Internet a Petrov(ští)
Interview s Michalem Petrovem
Vzpomenete si ještě na první počítač ve vašem životě?
Určitě během studia na vysoké škole, když jsme se učili programovat. To byla tehdy taková oblíbená... skoro bych řekl spíš nemoc nežli hra. Šlo o COBOL a souviselo to s takovými těmi strašnými vidlicovými grafy. V každém případě jsem tehdy většinou, když jsem vstával od počítače, nevěděl dokonce ani proč jsem si k němu sedal. Ale první počítač, jenž se mi stal opravdu pomocníkem, přišel až mnohem později, když jsem nastoupil jako redaktor v televizi, a tam už byly na počítači agenturní zprávy. I to bylo ovšem ještě jen rané stadium: člověk sice na obrazovce něco našel a vytisknul si to, ale dál to zpracovával tak, že co potřeboval, si z toho opsal pořád ještě jenom na psacím stroji. Až později jsem dostal služební laptop a s tím mě navštívila i múza v převlečení za šestsetdvojku. A mně došlo, v čem spočívá celé to kouzlo. Že totiž počítač nemusí být jen vylepšený psací stroj.
Další fáze přišla, když jsem, už jako zpravodaj v Bonnu, začal sbírat auta. Americké bouráky s takovými těmi ploutvemi. Ročníky 1945-1970. Jenomže když jsem jich pak měl tolik, že už jsem ani nevěděl, které přesně mám a které ještě ne...
???????
Tedy samozřejmě modely! Měřítko jedna ku třiačtyřiceti. Řešení existovalo: naskládat je do počítače a konečně si v nich tak udělat pořádek. Díky tomu jsem objevil i Excel a s ním přestoupil do zcela jiného vlaku: teď už to byl kurs pro pokročilé. Takže když jsem pak, už tady na Frekvenci, narazil namísto šestsetdvojky na Word... zbývalo už jen dočkat se Internetu. Na to jsem se těšil vůbec nejvíc, protože ten vás prostě popadne jako vír a i s tou skořápkou, ve které jste zatím seděli a pohybovali se, vás vytáhne pryč, do světa.
Tak jak to říkáte, to zní strašně jednoduše.
Samozřejmě, že to bylo složitější. Když přijdou takové novinky, většina lidí... se jich prostě bojí, chápe je spíš jako nějakou nežádoucí indoktrinaci, potenciálního nepřítele. Brání se jim. Těžko se prosazují.
Vy jste výjimka? Nebo jste už od dětství někým, komu se říká hračička? Sestrojil jste si někdy třeba rádio?
Ne, nikdy. Ale třeba reprobedny. Takže vlastně by se dalo říci, že techniky se nezříkám, ale... Mě totiž strašně odrazují schémata. V těch bednách bylo všeho všudy pár drátů. Ale v rádiu...
Hračička ne. Spíše občasný kutil. Je v tom nějaký rozdíl? Možná je to v tom, že já jsem prostě od přírody línej. A jakmile něco vyžaduje přílišné dovzdělání (nebo si to alespoň myslím), tak už vůči tomu mám automaticky zábranu. Jako kdysi k chemii, kde byly vždycky vzorce. K fyzice už míň, tam to bylo jednodušší.
Vaše první rádio?
Ruský tranzistorák Signal. S budíkem. S malým kulatým ciferníčkem, který jsem zničil, protože jsem jím kroutil po směru ručiček a ne proti, jak jsem měl. To druhé, na něž jsem byl hrozně pyšný, byl můj první Sharp, s extra knoflíkem k jemnému dolaďování krátkých vln. Dokonce jsem si k němu dobudoval složitou anténní soustavu.
Kvůli Svobodné Evropě!
A Hlasu Ameriky. Měl jsem na stupnici jehlou vyškrábané čárky, prapředky dnešních předvoleb.
Napadlo vás někdy, že by z něj mohl zaznít i váš hlas?
Vůbec nikdy. Naopak později v televizi se mi právě líbilo, že co jsem napsal, odříkal někdo jiný. Jednak proto, že jsem měl vadu řeči a jednak neměl jsem prostě takový ten hlas, co se s ním člověk skamarádí s posluchači. Spíš naopak. Jenomže když jsem se pak vrátil z Německa a zpět do televize už jsem nechtěl, zjistil jsem, že tolik možností zase není. A protože státní rozhlas jako veřejnoprávní médium už mně nevyhovoval...
Mohu se zeptat proč?
Nějak jsem vůči němu získal v televizi averzi. Soukromý sektor mně připadal pružnější. Plnější neopotřebovaných lidí. Ve veřejnoprávním je víc těch zbytečných. No prostě v nestřežené chvíli jsem svatosvatě slíbil, že si zlepším svoje pověstné er, a byl jsem tu.
Uspěl jste?
K logopedovi jsem chodil. Jenže když za celé ty dva roky přišel jediný dopis, který si toho vůbec všiml, pochopil jsem, že to asi nebude tak horké a moje er definitivně zvítězilo. Podstatné je, že se mi tu začalo líbit. Že jsem zjistil, že v takovém rádiu obstojím. A že mám kliku, že jsem právě v tomhletom, protože se svým procentem mluveného slova je mezi soukromými rádii doslova králem. A konečně i cosi jako poslání. Víte, já jsem se vždycky rád dělil. Opravdu nebo aspoň o informace. Když jsem se něco dočetl, byl jsem nejradši, když jsem to mohl sdělit i jiným, kteří by se to beze mne třeba ani nedozvěděli. Teď jako by se mi splnil dětský sen: dělám právě to a dokonce mě za to i platí. A mám i technické podmínky k přístupu na většinou pořád ještě málo využívaný Internet: dobrý počítač, kvalitní telefonní linku, rychlý modem.
Takže uspěl. Jenom mě z toho občas zachvacuje až zoufalství nad tím, že všechno si tam přečíst prostě nejde. Tak strašná spousta informací přichází vniveč. Ale i tak ten pocit zadostiučinění, když zjistíte, že můžete posluchači dát víc nežli druzí, že právě vaše práce posouvá jeho zkušenost někam docela jinam, je na tom nejkrásnější.
Od března máte nový vysílací plán. Znamená to, že vytváříte úplně jiný druh zpravodajských bloků?
V oblasti privátních médií určitě ano. Během každé ranní vysílací hodiny (od páté do osmé) zařazujeme hned dvě čtvrthodinové pasáže mluveného zpravodajství, bez jediné vteřiny hudby a s minimem reklam. Tedy celých třicet minut zpravodajství během jediné hodiny. Jde nám ovšem také o jeho styl. Pokoušíme se maximálně jej zpřehlednit. A také narušit zatím skoro uniformní "newspeak" většiny stanic čerpajících z Četky. Ten je samozřejmě vyzkoušený a spolehlivý. Když vynecháte z četkařské zprávy poslední odstavec, víte, že přijdete jen o nepodstatné detaily. Když i druhý, víte, že vám v tom prvním zbude jádro sdělení. Jenomže my bychom rádi, abychom byli jiní. Aby naše zprávy nebyly pouhou citací, ale vyprávěním. Myslíme si, že s mluveným slovem by se právě v rádiu, kde už není k dispozici další, obrazová složka, mělo pracovat i ve zpravodajství odvážněji a osobitěji. Posluchač musí cítit, že tady pro něj tu zprávu někdo skutečně osobně vybral, věnoval péči tomu, aby jej zaujala, sledoval, jak zní, nakolik nejen informuje, ale i pobaví.
A struktura?
Zprávy z domova, z ciziny, ze sportu, počasí a dopravní podmínky, přehled domácího i zahraničního tisku, redakční komentář. Plus interview s člověkem, který má co říct k aktuálním událostem. Na tom není nic nového, koridory jsou dány. Nové je to, jak to chceme dělat. Tak například ani oba čtvrthodinové bloky v rámci jediné hodiny nejsou totožné. I zbývající dvě prokládané čtvrthodiny s hudbou však obsahují mluvené slovo: příspěvky regionálních zpravodajů a něco, co nazýváme spotřebitelským koutkem s tipy a radami, ale i další novinka, rubrika "Svět kolem nás", cokoli ze světa, který nás obklopuje, tzn. třeba příspěvek z metra stejně jako z procházky vesmírem. Jediným kritériem pro zařazení je zase jenom zajímavost a forma podání.
Cestujete?
Bohužel, stále méně. Naposled jsem byl na ruských prezidentských volbách. Ale řeknu vám, že to je taky to jediné, co mi občas chybí.
Nahradí vám to dnes Internet?
Co do profese, naplnění zpravodajského pořadu určitě. Trochu jinou věcí je osobní zadostiučinění, pocit naplnění, rodinná relaxace.
Je něco, čeho se v souvislosti s rozvojem počítačů a informačních technologií také bojíte?
Nesdílím třeba obecnou obavu z jejich přílišné "vlezlosti" do našeho soukromí, vykrádání adres, direct mailingu apod. Myslím si, že tady nejsou ani tak rozhodující počítače, že taková už je doba a vlezlý obchodník si vás, máte-li se stát jeho cílem, stejně najde. Spíše se bojím všeobecného úpadku morálních hodnot, toho, co může najít uživatel Internetu teoreticky na každé další stránce, to znamená třeba i zvrácenou, ale Internetem přesto šířenou morálku. Když se bez jakýchkoliv problémů dostanu na stránku amerických neonacistů s říšskou orlicí nebo hakenkrajcem a nápisem Hitler měl pravdu, nebo vím, že po léta právě promyšlené užití Internetu umožňovalo jejich německým kolegům být stále o krok před policií, než se i ta naučila používat jej jako ideální protizbraň, mrazí vás v zádech. Zvláště při pomyšlení na to, jak dlouho bude asi ještě trvat, než to dojde i policii naší.
Změnily se věci podle vás v poslední době k lepšímu nebo k horšímu:
To přijde na to. Za komunisty by bylo spoustě dnešních stěžovatelů hej. Ale i obyčejným lidem. Někdy si vzpomínám na ty fronty, když měla vyjít dobrá knížka anebo deska. Nebylo to vlastně lepší? Než dnes, když jich jsou tisíce, ale na stánku? A někteří na ně nemají? Pozor, já jsem absolutně pro to, co se stalo! Vyměním to, že dneska můžu říct, co chci, do mikrofonu v rádiu, za všechno předtím. Ale i tak jsou věci, které najednou mezi lidmi postrádám: soucit, spoluúčast, ochota pomoci třeba i neznámému, pocit solidarity to všechno mizí. Dneska už jede každý za sebe. Možná je to i dobře, ale celý ten svět to dělá méně lidským, míň snesitelným. Ale pozor: já nejsem objektivní. Jsem staromilec. Mít možnost vybrat si, dám přednost pastoušce na Šumavě před napulírovaným apartmánem v satelitu před Prahou. V tomhletom mám hrozně moc předsudků. Stýská se mi po tom světě, který už mizí.
A v umění?
Tak tady si naopak myslím, že vše jde k lepšímu. Nebo aspoň přirozenějšímu. Že umění se konečně dostává na bázi, na které odjakživa fungovat mělo. Kdy si na sebe musí vybojovat i místo i prostředky samo. Protože ani největší mistři a géniové netvořili v jiných podmínkách. Vždycky bojovali s klacky pod nohama a s nepochopením. Málokdy ve vatičce. A i ti nedostupní sponzoři a nedobytné granty už tady mockrát byli.
Jak jste přišel ke své ženě?
To je dobrá otázka, protože díky ní jsem se dostal i k počítačům. Na škole, kde byla asistentkou. Takže mě vlastně učila. A právě počítače.
Ptát se tedy na jejich pozici u vás doma je skoro zbytečné.
Přijde na to, co chcete slyšet. Zatím tam totiž žádné nejsou. Plány by byly, ale znáte to. Pořád má něco přednost. Nejdřív auto... Pak byt... Dítě...
Kolik je tomu vašemu?
Půl roku. Kluk.
Připadá vám svět od té doby, co na něj přišel, jiný?
Určitě. I když spíš proto, že to mi bylo právě třicet, a to je takové rozhraní mezi něčím, co ještě přijde a něčím, co už ne. Nač vy jste myslel, když vám bylo třicet:
Já? Když mně mělo být třicet, tak přímo na sebevraždu. Připadal jsem si, že budu něco jako stařec.
Vidíte to? A teď do toho ještě dítě, do jehož příchodu jste pořád ještě jaksi spíš kluk... Prohlédněte si inzeráty: po třicítce už nejste ta nejhledanější kategorie. Už nikdy.
A politicky?
Politicky jsem optimista.
Kdy jste napsal svou první povídku?
V patnácti. Vyhrála místní kolo soutěže Marušky Kudeříkové.
A o čem byla?
O lidech, kteří snídají ráno v Koruně.
Takže už tehdy reportáž.
No, ani ne. On to byl takový polotvar: napůl básnička.
Jak dlouho vás to nepustilo?
Až do té doby, kdy jsem to nevydržel a začal jsem chodit brzo spát. Protože já psal jen v noci. A jednoho dne už to prostě nešlo dál.
Kdy jste měl naposled všeho plné zuby?
Když jsem si kdysi přivezl z Německa auto a parkoval jsem denně za starou škodovkou, která byla shnilá tak, že držela pohromadě jenom samolepící tapetou na nábytek, ale přitom prošla technickou prohlídkou, o kterou já se svým takřka novým autem po dva měsíce marně žádal. Když jsem absolvoval to martýrium kvůli autu, za něž jsem dal celoživotní úspory, ale tváří v tvář naší byrokracii už to vypadalo, že zbytečně.
V Německu není byrokracie?
V Německu? Je. Ale nedělá vám schválnosti.
Hudba?
Miluji grunge, Pink Floyd, ale i Bacha, Vivaldiho. Jinak se považuju za rockera, ale sám jsem nikdy na nic nehrál. Souvisí to s mou leností. Nebo ještě lépe netrpělivostí. Když něco nejde hned, pustím to radši k vodě.
Kniha, kterou jste naposled dočetl?
John LeCarré Naše hra. Jako jeho první kniha už po studené válce. Ale nejradši mám celou asijskou ságu Jamese Clavella. Asi vůbec nejvíc Smršť věnovanou převratu v Iránu.
Zpěvák?
Harmonikář Václav Koubek.
Film?
Já mám doma na osm set videokazet. Mimochodem další důvod, proč mít počítač. Asi 1984 podle Orwella.
Nejneoblíbenější práce?
Řezání skla? Kvůli tomu, že dodnes neumím, vést řez tak, aby prasklo tam, kde chci.
Nejdůležitější vlastnost u spolupracovníka:
Nadšení.
A opak?
Nechci říct závist, aby to nebylo klišé, ale je to tak.
Jakou roli sehrála ve vašem životě ona pověstná kapka štěstíčka?
Když jsem potkal svou ženu. A pak když jsem jednou zastavil na odpočívadle, které mělo dost velký sklon, a já byl tak utahaný, že jsem si toho nevšiml a nezabrzdil, takže když jsem usnul, auto začalo sjíždět zpět na dálnici. Až v poslední chvíli je zastavila nepatrná kolize se svodidlem. Když jsem si představil, co by stalo, kdyby tam nebylo a já sjel ve spánku do toho hustého provozu...
Kdo vám kdy nejlépe v životě pomohl/poradil?
Všichni, kdo mě kdy zaměstnali, a umožnili mi tak zas o kus dál.
Životní krédo?
Nelhat a umět naslouchat.
Kdy jste se cítil v životě nejšťastnější?
Když jsme s ženou hledali podle starých map zašlé německé obce v pohraničí, kde některé vesnice už existují opravdu jen v paměti lidí, takže jen v lese náhodou potkaný koňák vám třeba ukáže, pod kterým zarostlým výmolem se nachází kus rozvaliny celé staré huti. Když jsem si uvědomil, že znovuobjevovat dějiny světa nemusíme stále jen v Itálii anebo v Řecku. Že zvládneme-li umění dívat se, najdeme je i kolem sebe doma.
Pavel Hajný@