Pamφr, °eka Obichingou, podzim 1988.
Stßli jsme na b°ehu u naÜφ lodi a prohlφ₧eli poslednφ pe°ej toho
dne. U₧ jsme pluli t²den.
Sed∞l jsem na hromad∞ obrovsk²ch valoun∙ navrÜen²ch
poslednφm povod≥ov²m p°φvalem a m∞nil cφvku filmu v kame°e. Byla to
starß vyp∙jΦenß kamera a m∞la zdokumentovat naÜi plavbu na film
s propadlou zßrukou, kter² jsme vy₧ebrali v jakΘmsi studiu. Kdy₧ jsem
prok°ehl²ma rukama upev≥oval cφvku, vypadl mi Üroubek, kter² ji m∞l dr₧et. Mal²
ÜroubeΦek s velkou ·lohou. Bez n∞j se kamera nedala pou₧φt. Odrazil
se mi od kolena a skoΦil mezi navrÜenΘ balvany. Cinkl o ₧ulov²
blok a nenßvratn∞ zmizel ve Üt∞rbin∞ pod nφm.
äTak jsme dofilmovali,ö suÜe okomentoval Honza, kter² m∞ celou
dobu sledoval.
VÜichni jsme byli tak unavenφ, ₧e mi ani nikdo nenadßval.
Odnesl jsem kameru k lodi a zaΦal ji balit na dno transportnφho sudu.
äTak snad ten Üroubek najdete, ne!ö ozvala se HanΦφ. Byla
to drobnß blon∩atß dφvenka, kterß s nßmi jela hlavn∞ proto, ₧e byla
studentka medicφny a zßrove≥ ochotnß se do tak ÜφlenΘ akce, jakou
bylo splutφ Obichingou, pustit. O tom, ₧e s sebou doktora opravdu
pot°ebujeme, jsme se p°esv∞dΦili hned prvnφ den naÜφ cesty, kdy₧ si Honza
p°erazil t°i prsty a te∩ m∞l ruku zafixovanou a₧ po loket.
äTak rozeberte ty kameny a najd∞te ho!ö neodbytn∞
pokraΦovala HanΦφ, zatφmco jsme se chystali k odplutφ.
äSlyÜelaÆs u₧ n∞kdy o hledßnφ jehly v kupce sena? Je
to sranda proti tomuhle.ö |
|
äTen Üroubek musφme najφt!ö
postavila si hlavu HanΦφ. Mezitφm co jsme si oblΘkali plovacφ vesty a zapφnali
helmy, zaΦala tenk²ma doktorsk²ma ruΦiΦkama odvalovat Üutry.
äHanΦφ, nech toho, nemß to smysl, ten u₧ nenajdeme.
Za chvφli je tma a jeÜt∞ nßs Φekß tahle pe°ej!ö
Marn∞ jsme ji p°esv∞dΦovali. HanΦφ rozpukan²mi prsty dob²vala
ze Üt∞rku dalÜφ valoun. Kdy₧ jsem jφ zaΦal pomßhat, tak jen
ze solidarity, ale rozhodn∞ bez jakΘkoli nad∞je na kladn² v²sledek.
DalÜφ, kdo nevydr₧el, byla Martina, a pak se p°idali
ostatnφ. V nßhle vzniklΘ euforii a v p°edem prohranΘm boji
s kvapφcφm soumrakem jsme prsty ryli v oblßzkovΘ nßplavce, tak₧e mφsto
hromady brzy zela jßma. U₧ nikdo ani nemyslel na to, ₧e hledßme Üroubek.
Bojovali jsme s naÜφm nep°φtelem, kupou kamenφ, a naÜφm cφlem u₧ ani
nebylo n∞co najφt, ale zvφt∞zit nad nφ. Kdy₧ se pak na samΘm dn∞
zat°pytil kousek chromovanΘho kovu, ani jsme se moc neradovali. Jen jsme nasedli
a u₧ za Üera vpluli do vln.
Ka₧dΘmu Φlov∞ku bych p°ßl, aby v okam₧iku, kdy u₧ chce
vÜechno vzdßt, m∞l nablφzku n∞koho, kdo se hol²ma rukama pustφ
do ₧ulov²ch balvan∙ proto, aby mu pomohl. HanΦφ, dφky.
Jarda Lhota |