|
Autor: , Sekce:N∞mΦina
N∞meck² preromantismus
OBSAH
I. ┌vod
II. Zßkladnφ znaky preromantismu
III. Preromantismus v N∞mecku - nejv²znamn∞jÜφ spisovatelΘ tohoto obdobφ
IV. Hnutφ Sturm und Drang
V. Zßv∞r
VI. Seznam pou₧itΘ literatury
VII. P°φlohy - a/ ukßzka bßsnφ od J. W. Goetha
b/ J. W. Goethe - ╚arod∞j∙v uΦe≥
c/ 2 ukßzky z Fausta
d/ ukßzka r∙zn²ch p°eklad∙ bßsn∞ Ein Gleiches od J. W. Goetha
e/ ukßzka bßsnφ od F. Schillera
f/ F. Schiller - RukaviΦka
I. ┌VOD
Zamyslφme-li se nad souΦasnou dobou, napadne nßs otßzka, jak² je p∙vod n∞kter²ch skuteΦnostφ, je₧ jsou b∞₧nou souΦßstφ naÜeho ₧ivota, je₧ tvo°φ zßklad naÜeho jednßnφ, chovßnφ a myÜlenφ. MnohΘ z hmotn²ch a duchovnφch v∞cφ lidstvo vytvo°ilo v souΦasnosti Φi v nedßvnΘ minulosti, avÜak jsou v∞ci, jejich₧ ko°eny sahajφ staletφ nebo tisφciletφ do minulosti.
NßÜ ₧ivot je tak mnoh²mi nitkami svßzßn s minulostφ, s nespoΦetn²mi generacemi naÜich p°edk∙, kte°φ p°isp∞li k obohacenφ lidskΘ materißlnφ a duchovnφ sfΘry. NovΘ myÜlenky a objevy dßle rozvφjely lidskΘho ducha i jeho estetickΘ vnφmßnφ. Tento proces vÜestrannΘ tvorby byl a z∙stßvß nep°etr₧it², je v neustßlΘm pohybu a p°inesl Φlov∞ku °adu pozoruhodn²ch v²sledk∙ p°i poznßvßnφ lidskΘ spoleΦnosti i sv∞ta, kter² jej obklopuje.
Co je ale zdrojem informacφ o naÜφ minulosti, o uplynul²ch epochßch a o p°edm∞tech, kterΘ jsme po nich zd∞dili? Je to zejmΘna historie a krßsnß literatura, kterß nßs p°ita₧livou formou p°enßÜφ do dob minul²ch, obohacuje naÜe poznatky i citovΘ pro₧itky. Literatura obdobn∞ jako jinΘ druhy um∞nφ pat°φ neodmysliteln∞ k lidskΘmu v²voji - je jeho produktem i stimulßtorem. I literatura vychßzφ z reßlnΘho prost°edφ lidskΘ spoleΦnosti, toto prost°edφ odrß₧φ ale nekopφruje, a vytvß°φ si sv²mi vlastnφmi um∞leck²mi prost°edky sv∙j obraz sv∞ta.
Zcela porozum∞t literßrnφmu dφlu, je₧ bylo napsßno v jinΘ epoÜe, ne₧ ve kterΘ ₧ije Φtenß°, nenφ snadnΘ. Vy₧aduje to od Φlov∞ka zßjem, fantazii, Φtenß°skou zkuÜenost a snad i jistΘ v∞domosti z oblasti historie, p°φpadn∞ z d∞jin a teorie um∞nφ a dalÜφch odv∞tvφ lidskΘ Φinnosti.
Toto vÜechno platφ i pro literßrnφ dφla vytvo°enß p°ed dv∞ma stoletφmi v obdobφ oznaΦovanΘm jako preromantismus - tedy v dob∞ nep°φliÜ dßvnΘ, kterou jsem si zvolila jako p°edm∞t svΘ seminßrnφ prßce.
P°φprava na seminßrnφ prßci vy₧adovala, abych nejd°φve vyhledala a shromß₧dila pot°ebnΘ odbornΘ informace a zßkladnφ literßrnφ prßce tohoto literßrnφho proudu. Po p°eΦtenφ podklad∙ jsem si sestavila zßkladnφ textovou strukturu prßce. Jako hlavnφ zdroj mi nejlΘpe poslou₧il "Sv∞t literatury I" od A. Felixe a kol. HeslovitΘ myÜlenky obsa₧enΘ v osnov∞ jsem dßle podrobn∞ji rozvφjela v textu seminßrnφ prßce a dopl≥ovala je nezbytn²mi fakty. Velmi mi zde pomohly publikace "P°ehlednΘ d∞jiny literatury I" od B. Balajky a "Slovnφk literßrnφch sm∞r∙ a skupin" od è. VlaÜφna a kol. Pro rychlejÜφ orientaci jsem v textu jmΘna spisovatel∙ a jejich d∞l zv²raznila.
II. Z┴KLADN═ ZNAKY PREROMANTISMU
V d∞jinßch literatury byl pojem preromantismus zaveden teprve poΦßtkem naÜeho stoletφ D. Mornetem. Preromantismus se objevuje na p°ed∞lu epoch klasicismu a romantismu. Byl pestr²m proudem r∙zn²ch um∞leck²ch projev∙ a estetick²ch tendencφ v evropsk²ch literaturßch 18. stoletφ, zejmΘna v jeho druhΘ polovin∞.
Klasicismus byl p°evß₧n∞ um∞leck²m sm∞rem aristokracie, m∞Ü¥anstvo jako nastupujφcφ t°φda v si vytvß°elo nov² ₧ivotnφ postoj a um∞leck² styl. Protest proti nespravedlnosti a pout∙m feudalismu spolu s odporem k chladnΘmu rozumß°stvφ se v literatu°e druhΘ poloviny 18. stoletφ vyjad°uje p°edevÜφm zd∙raz≥ovßnφm citov²ch hodnot prostΘho, nezka₧enΘho Φlov∞ka. Toto myÜlenkovΘ hnutφ nazvanΘ preromantismus nebo sentimentalismus zaΦφnß v protikladu k estetick²m zßsadßm klasicismu chßpat um∞nφ nikoli jako soubor p°φklad∙ k nßsledovßnφ, ale jako prost°edek k prom∞n∞ sv∞ta.
Literatura tohoto obdobφ zobrazuje ideßlnφ sv∞t a ideßlnφ prost°edφ, odliÜnΘ od existujφcφ p°φtomnosti, a proto od soudobΘ civilizace utφkß do vzdßlenΘ minulosti (hlavn∞ do pohanskΘho a k°es¥anskΘho dßvnov∞ku) nebo do exotickΘho prost°edφ dalek²ch kraj∙, hlavn∞ orientßlnφch.
Ideßlnφ kulisou b²vß romantik∙m p°φrodnφ sv∞t neporuÜen² civilizacφ, zabydlen² past²°i nebo venkovany. Na rozdφl od rokoka jsou to u₧ past²°i skuteΦnφ, nikoli Ülechtickß spoleΦnost d∞lφcφ se na naivnφ past²°e. Smysl pro velikost, vzneÜenost, p∙vodnost, starobylost, pro lid a jeho duchovnφ kulturu, to jsou nejtypiΦt∞jÜφ znaky preromantismu.
Odklon preromantismu od klasicismu nenφ radikßlnφ, proto v n∞m m∙₧eme vystopovat n∞kterΘ prvky klasicistickΘ. Shodn∞ s klasicistnφ zßlibou pro antickΘ autory trvß i mezi preromantiky kult starov∞k²ch autor∙, zejmΘna °eck²ch. Posun v estetickΘm hodnocenφ je vÜak z°ejm²: zatφmco klasicistΘ oce≥ovali vyrovnanost °φmskΘ literatury (Vergilius), preromantik∙m je bli₧Üφ HomΘr a v∙bec celß °eckß kultura, v nφ₧ spat°ujφ v²raz nßrodnφho ducha. Preromantismus naÜel svΘ vyjßd°enφ hlavn∞ v literatu°e, ve v²tvarnΘm um∞nφ se neprojevil, naopak pozdnφ klasicismus v architektu°e i plastice, tzv. empφr, dokazuje, jak jeÜt∞ v dob∞ napoleonskΘ byly silnΘ vlivy francouzskΘho klasicismu.
PreromantiΦtφ bßsnφci si oblφbili n∞kterΘ obrazy nebo scenΘrie, kterΘ se postupem doby staly a₧ schematick²mi um∞leck²mi prost°edky ve vÜech literaturßch ovlivn∞n²ch tφmto hnutφm. V literatu°e anglickΘ je to nap°. tzv. poezie jezernφ a h°bitovnφ, s p°φznaΦn²mi pochmurn²mi obrazy opuÜt∞n²ch jezer, hrobek, noΦnφch scenΘriφ, hradnφch trosek a m∞sφΦnφho svitu. ╚ßst z t∞chto obraz∙ p°ejde i do poezie romantik∙. Jin²mi motivy jsou symboly mnicha, poustevnφka, v∞zn∞ a poutnφka. I ony se projevujφ pln∞ a₧ ve vlastnφm romantismu. Reakce proti "klasickΘ poezii" je vÜeobecnß, proto se m∞nφ vzory a prameny novΘ literatury. HomΘr a Shakespeare se stßvajφ p°φkladem velk²ch "p°φrodnφch" gΘni∙, nebo¥ se neohlφ₧eli na estetickß pravidla. Odklon od tradic francouzskΘ literatury je obecn² - oblibu si zφskßvß poezie anglickß, kterß zd∙raz≥uje proti rokokovΘ galantnosti a rozumß°skΘ tradici opravdovost citu, hloubku vßÜn∞ a proti nauΦenΘ konvenci vyzvedßvß pro₧itek srdce. Za siln² inspiraΦnφ zdroj se pova₧uje poezie lidovß, horliv∞ sbφranß a napodobovanß. ZvlßÜtnφho ocen∞nφ se dostßvß hlavn∞ baladßm.
Preromantick² bßsnφk se Φasto stylizuje do postoje barda, mluvΦφho nßrodnφho kolektivu, jindy se op∞t skr²vß do anonymity lidovΘho p∞vce, nebo koneΦn∞ vystupuje v roli v∞Ütce a proroka.
III. PREROMANTISMUS V N╠MECKU
P°i formovßnφ nov²ch idejφ a p°edstav v literatu°e p°ipadlo od poloviny 18. stoletφ zvlßÜtnφ postavenφ N∞mecku, tehdy jeÜt∞ zaostalΘmu a politicky rozd∞lenΘmu do mnoha stßt∙ a stßteΦk∙. V rozmezφ n∞kolika desetiletφ se v N∞mecku zrodila °ada v²znaΦn²ch osobnostφ, jejich₧ dφla v oblasti filosofie a literatury nejen pomßhala velikostφ a jednotou nßrodnφ kultury p°ekonßvat n∞meckou rozt°φÜt∞nost politickou, ale zßrove≥ se stala d∙le₧itou souΦßstφ sv∞tovΘ kultury.
╚asov∞ prvnφ z t∞chto osobnostφ je kritik, svobodn² novinß°, bßsnφk a myslitel GOTTHOLD EPHRAIM LESSING (1729 - 1781).
Jako kritik a dramaturg prvnφho n∞meckΘho nßrodnφho divadla v Hamburku bojoval proti napodobovßnφ francouzskΘho klasicismu, kter² ji₧ nevyhovoval pot°ebßm emancipaΦnφho boje m∞Ü¥anskΘ t°φdy. Domnφval se, vychßzeje mj. i z p°φkladu Shakespearovy dramatickΘ tvorby, ₧e francouzsk² klasicismus p°φliÜ ·zce pojφmal po₧adavek t°φ jednot dramatu a ₧e faleÜn∞ lp∞l na zßsad∞, ₧e hrdinou tragΘdie nem∙₧e b²t p°φsluÜnφk m∞Ü¥anskΘ t°φdy. Spolu se sv²m vrstevnφkem Denisem Diderotem je Lessing teoretikem a praktick²m um∞leck²m tv∙rcem m∞Ü¥anskΘ tragΘdie. V jeho h°e Emilia Galotti (1772) jsou hlavnφmi postavami d∞je i nositeli morßlnφho patosu celΘho dφla p°φsluÜnφci m∞Ü¥anskΘho sv∞ta. Vß₧en² obΦan Galotti nem∙₧e uchrßnit svou dceru Emφlii p°ed zv∙lφ panovnφka italskΘho stßteΦku, kter² dal zavra₧dit Emφliina snoubence. Ne₧ by se Emφlie poddala, p°ijme rad∞ji smrt z rukou svΘho otce. Lessing dal novou podobu i n∞meckΘ veseloh°e, a to svou hrou Mφna z Barnhelmu (1767) Φerpanou z n∞meckΘho m∞Ü¥anskΘho prost°edφ. Zßva₧nou filosofickou nßpl≥ mß jeho drama Moudr² Nathan (1779), nesenΘ ideou nßbo₧enskΘ tolerance a humanismu. Lessing∙v kriticismus se uplatnil i v jeho bajkßch a epigramech. Lessing je takΘ autorem teoretickΘho spisu Laokoon Φili o hranicφch malφ°stvφ a poezie.
Lessingova polemika s klasicismem byla v N∞mecku teprve p°edzv∞stφ novΘho estetickΘho cφt∞nφ, kterΘ se vytvß°elo s nßstupem bur₧oaznφ epochy. Ideov²m tv∙rcem a podn∞covatelem novΘ preromantickΘ estetiky v N∞mecku se stal JOHANN GOTFRIED HERDER (1744 - 1803). Herder pochßzel z V²chodnφho Pruska. Po studiφch na univerzit∞ v Krßlovci (dneÜnφm Kaliningradu), kde poznal filosofa Immanuela Kanta, byl uΦitelem na cφrkevnφ Ükole v Rize. Pozd∞ji se z Goethova podn∞tu usadil ve V²maru, kde p∙sobil jako p°edstaven² protestantskΘ cφrkve.
V souvislosti se vznikem nßrodnφch hnutφ a s rostoucφm nßrodnφm uv∞dom∞nφm nejen v N∞mecku, ale i v celΘ Evrop∞, zam²Ülel se Herder nad otßzkami nßrodnφ individuality, nßrodnφ kultury, nad vztahem nßrodnφho a vÜelidskΘho. Zab²val se zkoumßnφm p∙vodu a podstaty lidskΘ °eΦi a v lidovΘ poezii spat°oval v∞rn² obraz nßrodnφho charakteru, urΦovanΘho hlavn∞ rßzem podnebφ a krajiny. Chßpßnφ a respektovßnφ individuality ka₧dΘho nßroda dosv∞dΦuje jeho dvousvazkovß sbφrka LidovΘ pφsn∞ (1778), kterß byla po jeho smrti p°ejmenovßna na Hlasy nßrod∙ v pφsnφch. Ve svΘm dφle MyÜlenky k filosofii d∞jin lidstva (1784 - 1791) dosp∞l Herder k nßzoru, ₧e ka₧d² nßrod obohacuje sv²m p°φsp∞vkem v²voj lidstva, sm∞°ujφcφ k humanit∞, k plnΘ lidskosti. V Φele tohoto v²vojovΘho procesu se jednotlivΘ nßrody nebo jejich skupiny st°φdajφ. Tφm, ₧e p°edpoklßdal, ₧e se do Φela tohoto humanitnφho v²voje dostanou nßrody slovanskΘ, Herder v²znamn∞ podpo°il nßrodn∞ obrozovacφ hnutφ slovansk²ch nßrod∙, v jejich₧ kultu°e hrßl d∙le₧itou ·lohu i kult lidovΘ poezie.
┌silφ o vyjßd°enφ nov²ch ₧ivotnφch pocit∙, o posti₧enφ obrys∙ nov∞ se formujφcφho bur₧oaznφho sv∞ta, o pochopenφ mo₧nostφ harmonickΘho v²voje Φlov∞ka v tomto rozpornΘm sv∞t∞ nalezlo nejv²znamn∞jÜφ um∞leck² v²raz v dφle JOHANNA WOLFGANGA GOETHA (1749 - 1832).
Goethe se narodil v patricijskΘ rodin∞ ve Frankfurtu nad Mohanem. Na p°ßnφ otcovo studoval prßva. Na v²voj jeho um∞leckΘ tvorby, v nφ₧ zprvu vßhal mezi bßsnictvφm a malφ°stvφm m∞lo rozhodujφcφ vliv seznßmenφ s Herdrem. Zß₧itky z jeho prßvnickΘ praxe ve Wetzlaru, neÜ¥astnß lßska k p°φtelov∞ snoubence (Charlott∞ BuffovΘ), jako₧ i sebevra₧da jinΘho jeho p°φtele (K. W. Jerusalema) daly Goethovi podn∞t k romßnu, v n∞m₧ vyjßd°il citovou a ₧ivotnφ krizi svΘ generace.
Nevelk² romßn, psan² formou dopis∙, Utrpenφ mladΘho Werthera (1774), se stal nejv∞tÜφm literßrnφm ·sp∞chem celΘho 18. stoletφ. Tehdy ji₧ byl Goethe v∙dΦφ osobnostφ skupiny mlad²ch spisovatel∙, kte°φ pojφmali um∞leckou tvorbu jako v²raz um∞lcovy osobnosti, jeho cit∙ a temperamentu a neuznßvali ₧ßdnß zßvaznß pravidla, jimi₧ by tento v²raz m∞l b²t poutßn. Jako Herder byli i oni p°itahovßni p°φkladem anglickΘ literatury, v nφ₧ Shakespeare jim p°edstavoval ideßl ₧ivelnΘ tv∙rΦφ svobody. Jejich um∞leckß revolta, namφ°enß proti jednostrannΘmu intelektualismu v literatu°e byla zßrove≥ v²razem odporu proti stavovskΘmu feudßlnφmu z°φzenφ, kterΘ neposkytovalo mlad²m nadan²m m∞Ü¥ansk²m syn∙m mo₧nost plnΘho uplatn∞nφ a vÜestrannΘho svobodnΘho rozvoje. Äivotnφ problematika tohoto pokolenφ, jeho₧ literßrnφ hnutφ je oznaΦovßno jmΘnem Sturm und Drang (bou°e a vzdor), byla nejlΘpe vyjßd°ena v dφlech mladΘho Goetha, hlavn∞ v bßsni PromΘtheus s jejφm hrd²m lidsk²m vzdorem proti faleÜn²m bo₧sk²m autoritßm, v historickΘm dramatu s nßm∞tem z povstßnφ n∞meck²ch sedlßk∙ v r. 1525 Goetz von Berlichingem (1773) a v romßnu o Wertherovi, jeho₧ hrdina sahß k smrtφcφ zbrani, proto₧e nevidφ pro sebe v²chodisko ve sv∞t∞, kter² svou bezcitnostφ zra≥uje a umrtvuje jeho citlivou mysl i jeho touhu po p°irozenΘm, prostΘm ₧ivot∞.
V dob∞ svΘho dlouhodobΘho pobytu ve V²maru, sφdelnφm m∞st∞ malΘho vΘvodstvφ, se Goethe zprvu (od r. 1775) v∞noval jako ministr rozliΦn²m oblastem stßtnφ sprßvy. Zßrove≥ se rozvφjelo jeho mnohostrannΘ studium p°φrodnφch v∞d. Sv²mi objevy v oboru v²voje rostlinstva a ₧ivoΦiÜstva se stal p°edch∙dcem p°φrodov∞dnΘ evoluΦnφ teorie. Po nßvÜt∞v∞ Itßlie (1786 - 1788), kterß p°isp∞la k jeho bezprost°edn∞jÜφmu sblφ₧enφ a klasick²m odkazem antickΘ a renesanΦnφ kultury, se Goethe zprostil stßtnφch funkcφ a v∞noval se p°evß₧n∞ literatu°e a v∞d∞.
V autorov²ch um∞leck²ch zßm∞rech se objevovaly novΘ rysy, nov∞ se utvß°el i jeho postoj ke spoleΦnosti. Dφla ·dobφ Sturm und Drang tΘm∞° v₧dy konΦila porß₧kou hrdiny, kter² sice v∞d∞l, proti Φemu bojuje, nem∞l vÜak jasnou p°edstavu o cφlech svΘho boje. Ze sv²ch nov²ch ₧ivotnφch zkuÜenostφ vyvodil Goethe zßv∞r, ₧e m∞Ü¥anskou t°φdu je t°eba teprve vychovat, aby ve spoleΦnosti mohla zaujmout mφsto, kterΘ jφ nßle₧φ. Za nejlepÜφ v²chovn² prost°edek poklßdal um∞nφ, a to um∞nφ podle nedosti₧nΘho vzoru antickΘho ╪ecka. V tomto duchu vytvo°il koneΦnou podobu sv²ch tragΘdiφ Ifigenie na Taurid∞ (1787) s nßm∞tem ze staro°eck²ch bßjφ o trojskΘ vßlce a Torquato Tasso (1790), kde tragick² osud italskΘho renesanΦnφho bßsnφka ztvßrnil jako konflikt velkΘho um∞lce s intrikßnsk²m ovzduÜφm malΘho panovnickΘho dvora, i tragΘdii Egmont (1788) oslavujφcφ nßrodn∞ osvobozovacφ boj Nizozemc∙ proti Üpan∞lskΘmu ·tlaku.
V∞domφ o pot°eb∞ spoleΦensk²ch reforem, podnφcenΘ mj. francouzskou revolucφ, nalezlo v²raz i v jeho v²chovnΘm romßnu VilΘma Meistra lΘta uΦednickß (1795 - 1796). Hrdinou romßnu je kupeck² syn, kter² se p°i svΘm putovßnφ s koΦovnou hereckou spoleΦnostφ seznamuje s mnoha lidmi r∙zn²ch osud∙ i zßjm∙, pozorn∞ vnφmß vÜechny novΘ poznatky a intenzφvn∞ pro₧φvß svΘ citovΘ vztahy. V bohat∞ rozv∞tvenΘm d∞ji sleduje Goethe p°edevÜφm v²voj hrdinova charakteru, cestu zrodu Φlov∞ka, kter² harmonick² rozvoj svΘ osobnosti uvßdφ v soulad se zßjmy spoleΦnosti.
P°esv∞dΦenφm, ₧e smysl lidskΘho ₧ivota tkvφ ve slu₧b∞ celku, vyznφvß i Goethova dvoudφlnß filosofickß bßse≥ v dramatickΘ form∞ Faust, jejφ₧ prvnφ nßΦrt si autor p°inesl u₧ do V²maru a kterou dokonΦil a₧ krßtce p°ed smrtφ. Jejφ nßm∞t voln∞ navazuje na starou pov∞st, dochovanou v knφ₧kßch lidovΘho Φtenφ, podle nφ₧ uΦen² doktor Faust v rouhavΘ touze po poznßnφ prodal svou duÜi ∩ßblu, a tφm propadl zkßze. V Goethov∞ pojetφ nabyl tradiΦnφ nßm∞t nejen novΘ um∞leckΘ podoby a sφly, ale i novΘho smyslu.
Faustovo ₧ivotnφ ·silφ bylo Goethem postaveno mezi principy zla a dobra, zniΦenφ a vykoupenφ, mezi Mefistofela a Hospodina, kte°φ v prologu dφla uzavφrajφ sßzku o Faustovu duÜi. Mefistofeles nabφdne v∞Φn∞ nespokojenΘmu, po stßle novΘm poznßnφ tou₧φcφmu Faustovi svΘ slu₧by a uzavφrß s nφm smlouvu: jestli₧e Faust dosßhne klidu a uspokojenφ, zem°e a jeho duÜe propadne peklu. Aby odvrßtil Fausta od jeho touhy po v∞d∞nφ a p°ivedl ho k pocitu spokojenosti, sna₧φ se ho ∩ßbel p°ipoutat k smyslovΘmu ₧ivotu. Omladφ ho, postarß se mu o zßbavnou spoleΦnost a zprost°edkuje mu p°φle₧itost k sblφ₧enφ s p∙vabnou a milou m∞Ü¥anskou dφvkou MarkΘtkou. Faust∙v vztah k MarkΘtce se vyvine ve skuteΦnou lßsku, vymykajφcφ se konvencφm starΘ spoleΦnosti. Lßska konΦφ tragicky: MarkΘtka bezd∞Φn∞ zavinφ smrt svΘ matky i svΘho bratra, kter² je zabit v souboji s Faustem. Ze zoufalstvφ utopφ svoje i Faustovo neman₧elskΘ dφt∞ a v ₧alß°i oΦekßvß popravu. Odmφtne pomoc, kterou jφ, donucen k tomu Faustem, nabφdne Mefistofeles, a tφm se vymkne z ∩ßblovy moci.
V druhΘm dφlu je Faust po obdobφ zoufalstvφ nad MarkΘtΦinou tragΘdiφ uveden Mefistofelem na cφsa°sk² dv∙r, aby se rozpt²lil a pono°il do sv∞tsk²ch zßjm∙. Zφskß cφsa°ovu vd∞Φnost tφm, ₧e vynßlezem papφrov²ch pen∞z zachrßnφ °φÜi p°ed ·padkem. Pro dvorskou spoleΦnost vyvolß z podsv∞tφ obraz nejkrßsn∞jÜφ ₧eny starov∞ku Heleny. Ve vztahu k Helen∞, jejφ₧ propuÜt∞nφ z podsv∞tφ si vyprosφ, se v ╪ecku inspiruje a obohacuje duchem antiky. Teprve po smrti jejich syna Euforiona a po Helenin∞ odchodu se Faust vracφ a za svΘ slu₧by si od cφsa°e vy₧ßdß za odm∞nu pßs ba₧inatΘho mo°skΘho b°ehu, kter² chce odvodnit a zm∞nit v ·rodnou p∙du, na nφ₧ by ₧ili svobodnφ lidΘ. V tΘto vidin∞ nachßzφ smysl ₧ivota. AΦkoliv pocit uspokojenφ znamenß pro n∞ho podle smlouvy s Mefistofelem smrt, p°ece jeho nep°emo₧itelnß touha po ₧ivotnφ aktivit∞ a jeho ·silφ o dobro lidstva zachra≥ujφ jeho duÜi p°ed peklem. Faust, p∙vodn∞ rebelant proti star²m spoleΦensk²m a myÜlenkov²m konvencφm, se tedy - soub∞₧n∞ s autorov²m vlastnφm v²vojem - prom∞nil v p°edstavitele ΦinorodΘho lidstva, jeho₧ rozvoj se uskuteΦ≥uje v nekoneΦnΘm dob²vßnφ pravdy a p°etvß°enφ sv∞ta: "Jen pak jsi hoden svobody a ₧itφ, kdy₧ rveÜ se o n∞ den co den."
Na vφ°e v Φlov∞ka a poznatcφch v∞dy buduje takto Goethe novΘ jednotnΘ chßpßnφ sv∞ta ve chvφli, kdy se starΘ nßzory a jistoty rozpadaly.
Z Goethovy drobnΘ epiky prosluly nejvφce balady (Rybß°, Krßl duch∙, HledaΦ poklad∙), z lyriky Elegie °φmskΘ (1786 - 1788) s antickou tematikou.
Ideje novΘ nastupujφcφ epochy - p°edevÜφm touhu po svobod∞ - vyjßd°il vedle Goetha ve svΘm dφle nej·Φinn∞ji FRIEDRICH SCHILLER (1759 - 1805).
Schiller v mlßdφ poznal zßvislost na vrchnosti, kterß rozhodovala o jeho vzd∞lßnφ (byl zprvu vojensk²m lΘka°em) a brßnila mu v literßrnφ Φinnosti. Kdy₧ se z tΘto zßvislosti vymanil, vyvφjel (stφhßn existenΦnφmi starostmi) horeΦnou Φinnost jako spisovatel, p°ekladatel, upravovatel cizφch spis∙ i autor historick²ch pracφ. Poslednφ lΘta ₧ivota strßvil ve V²maru v p°ßtelstvφ s Goethem, s nφm₧ ho mj. spojovalo p°esv∞dΦenφ, ₧e um∞nφ je nejd∙le₧it∞jÜφm v²chovn²m prost°edkem lidstva.
Schiller byl patetick² lyrik velk²ch lidsk²ch cit∙ (≤da Na radost), myÜlenek a mravnφch ideßl∙, baladik p°edvßd∞jφcφ s °eΦnickou vervou p°φklady mravnφ oΦisty, dramatik touhy po svobod∞ a vyÜÜφm lidstvφ.
Hlavnφm hrdinou jeho ranΘho dramatu Loupe₧nφci (1781) je temperamentnφ, svobodomysln² hrab∞cφ syn Karel Moor, kter² byl intrikami svΘho bratra FrantiÜka p°ipraven o otcovu d∙v∞ru, o snoubenku i o d∞dickß prßva. Z lßsky ke svobod∞ i z touhy pomstφt bezprßvφ stane se Karel spoleΦensk²m psancem, v∙dcem loupe₧nickΘ tlupy. S jejφ pomocφ chce odΦinit k°ivdy a nßsilφ, kterΘ zp∙sobil FrantiÜek nejen jemu, ale i dalÜφm blφzk²m lidem, avÜak loupe₧nφci, kte°φ mu m∞li pomßhat v spravedlivΘ odvet∞ se mu vymknou z rukou a jednajφ jako bezohlednφ zloΦinci. Karel, rozhodnut podstoupit oΦis¥ujφcφ trest, jde po₧ßdat chudΘ lidi, aby ho vydali soudu, a zφskali tak vypsanou odm∞nu. Na konfliktu obou brat°φ znßzor≥uje Schiller hlubok² rozpor mezi sobeckou zv∙lφ (kterß je zt∞lesn∞na v postav∞ necitelnΘho, tyranskΘho FrantiÜka) a uÜlechtile motivovan²m bu°iΦstvφm (p°edstavovan²m Karlem), zßrove≥ vÜak odhaluje i bezv²chodnost zbojnicky chßpanΘ vzpoury, tragiku Karlova pokusu bojovat proti bezprßvφ bezprßvφm. Volbou hlavnφho hrdiny i tφm, ₧e v patetickΘ podob∞ vyjad°ovalo novou, leckdy rozpornou problematiku lidskΘ svobody, stalo se drama Loupe₧nφci jednφm ze st∞₧ejnφch d∞l hnutφ Sturm und Drang. Ideje a problΘmy tohoto hnutφ byly zosobn∞ny i v Schillerov∞ republikßnskΘ truchloh°e Fiesko (1782) a v dramatu ┌klady a lßska (1783), kde autor na tragickΘm p°φb∞hu lßsky mezi dcerou chudΘho hudebnφka a synem konzervativnφho intrikßnskΘho Ülechtice demonstruje zka₧enost vlßdnoucφch vrstev. UÜlechtilφ mladφ lidΘ, tragicky hynoucφ v mocensk²ch konfliktech, hrajφ d∙le₧itou ·lohu i v pozd∞jÜφch Schillerov²ch historick²ch dramatech, jako nap°. Mark²z Posa v Donu Carlosovi (1787) nebo Max Piccolomini v dramatickΘ trilogii ValdÜtejn (1800). (ValdÜtejn pojednßvß o vojev∙dci, kterΘho p°ivedla cti₧ßdost k tragickΘmu pßdu. Lßtku k tΘto tragΘdii studoval Schiller takΘ v ╚echßch.) ProblΘm osobnφ svobody byl u Schillera t∞sn∞ spojen se zßjmem o problΘm svobody nßroda. V pozadφ Dona Carlose je nizozemskß revoluce proti Üpan∞lskΘ nadvlßd∞, jejφm₧ d∞jinßm v∞noval Schiller takΘ dvousvazkovΘ historickΘ dφlo; ve ValdÜtejnovi sleduje autor politickΘ zßpasy za t°icetiletΘ vßlky; v Pann∞ orleßnskΘ (1802) ztvßrnil zßpas o nßrodnφ nezßvislost v d∞jinßch Francie, v Marii Stuartovn∞ (1801) v d∞jinßch Anglie, ve VilΘmu Tellovi (1804) v d∞jinßch èv²carska.
IV. HNUT═ STURM UND DRANG
Sturm und Drang byl ideov∞ nejprogresφvn∞jÜφ a um∞lecky nejvyhran∞n∞jÜφ proud n∞meckΘho klasicismu, vyznaΦujφcφ se vÜemi jeho zßkladnφmi znaky. Specifikou pro toto hnutφ je zejmΘna idealizace individußlnφ vzpoury silnΘho jedince, "gΘnia" v promΘtheovskΘm smyslu; proto b²valo ve svΘ dob∞ naz²vßno Genieperiode (obdobφ gΘnia). ╚asov∞ je vymezeno lety 1767, kdy vyÜly fragmenty Johanna Gottfrieda Herdera, a 1785, kdy nastupuje tzv. n∞meckß klasika, tj. zralΘ obdobφ tvorby Goethovy a Schillerovy. Je zam∞°eno nejen proti p°e₧φvajφcφmu aristokratickΘmu klasicismu jako vÜechen preromantismus, ale zvlßÜt∞ proti soudob²m tendencφm st°edoevropskΘ umφrn∞nΘ varianty osvφcenstvφ, jejφm₧ krajnφm v²razem byl tzv. osvφcensk² absolutismus nap°. vΘvody mannheimskΘho nebo cφsa°e Josefa II. Proti intelektualismu osvφcenc∙ a racionalismu klasicist∙ stavφ Sturm und Drang cit a vßÜe≥, proti zmrtv∞lΘ spoleΦenskΘ hierarchizaci a estetickΘ kanonizaci starΘho absolutistickΘho obdobφ zd∙raz≥uje tvo°ivou svobodu osobnosti, nespoutanΘ ₧ßdn²mi konvencemi a °φdφcφ se jen zßkony vlastnφho srdce, a proti znßsil≥ujφcφ moci m∞stskΘ civilizace klade volnost p°φrody a ₧ivota v nφ a p°iklßnφ se k lidov²m tradicφm a vzor∙m.
Hlavnφ formou tvorby bßsnφk∙ tohoto obdobφ bylo drama jako ·tvar, umo₧≥ujφcφ stav∞t ost°e charakterizovanΘ a individualizovanΘ postavy do vyhran∞n²ch a zpravidla tragick²ch konflikt∙ a zßpas∙: k nejv²znamn∞jÜφm dφl∙m Sturm und Drang pat°φ proto zejmΘna ranß dramata Goethova a Schillerova, dßle hry Jokoba M. Lenze (1751 - 1792), Friedricha M. Klingera (1752 - 1831) - podle jeho₧ jednΘ hry dostalo celΘ hnutφ sv∙j nßzev - a jin²ch. Jejich tΘmatem byl zßpas za politickou volnost (Schiller∙v Fiesco, 1783), svoboda jedince ve spoleΦnosti (Goethova rytφ°skß prvotina Goetz von Berlichingen, 1773; Schillerovi Loupe₧nφci, 1780; Klingerova DvojΦata, 1776), zruÜenφ stavovsk²ch p°ehrad a prßvo na lßsku (Schillerova obΦanskß tragΘdie ┌klady a lßska, p∙v. Luise Millerin, 1783; Lenzovi Vojßci, 1786) a volnost vßÜn∞ (Gothova dramata Clavigo a Stella, 1774 a 1776), pop°φpad∞ i vφry (Goeth∙v Urfaust, 1774). V tΘto souvislosti byla p∞stovßna i teorie divadla a dramatu, navazujφcφ na pr∙kopnickΘ dφlo Gottholda Ephraima Lessinga, p°iΦem₧ bylo divadlo pojφmßno nejen jako v²chovnß instituce v b∞₧nΘm osvφceneckΘm smyslu, ale p°φmo jako nßstroj p°em∞ny lidφ, a tφm i sv∞ta (Lenzovy Poznßmky o divadle, 1774; Schillerovo Divadlo jako mravnφ instituce, 1785); na Lessinga navazoval i zßjem o Shakespeara jako vzor.
V poezii se bßsnφci Sturm und Drang pod vlivem tvorby skotskΘho bßsnφka Jamesa Macphersona (1736 - 1796) a teoriφ Herderov²ch p°iklßn∞li k formov∞ volnΘ tradici lidovΘ tvorby, zejmΘna pφs≥ovΘ a baladickΘ - nap°. balady Goethovy a Schillerovy nebo Lenora Gottfrieda Augusta Bⁿrgera (1747 - 1794); z klasick²ch forem jim nejvφce vyhovovaly ≤dy a hymny. NejmenÜφho v²znamu dosßhlo hnutφ Sturm und Drang na poli pr≤zy, z nφ₧ vyniklo pouze Goethovo Utrpenφ mladΘho Werthera (1774), vyjad°ujφcφ vÜak spφÜe tendence tehdejÜφho sentimentalismu.
V. Z┴V╠R
Dφla preromantismu m∙₧eme nalΘzt zejmΘna v literaturßch Francie, Anglie, Ruska a p°edevÜφm v n∞meckΘ literatu°e. V tΘ dob∞ vznikly pro n∞meck² nßrod snad nejv²znamn∞jÜφ literßrnφ prßce. Tato dφla odrß₧φ dobu plnou zvrat∙, rozpor∙ a nap∞tφ mezi nov²mi a star²mi tendencemi na evropskΘm kontinent∞ hlavn∞ v druhΘ polovin∞ 18. stoletφ.
VI. SEZNAM POUÄIT╔ LITERATURY
Balajka, B.: P°ehlednΘ d∞jiny literatury I., Fortuna, Praha 1995
Felix, A. a kol.: Sv∞t literatury I, SPN, Praha 1969
Forst, V.: Literatura pro 1. r. st°ednφch Ükol, SPN, Praha 1985
Goethe, J. W.: Faust a MarkΘtka, Odeon, Praha 1982
Goethe, J. W.: V²bor z poezie, ╚eskoslovensk² spisovatel, Praha 1973
Schiller, F.: ╙da Na radost, ╚eskoslovensk² spisovatel, Praha 1980
VlaÜφn, è. a kol.: Slovnφk literßrnφch sm∞r∙ a skupin, Panorama, Praha 1983
VII. P╪═LOHY
VII. A/ J. W. GOETHE
èt∞stφ a sen
Ba, Φasto jsi nßs ve snßch z°ela
bok po boku jφt do kostela,
tys byla chotφ, chot∞m jß.
A Φasto, kdy₧ jsme vzh∙ru byli,
jß vzal ti v nest°e₧enou chvφli,
co polibk∙ jen vzφt se dß!
Co ΦirΘ slasti jsme kdy znali,
co rozkoÜe kdy pro₧φvali - -
A s chvφlφ prchl po₧itek!
Äe po₧φvßm? Ach, nic to nenφ.
Prchajφ polibky jak sn∞nφ
a vÜechna slast jak polibek.
Starost
Usta≥ v kruzφch k°φdlem bφti,
stßle zp∞t se nevracej!
Nech, ≤ nech mne po svΘm ₧φti,
Üt∞stφ mΘ mi p°ej, ≤ p°ej!
Prchnout mßm? ╚i vÜechno snΘsti?
╚as je zoufßnφ se zb²t!
Starosti, kdy₧ nedßÜ Üt∞stφ,
aspo≥ dej mi moudr²m b²t!
R∙₧iΦka
Vid∞l chlapec rozkvφtat
planou r∙₧i v strßni,
vid∞l na nφ rosu stßt,
rozb∞h se z nφ radovat,
podφvat se na ni.
R∙₧e, r∙₧e, r∙₧iΦko,
rudß r∙₧e v strßni!
"Utrhnu t∞, r∙₧e, tam,
utrhnu t∞ v strßni!" -
"Jß t∞, hochu, popφchßm,
pamßtku ti prov₧dy dßm,
nejsem na trhßnφ."
R∙₧e, r∙₧e, r∙₧iΦko,
rudß r∙₧e v strßni!
A ten divoch, mß milß,
utrhne ji v strßni;
t°eba₧e se brßnila,
do krve ho ranila,
marn∞ se mu brßnφ.
R∙₧e, r∙₧e, r∙₧iΦko,
rudß r∙₧e v strßni!
Dobrß rada
P°ijde Φas, kdy se m∙₧e stßt,
₧e sebe i lidi nemßÜ rßd,
tvΘ srdce si nic necenφ;
je jin² °ßd snad v um∞nφ?
NeÜtvi se proto, kdy₧ je zl² Φas,
plnost a sφla u₧ zrajφ v nßs:
kdo si v zlΘ chvφli dop°ßl klid,
dvojnßsob bude z dobrΘ mφt.
Co jsem naÜel
Jß sßm, tak tiÜe
se lesem bral,
nic nezam²Ülel,
nic nehledal
A v stφnu skryt²
jsem kvφtek zhlΘd:
jak oko zß°il,
jak nebe kv∞t.
Jß sh²b se pro n∞j,
on Üeptem d²ch:
"Kdybys mne utrh,
jß uvad bych!"
A kv∞t jsem vyhrßb
i s ko°φnkem,
nes na zahrßdku,
kde doma jsem,
zde v tichou zase
jß prs¥ ho dal.
A ujφmß se.
A kvete dßl.
Nestoudn² host
Byl u mne chlap a byl m∙j host;
jφdla jsme oba m∞li dost;
co denn∞ mφvßm, jß mu dal,
a chlap si po°ßdn∞ pop°ßval
m²ch krmφ a zßkusk∙ rozliΦn²ch.
Pak, sotva₧e si napral b°ich,
Φerchmant ho zanes k sousedu
a tam se dal do mΘho ob∞du:
"Polφvce schßzelo ko°enφ,
ohnivost vφnu, tuk peΦeni -"
I krucielement!
Zabte toho psa! Je to recenzent!
Patero
P∞t v∞cφ z jin²ch p∞ti nepramenφ.
M∞j v∞rn∞ na mysli mΘ nauΦenφ:
P°ßtelstvφ nevykvete z prsou krßl∙.
NepuΦφ dvornost v nφzkosti a kalu.
Kdo zrozen lotrem, v²Üky nedoroste.
K padlΘmu nesklonφ se srdce sprostΘ.
Lhß° marn∞ doufß ve v∞rnost a vφru - - -
P∞t jistot podr₧ v sv∞ta klamnΘm vφru!
JinΘ patero
╚φm ₧e si ukrßtφm Φas?
╚inem! a Φinem zas!
╚φm ₧e se nudφm a₧ k nesnesitelnosti?
ZahßlΦivostφ!
╚φm do dluh∙ padßm?
Kdy₧ trpn∞ strßdßm!
╚φm prohra se ve v²hru zm∞nφ?
Jednßm - li: bez rozm²Ülenφ!
╚φm k slßv∞ se zvedßm?
Tφm, ₧e se nedßm!
VII. B/ J. W. GOETHE
╚arod∞j∙v uΦe≥
Äe ten Φarod∞jnφk star²
vytßh jednou paty p°ece!
A te∩ budou jeho Φßry
taky po mΘm roztßΦet se.
Jeho °eΦ a dφla
znßm jß doslova,
v₧dy¥ i ve mn∞ sφla
divotvorcova!
Krokem, skokem
posp∞Ü k brodu,
dones vodu,
a¥ se valφ,
aby proudy valn²m tokem
do lßzn∞ se vylΘvaly.
Poj∩, ty koÜt∞, slouho star²!
Dost ses narobotovalo.
Oblec tam ty bφdnΘ cßry,
abys po mΘm tancovalo!
Na dvou nohou b∞hej,
trup a hlavu m∞j,
tak, a s hrncem sp∞chej,
vody nabφrej!
Krokem, skokem
posp∞Ü k brodu,
dones vodu,
a¥ se valφ,
aby proudy valn²m tokem
do lßznφ se vylΘvaly.
Hle∩me! tryskem k b°ehu dß se,
skuteΦn∞, u₧ u °eky je
a te∩ b∞₧φ bleskem zase
zp∞t a k lßzni vodu lije.
PodruhΘ sem pßdφ.
VÜe se vodou dme.
Ve v∞drech a v kßdi
p∞nφ to a v°e.
Post∙j! Dosti!
Odstup. Vari!
Ty tvΘ dary
nechcem znova! -
Ach, tΘ zapomn∞tlivosti!
Neznßm kouzelnΘho slova!
Slova, kterΘ v to, co b²val,
op∞t by ho prom∞nilo.
B∞da, je tu nov² p°φval!
K²₧ by z tebe koÜt∞ bylo!
Po°ßd vodu dßle
p°inßÜφ mi sem,
zalΘvßn jsem stßle
prudÜφm p°φlivem.
Äe jß si t∞
neochoΦφm?
PoΦkej, skoΦφm!
To je zrada!
Koukß div∞, koukß lφt∞,
h∙° a h∙° to na mne padß.
╙ ty vyvrheli pekla,
d∙m chceÜ utopit jak Üt∞n∞?
P°es ka₧diΦk² prßh u₧ vzteklß
proudφ vlna rozb∞sn∞n∞.
KoÜt∞ jurodivΘ,
budeÜ poslouchat?
D°evem bu∩ jak d°φve!
PorouΦφm ti: stßt!
Äe t∞, koÜt∞,
neochoΦφm?
Jen co skoΦφm,
do₧enu t∞,
sekyrou, ty starΘ chvoÜt∞,
na dva kusy rozseknu t∞.
Zas u₧ nohama tu plete!
Porazφm t∞ znenadßnφ,
na zemi se svalφÜ, sk°ete,
jak ta sekera t∞ zranφ.
Slßva, u₧ se kßcφ,
hle∩me, ve dvΘ je!
Znova se mi vracφ
dech a nad∞je.
B∞da! B∞da!
Oba dφly
vyskoΦily.
Zhouba hrozφ!
Chlapc∙ dvΘ se k prßci zvedß -
KΘ₧ se smilovali bozi!
A jak b∞₧φ! Mokro v sßle,
po schodech je vlna hnßna.
Ach, tΘ spousty neskonalΘ!
Volßm mistra, volßm pßna.
Dßl bych neodolal!
P°iÜels, pane? SlyÜ!
Duch∙, je₧ jsem volal,
nezbavφm se ji₧.
"Ke zdi, hola,
koÜt∞, koÜt∞!
Zas jen chvoÜt∞!
Pro svΘ Φßry
beze Ükody si vßs volß
jen vßÜ pßn, vßÜ mistr star²."
VII. C/ FAUST
Zde: "Na poΦßtku bylo slovo!" Φtu.
(Rozev°e svazek a chystß se k prßci)
Ale jak dßle? Nesnßz je hned tu.
Nelze mi slovo p°ec tak v ·ct∞ mφti,
musφm to jinak p°elo₧iti;
aΦli ₧e duch mne °ßdn∞ osvφtil,
stojφ tu: Pojem na poΦßtku byl.
Dob°e si rozva₧ prvnφ °ßdku,
neukvapuj se na poΦßtku!
Äe vznikala by z pojmu vÜechna dφla?
Mß stßti: Na poΦßtku byla sφla!
LeΦ jeÜt∞ jsem to ani nenapsal,
a cos mne nutkß, abych hledal dßl.
A nßhle, osvφcen, z°φm do hlubin.
Jß napφÜu: Byl na poΦßtku Φin!
(Faust ve svΘ studovn∞ nad biblφ)
NOC
┌zk² gotick² pokoj, vysoko zaklenut². Faust, neklidn², sedφ u pulpitu.
Faust:
Moudrosti filozofie,
prßva i patologie
a bohu₧el i bohov∞d
hltßm u₧ piln∞ °adu let,
a p°esto nevφm co a jak!
Jsem poÜetil² ubo₧ßk,
jß, doktor, dokonce profesor,
v₧dy¥ pln²ch deset let cel² sbor
sv²ch ₧ßk∙ za nos vodφvßm
dßl k°φ₧em krß₧em, sem a tam
a mo₧nost poznßnφ? Äßdnß nenφ!
Srdce m∞ pßlφ a₧ k usou₧enφ,
i kdy₧ mßm v hlav∞ vφc ne₧ ti hlupci,
kn∞₧ou°i, uΦenφ psavci a tupci
a neznßm strach z pekla, z pekelnφk∙,
pochyby, rozpaky kajφcnφk∙.
NicmΘn∞ jsem ₧iv bez radosti,
bez vφry v lichΘ v∞domosti,
nejsem z t∞ch mudrc∙, co by cht∞li
obracet h°φÜnφky na and∞ly,
trpφm jen bφdn²mi pom∞ry,
bez pen∞z, bez poct a nßdhery. -
I pes, vφ b∙h, si lΘpe ₧ije!
Tak jsem se pustil do amgie,
abych se u duchovnφch sil
p°emnoh²m taj∙m p°iuΦil
a v potu tvß°e plan∞ dßl
ne°eΦnil, pracn∞ neskr²val
svΘ nev∞d∞nφ v rßmci v∞d,
vyzv∞d∞l, Φφm je v jßdru sv∞t,
odkud kam sp∞je na svΘ drßze
a neomφlal planΘ frßze.
VII. D/
J. W. GOETHE - Ein Gleiches
▄ber allen Gipfeln
Ist Ruh,
In allen Wipfeln
Spⁿrest du
Kaum einen Hauch;
Die V÷gelein schweigen im Walde.
Warte nur, balde
Ruhest du auch.
J. W. Goethe
Stejn² podφl
V polφch
klidno;
ve vrcholφch
ku poslechu
ani dechu.
Ptactvo mlΦφ v lese,
nikde nepohne se
ani chvojφ.
PoΦkej, v krßtkΘ dob∞
takΘ tob∞
duch se upokojφ.
P°el. Jan NeΦas, 1889
Druhß (z poutnφkov²ch noΦnφch pφsnφ)
Nad vrcholky strßnφ
a v²Ü
ticho je, ni vßnφ
necφtφÜ
v korunßch vßt;
u₧ ptßΦkovΘ doÜvito°ili.
PoΦkej, jen chvφli,
tΘ₧ budeÜ spßt.
P°el. Otokar Fischer
Poutnφkovy noΦnφ pφsn∞
II. VÜude nad horami
je klid.
SlyÜφÜ korunami
sotva znφt
vßnku vφr;
i ptßΦata umlkla v houÜtφ.
SeΦkej, u₧ se spouÜtφ
i na tebe mφr.
P°el. Josef Hora
Poutnφkovy noΦnφ pφsn∞
2. Nad h°ebeny hor kolem
je klid
i za vrcholem
strom∙ skryt
vzduch z∙stal stßt.
Te∩ ptßΦkovΘ mlΦφ i svahy.
PoΦkej jen, zßhy
sßm budeÜ spßt.
P°el. Eduard PetiÜka
VII. E/ F. SCHILLER
Tajemstvφ
AΦ sl∙vko °φci nemohla mi,
leckdo by prop∙jΦil sluch rßd,
mn∞ jejφ oΦi °ekly samy,
naΦ netroufal jsem se jφ ptßt.
V hßjemstvφ tvΘ se vkrßdßm tiÜe,
rozprost°i, buku, v∞tve svΘ,
p°ed zrakem sv∞ta do svΘ skr²Üe
ukryj ta n∞₧nß srdce dv∞!
Odkudsi nez°eteln² hukot
lopoty vÜednφ zaznφvß,
ve zm∞ti hlas∙ slyÜet tlukot
lomozφcφho kladiva.
Tak lakotnΘmu nebi v d°in∞
za sv∙j los platφ Φlov∞k da≥;
vÜak z ruky boh∙ pohostinnΘ
se lehce sype Üt∞stφ na≥.
A¥ neuslyÜφ ucho ₧ßdnΘ,
co v∞rnß lßska znamenß!
V₧dy¥ lidΘ majφ srdce chladnΘ,
je radost pro n∞ bezcennß.
Sv∞t odjak₧iva Üt∞stφ brßnφ,
tu vzßcnou ko°ist dr₧ si, chra≥,
pevn∞ je stiskni chtivou dlanφ,
ne₧li se nezdar vrhne na≥.
Mß rßdo tmu, je₧ vÜechno halφ,
tichounce vklouzne po ÜpiΦkßch
a kroky rychl²mi se vzdßlφ,
kdy₧ vet°elc∙v zrak tuÜφ v tmßch.
Prameni vlah², slastipln²,
kΘ₧ proud tv²ch vod nßs ovine,
a¥ chrßnφ hradbou vzdutΘ vlny
hßjemstvφ tΘto svatyn∞!
èφ°e a hloubka
Sv∞t ΦetnΘ v²teΦnφky mß,
ti ovÜem mo₧nΘm v∞dφ,
co popuzuje a co zajφmß -
co d∞lat, ti napov∞dφ.
Kdy₧ °eΦnφ, Φlov∞k °ek by v₧dy,
₧e slyÜφ mluvit VÜev∞dy.
Ze sv∞ta zmizφ vÜak tichounce:
v₧dy¥ do ztracena ₧ili.
Kdo plodnΘ dφlo podat chce,
k velkΘmu mφ°φ cφli,
ten ·sporn∞ a¥ v jeden bod
zatne svΘ nejv∞tÜφ sφly hrot.
Honosn∞ bujn²mi v∞tvemi
kmen do v²Üe se zvedß,
list ka₧d² vonφ nad zemφ,
Φlov∞ku plody vÜak nedß.
Jen jßdro v t∞snΘm svΘm ·krytu
strom, p²chu lesa, tajφ tu.
èt∞stφ a moudrost
V rozep°i druha opustila
Fortuna - k Moudrosti te∩ dφ:
"Bu∩ ty mi p°φtelkynφ, milß!"
a poklad sv∙j jφ nabφzφ.
"Dary mu nejvzßcn∞jÜφ sk²tßm
mate°sky, mß vÜe, co mφt chce,
vφc a vφc chce vÜak, nenasyta,
a °φkß, ₧e jsem skrblice.
Poj∩, sestro, p°ßtelstvφ nßs spojφ,
u pluhu trpφÜ sed°enß;
na klφn ti slo₧φm v∞rnost svoji,
a co mßm, pro dv∞ staΦφ nßm."
Sophia, na rtech ·sm∞v sv∞₧φ,
pot utφrß si na lφci:
"Tv∙j druh se tamhle zabφt b∞₧φ,
smi°te se! - sama staΦφm si."
Dφvka z neznßma
K pastevc∙m nuzn²m v chudΘm kraji
v₧dy s jarnφm Φasem p°iÜla zas,
kdy₧ sk°ivani se k zp∞vu majφ,
dφvΦina nevφdan²ch krßs.
Nebyla z tΘho₧ ·dolφ,
nev∞d∞l nikdo, odkud byla,
a jejφ stopa zmizela,
kdy₧ b∞dn² kraj ten opustila.
Blφzko nφ da°ilo se ctnosti
a srdce bila z nov²ch sil,
vÜak dojem jejφ vzneÜenosti
d∙v∞rnost ka₧dou odradil.
P°inßÜela jim kv∞t i plod
uzrßl² v jinΘm zem∞pßse,
ve t°pytu jin²ch sluncφ, vod,
v Ü¥astn∞jÜφm podnebφ i Φase.
A ka₧d² poznal jejφ dary,
ten kv∞tiny a plody ten;
a¥ mlad² mu₧ Φi chudßk star²,
ka₧d² Üel dom∙ obda°en.
Vφtßni byli vÜichni zdejÜφ,
vÜak z kv∞tin nejkrßsn∞jÜφ dar
dostal v₧dy host jφ nejmilejÜφ:
kdy₧ p°iÜel mileneck² pßr.
Sv∞tlo a teplo
Vstoup °ßdn² Φlov∞k do sv∞ta
s d∙v∞rou v dφlo lidφ,
v∞°φ, Φφm duÜe povzlΘtß,
₧e i kol sebe vidφ.
A pravd∞ s v∙lφ horlivou
nabφdne v∞rnou ruku svou.
B∞da! VÜe malΘ, tupΘ je.
Kdy₧ teprv nynφ vφ to,
ve v°av∞ sv∞ta bedliv∞
hledß si teplΘ mφsto.
Srdce, je₧ ovlßd stroh² klid,
za lßsku u₧ se nechce bφt.
Äel, pravda, jasnß zß°e v nφ,
svΘ teplo m∙₧e ztratit.
è¥asten, kdo sv∙j zisk v∞d∞nφ
nemusφ srdcem platit!
Je proto t°eba pro sv∙j zdar
znßt sv∞ta b∞h, mφt sn∞nφ dar.
Nad∞je
Mluvφ a snφ lidΘ o p°φÜtφch dnech,
je₧ lepÜφ by, Ü¥astn∞jÜφ byly,
a pachtφ se, ₧enou, co staΦφ jim dech,
k Ü¥astnΘmu zlatΘmu cφli.
Sv∞t stßrne a mlßdne, to¥ jeho b∞h,
vÜak nad∞je z∙stßvß dßl v lidsk²ch snech.
S nad∞jφ jde Φlov∞k ₧ivotu vst°φc,
s nφ skotaΦφ v chlapeckΘm reji,
mladφka p°ivßbφ spanilß lφc,
hrob starce nenφ hrob jejφ;
a₧ znaven svou poutφ opustφ sv∞t,
na hrob si nasadφ nad∞je kv∞t.
To nenφ prßzdn² a Üßliv² klam,
jen₧ blßznovi na mysli tane,
srdce to hlasit∞ zv∞stuje nßm:
sv∞t pro nßs lepÜφm se stane.
A o Φem k nßm hovo°φ vnit°nφ hlas,
nezklame nad∞ji, je₧ d°φme v nßs.
Mlßdenec u potoka
U potoka v jarnφ trßv∞
hoch si z kv∞tin v∞nec vil;
vid∞l pak, jak rozvln∞n²
drav² proud je odplavil.
Nenßvratn∞ upl²vajφ
tak i mΘho ₧itφ dny,
vadne tak i moje mladost
jak ten v∞nec nßdhern².
Neta₧te se, proΦ sßm truchlφm
v kv∞tnΘ dob∞ ₧ivota!
VÜechno nad∞jφ se t∞Üφ,
kdy₧ zas jaro kolotß,
v∙kol vφ°φ tisφc hlas∙
probuzenΘ p°φrody,
ozvem v hloubi hrudi mΘ vÜak
t∞₧k² smutek vzbudφ v₧dy.
NaΦ mi radost z krßsnΘ vesny,
novß v₧dy i odv∞kß?
Jednu jedinou jß hledßm,
blφzkß je i dalekß.
Z v∞ΦnΘ dßli zjev ten drah²
ve svou nßruΦ rßd bych jal;
ach, jej nedostihnu nikdy!
Srdce mΘ jen ₧φznφ dßl.
Opus¥ pyÜnΘ sφdlo svoje,
sestup k nßm, ty spanilß!
Do klφna ti snesu kv∞ty,
kterΘ vesna zrodila.
V hßji, slyÜ, zp∞v oz²vß se,
z luk zas pramen zurΦφcφ,
v ka₧dΘ ch²Üce koutek Φekß
na milostnou dvojici.
VII. F/ F. SCHILLER
RukaviΦka
V arΘn∞ u svΘho lvince,
po boku malΘho prince,
krßl FrantiÜek holdoval hrßm.
Kolkolem v²kv∞t Francouz∙
a na vysokΘm ochozu
kruh spanil²ch dvornφch dam.
Krßl pokynul, a ji₧
se zvedß m°φ₧
a ve st°ehu, p°ikrΦen²,
lev vbφhß do arΘny,
rozhlΘdne se
a dlouze zφvß,
h°φva se mu t°ese,
protßhne se
a ulehne.
Krßl op∞t k²vß,
tu z druhΘ brßny vyb∞hne
tygr: jen spat°φ lva,
za°ve a u₧ se k n∞mu ₧ene,
bije ocasem doprava doleva,
a krev v b∞lmu
a tesßky vycen∞nΘ,
bßzliv∞ obchßzφ Üelmu,
a₧ s vrΦenφm ulΘhß stranou.
Krßl kyne pot°etφ.
Dvojφ brßnou
dva levharti proletφ
a po boji hladovφ
vrhnou se k tygrovi.
Chytli se do k°φ₧ku: pojednou
zaznφ lvφ °ev
a Üelmy, v∞t°φcφ horkou krev,
v pokornΘm kruhu usednou.
Tu pann∞ spanilΘho lφΦka
z altßnku spadla rukaviΦka
mezi tygra a lva.
Panna Kunhuta vyz²vß
rytφ°e Delorgese: "Nu₧e, pane,
kdy₧ srdce vaÜe pro mne plane,
jak stokrßt odp°isßhl jste,
na d∙kaz mi ji p°inesete."
A rytφ°, mu₧ neohro₧en²,
s divok²m srdcem a tvrd²m Φelem,
vbφhß do straÜnΘ arΘny,
do samΘho st°edu Üelem.
Jasnφ pßni a jasnΘ panφ
hr∙zou ned²chajφ ani.
A ji₧ se bez ·hony vracφ!
SterΘ bravo! zaburßcφ
a ejhle, panna Kunhuta
jej vφtß, rßzem pohnuta,
v pohledu mnohoslibnΘ ano
a n∞hu dojemnou.
LeΦ rukaviΦku pojednou
jφ vmetl do tvß°e: "Nu₧e, panno,
vßs o dφk neprosφm se, ₧el."
A v okam₧enφ odeÜel.
|
|
|
