O krßsnΘ Sofii a jejφ hudb∞

Bylo to velice dßvno, za Φas∙ °eck²ch boh∙ a nepoÜkozenΘ krajiny. Chci Vßm vyprßv∞t p°φb∞h jednΘ dφvky, kterΘ zem°eli rodiΦe. Äila v chudΘ vesnici, kde m∞la malou chatrΦ, ve kterΘ bydlela spolu s n∞kolika slepicemi, co ji jeÜt∞ zbyly po rodiΦφch. Jmenovala se Sofie a byla p°ekrßsnß. Ve vesnici ji ale nikdo nem∞l rßd, proto₧e mφsto nß°ku a plßΦe, naÜla zalφbenφ ve h°e na pφÜ¥alu. Hrßla velmi krßsn∞ a velmi smutn∞.

Jednou sed∞la Sofie na lesnφm palouku a hrßla jednu ze sv²ch nejsmutn∞jÜφch pφsnφ. Prßv∞ v tΘ chvφli, vysoko nad nφ, odpoΦφval na mraku b∙h Zeus. Zeus je nejv∞tÜφ a nejmocn∞jÜφ b∙h vÜech boh∙. Hned jak uslyÜel nßdhernou hudbu pφÜ¥aly, podφval se dol∙ pod sebe, kdo to tak p∞kn∞ hraje a uvid∞l krßsnou dφvku v bφl²ch Üatech, jak sedφ na palouku a hraje na pφÜ¥alu. Sofie se mu velice zalφbila a jejφ hudba jeÜt∞ vφc. Sestoupil tedy jeÜt∞ s ostatnφmi bohyn∞mi na lesnφ palouk a pravil:
"Ty i tvoje hudba se mi velice lφbφÜ. Jestli p∙jdeÜ te∩ se mnou do mΘho nebeskΘho palßce, a budeÜ tam se mnou ₧φt a hrßt na pφÜ¥alu, uΦinφm t∞ do roka bohynφ".

Sofie, celß zmatenß, nev∞d∞la najednou co °φci. Nakonec se rozhodla, ₧e p∙jde. Byla to pro nφ velikß pocta a na zemi ji stejn∞ nic dobrΘho neΦekalo. Vystoupila tedy po duhov²ch schodech do nebe. Jen co vyÜla nad mraky, rozprost°el se p°ed nφ obrovsk² zß°iv² palßc.
Zeus si Sofii velmi oblφbil a velice rßd poslouchal jejφ hudbu. Te∩ u₧ Sofie nehrßla jen smutnΘ pφsn∞, hrßla pφsn∞ veselΘ i sm∞ÜnΘ. Tak uplynul rok a Sofie zß°ila Üt∞stφm. Moc se t∞Üila, ₧e z nφ u₧ za pßr dnφ ud∞lß Zeus bohyni. Vzala pφÜ¥alu a Üla se projφt ven. Chodila po nebeskΘm krßlovstvφ, kdy₧ v tom zaslechla podivn² rozhovor :" TΘ Sofie se musφme zbavit d°φv, ne₧ z nφ Zeus ud∞lß bohyni." Druh² hlas °φkal :"To mßÜ pravdu. Zeus mß po°ßd oΦi jenom pro nφ a nßs si v∙bec nevÜφmß. Hned zφtra ji shodφme dol∙ na zem, a¥ se zabije. A jemu °ekneme, ₧e ho nem∞la rßda a skoΦila schvßln∞."

Sofie se velice polekala a podφvala se, kdo ₧e to za stromkem nebeskΘ zahrady Üeptß. Byly to oblφbenΘ bohyn∞ Vßbis a Neapol. Sofie najednou nev∞d∞la, co mß d∞lat. Mß jφt za nejv∞tÜφm z boh∙ a °φci mu, co prßv∞ slyÜela?

Kdy₧ se rozhodla, Üla do palßce a °ekla.: " Myslφm, ₧e se nehodφm pro ₧ivot boh∙. Moc bych si p°ßla vrßtit se na zem." Zeus byl velice zarmoucen ,ale Sofii brßnit necht∞l. "Pokud se ti st²skß po ₧ivot∞ na zemi, brßnit ti nebudu. Ale m∙₧eÜ si te∩ p°ßt jakΘkoliv p°ßnφ a jß ti ho splnφm. ". Sofie bez vßhßnφ °ekla: "Moc bych si p°ßla, aby si mn∞ lidΘ na zemi oblφbili."

Zeus byl rßd, ₧e je Sofie tak skromnß a kdy₧ u₧ se vracela po duhov²ch schodech na zem, dal ji do ruky mal² uzlφΦek. "Rozbal ho, a₧ se dotkneÜ zem∞, d°φv ne."

Sofie pod∞kovala za vÜechno a sestoupila p°φmo na palouk, odkud p°ed rokem do nebe vstoupila. Rozbalila bφl² uzel, kter² vypadal poloprßzdn∞, ale vysypalo se z n∞j tisφce a tisφce zla¥ßk∙. Do vesnice se vrßtila s pokladem a t∞mito slovy: "Toto je pro vßs. Vybudujete velikΘ a Ü¥astnΘ m∞sto." V krßtkΘ dob∞ se malß vesnice zm∞nila v nejv∞tÜφ a nejkrßsn∞jÜφ m∞sto ╪ecko, ve kterΘm vlßdla krßsnß krßlovna Sofie. To m∞sto dodnes ₧ije a naz²vß se AthΘny.

Zuzana KemΘnyovß