Čeho se bohužel nedočkáme ani v roce 2002
Papír je papír 
Nemine měsíc, abychom si v Chipu nepřečetli o dalších technických vylepšeních a nových technologiích ze světa informačních technologií. Tyto pokroky ve výpočetním výkonu, velikosti úložného prostoru a třeba i v nových funkcích kancelářského softwaru jsou bezesporu impozantní. To je však jen jedna část pohledu. 

Zcela jinak se stejná věc může jevit obyčejnému uživateli (a tedy i nám všem, neboť všichni jsme občas nuceni počítače používat). Čas od času můžeme zažít situaci, která nás donutí pochybovat o tom, zda se vývoj počítačů ubírá rozumným směrem. V mnoha oblastech denního použití zůstává technika velmi těžkopádná; nezřídka se její těžkopádnost inovacemi s dalšími inovacemi ještě více zhoršuje. Dodnes nejsou počítače schopny nahradit ani zdánlivě tak primitivní předměty, jako je tužka, papír nebo třeba obyčejná knížka. Ani dnes, na prahu roku 2002, přitom nevidíme příznak zásadní změny k lepšímu. Objevují se sice Tablet PC a rozvíjejí se nová zařízení spotřební elektroniky, obávám se však, že i tyto nové oblasti pouze kopírují dosavadní vývoj a ani jedna z nich prozatím nedává odpověď na otázky zmíněné níže. Konečně, posuďte sami.

Trapné setkání
Obchodní schůzka právě začíná. Náš soused má k dispozici jen "obyčejný" papír a tužku, my si slavnostně otevřeme nejnovější typ počítače. Zde ovšem nastává první problém: "obyčejný" papír je k dispozici hned, zatímco náš počítač až za určitou dobu - zapnutí, start operačního systému, přihlášení uživatele, start aplikace. Vyhráno přitom nemáme ani v případě, kdy jsme svůj počítač pouze "uspali". (Paradoxně se zdá, že čím novější je náš operační systém, tím těžkopádněji lze počítač probudit.) V této chvíli to ovšem tolik nevadí - budeme prostě věnovat méně času své kávě a zdvořilostnímu povídání o strastech cesty, a místo toho se budeme věnovat svému křemíkovému miláčkovi. (Proč není zapotřebí "uspávat" papír?) 
Nicméně čas jsou peníze a nyní již schůzka opravdu začíná. Zatímco náš protějšek se může soustředit pouze na zapisování svých poznámek, případně na občasné zamíchání svého kafe, my se musíme věnovat jiným činnostem. Bílý papír, který se před námi objeví, musíme na rozdíl od našeho obchodního partnera především nějak nazvat a někam uložit. (Zajímavé, náš obyčejný papír postačí ukládat do tašky až po skončení schůzky!) Pravda, nikdo nás k této manipulaci nenutí, v zásadě můžeme psát na bílý papír a o ukládání se v této chvíli nestarat. Je tu ovšem jeden drobný rozdíl: ve spolehlivosti obou systémů. Papír našeho obchodního partnera nemůže náhle zmizet, náš virtuální "papír" ovšem může zmizet do nenávratna přímo před našima očima - o tom jsme se již mnohokrát přesvědčili.
Jednání se protahuje a začíná přesahovat do druhé hodiny. Pomalu přemýšlíme, zda bychom svůj přístroj neměli přepnout do režimu sleep, tím spíše, že jsme si poslední dvě minuty nic nepoznamenali. Kupodivu náš protějšek se tak "důležitými" rozhodnutími zabývat nemusí. Nakonec se přeci jen odhodláme a příslušnou kombinaci tlačítek stiskneme. Atmosféru jednání vyruší dvojí hlasité pípnutí našeho počítače, bohužel právě ve chvíli, kdy zasedací místnost zcela ztichla. To ovšem paradoxně vede k novému rozproudění diskuse. Se skřípějícími zuby čekáme na vzbuzení svého miláčka a mezitím se všemi silami snažíme zapamatovat si co nejvíce z uniklé konverzace.

Na scénu vstupuje FlipChart
To však ještě není nic proti skutečnému problému, který přichází nyní. Na scénu totiž vstupuje FlipChart. Náš kolega se najednou zvedl z místa, přistoupil k flipchartu v čele místnosti a chopil se fixu. To nám neměl dělat! Stačí tři obdélníčky a dvě čáry - a jsme, jednoduše řečeno, vedle. Lidé s papírovými diáři se tváří jakoby nic a obrázek si prostě přikreslí ke svým poznámkám. Ne tak my, kteří používáme techniku. Náš počítač samozřejmě obsahuje řadu více či méně sofistikovaných programů pro tvorbu a úpravu grafiky, stejně jako mechanismus, jak připravený grafický "objekt" vložit do textu. Stačí se rozhodnout: bude se kreslit jenom organizační schéma? Kdo to má (k čertu) - zrovna teď - vědět! Dobře, risknu to a použiji aplikaci Organizační graf. V zápalu diskuse však nepředvídaně přistupuje k flipchartu jiný kolega a dokresluje do něj ještě pár dalších čar. Tomu se ovšem říká čára přes rozpočet. Konkrétně jde o šikmou čaru vedoucí od pravého obdélníku po mírném obloučku doleva (co si to vůbec dovolil!). Specializovaný program na kreslení organizačních schémat je nám teď na nic. Máme objekt uzavřít, vložit do textu a zkombinovat (tedy překrýt) s jiným grafickým objektem? Nebo snad budeme muset všechno zahodit a otevřít jiný, obecnější grafický editor? Nakonec se rozhodujeme pragmaticky - kreslení pro tuto chvíli raději zanecháme a chybějící části kresby prostě okomentujeme v textu. Stejně už nám uniklo dalších deset minut schůzky.

A pod stůl!
Schůzka vrcholí. Před udivenými zraky našich kolegů a chápajícím pohledem druhé strany odsouváme židli a vybaveni napájecím adaptérem lezeme pod stůl. Skutečně důstojný závěr jednání!
Ale ostatní to už vlastně tolik nezajímá. Mezitím se začali postupně loučit, což jsme my stihli až na poslední chvíli. Nyní postačí vypnout počítač, počkat, jestli se opravdu vypne, a pak znova vlézt na zem a odpojit se. Smotáme kabely, náš přístroj pečlivě uklidíme do velké brašny a nakonec si můžeme položit jednu zásadní otázku: o čem to jednání vlastně bylo?

Problém uživatelského rozhraní
Výše uvedená situace bohužel není jediným případem nesmyslně těžkopádného používání počítačů v těch nejjednodušších situacích. K uživatelské přátelskosti má daleko i dnes využívané uživatelské rozhraní. Podívejme se pozorně a bez předsudků na obrazovku svého počítače. I když budeme hledat velmi pečlivě, v našem fyzickém světě nenajdeme nic, s čím bychom pracovali podobně jako se svým počítačem. Pokud si například sedneme za stůl, přímo před sebou rovnou vidíme všechny předměty a pomůcky, které můžeme v dané chvíli použít. Tak například vlevo od nás je telefon s velmi jednoduchou obsluhou, vpravo od nás papír a tužka, o jejichž obsluze jsme se již zmínili, uprostřed máme položené dnešní noviny, ze kterých rovnou vidíme jejich titulní stránku a tušíme aspoň jejich přibližný obsah. Dokonce i papíry a brožury, které jsou rozházeny po stole, nám i při letmém pohledu ihned sdělují svoje informace.

Zásuvky nejsou rekurzivní!
Kromě těchto věcí samozřejmě existují i předměty, které nemáme přímo ve svém zorném poli. Náš stůl obsahuje například zásuvky, takže vše, co je uvnitř, vidíme, až když zásuvku otevřeme. Na počítač ale zásuvky nemají: hned v okamžiku, kdy šuplík otevřeme, totiž spatříme celý jeho obsah. Nikdy se nám například nestane, abychom v zásuvce našli jenom další zásuvku. Tak zlý přece náš stůl není! Výjimkou, která mě napadá, jsou ruské matrjošky. Ty ale ve své zásuvce naštěstí nemám, a vlastně i kdybych je tam měl, velmi dobře bych tušil, co uvnitř naleznu. Jednu věc s ne snadným ovládáním ale má na svém stole většina uživatelů. Hádejte, o jaký předmět jde...

Novoroční přání
Počátek roku bývá spojen s možností vyslovit přání. Popřejme tedy informačním technologiím větší ohled na běžné potřeby jejich uživatelů. Mnohonásobně se jim to vrátí v nárůstu počtu lidí, kteří s nimi pracují,  a tedy i ve velikosti a významu celého odvětví IT.
Především se to však vrátí nám, uživatelům. Čím lépe nám budou informační technologie sloužit, tím méně je budeme muset vnímat a budeme se konečně moci věnovat své práci. Škoda, že v roce 2002 zůstane toto přání nevyslyšeno!

Jiří Donát