘm komunikace. NejvyÜÜφ v²vojovΘ stßdium t∞chto prvotnφch sd∞lovacφch systΘm∙ pak p°edstavoval optick² telegraf brat°φ ChappΘ∙. Byl zalo₧en na jednoduchΘ myÜlence - na dob°e viditelnΘm mφst∞ (nejlΘpe na vrÜku n∞jakΘho kopce) se postavφ konstrukce se soustavou pßk a ramen (ne nepodobn²ch semafor∙m), kterΘ se mohou r∙zn²m zp∙sobem natßΦet, a podle p°edem dohodnutΘho klφΦe svou polohou signalizovat jednotlivΘ Φßsti obecn∞jÜφch zprßv. Omezen² dosah, dan² p°φmou viditelnostφ, se pak °eÜil budovßnφm celΘho °et∞zce takov²chto stanic, kterΘ si zprßvy postupn∞ p°edßvaly. Takov²mto zp∙sobem propojili brat°i ChappΘovΘ kolem roku 1793 Pa°φ₧ s m∞stem Lille (na vzdßlenost asi 230 km), a umo₧nili p°enos zprßv mezi t∞mito dv∞ma lokalitami v Φase °ßdu minut. Jejich vynßlez byl hojn∞ pou₧φvßn v dob∞ Napoleonsk²ch vßlek, a vydr₧el a₧ do roku 1852, kdy byl nahrazen telegrafem na elektrickΘm principu. Byli to ovÜem prßv∞ brat°i ChappΘovΘ, kter²m lidstvo vd∞Φφ za zavedenφ pojm∙ telegrafie a telegram .
To, co Φlov∞ka motivovalo k vynalΘzßnφ nejr∙zn∞jÜφch systΘm∙ na p°enos zprßv a informacφ, nebyla zdaleka jen jeho vlastnφ cti₧ßdost a snaha prezentovat svΘ myÜlenky a nßzory jin²m lidem. ╚lov∞k si toti₧ velmi brzy uv∞domil, ₧e informace, doruΦenΘ vΦas a na sprßvnΘ mφsto, majφ i svou hodnotu. N∞kdy m∞ly doslova cenu lidsk²ch ₧ivot∙ (Ülo-li nap°φklad o varovßnφ p°ed p°φchodem nep°φtele), jindy Ülo o strategickou v²hodu jednΘ z bojujφcφch stran - k Φemu se asi b∞hem Napoleonsk²ch vßlek pou₧φval telegraf brat°φ ChappΘ? Snad nejpodstatn∞jÜφm momentem ale bylo zjiÜt∞nφ, ₧e na vΦasn²ch a p°esn²ch informacφch se dß takΘ po°ßdn∞ vyd∞lat. O jeden pßdn² d∙kaz se postaral bankΘ° Nathan M. Rotschild, kter² na vΦasnΘ informaci o v²sledku bitvy u Waterloo dokßzal vyd∞lat nemalΘ penφze.
Jakmile se tedy k vlastnφ cti₧ßdosti Φlov∞ka a jeho touze po objevovßnφ p°idala i pat°iΦnß hmotnß zainteresovanost, vynalΘzßnφ nov²ch zp∙sob∙ nestßlo nic v cest∞. Ba prßv∞ naopak - nastal hotov² boom.
Za autora telegrafu je vÜeobecn∞ pova₧ovßn pan Samuel Finlay Breese Morse (1791 - 1872). Pravdou je, ₧e svou telegrafnφ abecedu vymyslel ji₧ v roce 1832, a prvnφ pokusy s p°enosem zprßv elektrickou cestou provßd∞l v roce 1837. Z°ejm∞ ale nebyl sßm, kdo se sna₧il o n∞co podobnΘho. N∞kterΘ prameny uvßdφ, ₧e prvnφ elektrick² telegraf sestrojil ji₧ v roce 1809 S. T. S÷mering, ₧e v roce 1833 zkonstruovali C. F. Gauss a W. Weber v G÷tingenu prvnφ elektromagnetick² telegraf (schopn² provozu na vzdßlenosti nad 1 km), a ₧e patent na telegraf obdr₧eli v roce 1837 W. Cooke a Ch. Wheatstone. Samuel Morse byl ale skuteΦn∞ prvnφm, kdo sv∙j telegraf dovedl do stadia praktickΘho pou₧itφ: v roce 1844 vybudoval prvnφ telegrafnφ spojenφ mezi m∞sty Baltimore a Washington (na vzdßlenost cca 64 km), a v roce 1945 po tΘto trase odvysφlal prvnφ zprßvu.
Prvnφ telegram p°enesl elektrickou cestou v roce 1845 z Washingtonu D.C. do m∞sta Baltimore pan Samuel Finlay Breese Morse (1791 - 1872). Text telegramu zn∞l: "What hath God wrought!"
Telegraf si pak ji₧ zaΦal dob²vat sv∞t sßm, a navφc dosti rychl²m tempem. Nap°φklad ji₧ t°i roky po vybudovßnφ prvnφho telegrafnφho spojenφ v USA byla v roce 1847 vybudovßna prvnφ telegrafnφ trasa i na naÜem ·zemφ, a to z Vφdn∞ p°es Brno a₧ do Prahy. V roce 1950 byly polo₧eny prvnφ podmo°skΘ telegrafnφ kabely p°es pr∙liv La Manche, a v roce 1858 pak i prvnφ transatlantickΘ telegrafnφ kabely (tak₧e prvnφ telegram mezi Evropou a Amerikou mohl b²t p°enesen 12. srpna roku 1858). V kv∞tnu roku 1865 pak byla v Pa°φ₧i zalo₧ena Mezinßrodnφ telegrafnφ unie, pozd∞ji p°em∞n∞nß na Mezinßrodnφ telekomunikaΦnφ unii (ITU).
Po technickΘ strßnce byl elektrick² telegraf Morseova typu velmi jednoduch²m za°φzenφm digitßlnφho charakteru. Sßm Morse pou₧il pro vybudovßnφ p°enosovΘ trasy mezi Washingtonem a m∞stem Baltimore jedno₧ilov² m∞d∞n² kabel, zav∞Üen² na sloupech, zatφmco jako druh² (zp∞tn²) vodiΦ mu slou₧ila zem. Dosahoval p°itom ·ctyhodnΘ p°enosovΘ rychlosti 2 bit∙ za sekundu. Velmi zajφmavß je i jeho telegrafnφ abeceda (dnes stßle dob°e znßmß "Morseovka") - ji₧ p°i jejφm nßvrhu se Morse sna₧il dosßhnout v∞tÜφ efektivnosti p°enos∙, a pro jednotlivΘ znaky zprßv zvolil digitßlnφ k≤d prom∞nnΘ dΘlky: na zßklad∞ statistickΘho rozboru Φetnosti jednotliv²ch znak∙ ve zprßvßch p°i°adil t∞m, kterΘ se vyskytujφ nejΦast∞ji, ty nejkratÜφ k≤dy. Tφm vlastn∞ Morse polo₧il zßklad vÜem novodob²m technikßm komprese dat.
Telegrafnφ kabely, kterΘ se v tΘ dob∞ pou₧φvaly, byly pouh²mi pasivnφmi p°enosov²mi prvky, bez jakΘhokoli zesilovßnφ Φi jinΘ ·pravy p°enßÜenΘho signßly. Vzhledem k tomu, ₧e byly pou₧φvßny s malou p°enosovou rychlostφ (jednotek bit∙ za sekundu), vÜak mohly b²t dlouhΘ i stovky a₧ tisφce kilometr∙. V porovnßnφ s cenou lidskΘ prßce vÜak byly velmi drahΘ, a tak se na delÜφch trasßch za°azovaly mezi jednotlivΘ kabelovΘ segmenty "lidskΘ zesilovaΦe" - co₧ nebylo nic jinΘho, ne₧ Φlov∞k, kter² p°ijφmal zprßvy z jednoho segmentu a znovu je vysφlal do druhΘho segmentu. Nap°φklad na telegrafnφ trase mezi Lond²nem a Bombajφ bylo takov²chto "lidsk²ch zesilovaΦ∙" celkem Üest.
Za sv∙j ·sp∞ch vd∞Φφ telegraf takΘ velkΘmu rozmachu ₧eleznic, kter²m telegraf p°iÜel velmi vhod, a kterΘ navφc m∞ly tΘm∞° optimßlnφ podmφnky pro budovßnφ telegrafnφch tras - ke kolejφm toti₧ obvykle pat°φ i p°ilΘhajφcφ pßs p∙dy, na kterΘm je mo₧nΘ vztyΦit sloupy, a na n∞ pak zav∞sit telegrafnφ vedenφ.
Rychlost, s jakou telegraf ovlßdl sv∞t, byla vskutku impozantnφ. P°φliÜ dlouho se ale tento vynßlez na v²slunφ neh°ßl. Objevil se toti₧ jin² vynßlez, telefon, kter² odsunul telegraf a₧ na druhou kolej. Telegraf jako takov² vÜak zdaleka neodum°el. Pou₧φval se i nadßle, a samoz°ejm∞ se i dßle vyvφjel. Nap°φklad v roce 1874 p°ichßzφ francouz J.M.E. Baudot s rychlotelegrafem a nov²m zp∙sobem k≤dovßnφ (s novou telegrafnφ abecedou, kterß se stala zßkladem dodnes pou₧φvanΘho k≤du MTA 2, neboli tzv. Mezinßrodnφ telegrafnφ abecedy Φ. 2). DalÜφ v²voj pak postupn∞ p°em∞nil telegrafnφ sφt∞ do souΦasnΘ podoby tzv. telexov²ch sφtφ.
AΦkoli to v dneÜnφ dob∞ znφ jako paradox, hlavnφ nev²hodou telegrafu byl jeho digitßlnφ charakter, a z n∞ho vypl²vajφcφ nutnost k≤dovßnφ zprßv pro pot°eby p°enosu. Pro toho, kdo p°φsluÜnΘ k≤dovßnφ ovlßdal, to nebylo nic t∞₧kΘho, ale pro ostatnφ ano. Proto se nelze p°φliÜ divit, ₧e digitßlnφ Morse∙v telegraf byl zßhy zastφn∞n analogov²m telefonem, kter² dokßzal p°enßÜet p°φmo lidsk² hlas - srozumiteln² ka₧dΘmu.
Za vynßlezce telefonu je dnes vÜeobecn∞ pova₧ovßn Alexander Graham Bell (1847-1922). Tento pßn, p∙vodem ze Skotska, m∞l k problematice lidskΘho hlasu velmi blφzko. Po svΘ emigraci do USA toti₧ zab²val fyziologiφ lidsk²ch hlasov²ch orgßn∙, a tuto problematiku dokonce i p°ednßÜel. Bezprost°ednφ motivacφ pro jeho pokusy s p°enosem hlasu ·dajn∞ bylo posti₧enφ jeho dcery, kterß trp∞la silnou nedosl²chavostφ. P°i sv²ch pokusech vÜak Bell nezaΦφnal "z ΦistΘ vody". Mohl toti₧ navßzat na d°φv∞jÜφ v²sledky n∞meckΘho uΦitele J.P.Reise, kter² se konstrukcφ elektrickΘho telefonu zab²val ji₧ kolem roku 1860, a na p°edchozφ prßci svΘho otce.
Patent na sv∙j telefon si Alexander Graham Bell podal 14. ·nora roku 1876. P°esn∞ tent²₧ den tak uΦinil i pan Elisha Gray, kterΘho tak potkal ·d∞l hodn² samΘho Jßry Cimrmana - se sv²m epochßlnφm vynßlezem p°iÜel zkrßtka pozd∞. Patent byl nakonec p°iznßn prßv∞ panu Bellovi (konkrΘtn∞ 7. b°ezna 1976).
Podobn∞ jako telegraf, doΦkal se i telefon velmi rychlΘho rozÜφ°enφ. Napomohla tomu z°ejm∞ i sv∞tovß v²stava, konanß prßv∞ v roce 1876 ve Philadelphii, na kterΘ Alexander Graham Bell zp∙sobil se sv²m telefonem doslova senzaci. DalÜφ udßlosti pak m∞ly rychl² spßd:
Nezahßlelo se ovÜem ani na starΘm kontinent∞. Nap°φklad ji₧ Üest let po Bellov∞ ·sp∞chu na sv∞tovΘ v²stav∞ ve Philadelphii se svΘ prvnφ telefonnφ ·st°edny doΦkala i Praha (konkrΘtn∞ 11.8.1882, v dom∞ "U Richtr∙"). V roce 1889 pak byl zahßjen telefonnφ provoz mezi Prahou a Vφdnφ. Na prvnφ transatlantick² telefonnφ hovor si ale zßjemci museli jeÜt∞ chvilku poΦkat, a₧ do roku 1915, zatφmco prvnφ telefonnφ rozhovor, p°enßÜen² p°es dru₧ici, se mohl uskuteΦnit v roce 1962 (p°es dru₧ici Telstar).
Technika, zajiÜ¥ujφcφ p°enos telefonnφch hovor∙, mezitφm takΘ prochßzela v²vojem. Prvnφ telefonnφ ·st°edny vy₧adovaly, aby jednotlivΘ hovory ruΦn∞ propojoval operßtor (Φi operßtorka). Pom∞rn∞ zßhy se vÜak objevujφ i prvnφ automatickΘ ·st°edny, kterΘ dokß₧φ jednotlivΘ hovory propojovat bez p°φmΘ ·Φasti lidsk²ch operßtor∙. Za sv∙j vznik vd∞Φφ lidskΘ podezφravosti: americk² podnikatel Almer B. Strowger toti₧ pojal podez°enφ, ₧e operßtor v jφm pou₧φvanΘ telefonnφ ·st°edn∞ odposlouchßvß jeho hovory, a nov∞ sjednßvanΘ obchody prozrazuje jeho konkurent∙m. A tak pan Strowger sedl, a vymyslel takovΘ technickΘ °eÜenφ ·st°edny, kterΘ k p°epojovßnφ hovor∙ lidskΘho operßtora v∙bec nepot°ebovalo. Sv∙j vynßlez si Strowger nechal patentovat v roce 1889, a prvnφ ·st°ednu s tzv. krokov²mi voliΦi uvedl do provozu v roce 1892 v americkΘm m∞ste La Plante. Jeho mechanick² princip p°epojovßnφ jednotliv²ch hovor∙ na ·st°ednßch (neboli tzv. komutace) pak vlßdl sv∞tu bezmßla p∙l stoletφ, ne₧ jej pokrok polovodiΦov²ch technologiφ umo₧nil nahradit spolehliv∞jÜφmi, rychlejÜφmi a efektivn∞jÜφmi zp∙soby bezkontaktnφho p°epojovßnφ.
U nßs jsme se prvnφ automatickΘ ·st°edny doΦkali v roce 1952 (v Jind°iÜskΘ ulici v Praze), ale ji₧ o rok pozd∞ji byla dokonΦena ploÜnß telefonizace obcφ v ╚eskoslovensku. V roce 1956 nßsledovalo prvnφ automatickΘ mezinßrodnφ spojenφ (z Pa°φ₧e do Bruselu), zatφmco u nßs se prvnφ mezim∞stskΘ automatickΘ telefonnφ spojenφ (mezi Prahou a Brnem) objevuje a₧ v roce 1965.
A₧ do poΦßtku osmdesßt²ch let, kdy se v USA zaΦφnajφ objevovat prvnφ radiotelefonnφ (bu≥kovΘ) sφt∞, vÜak telefonnφ p°φstroje z∙stßvajφ vßzßny na dosah kabelov²ch rozvod∙, neboli tzv. ·Φastnick²ch p°φpojek. SkuteΦn∞ mobilnφ telefonnφ p°φstroje si toti₧ musely nejprve poΦkat na pot°ebn² rozvoj bezdrßtov²ch p°enosov²ch technologiφ.
Teoretick² zßklad pro bezdrßtovΘ p°enosy polo₧il ji₧ v roce 1870 americk² fyzik James Clerk Maxwell (1839-1879), kdy₧ zformuloval svou teorii Üφ°enφ elektromagnetick²ch vln. O praktickΘ potvrzenφ tΘto teorie se v roce 1888 postaral n∞meck² fyzik Heinrich Rudolf Hertz (1857-1894), kter² p°i sv²ch pokusech dokßzal elektromagnetickΘ vln∞nφ generovat a studovat jeho vlastnosti.
S praktick²m vyu₧itφm elektromagnetick²ch vln, zßhy oznaΦovan²ch takΘ jako rßdiovΘ, p°iÜel jako jeden z prvnφch rusk² fyzik Alexandr St∞panoviΦ Popov (1859-1906), kter² 7. Φervence roku 1895 p°edvedl sv∞tu prvnφ p°ijφmaΦ elektromagnetick²ch vln. Soub∞₧n∞ s nφm pracoval na vyu₧itφ elektromagnetick²ch (neboli rßdiov²ch) vln pro bezdrßtovou telegrafii i italsk² fyzik Guglielmo Marchese Marconi (1874-1937), kter² uskuteΦnil svΘ prvnφ pokusy s rßdiov²m p°enosem zhruba ve stejnΘ dob∞, jako A.S. Popov (poprvΘ ji₧ v roce 1894). Ji₧ v roce 1896 si Marconi v Lond²n∞ podßvß patent na bezdrßtov² telegraf, zatφmco Popov p°ihlaÜuje patent na sv∙j radiop°ijφmaΦ a₧ v roce 1899. OvÜem ji₧ v roce 1901 podnikß Marconi prvnφ ·sp∞ÜnΘ pokusy s p°enosem rßdiov²ch vln p°es Atlantik - v kanadskΘm Newfoundlandu p°ijφmß prvnφ zprßvu ze starΘho kontinentu: t°i teΦky, neboli pφsmeno S. V roce 1909 pak za rozvoj bezdrßtovΘ telegrafie dostßvß Nobelovu cenu za fyziku (spolu s G.E.Braunem).
Za svΘ rychlΘ rozÜφ°enφ pak bezdrßtovΘ p°enosy a radiotechnologie obecn∞ vd∞Φily dalÜφm objev∙m (zejmΘna pak objevu elektronky v roce 1904, viz dßle), dφky kter²m bylo mo₧nΘ konstruovat v²konnΘ rßdiovΘ vysφlaΦe, a samoz°ejm∞ takΘ dostateΦn∞ citlivΘ rßdiovΘ p°ijφmaΦe. Prvnφ pravidelnΘ rßdiovΘ vysφlßnφ bylo zahßjeno v USA (v Pittsburghu ve stßt∞ Pennsylvania) v roce 1919, u nßs pak o pouhΘ t°i roky pozd∞ji (z vysφlaΦe ve Kbelφch, na vln∞ 1150 metr∙).
Rßdio i telefon, jako₧to za°φzenφ pro p°enos lidskΘho hlasu a zvuku obecn∞, musφ p°enßÜen² zvuk nejprve nasnφmat, p°evΘst jej do podoby, vhodnΘ pro p°enos, skuteΦn∞ jej p°enΘst, a na druhΘ stran∞ zase z p°enesenΘho tvaru co mo₧nß nejv∞rn∞ji zrekonstruovat p∙vodnφ zvuk.
Snφmßnφ zvuku ovÜem nenφ zase tak velk²m technick²m problΘmem (vÜak takΘ prvnφ fungujφcφ mikrofon sestrojil ji₧ v roce 1860 n∞meck² uΦitel J.P. Reis), a obdobn∞ je to i s jeho zp∞tn²m generovßnφm (pomocφ reproduktoru). Televize to ovÜem mß mnohem mnohem slo₧it∞jÜφ, proto₧e vhodn∞ nasnφmat obraz, a pak jej zase v∞rn∞ "posklßdat" zp∞t, je u₧ podstatn∞ t∞₧Üφ - nebo to tak aspo≥ na prvnφ pohled vypadß.
Prvnφm, kdo se zab²val pokusy o nasnφmßnφ obrazu (pro pot°eby jeho p°enosu na dßlku), byl n∞meck² in₧en²r Paul Nipkow (1860-1940). Ten pou₧φval otßΦejφcφ se kotouΦ, na jeho₧ povrchu byly otvory, rozlo₧enΘ ve spirßle. Ty pak umo₧≥ovaly rozlo₧it obraz do jednotliv²ch sv∞teln²ch bod∙, a v p°ijφmaΦi z nich zase zp∞tn∞ posklßdat p∙vodnφ obraz. Do dneÜnφ televize to m∞lo jeÜt∞ hodn∞ daleko, ale Nipkowovy pokusy jsou vÜeobecn∞ pova₧ovßny za poΦßtek televiznφ techniky. ZajφmavΘ bylo na Nipkowov²ch pokusech takΘ to, ₧e je provßd∞l ji₧ v 80. letech 19. stoletφ. Sv∙j snφmacφ kotouΦ, dnes oznaΦovan² jako Nipkow∙v kotouΦ, p°itom vynalezl ji₧ v roce 1884 - tedy vlastn∞ ve stejnΘ dob∞, kdy Marconi a Popov experimentovali s rßdiov²m p°enosem.
Nßstup skuteΦn∞ pou₧itelnΘ televiznφ techniky ovÜem p°iÜel a₧ koncem dvacßt²ch let naÜeho stoletφ, a souvisφ samoz°ejm∞ s rozvojem technologickΘ zßkladny. V roce 1925 p°edstavuje sv∞tu prvnφ televiznφ p°ijφmaΦ skotsk² vynßlezce John Logie Baird (1888-1946), zatφmco v USA uskuteΦ≥uje prvnφ zkouÜky p°enosu televiznφho signßlu v Bell Telephone Laboratories C. F. Jenkins. O dva roky pozd∞ji zaΦφnß organizovat televiznφ p°enosy na starΘm kontinent∞ i britskß BBS (kterß svΘ pravidelnΘ televiznφ vysφlßnφ zahajuje v roce 1936). Televiznφ p°ijφmaΦe na takovΘm principu, jak² znßme dnes, vÜak spat°ily sv∞tlo sv∞ta jeÜt∞ pon∞kud pozd∞ji, proto₧e prvnφ televizor s vakuovou obrazovkou zkonstruoval n∞meck² fyzik Manfred von Ardenne (nar. 1907) a₧ v roce 1932. Ji₧ v roce 1936 se vÜak uskuteΦnily televiznφ p°enosy z letnφ olympißdy, a to z Berlφna do Lipska, po koaxißlnφm kabelu.
Ve sv∞t∞ se televiznφ vysφlßnφ zavßd∞lo nejΦast∞ji prßv∞ na p°elomu t°icßt²ch a Φty°icßt²ch let. U nßs jsme ale pon∞kud zaspali - p°ed druhou sv∞tovou vßlkou se na televizi nedostalo, t∞sn∞ po vßlce byly jinΘ starosti, a po roce 1948 se zase nev∞d∞lo, zda pro tehdejÜφ politick² v²voj mß televize v∙bec n∞jak² v²znam. NicmΘn∞ v Φervenci 1952 vznikl Stßtnφ v²bor pro Φeskoslovenskou radiotechniku, kter² po schvßlenφ vlßdou vyhlßsil prvnφ kv∞ten 1953 jako zßvazn² termφn zahßjenφ vysφlßnφ. Tento vpravd∞ ÜibeniΦnφ termφn se vÜak poda°ilo splnit, a tak 1.5.1953 ve 20 hodin televiznφ vysφlßnφ skuteΦn∞ zaΦalo (z M∞Ü¥anskΘ besedy). ZpoΦßtku to bylo pokusnΘ vysφlßnφ v dΘlce jednΘ hodiny a ne zcela pravidelnΘ (to zaΦalo a₧ od 25.2.1954). Mezitφm se zaΦalo pracovat i na budovßnφ sφt∞ televiznφch vysφlaΦ∙, tak₧e v roce 1962 ji₧ televiznφ signßl pokr²val 90% ·zemφ tehdejÜφho ╚eskoslovenska. èlo samoz°ejm∞ o vysφlßnφ jedinΘho programu, ke kterΘmu se ale od 10.5.1970 p°idßvß i pravidelnΘ vysφlßnφ druhΘho programu. Na n∞m se pak takΘ od roku 1973 zaΦφnß vysφlat pravideln∞ v barv∞.
MnohΘ z chytr²ch vynßlez∙, o kter²ch jsme si povφdali, by v∙bec nespat°ily sv∞tlo sv∞ta, nebo by se v∙bec nedoΦkaly v²znamn∞jÜφho praktickΘho vyu₧itφ, kdyby nebyly podpo°eny takΘ pokroky na poli technologickΘm. V₧dy¥ kde by byl dneÜnφ telefon, rozhlasov² p°ijφmaΦ, televizor Φi dokonce poΦφtaΦ, kdyby nebylo integrovan²ch obvod∙ a dalÜφch zßzrak∙ modernφ elektroniky?
IntegrovanΘ obvody vÜak takΘ nespadly z nebe, ale jsou v²sledkem dlouhodobΘho v²voje technologiφ. Podφvejme se proto op∞t do historie na hlavnφ milnφky ve v²voji technologiφ.
Za zaΦßtek modernφ elektroniky lze pova₧ovat rok 1904, kdy angliΦan J.A.Fleming (1849-1945) sestrojil prvnφ elektronku - se dv∞ma elektrodami, tedy tzv. diodu. NejjednoduÜÜφ zesilovacφ prvek, tj. triodu (neboli elektronku se t°emi elektrodami) poprvΘ sestrojil v roce 1906 ameriΦan Lee de Forest (1873-1961). Tento jeho objev byl rozhodujφcφm momentem pro ·sp∞ch rßdia (a televize), proto₧e umo₧nil konstrukci relativn∞ lacin²ch, dostateΦn∞ citliv²ch a v²konn²ch p°ijφmaΦ∙. Krom∞ toho byly elektronky ·sp∞Ün∞ pou₧ity i p°i konstrukci prvnφch skuteΦn∞ elektronick²ch poΦφtaΦ∙.
Koncem roku 1947 pak dochßzφ k dalÜφmu zßsadnφmu zvratu: v Bell Laboratories v USA objevila skupina v∞dc∙ pod vedenφm W. Shockleye polovodiΦov² tranzistor, a vypracovala takΘ zßkladnφ teorii polovodiΦ∙. Tφm otev°ela brßnu do bßjeΦnΘho sv∞ta polovodiΦov²ch technologiφ, jeho₧ netuÜenΘ mo₧nosti lidstvo postupn∞ odkr²vß dodnes. V roce 1958 se J.S. Kilbymu (nar. 1928) od firmy Texas Instruments poda°ilo umφstit vφce aktivnφch prvk∙ (tranzistor∙) na jeden polovodiΦov² Φip, a tφm vytvo°it prvnφ integrovan² obvod. Nßsledoval bou°liv² rozvoj v²roby integrovan²ch obvod∙, kterΘ p°edstavovaly stßle dokonalejÜφ jedno·Φelovß zapojenφ (nap°φklad °φdφcφ obvody elektronick²ch kalkulßtor∙). Na myÜlenku sestrojit univerzßlnφ integrovan² obvod, jeho₧ konkrΘtnφ funkce by se teprve dodateΦn∞ p°izp∙sobovala konkrΘtnφm po₧adavk∙m (prost°ednictvφm programu), p°iÜel v roce 1971 pan M.E. Hoff od firmy Intel - jφm navrhnut² obvod byl prvnφm mikroprocesorem.