Hospodaření v lesích

Trochu z historie
Současný stav
Jak vybírat nájemce

Historicky vzato, lesy vždy někomu patřily a jejich vlastník v nich také hospodařil. Menší kousky lesa byly statkářů a obcí, větší plochy pak feudálů a církve. Statkář měl obvykle i pole a pár pacholků a z toho všeho byl živ. V lese nechávali pást dobytek, brali z něj dříví na zimu a zřídka kdy bylo jejich záměrem vypěstovat kvalitní dřevní hmotu. Církve i feudálové už hospodařili šetrněji. Zpravidla měli vlastní pilu, jednoho a více hajných a partu lesních dělníků. Hajný měl náležité lesnické vzdělání a denně obcházel revír s flintou a hlídal, zda-li někdo nepytlačí nebo nekrade dříví.

Po znárodnění začalo patřit všechno všem, vznikly specializované lesní závody a z hospodaření v lese se stal lesní průmysl. Je však nutno poznamenat, že to samo o sobě neznamenalo pro les nic špatného. Pouze se vytratila taková ta pohádková idylka a život hajných pak spočíval převážně ve vyplňování různých formulářů, v naplňování spousty ukazatelů a zdůvodňování proč se toto nenaplnilo a nebo proč se tamto překročilo.

Uspořádání lesního hospodářství však bylo ve své podstatě obdobné feudalismu a řekněme i první republiky. Vlastník, dejme tomu "stát", měl na hospodaření odborníky, kteří pro něj pracovali. V socialistickém plánování to šlo přes hierarchii lesní závod, lesní správa, lesnický úsek, kde působil jako poslední článek kolosu hajný. Hospodařilo se striktně podle plánu, který byl i tehdy tvořen s ohledem na skutečné potřeby lesa a počítal se skutečnými přírůsty porostů. V praxi se pak s mnoha čísly různě "čarovalo", aby vše vycházelo do různých předpisů, přípisů a normativů tak, aby vrchnost byla spokojena. Mezi zaměstnance lesních správ patřily i party lesních dělníků a "babek ožínaček". Málokdo si dovolil krást v lese dříví, protože za rozkrádání socialistického majetku hrozily vysoké tresty. Nehledě na to, že palivo se dalo velice levně sehnat na lesní správě a pár prken se také vždy dalo opatřit na pile.

Snaha o maximální výnos vedla na jedné straně k přílišné podpoře smrkových monokultur, které tu však převážně byly už z minulého století, na druhé straně se však kladl veliký důraz na výchovu, čímž se dosahovalo kvalitní dřevní hmoty v poměrně slušném časovém horizontu. V osmdesátých letech se navíc začala více podporovat i stabilita porostů, včetně cíleného rozšiřování listnatých dřevin.

Po změně politického systému se projevily snahy o vnesení konkurenčního prostředí i do lesnictví. Došlo k oddělení správy majetku od jeho údržby, z lesních závodů vznikly lesní správy s několika revírníky a hrstkou THP, lesní dělníci, technika a zbylí THP pak přešli do vesměs akciových společností, které byly kuponovou metodou zprivatizovány. Stát si tak ponechal pouze správu svého majetku (většina lesů u nás stále patří a bude patřit státu) a na veškeré činnosti v lese si musí najímat soukromé firmy. Dodnes jsou rozpačité názory nad tím, jak to bylo šťastné řešení. Několik lesních závodů si však stát ponechal z různých důvodů zcela ve své režii, a tak i dnes najdeme tzv. přímo řízené závody, které mají i vlastní hajné a zaměstnance na práce v lese.

Vesměs tedy v současné době v lese hospodaří soukromé podnikatelské subjekty, kterým dotyčný les nepatří a jejichž snahou je dosáhnout maximální zisk. To nelze žádné firmě vyčítat. Je však škoda, že z tohoto důvodu dělají některé firmy pouze to nejnutnější, bez patřičného citu k lesu a mnohdy i na úkor lesa. Dle zákona o lesích je pouze pár ukazatelů, které jsou pro každého vlastníka závazné a ty se navíc při troše snahy dají úspěšně obcházet. Vzhledem k dlouhé reprodukční době v lesnictví zde platí dvojnásob, že stav lesa je přímo závislý na kvalitě a serioznosti firmy, která v danném lese hospodaří..

Výchovu si provádějí někteří vlastníci sami, bez patřičného vzdělání a znalostí, jiní ji nedělají vůbec. Tam, kde se restituční řízení stále "vleče", nehospodaří nikdo. Tím, že už nehrozí tresty za rozkrádání socialistického majetku, rozmohly se krádeže dříví nastojato, ať už profesionálními bandami, které během okamžiku zrubou na co přijdou, anebo prostými vesničany, kteří si s pilou a traktůrkem zajedou do lesa udělat dříví na zimu a bez nějakého výchovného aspektu a ohledu na vlastnictví pokácí, co se jim hodí.

V této době tedy velmi záleží na kvalitě a schopnostech lesního odborného hospodáře, ale i na vztahu vlastníka lesa ke svému majetku. S tím, kdo nemá k lesu žádný vztah ani nejlepší lesní hospodář nepohne a takový les má pak k lesnickému ideálu daleko.

Mnoho restituentů se dostalo do situace, že má les, ke kterému nemá valný vztah a žádné prostředky. Většinou se taková situace řeší formou nájmu lesa některému subjektu, který tam pak ve své režii provádí veškerou činnost a vlastníkovi platí určitý nájem (ten bývá i nulový). Málokdo les hned prodává. V oblasti pronájmu lesa však existuje řada rizik, jejichž podcenění může vést k nečekaným potížím.

V lesním provozu nyní působí několik větších společností, které jsou následovníky bývalých lesních závodů, za nimi je pak řada menších firem a fyzických osob, jejichž působnost je pouze místní a často úzce specializovaná (těžba, ochrana kultur, pořez řeziva, atd).

Při uzavírání nájemních smluv by vlastník, více než kdy jindy, měl požadovat reference o nájemci.. Nejlépe, pokud se jedná o místní firmu nebo společnost, která v daném kraji již léta hospodaří a jejichž zaměstnance každý zná. Pozor na lákavé nabídky neznámých firem, nabízejících vysoké nájemné a kdovíjaké služby. Za pár měsíců nebo i týdnů a dnů po uzavření nájemní smlouvy můžete být bez lesa!

Z lesa nelze očekávat okamžitý výnos. Platí, že do lesa je nutné minimálně 80 let peníze "vkládat" a pak teprve les nějaké peníze vrací. To však ještě neplatí vždy. Na chudších stanovištích les nepřináší zisk nikdy a je třeba spoléhat na dotace a těšit se pouze z vlastnictví lesa a ne tučného zisku. Pravidelnost případného výnosu také záleží na rozloze lesa. U několika arové monokultury bude výnos zpravidla jednou za sto let u věkově rozrůzněného porostu řádově s výměrou nad 50 ha, může být výnos už i každoroční. Solidně se dá hospodařit na výměře od 500 ha. Proto je výhodné, aby se menší vlastníci sdružovali do různých družstev nebo sdružení, což však opět naráží na lidské bariéry. Pro les je však takovýto postup nejlepší a pokud sdružení správně funguje, je to výhodnější i pro vlastníka.