- internet4U -

SBLĺŽENĺ

      Dnes vám představujeme povídku Pavla Veseckého, jednu z nemnoha, jež došly do naší podzimní soutěže. Je překvapivě zralá, prostá a přitom nevšední, snad jako autor sám. Pracuje jako brusič skla a kromě základního souhlasu k uveřejnění díla zaslaného s povídkou se nám od té doby i přes naši výzvu neozval. Povídku jsme podle regulí soutěže poněkud zkrátili, změněna byla také transkripce jména hlavního hrdiny.

      Bylo to dívčí komando, jež jako první překročilo čáru dělící je od mužské části světa a vneslo chaos a zmatek do pohraničních vesnic. Děs, hrůza a smrt je věrně doprovázely. Ženy a dívky za sebou zanechávaly jen vypálená města, tisíce mrtvých a zotročených mužů. Měly jediný cíl. Zničit a pokořit mužskou populaci, zabrat jejich území. Území, na němž se s nimi před staletími dohodly a na něž bylo od té doby odváženo hned po narození každé dítě mužského pohlaví. Teď se však populace žen rozrostla natolik, že jejich vlastní území k obživě nestačilo. Něco se muselo stát.

      "Válka!" neslo se od úst k ústům, jako opěvný hymnus něčeho, co v nich po léta klíčilo, aby to v jeden jediný moment explodovalo do davového šílenství. "Ano válka! Smrt podřadné, nepotřebné části lidské rasy! Vždyť člověk, to je žena!" hlásaly řečnice a nikoho už nezajímalo, že jsou placeny vládnoucí špičkou toužící po konfliktu, protože jedině tak může rozšířit svou moc, majetek, ba pomíjivou, ale obecně uznávanou slávu. V deformovaných myslích vzklíčila jediná myšlenka: "Nemůžeme-li je ovládnout, musíme je zničit."

      Ženy, jichž už bylo příliš mnoho, to věděly a začínaly reptat, přespříliš přemýšlet. A přemýšlející dav se nedá zvládnout, proto válka, jež zredukuje počty. Tisíce řečnic vedlo z tribun plamenné řeči, nevědouce, že za několik měsíců samy stanou v první linii a celou tu hrůzu budou sledovat na vlastní oči. Až pak možná připustí chybu a budou volat po míru. Ale to již to nepůjde zastavit. Snad jen čas jednou urovná křivdy a obě strany si odpustí. Jenže ten čas zatím nenastal.

      Výbuch otřásl celou budovou a Clark měl co dělat, aby se udržel na nohou. Muži kolem padali pod nelítostnou sprškou kulek. Nebylo se kam schovat. Marně doufajíce v příchod posil bojovali svůj zoufalý boj ve střední části města. Clark nechápal přímo fanatické odhodlání žen smést je z povrchu světa bez ohledu na ztráty. "Musejí být šílené," napadlo ho, když vrhl další granát do hustého chumlu útočícího na barikádu. Výbuch, řev a sténání vystřídalo po výbuchu na chvíli vzniklé ohromené ticho. Vzápětí už opět duněla děla a exploze výbuchů rozmetávala domy, ulice i těla těch ještě žijících do všech stran. Byla to hrůza, zatím nejděsivější útok od doby, co ženy před deseti dny napadly město, klidnou desetimilionovou metropoli, která žila svým spořádaným životem a zprávám přicházejícím od hranic nevěnovala pozornost. O to horší bylo probuzení, když ženy s celou svou vojenskou silou stanuly před městem. Teď připomínaly přízraky pohybující se po troskách a dobíjející každého, kdo jevil nějaké známky života. Během těch osmi dnů zbyly z metropole jen trosky a zbytky mužské armády se stáhly do centra. Ustoupit nebylo kam. Muži se zabarikádovali a doufali v pomoc okolních měst.

      I oni v sobě živili zničující nenávist. Po tom, co prožili během posledních několika dnů, se stalo jejich heslem: zemři se ctí, a Clark se toho držel. Mnohokrát mohl být zabit, ale zatím žil a zabíjel.

      Teď odhodil stranou tělo dívky, již, když mu došla munice, uškrtil vlastníma rukama. Bylo mu zle. Zatím ještě nikdy se nedíval mrtvému nepříteli tak zblízka do očí a neviděl v nich děs a hrůzu ze smrti. Přitom ale cítil i něco jiného. Podivné divoké vzrušení. Nevnímal otřesy půdy, výbuchy ani výkřiky. Zaměřil se pouze na mrtvou tvář. Nemohl to pochopit. Proč ji musel zabít, i když mu došla munice, škrtit ji a dívat se přitom do jejích vyděšených očí. Najednou se mu chtělo zvracet, brečet a smát se, to vše zároveň. Vyběhl na balkón poničené budovy a snažil se překřičet výbuchy granátů a vytí střel. Chtěl sdělit světu zprávu, že on ví, jak nesmyslné je takhle se zabíjet. V hloubi duše přece všichni vědí, že muž a žena... Budova za ním se otřásla a vzápětí se sesula. Padal. Kusy kamení, zeď a prach z omítek se přes něj převalily, ale stále ještě žil. Zjistil, že zůstal ležet na hromadě suti s nohou přimáčknutou kusem balkónu, když se z prachu vynořilo několik postav. Nepřítel. Marně se snažil vyprostit se. S napřaženými bodáky kráčely stále blíž. V jejich tvářích viděl vepsanou únavu, odevzdanost osudu i něco, čeho si dříve nevšiml soucit a strach. Když se mu první bodák zaryl do masa, ještě křičel, jejich tváře však náhle prostoupila lhostejnost. Vlastně ani nevěděl, zda si v následujícím okamžiku uvědomily svou smrt. V dešti kulek se bez hlesu sesuly k zemi, snad jen jedna pozdvihla zkrvavenou ruku k očím, ale výkřik jí z úst už vyrvala smrt.

      Muži, kteří jej zachránili a vyprostili, se s ním teď za tmy osvětlené jen hořícími domy probíjeli z města. Na každém kroku bojovali se skupinkami žen, které se je snažily zadržet. Vyhýbali se jim, nesměli se zastavit, zničily by je. Na planinu, kde konečně byli mimo dostřel jejich děl, se jich dostalo pouhých několik set. Clark byl mezi nimi.

      Při pohledu zpět viděli jen hořící město. Před nimi, cestou do nejbližšího, snad ještě mužského města, leželo obrovské území nikoho, s vesnicemi, mezi nimiž operoval bezpočet ženských skupin. Neuplynul den, aby se nezapletli do šarvátky s některou z nich. Nemilosrdní a brutální jak k ženám, tak i k mužům, vyplenili během těch osmi týdnů sami několik vesnic, a přežili.

      Už padesát mil před městem nenarazili na žádnou údernou jednotku. Nejdříve mysleli, že klid města pramení z toho, že jako posilu očekává příchod rozprášených hlavních sil. Dlouho a trpělivě přesvědčovali Radu starších o tom, že kromě nich už nikdo nepřijde, o blížícím se nebezpečí, ale marně. Odpovědí bylo jen výhrůžně tiché mlčení.

      "Dobře, uvidíte, osud vás naučí," stačil říci i Clark, než je vyvedli.

      "Jsou nebezpeční, ty žvásty by nás mohly ohrozit," ozval se jeden ze starších a druhý pokynul písaři.

      Stalo se to o dva dny později. Uprostřed noci obklíčily městské jednotky jejich tábor a zaútočily. Nikdo nechápal, co se děje. Několik jich bylo zabito, většina zbita do bezvědomí. Bezvládná těla naložena na vozy a pod pláštěm noci vyvezena dále za město. Tam, uprostřed luk, plálo několik ohňů s do běla rozžhavenými železnými pruty. Clark se těžce postavil. Hlava mu třeštila, na jedno oko neviděl. Sotva dokázal vnímat jednotlivá slova rozsudku Rady starších: "Za svévolné..."

      Měl co dělat, aby znovu neupadl.

      "... potrestáni..."

      Snažil se soustředit, ale nešlo to. Po slovech: "Na znamení hanby..." zalapal po dechu a po "... pro výstrahu vypálen cejch" se mu podlomily nohy a padl do trávy. Zvláště poslední slova se mu vrývala hluboko do vědomí ještě když ho čísi ruce vlekly k ohňům. Fascinovaně sledoval jejich záři, pach spálené kůže. Teprve potom se dostavila i bolest. Slzy bezmoci mu vytryskly z očí. Snažil se vytrhnout, kroutil se a svíjel, ale ruce ho nepustily. Dostal ránu do zátylku a omdlel. Už přes mlhavý závoj bezvědomí zaslechl slova: "Táhněte, bando zatracenců!"

      Šli dlouho. Až po několika dnech přivál vítr slabé zvuky výbuchů a na noční obloze se odrážela i zář ohně. Zatracenci s "Z" vypáleným na čele, hleděli zpět. "Měli jsme přesvědčit lidi na ulici, ne radu starších," řekl někdo a tichý souhlas ostatních mu dával za pravdu.

      "Třeba právě toho se báli," řekl Clark. "Žili ve snu, jako my, než napadly nás."

      Zatracenci se pohybovali dál, od města k městu, od vesnice k vesnici. Nachodili sta mil, ale vše bylo marné. Nikdo jim nevěřil, cejch na čele hovořil jasně. Jen překročili hranice města, útočila na ně domobrana podporovaná davem. Vesničané je naháněli po lesích jako divou zvěř a běda zatracenci, kterého zastihli samotného. Vypadalo to tak, že je honí a zabíjejí jenom pro vlastní potěšení. Hodně jich v té době zemřelo, než se po dalším půl roce boje o přežití konečně zbylých dvě stě obrátilo k lidem a jejich osudu zády a vyrazilo k hlubokým hvozdům. Občas potkávali skupiny,

      jakou byli i oni sami. Někdy spolu

      i utkali, ale většinou se jen v bezpečných vzdálenostech minuli, vyslané hlídky prohodily pár slov, popřípadě vyměnily některé věci. Až od jedné z nich se také dozvěděli o porážce žen na horských pláních armádou pěti měst. Říkalo se, že ženy byly zahnány o čtyři sta mil zpět a tam vytvořily obranný val. Až po dvou měsících urputných bojů byla uzavřena dohoda, podle které se ženy stáhly ještě o dalších šest set mil a celé takto uvolněné území připadlo znovu pěti městům, která, jen co si zabezpečila novou hranici, začala s likvidací toulavých skupin. Zatracenci však dlouho unikali. Nejednou se vyhnuli léčce, několikrát se probili z obklíčení, ba sami zaútočili. Rychlý útok a pryč. Neustále mířili k hvozdům. Tam čekali svobodu a klid, po kterém toužili nejvíc.

      Byli na jejich okraji, když na ně znenadání zaútočilo několik likvidačních oddílů najednou. Střílely je na útěku jako zvěř. Vedle Clarka padl muž s prostřelenou hlavou. Další salva, další mrtví. K prvním stromům chyběl už jenom kousek, když z hvozdu zazněl výstřel a přidaly se další. "Zrada! Léčka!" chtělo se mu řvát, když tu si náhle uvědomil, že ti z lesa nestřílejí po nich, ale po jejich pronásledovatelích. A že odtamtud zní už i výstřely z děl, granátometů, ba i minometů. Likvidační oddíly se daly na ústup a poslední zatracenec zmizel mezi stromy. Palba ze vzdálených děl ještě chvíli pokračovala, ale nakonec jedno po druhém umlklo. Zavládlo ticho. Zatracenci si nedokázali vysvětlit, kdo jim pomohl. Až po několika dnech bloudění hvozdem nalezli opuštěná palebná postavení, ne však už stopy po něčí přítomnosti.

      Bylo to až o mnoho dnů později, kdy překročili dravou řeku a vstoupili do kaňonu, kde ke svému zděšení narazili na oddíl žen. Překvapení, jež bylo oboustranné, zabránilo krveprolití. Nejdříve vypukla na obou stranách panika, později to dostalo jakýsi vojenský řád. Obě strany zaujaly obranné pozice. Clark byl nervózní. Dlaně svírající zbraň se mu potily a krev zběsile bušila do spánků. Před očima se mu náhle mihl obraz mrtvé dívky v sutinách zabité jeho rukou. Po krátkém přemýšlení se vydal k veliteli. Nepřesvědčoval jej dlouho. Byli na dně sil a munice už bylo jenom pomálu.

      Dohodli se, že Clark půjde sám. Měl děsný strach, ale žádná z žen po něm nevystřelila. Když došel doprostřed území, jež je oddělovalo, sedl si a čekal. Po chvíli přišla i první žena. Usedla proti němu. Vypadala vyčerpaně. Clark věděl, že on taky. Dlouho seděli mlčky. "Chceme se dohodnout," řekla konečně žena. "Projdeme, nic víc."

      Viděla, že jí nedůvěřuje. "Dlužíte nám to za tu pomoc před hvozdem," řekla.

      "To vy?" pochopil Clark.

      "Jsme na tom stejně," řekla žena. "Už nechceme umírat."

      Až teď si všiml cejchu na ženině paži. "Mohli bychom se spojit," slyšel se náhle Clark. "Byli jsme nepřátelé, ale... Nemusíme se zrovna milovat. Ale mohli bychom si věřit."

      "To nemohu rozhodnout sama. Řeknu to velitelce."

      I Clark se vrátil. Za pár hodin se setkali velitel mužů s velitelkou žen. Co si řekli, to nikdo nikdy přesně nezjistil. Nicméně si po hodinové schůzce potřásli rukou a zanedlouho se oba oddíly bok po boku vnořily mezi stromy. O měsíc později překonali i průsmyk a před jejich užaslými zraky se rozprostřelo nádherné údolí. Sestoupili do něj a založili osadu.

      Až o mnoho desítek let později, kdy se Clark sešlý věkem chystal na věčnost za svým velitelem, řekl roztřeseně: "Bylo to správné rozhodnutí." Té noci zemřel v náručí své ženy a ve vesnici se na znamení úcty rozhořely stovky loučí.

     

@

internet4U