K prvnímu rozhovoru pro nový časopis jsme pozvali RNDr. Tomáše Svobodu, spolumajitele a ředitele pražské firmy INFIMA. Ta je na trhu už dlouho známa především jako dodavatel technologií pro dálkový přenos informací a v poslední době jako prodejce produktů Netscape. Tím nejznámějším a nejrozšířenějším je Navigator, jenž slouží pro připojení na Internet.
Jak dlouho vaše Infima existuje a jaké byly její začátky?
Infima vznikla v roce 1992. To "inf" v názvu naší firmy znamená "informace" a "ima" je zkratka Institutu mikroelektronických aplikací při Tesle Eltos.
Infima je tedy jejím "dítkem"?
Dá se to tak s jistou nadsázkou říct. Jejím jádrem je opravdu skupina, kterou "porodila matka IMA". Ta se zabývala informatikou a čím dál více také komunikacemi. Po likvidaci Eltosu jsme se, sice s chvějícím srdcem, ale přece jen osamostatnili. Naše podnikání je však také výsledkem náhod, někdy náhod velmi šťastných. Například naše první setkání s modemem byla právě taková náhoda. Kdosi nám půjčil - tehdy jako úžasnou věc - dva modemy. Zdeněk Hladík podlehl pokušení a pustil se do nich. No a od té doby se to s námi vlastně táhne.
Další osudová, chcete-li, náhoda se týká naší vlajkové lodi, produktu Major BBS od firmy Galakticomm. My jsme tehdy koketovali s přenosem informací po telekomunikačních linkách a tenhle software se nám zalíbil jako něco, co bychom chtěli sami provozovat. Abychom jej ale mohli používat, museli jsme ho naučit česky. A potom nám nabídla firma Galakticomm, abychom ji s tímto produktem zastupovali. Takže aniž jsme to vlastně původně zamýšleli, získali jsme artikl, na kterém jsme později celou Infimu postavili.
Padlo tady slovo informace, které se dostalo i do názvu firmy.
Když jsme Infimu zakládali, naším prvotním záměrem byla právě práce s informacemi, poskytování informačních služeb. S tímhle jsme se pokoušeli nejdřív obcházet časopisy a nabízeli jsme, že jejich data budeme nabízet v digitální formě. To ale ztroskotalo. Ostatně nebyli jsme sami, s podobným záměrem neuspělo minimálně dalších deset firem. Naštěstí jsme měli ty obchodní činnosti a postupem času jsme se zcela přeorientovali na dodávání informačních systémů a vybavení.
Jak se zdá, Infima je vůbec dítkem štěstěny. Nebo je to jen odměna za prozíravost?
Asi ano. Tedy ano, asi obé. Jenže já jsem ještě neřekl všechno. Podobnou neplánovanou příležitost jsme zažili úplně na začátku. Jak už to bývá, začalo vysychat konto a situace byla vážná, a začali jsme se obávat, že i zoufalá. Takže jsme hledali něco, čím skomírající Infimu resuscitovat. Zjistili jsme, že už dva roky provozujeme veřejnou centrálu BBS s dvěma tisíci uživatelů s - řekněme - kladným vztahem k modemům a komunikacím. A to byl zlatý poklad v podobě databáze, která se dala využít pro direct mailing a podobné činnosti.
Od toho už není daleko k hlasové poště. Ta je v našich podmínkách stále ještě perspektivní a možná poněkud neznámý komunikační nástroj. Co to vlastně je, jak funguje, jaké jsou její technické podmínky a nejvhodnější využití?
Hlasová pošta se navenek k uživatelům tváří jako deset tisíc telefonních záznamníků, napojených na velmi tlustý kabel s deseti tisíci státních linek. Uživatel si takový "záznamník" pronajme. Důvody, které ho k tomu vedou, mohou být různé. V jeho okolí je třeba nedostatek linek a situaci v jejich zavádění všichni známe. Takže hlasová pošta je v této situaci jakousi náhražkou vlastního telefonu. Někdo třeba chce chránit soukromí. Nebo dokonce zachování anonymity. Důvody mohou být všelijaké, od plně legitimních, nebo na druhé straně kriminálních. Pro firmy, agentury, které podnikají - například - reklamní akce po telefonu a jsou nárazově vystaveny velkému množství telefonátů, je hlasová pošta ideální. Tam se projeví ty schopnosti hlasové pošty, které umožňují současně po jediné telefonní lince přijímat několik vzkazů současně.
Sloupem vašeho obchodování je teď Netscape. To ale určitě není všechno...
Samozřejmě, Netscape jako nejprestižnější firma na Internetu a její Navigator a serverové produkty jsou tím, čím se opravdu můžeme - a rádi - chlubit. Ani další naší partneři však nejsou jen tak někdo. Třeba BSDI, tedy Berkeley Software Design, dodavatel BSD Unixu, univerzálního Internet Serveru, a už zmíněný Galakticomm. S ním jsme dodávali BBS modemové centrály, nebo - alespoň jak se tomu dnes dá říct - komunikační server. To ale bylo tehdy. Dnes přišel Internet a my jsme vlastně zjistili, že - aniž jsme chtěli - už tři roky dodáváme servery. Tři roky je v elektronických komunikacích dlouhá doba, a ten okruh zákazníků a tradici můžeme při internetovém boomu využít.
Poskytujete také internetové služby. Co zahrnují a jaké jsou vaše podmínky?
Na prvním místě jsme - jak už jsem řekl - distributorem firmy Netscape. Hned za ní BSDI a Galakticomm. Všechno jsou softwary pro zřizování komunikačních serverů pro Internet. Dodáváme kompletní řešení, konzultace, servis, prostě vše, co se týká serverů. Nějakou dobu jsme se zabývali i myšlenkou poskytováním přístupu do Internetu. To jsme ale definitivně odložili ve chvíli, kdy jsme se stali partnerem Netscapu, protože by to s jistotou vedlo k rozptylování pozornosti, tříštění aktivit a možná i konfliktu zájmů mezi těmi dvěma činnostmi. Takže poskytování přístupu jsme otesali na jedinou větev, kterou je naše veřejná BBS služba. Tu postupně chceme přeměnit na systém pro poskytování nejnižší úrovně přístupu.
Tedy vlastně jakési "lepší demo"?
Ano. Ten, kdo pak bude mít zájem o kompletní přístup na síť, od nás dostane spojení na profesionální providery, kteří jsou našimi zákazníky.
Kromě Internetu se zabýváte také home-bankingem. Jaká je současná situace v těchto službách u nás, zejména ve srovnání se zahraničím?
Základem je server s programovým vybavením Major BBS. Ten je v bance, v centrále nebo pobočce, a klient banky má doma nebo v kanceláři náš speciální software BBSman. Ten se stará o přenos dat mezi bankou a klientem. Také je šifruje a opatřuje kontrolními znaky, aby se vyloučila možnost zneužití. Systém funguje v jedné významné české bance a uživatelé se už počítají na tisíce.
Na home-banking jsem se zeptal proto, že úspěšně funguje, ale jeho mediální prezentace je minimální. Proč?
Ten výraz "jedna významná banka" nepoužil náhodou, a to je i důvodem, proč naše kontakty s ní reklamně nevyužíváme. Všude, kde se přesunují peníze, je nezbytná ostražitost, a natož tam, kde se to dělá po drátech. Takže se v rámci bezpečnostních opatření hlídá a omezuje i publicita.
Většina vašich aktivit je spojena s přenosem informací. Řekněte nám, jaké jsou vaše největší problémy, které nedokážete řešit vlastními silami; jinými slovy: co vás nejvíc štve, co nejvíc brání dokonalému uskutečnění vašich plánů a představ?
Tady je odpověď jednoznačná: stát. Slaboduché byrokratické předpisy. Třeba celní "ouřadování". Nevím, jestli má nějaký pozitivní význam pro státní orgány, ale pro nás je obrovskou překážkou a zdrojem naprosto zbytečných starostí. Druhým donebevolajícím nesmyslem je daň z příjmu. Ta paralyzuje veškeré drobné podnikání. Ale o tom nemá cenu mluvit...
Jistě. Na tyhle starosti se asi nejlíp zapomene doma. Pojďme tedy tam.
Doma? Já, když přijdu domů, tak mi začíná druhá směna. Mám manželku a dvě malé děti. Ty mě uloví a já si naopak někdy připadám jako krotitel v cirkusu.
Kolik jim je?
Klukovi jsou čtyři a holčičce dva.
Ale použil jste výraz "druhá směna"? To znamená, že taky přiložíte ruku k dílu?
Tady bych se možná mohl trochu stydět. Hodně toho zůstává na manželce. Naštěstí je, jak se říká, ženou v domácnosti, ale přesto mám pocit, že jí zůstávám hodně dlužen. Jenže na to, aby měl tenhle pocit, člověk vůbec nemusí být podnikatel.
A když děti usnou, pak nastává čas pro koníčky...
Koníčky? Byly. Běžkoval jsem a v létě jsem toho hodně pochodil. Ale dneska? Už ani nepamatuju, kdy jsem byl naposled na horách. Vlastně ano, letos jsme měli v zimě dovolenou poprvé po třech letech. Kdyby to bylo příště za dva roky, tak to bude ideální.
Co žena? Jak nese tuhle, řekněme poloviční ztrátu manžela?
Já se snažím se zas tak moc neztratit a držím se trochu na uzdě. Podívejte se kolem sebe, kolik manželství podnikatelů se zhroutilo, protože když se dostali domů v deset večer, tak byli rádi. To ale není jen v tom, že přijdou domů v deset.
Vám je kolik, že jsem tak smělý?
Mně je sedmatřicet, jestli se nepletu. Ale přiznám se, že už to zas tak moc nesleduju.
Takže jste na prahu nejlepších let. Teď byste se měl rozletět do světa.
No, dá se to tak říct. Když jsem začínal podnikat, tak jsem byl v ideálním věku. Tehdy jsem měl za sebou pět let praxe ve státním podniku.
To bylo jediné místo, kde jste před vznikem Infimy pracoval?
Ano. Tam jsem nastoupil po škole. Já jsem vystudoval matfyz. Zní to poněkud zvláštně, ale ten obor se jmenoval fyzikální elektronika, tedy částečně aplikovaný obor. Ale ta aplikovanost byla přece jen malá, takže jsem šel rovnou do vývoje. Když jsme mluvili o těch koníčcích, teď si uvědomuji, že těch koníčků bylo ještě víc. Ony ale všechny ty koníčky souvisely s tím, co teď dělám, takže já je ani nepovažuju za koníčky, jako spíš za kvalifikaci.
Vy jste tedy cílil k práci s diodami, tranzistory, drátky...
Asi tak. Ale samozřejmě, jako každý kluk, jsem měl ideál, který se mi, jako skoro každému, nesplnil. Těch ideálů bylo hodně, ale asi nejvíc jsem chtěl být kosmonautem. Pak taky pilotem, mašinfírou ale ne, i když to je kolem šesti let taky obvyklá touha. A pak se mi taky líbilo v papírnictví. Tam to hezky voní a dodneška se rád prohrabuju v regálech.
Pamatujete se vůbec, kdy jste prvně viděl počítač? Kdy jste si na něj poprvé sáhl?
Pamatuju. Přesně. Byl jsem tehdy na gymnáziu. Stanice mladých techniků vyhlásila založení počítačového kroužku. Přivedli nás někam, kde měli vyřazený počítač z ČKD, jestli se nepletu, tak to byla značka Zuse, nevím kolik. Ten dojem byl ohromující. Velká místnost plná beden a hukotu, vedro, a uprostřed pult, kde bylo osm páček. Tedy osm bitů. Tam jsem si poprvé zkusil napsat program. V assembleru.
Toho, kdo se pustil do křížku s assemblerem, asi hned tak něco nepřekvapí. Udiví vás ve vašem oboru vůbec ještě nějaká novinka.
On ten vztah k těm novinkám je u mě dá se říct citový. Často jsou to totiž věci, o kterých jsem jako kluk fantazíroval. Já jsem v rámci svých fantazií vůbec vynalezl leccos. Třeba Internet. Nebo www službu, distribuovaný hypertext. To nás ale bylo víc, dokonce někteří o tom napsali knížky a jsou skrze to slavní. Na mě ten Internet přišel tak nějak pomalu, plíživě, napřed nějaké náznaky z časopisů, poměrně nesmělé, takže já jsem v téhle souvislosti žádný šok nezažil. Rozhodně je pro mě ale překvapivé to, že se rozvinul do těchhle rozměrů. Vůbec v informačních technologiích, komunikacích jsme mnohem dál, než jsem si před dvaceti lety dokázal představit.
Neštve vás ten - řekněme - chaos, který na Internetu panuje?
Ani ne. Pravda, v tom segmentu, do kterého koukám, si nějakou anarchii neuvědomuju nebo nevnímám. Já vím, co hledám a už taky vím, kde to hledat. Samozřejmě nemám nikdy jistotu, že najdu všechno nebo že používám tak mocný nástroj, který při hledání nic nevynechá a že mi nabídne to, co chci. Jistě, kdo hledal v předmětovém katalogu v Universitce, tak mohl mít na - dejme tomu - devadesát pět procent jistotu, že jestli to v knihovně je, tak že to najde. Vím, hodně lidí má pocit, že házejí kámen do lesa a čekají, který strom a kdy trefí.
Myslíte, že lze v tom množství informací vůbec zavést takový řád, aby se přístup k hledané informaci usnadnil?
Neřekl bych řád nebo pořádek. Spíš bych použil slovo "přehled". Myslím, že velký význam budou mít tzv. navigátoři. Tím míním lidi nebo zařízení, kteří nebo která budou ostatním pomáhat se orientovat a vzájemně se najít.
Jak by to tedy mělo fungovat?
Jedna forma je člověk, který sestavuje kvalifikované přehledy o tom, co kde na Internetu je. Druhou cestou je to, co dělá třeba Verity. Pojmové vyhledávání. Nijak fantastická představa není ani to, že by se užívalo cosi jako mezinárodní desetinné třídění. Že by každý dokument byl opatřen jednoznačným kódem a podle něj by se podstatně přesněji nebo pohodlněji, příjemněji hledal a hlavně našel. Formáty dokumentů na tohle ostatně pamatují. I když druhou stranou mince je, řekněme, kázeň nebo odpovědnost autorů stránek... Tohle ale bude práce pro lidi s poněkud jiným zaměřením. My se pohybujeme v technologiích, které slouží přenosu informací. My je samozřejmě využíváme, ale o jejich organizaci, třídění, správu se starají jiní.
Řekl jste "odpovědnost". Uvědomujete si, jako zbraní vládnete?
Uvědomuju a jsem rád. Jsem rád, že jsem u něčeho, co se rozvíjí, co vzniká, na čem můžu, takříkajíc, zanechat otisky svých rukou.
To je pochopitelné. Jsou tady ale také nebezpečí. Možnosti omylů, chyb, dezinformací, které mohou mít někdy i tragické následky...
Samozřejmě si ta nebezpečí, která s sebou informační technologie nesou, uvědomuju. Musím říct, že na tyhle možné maléry připraveni nejsme. Snad jsme připraveni o tom přemýšlet. Já vím, že na záležitosti jako je Internet a spol. by se mělo nahlížet nejen z toho technologického nebo obchodního hlediska. Že nám chybí ten jaksi lidský rozměr nebo filosofický náboj. Bohužel lidé mého typu, snad se dá říct dobrodruzi, si na tohle přemýšlení asi moc čas nenajdou. Každopádně se snažím to neignorovat.
Čí to tedy je starost, tohleto uhlídat?
A čí to byla starost, když to spustil Gutenberg? Zatím jsem spokojen s tím, že já a lidé kolem mne jsme u zrodu a rozvoje těchhle krásných věcí. Jsem si ale jist, že kdyby bylo třeba se rozhodnout, kdyby nastala nějaká morálně krizová situace, tak jsem přesvědčen, že se rozhodnu mravně. Dokonce jsem hned na začátku podnikání jednu situaci jaksi na hraně zažil. Jeden z našich prvních zákazníků, člověk s těžkou komunistickou minulostí, začal budovat cosi velikého na digitální komunikaci. To bylo ještě před prvními volbami v roce 90. Byla ale velice důrazná otázka, čemu to má sloužit. Tehdy to vypadalo nebezpečně. Takže se musely udělat určité přípravy, aby se dalo v případě, že je to tak, jak jsme si mysleli, účinně zasáhnout. Naštěstí to tak, jak jsme si mysleli, nebylo a ten člověk s tím jen podniká. Jak se říká, chytil správný vítr. Ostatně není sám.
Připravenost na takové rozhodnutí, tedy říct si: "Tohle mi uškodí, ale jinak to nejde, musím to udělat," to je asi dnešní problém mnoha podnikatelů.
Myslím že jsem připraven na rozhodnutí, které mi uškodí finančně. Míň už asi budu připraven na rozhodnutí, jež uškodí lidem, kteří jsou na mně závislí, lidem kolem mne. Tedy spolupracovníci, zaměstnanci, ale taky moje rodina.
Když se na to podíváte z tohohle úhlu, nebylo dobrodružství se vůbec pustit do podnikání? Měl jste - třeba - strach o rodinu?
Ne strach. Spíš - ono to zní banálně - "ta strašná nejistota". Ale brzo jsem přišel na to, že tenhle obor je tak široký a lukrativní, že když to nejde tudy, tak to půjde jinudy.
Co vám udělalo v poslední době největší radost? V práci i doma?
Já si teď vzpomínám na tu pracovní radost, když jsem v jeden lednový večer dostal domů telefonát, že jsme vyhráli konkurs na distribuci Netscapu. Tehdy jsem sice tušil, že je to úspěch, ale vůbec jsem netušil, co to všecko bude znamenat. Ty moje tehdejší představy za skutečností kulhají. A to je ještě slabé slovo. První setkání distributorů mě o "iluze" připravilo. Teprve tam jsem si uvědomil, co je to za velkolepou a přitom dynamickou organizaci.
A ta radost soukromá?
Radost... Nejenom radost, ale i úleva a pocit štěstí, když se kluk uzdravil z nějaké těžké infekce, se kterou ležel tři týdny v Motole.
Teď mi řekněte: o čem sníte?
Já si vlastně uvědomuju, že nemám sny. Asi to bude podnikatelská deformace, ale mně se sny přeměňují na cíle. Na něco, co je alespoň rámcově uskutečnitelné. Rád bych se vrátil k vývojářské práci. Ne už sice jako programátor, na to mi už příliš mnoho mozkových buněk odumřelo, i když s těmi nástroji, které jsou dnes k dispozici, je to snadnější. Asi už budu odsouzen tuhle práci jenom organizovat. Nejspíš se ale budu vždycky pohybovat v oblasti, kde se vylíhne nápad, ten nápad se otesává, modeluje a pak to funguje.
Každý ale má něco, o čem s jistotou ví, že v životě nebude mít nebo v životě nezažije. Třeba žít v jiné době?
Určitě bych chtěl zažít spousty pohádek a příběhů. Když si vzpomenu na dětství, tak bych - třeba - chtěl skočit padákem nebo řídit letadlo. A zůstal mi jeden dětský sen: chtěl bych se vydat do kosmu. I když to už zas tak úplně nemožné není.
Já mám sen zažít začátek dvacátého století. S těmi nadějemi, že všecko půjde samo, že všechno už je vymyšleno, že svět je akorát a teď že to pojede. Samozřejmě zažít bych nechtěl to zklamání, které pak následovalo. Máte nějaký takový sen?
Tak do historie bych cestovat nechtěl. To spíš do budoucnosti.
I když může být všelijaká?
Já jsem optimista. I když mám pořád ve zdravé paměti, jaký je rozdíl mezi optimistou a pesimistou. Věřím, že to dobře dopadne. Nejde samozřejmě jen o politiku. Je tu třeba životní prostředí a to, co se s ním leckde děje. Já si ale myslím, že si všechna nebezpečí lidi uvědomí dřív, než nastane nějaká mezní situace, že nebude nutné, aby dostali přes čumák a teprve potom se za něj chytli. Že prostě nebude nutné zoufale držet ručičky hodin pět minut před dvanáctou. Teď se ale přiznám, že to je spíš pocit nebo tušení. V mládí jsem byl schopen o tom přemýšlet a možná, že jak budu stárnout, se k těm - abych tak řekl míň materiálním - záležitostem nebo myšlenkám zase vrátím.
-fa-