Jedna úzkost střídala druhou, poněvadž dění kolem něho se nějakým doposud nezjištěným způsobem shodovalo s tím, co měl uvnitř. Nedokázal se soustředit ani na jednu věc, protože pokaždé utíkal stále někam jinam. Jedl-li, myslel na to, že by měl psát či číst, psal-li, myslel na to, že by měl cvičit, běhat nebo se jinak fyzicky utužovat, utužoval-li se fyzicky, myslel na to, že by se s někým rád setkal, a takhle se to točilo stále do nekonečna. Přemýšlel mnohokrát, čím by to mohlo být a vymyslel spoustu různých teorií, ovšem všechny tyto teorie byly opravdu jen teorie, totiž nic víc, než prázdná slova a to hlavně vzhledem k tomu, o čem měly teoretizovat - o prožívání. Žádná teorie nedokáže pozměnit vnitřní svět, který se odehrává většinou v moři emocí, které jsou - víceméně - vůči teoriím o nich nezávislé. Stručně řečeno: bez prožitku prožitek nezměníš. Bylo mu to vskutku podivné, ale o pokaždé, když započínal vytvářet svůj příběh, mluvit o něm či přemýšlet, seděl, a tak tomu bylo i tentokrát. Tedy: seděl a hlavou mu probíhalo nepříjemné napětí a loktem pichlavá bolest a ztuhlost. Napil se neperlivé vody ne nějak ohromující chutě, ale protože si spojoval svou bolest hlavy s nedostačujícím množstvím doposud vypité vody, řekl si, že je lepší pít hnusnou vodu, než umřít žíznivý, a navíc, každá pochutina či tekutina, tedy respektive nápoj, abychom užívali správné kategorie, která mu nechutnala, pro něj představovala určitou výzvu, jež bylo nutné - vzhledem k jeho tužbám stát se pánem světa - překonat. Bylo mu na blití, ale věděl, že zatím zvracet nebude, a navíc to byl jen takový pocit.

                Jak již jsem řekl. Seděl a hleděl do okolí, které bylo tvořeno povětšinou něčím, co bylo zelené. Zelené stromy, zelená tráva, zelené keře a hnědozelená řeka. Řeka. Když jen pomyslel toto slovo, natož vyslovil, něco se v něm hnulo. Něco tak ohromného a silného, že měl pocit, že kdyby to poznal, mohl by z toho zešílet. To něco bylo to, co se bál označit slovy, neboť tato slova byla tak přízemní, že by se mohlo každému zdát, že to něco je prostě věc obyčejná, jenže v tom byl velký háček, respektive dva ohromné háky na maso: 1) není to věc, nýbrž cit, emoce, hnutí, život, energie, magie...magie možná, a za 2) není to obyčejné, ale veskrze jedinečné, jedinečné tím, že nebylo možno najít nic obdobného, natož totožného. Bylo to něco, co v sobě obsahovalo vše, včetně vlastního protikladu. Bylo to tvoření i ničení. Dobro i zlo ve svých nejčistších - a tím neexistujících - podobách. Byl to odraz - ba možná samotný obraz - neskutečně ohromující reality, však nejen té vnější, bohužel však i té niterné. Však ptal se sám sebe: proč bohužel? Bohužel proto, že toto vše niterné se nějakým doposud nepoznaným způsobem dávalo v soulad s tím vnějším, a následně toto obojí vytvářelo jedno jediné, již poznané: strach té nejtrapnější podoby, který si nacházel různé cestičky k tomu, aby se spojil s něčím konkrétním, třeba s nějakými osobami, aby se vždy při zaměření na ten pocit úzkostný tyto osoby vyjevily, ovšem byla to jen mylná asociace. Skutečnost byla ve své pravdivé podstatě úplně jiná: byla to úzkost a strach mnohem hlubší a téměř autonomní. Naštěstí jen téměř. Svět je hodně podivné místo, tedy alespoň z pohledu lidí.

                Bolelo ho v kříži a hned si vzpomněl na jeden případ z historie, kdy si jedna žena léčila bolesti v této oblasti zad u psychoanalytika. Nejsem si jist, ale možná to bylo u Freuda, každopádně si při tom vzpomněl na hlášku: nesla si svůj kříž, či prostě jen: nést si svůj kříž. Proč je život tak krutý? Pořád stále seděl, ovšem tentokrát to bylo již jiné. Bylo to jiné především v tom, že věděl oč tu jde, ovšem to vědomí mu nijak nepomáhalo to změnit, protože změna mysli, to už je otázka duchovědy, přinejmenším praktické filosofie, totiž takové, která se snaží stát součástí prožívání a nikoli jen papíru. Android mu přinesl grahamové tyčinky, které začal jednu po druhé chroupat i přes to, že si uvědomoval, že stále něco žere, ale vědomí a nepřekonatelná chuť, to jsou dvě věci naprosto odlišné. Po chvíli se android vrátil - protože také odešel - a sedl si vedle něj na židli, tiše seděl a hleděl na řeku a zeleň okolo. Promluvil až tehdy, když začal kárat Ulricha, aby nejedl kus tyčinky, kterou sebral ze země, ofoukal a snažil se ho vložit do úst. Ulrich poslechl a hodil ji z balkonu dolu do trávy, což bylo přesně ve chvíli, kdy začal android přednášet složení tyčinek a vychvaloval je před jinými, které jsou příliš moučné. Vlastně řekl moučnaté, ale na tom příliš nesejde. Android vypadal jako jeho matka, což byl vtípek jeho kamarádů, kteří ho chtěli trošku poškádlit, když mu pořídili androida s takovou podobou, jakou nyní měl. Pro Ulricha to bylo sice lehké psychické trýznění, protože krom vzhledu měl i program, který simuloval její chování velice věrně. Po chvíli odešla - odešel - neboť jakého pohlaví je vlastně android, když je to mechanický tvor pokrytý syntetickou kůži? Vzpomněl si na hodiny dějin filmu a na sci-fi filmy XX. století, přičemž momentálně měl na mysli Terminátora dvojku s oním Arnoldem Schwarzeneggerem. Nevěděl proč, ale když si představil to jméno napsané velkými písmeny v počátcích nějakého jeho filmu, pocítil z něho samotného, jakožto dvojrozměrného obrazu cosi absolutního a absurdního, cosi fatálního a určitě i úžasného. Ano, Arnie byl pojem, ale teď už žije jen ve filmech, přičemž vznikají stále nové kousky z dílen jeho příznivců, a to hlavně díky vymoženostem techniky. Dnes, v roce 453 po poslední válce (aneb 2438 po komsi, kdo se nazýval Kristus) je možné natočit film klidně s někým, kdo již sto padesát let žere hlínu, a ani při tom nemusí pohnout prstem. To ho vedlo k tomu, že toto se rozvíjelo pomalu již na samém počátku legendárního XXI. století a na jeden případ, kdy se údajně americký prezident soudil s partou computerových nadšenců za to, že jeho tvář použili ve fiktivním napůl filmu napůl dokumentu pojednávajícím o jakési spolupráci s teroristy. Navíc to bylo lehce okořeněné pornografií. Ale dosti suchých keců, řekl si, když přejížděl po svých myšlenkách. Ucítil pach vaginy. Je čas vyrazit. Suše pronesl: „Konec programu“ a vstal ze židle, přičemž opustil místnost desetkrát deset metrů, což byla další super věcička biomechaniky a holografie. Již žádné pouhopouhé holografické ubohosti. Biomechanika umožňovala doposud nejvěrnější simulaci prostředí. Věci byly reálné, totiž hmatatelné, manipulovatelné, dělitelné...jen to byla poněkud dražší záležitost.

                Věděl, že se musí rozhodnout co nejdříve, pokud nechce riskovat duševní zdraví. Dal jsem si zákaz, řekl jsem si, že tam nepoletím, ovšem láká mě to velice mnoho, navíc bych řekl, že neletět tam je slabost a strach. Ovšem podlehnutí je podlehnutí, a porušil bych tím svoji autoritu nad sebou samým, mé slovo by pro mne zase ztratilo váhu - pokud ještě nějakou má - a vůbec bych opět propadl touze. Ale co. Prohrál bitvu s touhou, ale když si to uvědomil, když už chtěl vskutku odejít, dostal pojednou strach, což mu umožnilo převést myšlení na jinou kolej: co je nakonec obtížnější? Letět či neletět? Řekl bych, že letět, a rozhodně v této chvíli poté, co se mu poslední cesta příliš nevyvedla. Namířil si to k centrálnímu rozvaděči cest, jak by se dala nazvat ohromná hala v tomto komplexu, odkud se dalo dostat kamkoli. Procházel chodbou čtyři metry širokou a tři metry vysokou, pravidelně osvětlenou protáhlými světly zapuštěnými do stropu tak, že se nedaly urvat, přičemž podlahu, stěny i strop tvořil světle hnědý - a velmi chladný (totiž esteticky) - kov, respektive kovové obdélníky o výšce stropu a délce pěti metrů, pečlivě zanýtovány. Sem tam nějaká rozvodná skříňka, každých deset metrů na stropě požárnický rozstřikovač i s čidlem, což byla další vymoženost bezpečnosti, což znamenalo, že tato věc dokázala chrlit desítky různých látek podle toho, co bylo za potřebí likvidovat; a přesně uprostřed mezi dvěma těmito postřikovači - jak si to sám nazýval, jelikož oficiální název bylo stručné popsání jeho historie vývoje, funkce a pár dalších představ do budoucnosti - bylo umístěno v podlaze jedno odsávací ústí, což byla věc, která mohla odsávat vše, co odsávat lze, včetně kyslíku. Když dorazil do haly, spatřil to, co obvykle: sem tam pravidelně chodící osoby, které se z jednoho ústí tunelu, chodby či výtahu vynořovali, a zase v jednom ústí tunelu, chodby či výtahu mizeli. Hala měla tři patra, přičemž všude se dělo to samé. Sem tam projelo nějaké vozítko s nákladem či bez něj, sem tam prošel důstojník s úsměvem na tváři nebo s úsměvem na tváři. Z rozhlasu se pravidelně ozývaly různé informace, tedy, aby bylo správně formulováno, počítač neustále ohlašoval nějaké informace prostřednictvím rozhlasu - totiž reproduktorů všude kolem umístěných. Informace se týkaly všeho možného: od nového zboží v různých obchodech až po pátrání po různých osobách, přičemž každá tato skupina informací by se dala třídit do mnoha podskupin. Vyhlédl informační tabuli s odlety a našel si ten, který hledal. O. T. Emanuel Rádl 456, odlet 17:45. Hnedle v tu chvíli poté začal počítač hlásit celou řadu odletů, přičemž ten jeho byl mezi prvními jmenovanými: „Osobní transporter Emanuel Rádl, let číslo čtyři sta padesát šest počínající svůj let, nadále pokračuje do Paříž, New York, Main Airport USA, kde opustí zemi, nadále bude pokračovat do New New York-Měsíc, meziplanetární stanice Atran, Soulship-Mars, kde svou cestu ukončí. Podrobnější informace na obslužných počítačích. Let číslo čtyři sta padesát šest.“ Než se počítač vykdákal, byl už u pultu a hleděl mladé slečně do očí, na srdci jednu touhu nejprosebnější: „Jednou do Soulship, prosím.“

                Seděl na svém místě a požíval cosi, co se tvářilo jako ruměnky, jak po stránce chuťové, tak i po stránce vzhledové. Byl nějakým podivným způsobem nasraný. Vlastně to nebyl nějaký podivný způsob a ani to nemělo žádný podivný důvod. Věděl moc dobře, co ho sralo, a taktéž věděl moc dobře, čeho je všechno tohle následek. Všechno by se to dalo vyjádřit slovy, jež užil kdysi dávno jeden jeho přítel: „Drží se to v mezích snesitelný mizernosti.“ Jenže tohle bylo ještě něco víc. Všechno tohle ještě něco víc se mu mořilo do hlavy takovým způsobem, že se začínal ošívat, až počali jeho sousedé trochu mručet. „Prosím Vás, pane, mohl byste se méně ošívat, prosím?“

Ulrich se pomalu a s kamenným výrazem ve tváři otočil na souseda, který pronesl shora uvedenou otázku. „Ty hnusnej, tlustej, posranej, zkurvysynskej čůráku! Drž piču nebo ti urvu koule a rozbušim je umělohnotnym kladívkem, se kterym jsem si hrál, když mi bylo asi pět let a ještě jsem si neuvědomoval, jak prázdná, chladná a lásky prostá je moje rodina!!!“

Muž středního věku, jemuž byla tato drsná odpověď směrována, byl velice zaskočen neurvalostí svého vedle sedícího, každopádně Ulrich se přestal ošívat, nasadil si sluchátka a z ohromné muzikotéky si vybral další jahůdku přelomu XX. a XXI. století: Slipknoty. Hudba mu umožnila, aby s něčím vnějším ztotožnil svou zlost, nenávist, hněv, agresivitu, zatrpklost, sebelítost, zlomenost a beznadějnou ztracenost, což mu na jedné straně umožňovalo lehké odpočinutí, na straně druhé takový druh terapie ony emoce spíše zatlačoval, než rozpouštěl. Nyní mu bylo docela líto toho pána, že na něj tak vylítl, ale možná, že by to pochopil. Po chvíli si sundal sluchátka a jemně ho poťukal na rameni. Muž se spíše formálně otočil a s očekáváním něčeho hrozného v očích se podíval na Ulricha. „Ano?“ otázal se.

„Víte, já...chtěl bych se omluvit, bylo to ode mne velmi odporné...já...“ blekotal Ulrich.

„To je v pořádku,“ řekl mu onen muž, „však ono se to nějak vyřeší, myslím, že jí nejste až tolik lhostejný. Tu nadávku - pusťte to z hlavy.“

Ulrich nechápal. Byl tím doslova proměněn v kámen. Nejste jí až tolik lhostejný - to mu znělo v uších stále dokola. Co to mělo být? Co je to za člověka? Jak mohl vědět, co se mu točilo hlavou, břichem, celým jeho tělem? Duchověda, to zajisté, nebo někdo, kdo na něj něco vyšantročil. Jak se vlastně cítím? Cítím se zhrzeně, přesně tak, jak to nenáviděl u všech okolo. Nenáviděl ty zhrzenecké, poraženecké xichty všech těch, kterým se nepodařilo to, po čem toužili, aniž by to věděli - zasunout. Chtěl baseballovou pálkou rozmlátit interiér letadla, hlavně něco, co se tříští a dělá to mnoho střepů nebo se to jinak dělí na mnoho částí sebe sama. Cítil, že je rozpoložen na to, aby „odstranil překážku“, jenže problém byl v tom, že překážka je v podobě - víceméně - nějaké elektrochemické reakce. V lepším případě trochu snahy, což je jen převedení toho prvně jmenovaného na konkrétní čin. Kdyby se mi jen podařilo setřást ten odporný pocit méněcennosti!

                Někdy si říkal, naštěstí to byla jen úvaha, nikoli pocit, že je možná smrdutý, odporný, vlezlý, chladný, formální, chladný - to už jsem říkal - maskovitý, nudný, podlézavý - tedy chtěl jsem říct vlezlý - to už jsem ale také řekl - prostě takový, aby to bránilo v upřímném přátelském styku s ním, protože osoby, které se mu vyhýbali, se jiným osobám nevyhýbali, a tím to není možné vysvětlit nějakou jejich obecnou nedůvěřivostí, nýbrž docela konkrétní antipatií - nebo něčím takovým, co brání ve styku se mnou - vůči mně. Tečka.

                Jenže proč? A možná, že je to něco hlubšího, než aby to bylo ve vědomí, však myslím, že je nutno opustiti tento typ úvah. Lepší by bylo zaměřit se na svou vlastní mysl, která už pozvolna opouštěla vody nasranosti, takže jsem znovu pocítil, jak mě bolí krk, aneb nenávist se ukryla do somatických potíží. Už dlouho jsem tušil, že trpím somatickými následky právě probíhajícího traumatu - traumatu psychického a traumatu emocionálního, kterého však, bohužel - a jsem si vědom - jsem strůjcem já sám (kecy). Každopádně  však nejsem ještě natolik zkušený mystik, aby svět byl jen tím, co z něj v danou chvíli chci mít, ještě jsem se nedostal k tomu, aby mi moje vlastní mysl byla jediným, podle čeho se můžu řídit. Stále ještě podléhám okolním světu, takže mám právo na to být traumatizován.

Probudil se ze strašného snu, ve kterém byla opět Ona. Nejdříve - tedy z toho, co si pamatuje - šel k jedné budově v jeho rodném městě, ve které se odehrávaly různé kulturní akce jako promítání filmů, divadelní hry apod. Byla tam dokonce celá jeho třída akademie, kterou vystudoval, včetně jejich třídní profesorky. A byla tam samozřejmě i Ona. V tom snu byl nějak šílený - tedy, vlastně jak jinak? A když už nevěděl, co udělat, aby na sebe strhnul pozornost - tedy jedné konkrétní osoby - začal dělat různé - doslova - opičky, to znamená že lezl po sloupech, které tam stály, dělal na nich různé skotačiny, které ne náhodou připomínaly koitální pohyby a podobně. Pak se celá grupa lidí začala hrnout dovnitř, přičemž Ona tam zůstala jako poslední, a když chtěla následovat ostatní, on seskočil ze sloupu a zatarasil jí cestu, čímž jí donutil, aby si oba sedli na nedaleko umístěnou lavičku. Začal jí opět něco podivného vysvětlovat, ale uvědomoval si, že vysvětlování je na nic. Ona seděla a tvářila se jako vždy, přičemž okolo toho všeho byla stále ta podobná a podivná atmosféra neprostoupitelného tajemství. Po chvíli se k němu naklonila a otázala se, přičemž hlas, jeho intonace a další vlastnosti hlasu, které neumím vyjádřit, zněly spíše tak, jako by mluvila jeho ex-manželka: „Umím tě postavit?“ načež se s ním počala líbat, ale to on ještě stačil říct: „Myslíš jako, aby se mi postavil?“ a Ona na to stačila kladně odpovědět, a po tom všem následovalo líbání včetně její ruky v jeho rozkroku. Líbala však jako jeho ex-manželka, a když se začínal dostávat pomalu do vědomí, ještě si  ve snu uvědomil jedno nepěkné zlo, a to, že ona není skutečná, ale jen další vtípek jeho kámošů v nějaké androidní, holografické či jiné podobě. Však úplně poslední věc ze snu byla ta skutečnost, že se jí to opravdu podařilo, totiž postavit ho, což se shodovalo s jeho erekcí v realitě.

Probudil se, jak již bylo naznačeno, ovšem nebylo ještě naznačeno, že v tom probuzení měl mnoho strašné energie. Proč strašné? Strašné proto, že to byla přesně ta energie, která způsobovala úzkostné stavy, přesně ta energie, která jen slabým rozdmýcháním mohla způsobit bouři v jeho niterném životě. Tato energie mu však umožňovala mnohé, včetně sebemrskačského vzpomínání na minulost, ale taktéž i tvořivou činnost. Otevřel si tedy počítač umístěný před ním a počal psát. Když se rozhlédl, viděl, že to samé dělá mnoho dalších lidí. Jak dlouho spal? Podíval se na hodinky a zjistil, že to bylo něco kolem dvou hodin. V počítači si ještě ověřil informace o letu a zjistil, že právě stojí a čekají na povolení ke startu, který bude znamenat, že opustí matičku Zemi. Hm...

Znovu si zdříml, přičemž se mu zdál opět sen, jak jednou šel boxovat s jedním svým kámošem, jakýmsi chlápkem, který byl šéf zásahové jednotky a jedním vysloužilým vojákem. Byli to magoři, protože do něj bušili, jako by jim již několikrát neříkal, zda by nemohli boxovat trochu mírněji. Vždycky na to kývli a bušili dál. Byli to hovada, ale chudáci zároveň. Když se probudil, došlo mu to. Stejně tak, jako není bojové umění (což se samozřejmě u těch chlápků říct nedalo - ano, člověka by zmlátili či by se dokázali ubránit útoku, ale nepřeskakujme) není o tom, mlátit lidi, tak také ani žádná další věc není o tom, jakou formu v hmotné realitě nabývá. Psaní není o tom, napsat něco, nějaký příběh, který bude úžasný, bude to bestseller a prodá se ho miliony kusů; stejně tak například láska mezi dvěma lidmi není o tom, že spolu jsou, že provozují jisté intimnosti a tak dále. Stejně tak život není jen o štěstí a utrpení. Za tím vším, co lidé ve svém neštěstí dělají, a přitom hledají úplně něco jiného, se nachází cosi, co by se dalo zatím označit jako Něco. Cítil, že jakýsi předstupeň tohoto Něco je jistota. Jistota jako stav mysli, nikoli jistota jako nějaká vnější opatření, jako nějaká ochrana, protože z psychologie, ze samotného života vlastního a tak dále moc dobře věděl, že vnější opatření, ať už je to obrněný dům s padesáti strážnými, nebo mistrovství v ultimátech nezajistí pocit jistoty a bezpečí, přičemž ani vložky s křidélky tomu nepomůžou. Problém je v tom, že ve skutečnosti žádná vnější jistota neexistuje, což není jen plk, ale empiricky potvrzené pravidlo, jen zřídka kdy mající výjimku. Každý bezpečností systém lze obejít, každý nepřítel ať už jako jednotlivec nebo jako armáda lze porazit a tak dále a tak podobně. Již Herakleitos ve starověkém Řecku zpozoroval to, že jediná jistota je, že žádná jistota není. Tedy možná, že to řekl tak, že jediné, co je stálé je to, že nic stálého není. Ovšem nejistota pochází ze změny. Bohužel, kdyby byla jistota, život by se vyvíjel poněkud jinak. Ba co víc, možná, že by se nevyvíjel vůbec. Člověk, mající něco jako spokojenost, či snad lépe řečeno cítící spokojenost, jistotu a tak dále se moc nesnaží o to, něco dalšího pro sebe vylepšit, nějak se zajistit. Záleželo by však na tom, zda je jeho pocit oprávněný či nikoli. Kdyby se člověk cítil v pohodě i přes to, že by věděl, že už nemá žádné potraviny, tekutiny a tak dále, a nutně by je potřeboval, zřejmě by dál seděl a vychutnával si pohodu, načež by brzo zemřel. Je to velmi zjednodušené, ale tak nějak to je. Utrpení posunuje život kupředu. Je-li ti zima, začni se odívat. Nemáš-li čím lovit, začni vyrábět nástroje. Nemáš-li jak spolupracovat, vymysli si řeč a tak se to s ním vleče dál a dál. Je to kruté, ale evoluce, vývoj, rozvoj je postaven zejména na utrpení, na pocitu nedostatku, nespokojenosti, nedostatečnosti, na touze po něčem, co zatím nemám. Ovšem samotný proces vynálezu nemusí být tolik utrpení plný, tak například nějaká pravěká žena nemá moc dobrý pocit z toho, jak se jí zacuchávají vlasy, a tak si vyrobí nějakou náhodou hřeben, načež zjistí, že když se učeše, muž jí dá více masa než předtím. Onen prvotní nepěkný pocit není žádné kruté utrpení, a když se hřeben rozbije poté, co bylo zjištěno, jaké pozitivní následky má jeho užívání, taktéž to není nic hrozného, ovšem je to stav nelibý - navíc, někdo může prožívat ztrátu hřebenu velice ukrutně. Je to opravdu fór, že ten, kdo si vymyslel život, ho musel postavit zrovna na takovýchto principech.

Takže. Jakýsi předstupeň toho Něco je jistota. Ovšem samotné jádro tohoto Něco je opravdu něco, co se zrovna nedá moc popsat. Jak bychom to mohli dokázat - totiž popsat to Něco? Napadlo mě cosi jako usmíření - totiž usmíření se sebou samým - nebo sebepoznání, po kterém následuje ono usmíření, jakési finální nabytí duchovního rozměru, kterým se však cesta duchovní nekončí, naopak teprve skutečně začíná, nicméně už ne dovnitř, ale ven, což je myšleno tak, že k této etapě jakéhosi usmíření člověk nasává, učí se, pozoruje, a když dosáhne ono finálního bodu, je naplněn, vyplněn, ukončen je proces získávání, a poté by měl zákonitě následovat proces vyprazdňování, užívání toho, čeho bylo nabyto. Jenže to je věc, která se nedělá tak, že o tom člověk mluví nebo píše, a dělá se to tak, že to člověk uskutečňuje. Jak se to uskutečňuje? Děláte si srandu? Tyhle věci tu jsou tři tisíce let, ale stále jsme z toho vyplesklí.

Mezitím, co přemýšlel, se stalo mnoho věcí, kromě jiného například přistání na Měsíci, kde se však loď příliš nezdržela a pokračovala dál. Trochu ho rozbolela hlava, ale věděl, že je na dobré cestě k tomu, aby zatím racionálně pochopil to, co pořád hledal, a aby si to nějak promyslel. Ulrich se cítil vážně mizerně. Barometr jeho sebevědomí stále klesal a klesal, až se dostal k místu, kde ručička ukazovala nápis v temně rudém poli: poslední mez snesitelné mizernosti. Věděl, že se opravdu již potácí na pokraji temné propasti jeho mysli, duše a jiných blbostí, které si člověk vymyslel k tomu, aby mohl popsat prostor, kde se odehrává to divadlo jako by uvnitř člověka, toho bezmocného pozorovatele vlastního života a světa. Hlava bolela čím dál tím víc, pocit mizernosti ze sebe samého cítil dobře ukrytý, ale zároveň velmi dobře viditelný. Co se vlastně stalo, a co se vlastně děje? Jeho exmanželka Viktorie, to je kapitola sama o sobě. A pak Ona. Ona, která je vlastně už něco jako jeho vlastní část. Téměř už nerozlišoval mezi tím, zda je Ona také ve skutečnosti, prostě věděl, že Ona je on. Nebo lépe řečeno, pomalu, jak čas utíkal a stával se dalším přídavkem ke kruté historii, stále více a více si uvědomoval, že on je vlastně jen jakýsi sebou samým pokroucený obraz této osoby, kterou si teď nazývá Ona, pokroucený obraz jí samotné. Nebo vlastně on rovná se cit k ní. Jako by snad už ani nebyla existující osobou, ale jakousi metaforou pro něco doslova archetypického. Pramáti. Ne, tímhle žertíkem si vykouzlil úsměv na tváři, ale dál bádal nad tím, co je to za metaforu. Opravdu cítil, jako by vyjadřovala cosi, se je víc než jen cit k ní, cosi, co by se snad dalo popsati jako náběh na slušný psycho. Ne, zavrhl vzpomínku na kohosi, kdo řekl, že ženy nejsou žádní andělé či astrální bytosti, že jsou prostě obyčejné ženské. Možná, že sama o sobě je „obyčejná“ žena, ovšem život se nepohybuje jen v tom, co je hmatatelné, ještě je tu mysl a něco navíc, tedy Něco navíc. Chtěl na to přijít. Tok myšlenek mu na chvilku přerušilo trhnutí při startu z Měsíce, přičemž si to loď nasměrovala do meziplanetární stanice Atran. Lidé kolem něj buď spali, poslouchali něco ze sluchátek, psali nebo si četli. Nic, co by se vymykalo z obvyklosti. Archetyp? Ale jaký? Třeba to není nějaký obecný a známý archetyp, ale něco méně obvyklého, a přesto archetypálního, něco, co člověkem mávalo po celou dobu jeho existence. Napadly ho božské polyteistické síly. Možná, že když ho napadla Pramáti, nebyl tak daleko od věci, přičemž si však Pramáti nesmí představovat jako starou velkou babku s trním na hlavně a nůší na zádech plnou dřeva, navíc s hrbem a opírající se o hůl. Nene. To není nějaká pohádková babička. To by byla velmi infantilní a nikam nevedoucí představa, tohle je věc duchovní. Je-li to tak, co pak vyjadřuje to, co si představuje pod pojmem Pramáti? Princip života. Princip, který je z lidského hlediska také krutý. Ovšem prostě princip života, který bere, dává, který umožňuje žít a radovat se, ale také umírat a trpět. Něco jako vše, co jest, a vše, co jest živé i neživé. Duch světa. Vůle. Je to vskutku tak, nebo to jsou jen halucinogenní bludy pomateného magora, ptal se sám sebe? Ať už je to tak nebo onak, musím to nějak zjistit! Ovšem jak? V přírodě, nebo prostě jen mezi lidmi funguje mnoho principů, mnoho zajímavostí, které se tváří jako cíl, ale ve skutečnosti jsou jen pomocníky, prostředníky, když se s nimi umí zacházet. Láska, ona zamilovanost, erotická fascinace, touha, ono „já chci“ není cílem. Cílem není to, aby se dva lidé spojili, vlastnili se, aby se chtěli, souložili spolu a tak vůbec využívali ony přitažlivé touhy mezi sebou navzájem. To je jen prostředek k tomu, aby byl překonán strach z blízkosti dvou cizích lidí, aby se dva lidé mohli sblížit, otevřít, pochopit, sdílet, rozvinout, vyrůst a dosáhnout nikoli orgasmu, ale onoho Něco. Usmíření, pochopení, cíl na půli cesty v duchovním růstu. To je ono! To je to Něco, kterého lze dosáhnout různými cestami, ale nejlépe to lze ve dvou! Je tu svět, v něm jsou lidé, kteří nejsou k sobě vždy zrovna přátelští, ovšem pokud dva lidé chtějí překonat cizost dvou naprosto odlišných „předmětů“ v tomto hmotném světě, a tím se setkat ve světě duchovním, jak lépe to udělat než tak, že využijí jakýchsi lákadel přírody? Tak to může fungovat mezi těmi, kdo jsou k sobě přitahování erotickou fascinací, ale jak to udělat u těch, kteří takto k sobě přitahováni nejsou? Jak překonat zeď? Zjistil jsem, že to není jen otevřeností. Není to tím, vyzradit na sebe všechno, nebo alespoň to není jediný způsob. Je to v poznání, v důvěře, v jistotě, která se vybudovává celkem pomalu, ale přeci jen.

Trvalo několik hodin, než přistáli v Atranu. Z reproduktoru na palubě lodi se k všem cestujícím ozval hlas kapitána: „Vážení cestující, právě jsme se připojili k meziplanetární stanici Atran, která je mnohonárodnostní vesmírné centrum dopravy, ale i obchodu, zábavy a jiných možností poskytovaných především Vám, cestujícím a zákazníkům. Prozatím Vám děkuji za to, že využíváte našich služeb a nadále bych Vám chtěl oznámit, že loď zde bude podstupovat tradiční kontrolu, doplnění paliva a jiných  obvyklých procedur, přičemž je Vám tímto poskytnut jeden den na odpočinek. Informace o možnosti ubytování získáte buďto na informačním můstku zde na naší lodi, nebo v centrální hale stanice Atran. Děkuji a těšíme se na zítřejší let. Loď bude odlétat v 17:00, avšak všechny pasažéry prosím, aby se k lodi dostavili nejpozději v 16:30. Zatím nashledanou.“

Ulrich si poslechl obvyklé hlášky kapitána a počkal, až se mu uvolní cesta pryč. Vyšel z lodě a zamířil si to přímo do centrální haly, kde vyhledal nejvolnější informační pult. „Dobrý den, prosil bych nějaké velmi levné ubytování, co nejblíže k letu 456.“

„Myslíte O.T. Emanuel Rádl let 456 pokračující dále do Soulship-Mars?“ optal se klasickou formulkou vysoký štíhlý mladík s perfekcionisticky upraveným zevnějškem, přičemž měl na Ulrichovo ošacení jen těžko postřehnutelný pohled skrývající lehké pohrdání. „Jo, přesně ten,“ zabručel Ulrich.

„Tak nejlepší to bude v Blue Morning na palubě B5, což je támhletou zadní chodbou pořád rovně a na druhé doleva,“ opáčil informér a ukázal prstem za Ulricha, který jeho prst následoval.

„Hm, dobře, ale doufám, že to není nějaký buzerantský doupě, tedy z toho názvu.“ Informér si pohledem změřil Ulricha, trochu zamžoural, přivřel oči, a odpověděl ještě formálněji, než je forma formy: „Nikoli...pane,“ se rázným přízvukem na „pane“.

„Oukej, díky, ale příště buďte prosím trochu příjemnější, než je klacek omotaný ostnatým drátem v prdeli po měsíční střevní chřipce...“ dodal, když odcházel pryč. Informér na něj ještě cosi kdákal, ale to se už Ulrich pomalu ztrácel v davu lidí. Uvědomoval si, jaký je sráč. Nejdříve mluví o duchovním propojování lidí, a poté posílá do hajzlu pracovníky informačního střediska. Jeho sebevědomí kleslo ještě víc, což znamenalo, že v dalším střetu s lidmi bude ještě větší sráč. Možná, že by mu pomohlo, aby mu někdo rozsekal prdel...alespoň na chvíli. Odebral se tam, kam ho nasměroval onen informér. Stanul před malým hotýlkem, což byl další blok, nebo jak jinak to nazvat v ulicích zdejší vesmírné stanice. Jako vždy, pravoúhlé chodby s vchody do různých institucí, obchodů a tak dále, aby nezabraňovaly volnému proudu lidí v uličkách.

4)  Tak to je v klidu potom, pokud mi nic nechceš říct

                Recepční v tomto podělaném hotelu mu dal klíče od pokoje 13. Říkal si, krucinál, proč zrovna třináctka? Je to tady nějaký zmršený! Udělalo se mu opět nějak nevolno, ale když si uvědomil, že již docela dlouho dobu nic nejedl, došlo mu to. Odemkl si dveře od pokoje, který byl zahalený do tmy, ale neobtěžoval se s tím, aby si rozsvěcel. Sundal si to, co měl na sobě a co vypadalo jako nějaká hnusná bunda, a hodil ji někam do prostoru pokoje. „Audio!?“ řekl hlubším hlasem, než je u něj zvyklé při řeči k počítači. Po jeho levé ruce se na stěně rozsvítilo několik tlačítek a display, což všechno tohle znamenalo, že toto je audio přehrávač. „Dead can dance mi tam mrskni ty sráči,“ prohodil a sesunul se k zemi. I přesto, že procesor žádnou skupinu Dead can dance mi tam mrskni ty sráči neznal, přeci jen byl už natolik sofistikován, že rozpoznal, oč Ulrichovi jde. Došlo mu také, že chce výběr těch nejdepresivnějších skladbiček. Udělal to, aniž by tušil, jak moc tohle Ulricha zabije. Ale on si to přál, on si to přál. Je to masochista.

                Ležel na podlaze a díval se na strop, který byl jen tak lehce ozářen tou trochou světla, které vydával audio přehrávač. Copak ti je? Zeptal se sám sebe. Krucinál, je to jako kdybych se ptal nějaký holky. Ale v podstatě, já jsem holka. Měl pocit, jako by se mu někdo vysmíval. Ten někdo byl pozůstatek jeho ex-manželky, která ho - stejně jako jiní - nikdy nepochopila, nebo alespoň měl jen takový pocit. Krucinál. Vzpomněl si na to všechno, co spolu prožili. Jak místo „k“ říkali „t“: zimičta na nožičty a podobně. Tak nějak ho to dojalo až natolik, že měl pocit, že začne plakat. Ještě se mi tady rozbreč ty chudinko, ozývalo se mu hlavou. Ležel asi deset minut, když mu došlo, že leží na zemi, celkem neproduktivně, celkem hloupě a celkem zbytečně. Hm, ale co dělat, když můj život stojí za hovno?

                Začalo mu to však pomalu docházet. Věděl, že úzkost a strach ohledně nějakých budoucích záležitostí pramení z chybné interpretace minulé zkušenosti. Chybná interpretace znamená například to, že si daný subjekt vyloží nějaký neúspěch, který je však spíš zákonitým vyústěním situace, než jeho vlastní vina, že si způsobí příliš velký díl viny sám na sebe, na své vlastní schopnosti. Takový příliš vztahovačný člověk, nějaký velice přecitlivělý se pak stane jehelníčkem pro jehly každodenních skutečností, protože možná, že více jak polovinu našich zážitků tvoří zážitky negativní, neúspěchy větší či menší, důležitější či velice banální, od zapomenutí vynésti koš až po neúmyslné zabití celé vlastní rodiny i se psem. Začne-li však člověk veškeré takové nepovedenosti, však také banálnosti stahovat až příliš citlivě na sebe, jednoho dne se zblázní, protože se stane jakýmsi rosolem, který se bude zmítat v řetězových reakcích úzkostných pocitů, strachu a bojácnosti. Věděl také, že jedna z nejdůležitějších schopností mysli je tak zvaná „schopnost jít se změnou“, neboli prostě taková vlastnost lidské psychiky, že subjekt, který touto vlastností disponuje, neulpívá na daných situacích nebo svých představách o nich, a dokáže se velice flexibilně přizpůsobovat změnám, ať už jsou jakkoli drastické či odchýlené od původní či té plánované. Schopnost jít se změnou si však jako základ předpokládá neuplívání lidské mysli na čemkoli. Slovo ulpívání je však natolik zprofanované, že se již těžko dá nalézti správný význam tohoto slova. Neulpívat, to znamená být v neustálém pohybu, být pružný, flexibilní, ohebný, přizpůsobivý, nezávislý na světě okolním či vnitřním. Psychedelický mystik. Jenže lidský mozek, nebo vůbec lidská psychika ke svému fungování v tomto světě disponuje jaksi již od přirozenosti procesem ulpívání. Ulpívání na šesteré říši, jak by možná řekli nějací staří indičtí myslitelé. Na to, co je viděno, slyšeno, cítěno, chutnáno, hmatáno a myšleno. Na to všem ulpívá mysl, na tom všem se zastavuje, zachycuje se jako tonoucí stébla, aby někde nalezla nějaký pevný bod s alespoň malou dávkou jistoty. Zastavuje se, ale přeci je tak neklidná a roztěkaná. Zastavuje se špatným způsobem a pohybuje se taktéž také špatným způsobem. Ona se totiž nezastavuje ve smyslu poklidného spočinutí v sobě samé a přeci v prázdnotě, ale ulpívá na oné šesteré říši, která ji lahodí, která je snadná; na straně druhé se místo ladného přelévání s tokem světa jen trhaně těká z jednoho objektu šesteré říše na druhý, to jest neustále mění místo, kde by mohla ulpíval. Pak, když je něco v rozporu s nějakou touhou, potřebou, myšlenkou, očekáváním, předsevzetí a tak dále, pak se onen okamžik, ona situace, ono dění zařízne do mysli jako ostrý a rozžhavený nůž do másla, přičemž za sebou zanechá stopu, která je onou mylnou interpretací, oním přílišným vztahovačným mechanismem, který má za důsledek to, že člověk jak roste, tak místo toho, aby se stále více a více zbavoval nepotřebných krámů a nacházel sám sebe obnaženého, jak ho příroda stvořila, tak se jen stále více a více obaluje krámy, harampádím, které s sebou táhne, a které mu nejen nedovolí dojíti na konec cesty, ale také ani nalézti sebe sama. Kdysi dávno říkal, že uvědomění je polovina změny. Ano, ale nyní by to doplnil: uvědomění je ta lehčí polovina změny. Je několik cest. Je-li zmítán úzkostmi, může to udělat tak, že je bude mít, ale naučí se jim nepodléhat a jednat i přes jejich nesouhlas. Na druhé straně může nějakou psychohygienou dojít k tomu, že se časem těchto úzkostí zbaví, i když moc dobře cítil, že ono slovo zbavit se je vzhledem k lidské mysli poněkud podivně zvolené. Lepší by bylo něco jako vybrousit, protože nepovažoval rys své psychiky, který způsobuje ony úzkosti za něco, co by tu bylo navíc, jako nějaký krám, i když to tak ve výše zmíněném přirovnání užil, ale spíše jako nějaká nerovnost na kameni, kterou je možno anulovat jemným zbrušováním. Ano, zásada mírnosti a přátelství, tolik prosazovaná vůči ostatním a tolik porušovaná, by se měla uplatňovat i vůči sobě samému, negativní vlastnosti nevyjímaje. Kdyby mu někdo nabídl klíč ke vchodu do jeho mysli, okamžitě by ho přijal a udělal by si tam pořádnou túru, protože věděl, že je tam tolik šíleností a bizarností, že by to byla radost pohledět. A vzít si k tomu ještě digitál, to by byla panečku paráda! Teď se tak zarazil a řekl si, kruci, co je to to panečku? Že by nějaká zkomolenina slova panáčku? Hm..trochu ho to přibrzdilo v toku myšlenek, ale po chvíli si řekl, nu co, a myslel si o svých věcech dál. Tak tedy, je-li uvědomění jen ta lehčí polovina cesty ke změně, jakým směrem se pak má ubrati nyní, když ví, co je špatně. Mohl by si udělati takové obšlehlé schéma: za prvé: úzkost tu je; za druhé - to by měl uvažovati o příčinách úzkosti: příčina úzkosti jest chybná interpretace minulých zkušeností, neschopnost jít se změnou - je-li to správná hypotéza; za třetí: cesta vedoucí k vybroušení je to, co odstraní chybné interpretace, to, co sníží přílišnou vztahovačnost, to, co umožní naučit se jít se změnou; za čtvrté: tento proces složitý se dělá...ergh... Teď narazil na kámen, protože nevěděl, jakou podobu tento lék má. Ví, že by měl nastoupit cestu nějaké psychohygieny, ale nevěděl, jak konkrétně by měla vypadat. Dobrá. Co nám může nabídnout doposud se rozvíjející historie? Máte mu animismus, šamanismus, totemismus, různé polyteistické kulty, velká náboženství jako křesťanství, islám, ohromný kolos všeho, co se nazývá hinduismem, buddhismus, evropskou filosofii od Homéra přes Nietzscheho až po současné břídily, tao, konfucianismus, psychologii a tak dále a tak dále včetně miliónů odnoží těchto hlavním směrů. Trochu ho pojmula úzkost nad tím, kolik toho je a jak málo to pomohlo, tedy myšleno spíše v globálu, ale na druhou stranu to možná pomohlo tak, že ten současný stav je opravdu skvělý oproti tomu, jaký by tu byl, kdyby tu tyto náboženské směry nebyly. Součástí té úzkostí bylo také uvědomění, že kdokoli půjde někam, za někým, za něčím, a tam převezme učení, aniž by se trochu zamyslel, tak vždycky selže. Jenže to zamyšlení není jen tak ledajaké zamyšlení. To zamyšlení by mělo být takové, aby výsledný součet myšlenek vyjádřil to, že bez úpravy onoho převzatého směru vzhledem k dané osobě není možné, aby měl nějakou účinnost, což však má i negativní stranu mince, a to tu, že si onen dotyčný to může upravit tak, aby mu to vyhovovalo a podporovalo v jeho mylných postojích již předem utvořených. Stará známá hláška. Přijme-li magor učení (dosadit cokoli), stane se z něj magor s učením (nějakou vírou, filosofíí atd.). Ona žádaná změna, která je tolik hledána v tom všem, co celé lidstvo kdy nabízelo, je totiž věc, která není až zas tak snadná. Nejlepší je, má-li člověk učitele, který dokáže rychle rozpoznat, když se žák ubírá někam do slepé uličky, a také dokáže rozumě rozpoznat, kdy ho nechá dojít na konec slepé uličky, aby se tam poučil, a kdy mu včas poradí a pomůže, aby nezašel do nějaké slepé uličky, která mu neumožní se obrátit a jít zpět, nýbrž ho zavede do nějakého podzemního rokáče, odkud bude jen velmi obtížná cesta zpět, pokud vůbec nějaká. Dead can dance již dohrály, ale Ulrichova mysl pokračovala dál. Nyní si však uvědomoval, že se udál nějaký podstatný zlom, avšak nechtěl si připustit, že takových zlomů se mu v životě událo již mnoho, ale vždy se vrátil zpět na cestu mylnou. Musí si pevně určit nějaký směr, nebo něco, co by ho vždy varovalo před opětovným sklouznutím do žumpy. Zatím však nevěděl, co by to mělo být. Měl by se vážně dokopat k tomu, aby počal nějakou pravidelnou psychohygienu, ať už by to bylo pravidelné čtení nějakých starých náboženských textů se snahou o praxi meditací, kontemplací, nebo v návštěvách psychologa či kněze. Nicméně teď věděl, že nejdříve musí vstát a udělat si něco k jídlu, což také udělal. Lednice byla vybavená podle standardů meziplanetárních stanic. Vakuově zabalené potraviny spíše jakéhosi kosmického řádu, tedy nechutné hnusy vypadající a chutnající jako polystyren. Sice extra výživné a extra lehké a přenosné, ale nechutné. Sušené ovoce. Džusy, čistá neperlivá voda a spousta dalších věciček jakožto polotovary. Vzal si něco, co ho zaujalo a sedl si s tím ke stolku, přičemž cestou hlesl světlo, což mu umožnilo konečně spatřit vybavení pokoje. Jako vždy. Sprchový kout a umyvadlo, skříňka, postel, audio& video přehrávač & televize dohromady jakožto víceúčelový počítač. Zavrhl myšlenku pustit si nějaké opravdu perverzní porno, protože naposled ho to stálo takový malý společenský trapas, protože se zapomněl zamknout a zrovna ve chvíli, když něco takové výše zmíněného běželo společně s pohybem jeho ruky, vešel do místnosti úředník cestovní agentury. Nicméně mohl se omlouvat tím, že onen úředník hrubě porušil předpisy tím, že vstoupil do jeho pokoje, jako kdyby tam bydel, to jest nezaklepal, prostě šel kolem a vešel - prý spěchal, a nechtěl se zdržovat zvoněním, klepáním a tak dále. Požíral nějaké věci z lednice a jako kdyby se z malou obměnou historie opakovala, zazvonil zvonek, který vyjadřoval asi to, že kdosi stojí před jeho dveřmi. Naštěstí byl zamknutý a ani žádné porno tentokrát neběželo. Interkom snímající Ulrichův hlas, ať už byl v místnosti kdekoli, se okamžitě zapnul. „Ano?“ zeptal se.

„Dobrý den pane, mám tu pro vás zprávu od centrálního velení stanice Atran,“ zazněl jakýsi hlas s přehnanou formální intonací.

„V jaké to je podobě?“

„V listovní, pane,“ opáčil onen otrava.

„Hoďte to tedy do schránky, to vás snad naučili ne?“ štěkl Ulrich.

„Bohužel, rád bych to udělal, pane, ale musím Vám to předat a získat od Vás podpis,“ řekl otrava zatím bez známky afektovanosti. Ulrich se znepokojeně zvedl a šel ke dveřím, přičemž cestou se podíval pořádně na monitor snímající člověka stojícího u jeho dveří. Počítač mu oznámil, že je to osoba registrovaná jako pan Eliot Hammer, 28 let, úředník centrálního velení stanice Atran-informace. Vypadá tedy věrohodně. Snad to není nějaká bouda, pomyslel si Ulrich, však otevřel jen prosklené okénko a otvor v úrovni pasu, což připomínalo trochu vězeňské dveře staré školy. Muž byl na krátko střižený, pečlivě oholený a upravený v tmavomodré kombinéze, která vzdáleně připomínala oblečky ze staré vykopávky filmové historie - Star Trek.

„Dejte to sem,“ hlesl Ulrich. Muž mu do otvoru s pultíkem položil dvě listiny. Jedna byla obálka, druhá jakýsi podpisový formulář. Ulrich jej nedbale podepsal, vzal si dopis a bez dalšího slova ukončil rozhovor i vizuální spojení. Kokot, řekl si. Zlostně roztrhal obálku a vynadal list A4, na kterém bylo vytištěno:

Vážený Pane,

                vzhledem k Vaší velice rozmanité minulosti si Vás dovolujeme požádat, zda byste nebyl ochoten poskytnout něco z Vašich schopností pro vedení mezihvězdné stanice Atran jakožto asistent výzkumu v oblasti psychopatologie. Víme, že hodláte pokračovat na Vaší cestě dále na Mars, však garantujeme Vám místo největšího ocenění, jakého můžete v této branži dosáhnout, když se do deseti dnů kladně rozhodnete pro naši nabídku. Pracoval byste zde a měl byste pod sebou tým nejšpičkovějších vědců. Máte-li alespoň zájem ze zvědavosti, neotálejte a navštivte naši kancelář ještě dnes, prosím (paluba C2, chodba 15N, dveře 156).

Děkujeme a těšíme se na Vaši návštěvu,

Kirk McLaud

prezident psychologického ústavu Atran

(+vyšvihnutý podpis, pozn. autor).

                Ulrich vůbec nic nechápal, ale bylo mu to docela jedno. Zmuchlal dopis a vhodil ho do drtiče odpadu. Nikdo takový mě nebude otravovat. Nechci se tu zaseknout na nějaké podivné stanici kdesi v temnotě chladného vesmíru. Moje ego-vztažné cíle jsou poněkud jinde. Jsou tam, kde je vůně země, tam, kde je vůně ženy, tam, kde je vůně vůní. Nic takového, žádný olověný svět, žádná tma kolem, žádné hnusné výzkumy. Chtěl bych se znovu vrátit do něčeho takového, co se nazývá normální život, kdežto pod slovy normální si představuji to, že se vyspím tak, abych celý den neusínal, nezamořeným městem si dojdu do práce, totiž na místo profesora, poté si dám v klidu oběd, sejdu se se studenty na semináři duchovědy, dám si s nimi společnou meditaci a čajík, v kanclu něco napíšu, nějaké staré věci pošlu k zveřejnění, projedu poštu od známých a až přijdu domů, nebudu muset nikoho buzerovat, nikdo nebude muset buzerovat mne, budu si hrát s dětmi na dvorku nebo s manželkou v posteli a po večeři si dám před spaním hoďku, dvě nějaké dobré četby. O víkendu ty věci, které bych dělal v týdnu, prodloužil na delší časové úseky. Jenže to je utopie. Člověk musí zařizovat různý hnusný věci na úřadech, vařit, uklízet, mejt hajzl, hádat se s ženou, pyskovat na děti a tak dále a tak podobně. Kolik jen času utratí člověk takovými zhovadilostmi, které jsou naprosto kontraproduktivní (hádky, deprese, trucování, nafouknutosti a tak podobně)? Co by měl tady? Spousta práce a spousta peněz. Dvě dovolené za rok na Zemi. Doslova hédonistické možnosti. Mohl by si koupit ty nejzkušenější kurvy, které by mu splnily všechna perverzní přání, mohl by dělat například... No jo, co by vlastně mohl dělat? Když si odmyslel přítomnost přátel, přítomnost milující osoby (a milované), najednou mu zmizelo i všechno ostatní? K čemu veškeré požitky, které jsou jen náplastí na prázdný život? Naplnit ho duchovědou? Ne, stále ještě nevěřil v její sílu natolik, nebo byl ještě nedostatečně stár, aby si mohl myslet, že duchověda dokáže člověku pomoci i v době, kdy je naprosto sám, pomoci až tak, že by se stal nezávislé individuum, nezávislé na ostatních lidech. Ne. Souhlasil s tím, co kdysi napsal svému bratranci do počítače: Chci-li najít smysl života, smysl života lidského, zřejmě ho naleznu mezi lidmi. Tak to cítil čím dál tím víc, čím více se od lidí vzdaloval v důsledku jakési podivné zdi, která mu neumožňovala lidem rozumět, sdílet s nimi, cítit ten pocit, že je tu něco, co lidi spojuje, co mezi nimi odbourává ten detail, že jsou to dva „cizí“ tvorové s rozdílnou historií, současností i budoucností, s dvěma odlišnými mozky a s odlišnými city. Došlo mu taktéž, že ta zeď je čím dál tím větší, čím déle je sám, totiž ve smyslu partnerském. Ex-manželka fuč. Fuč také Ona. Teď si však začínal také pomalu uvědomovat, že podstatný rozdíl mezí Ní a jeho ex-manželkou je v tom, že jeho ex-manželku poznal, i když toto poznání se taktéž děje v jakémsi rámci poznání své vlastní představy, nicméně Ona byla vskutku jen představou, nějakou nadějí, která se časem stala pomníkem věčného utrpení kdesi v jeho citech.

                Mohl si klidně užívat všech vymožeností moderní medicíny: mohl si nechat podávat dávky serotoninu a endorfinů, mohl si nechat podávat další desítky různých hormonů, které by navodily takový stav, kterého museli dřívější chudáci dosahovat náročnými mystickými kejklemi. Jenže se ukázalo, že takoví lidé se stali troskami. V podstatě feťáci nového druhu. Příroda pořád držela triumf v „přírodních“ cestách štěstí, které mají tu nevýhodu, že jsou kruté, téměř neschůdné, plné dřiny a práce, ale na jejich konci se člověk nestává otrokem nějakých chemikálií, ale stává se skutečně vyspělou osobou, jehož mysl doznala velkých změn. Vivat mystika. Věděl ale, že není mystika jako mystika. Ale co, nakonec to zabalil a šel spát.

5)  Něco, co se nazývá úzkost ze samoty

                Druhý den. Ulrich sedí znovu na svém místě a čeká, až koráb odstartuje. Sedělo se mu celkem pohodlně. Lidé kolem něj byli jako vždy: tiší, ukáznění, přátelští, bez nekalých úmyslů. Kapitán se ohlásil nějakým formálním plkem, že brzy začnou startovat, ať se pasažéři připoutají a tak dále. Po chvíli se začínalo konstrukcí lodě ozývat typické praskání, napínání a zvuky jiné, které vždy s přesností poukazovaly na blížící se prvotní pohyb lodě. Pak opravdu citlivé buňky tam někde v uchu zaznamenaly nějakou změnu, takže Ulrich pocítil, že se loď dala zřejmě do pohybu. Kdyby bylo o čem psát, mluvit nebo přemýšlet během toho nudného letu na Mars, stálo by to tu, ale nic tu není.

                Přišel do svého bytu, odemkl si, sedl si na gauč a slyšel, jak se k němu blíží jeho žena. „Tak co, jak bylo v práci?“ zeptala se klasickou otázkou. „Ale, nuda, usnul jsem tam a zdálo se mi, že jsem nějaký Ulrich, a že letím na Mars, vážně šílený,“ odpověděl, usmál se na svou pusintu a políbil ji, když se k němu přiblížila. „Hrozně jsi mi chyběl, miláčku. Připravila jsem ti večeři a máš tam zrovna přecezený čaj, Ceylon, jak ho máš rád,“ vyjádřila svou neutuchající lásku ke svému muži žena jeho ctnostná.

                „Ach lásko, jakou ty mi dáváš jistotu!“