- internet4U -

Filmy nejen na Internetu

      Ve snaze dát publiku především to, co už se mu jednou líbilo, stali se hollywoodští producenti zajatci zavedených klišé. Dokáže-li už i řadový divák hravě určit, co bude následovat, nesvědčí to ani tak o přemíře jeho fantazie jako spíše o její absenci u amerických tvůrců.

      FILMY...

      Masová zábava, ve kterou se na konci dvacátého století proměnila především americká kinematografie, má vedle určitých kladů, jakými jsou univerzálnost a sdělnost, také nepřehlédnutelné zápory, projevující se v prvním případě stereotypem, v druhém pak snadnou odhadnutelností. Dokáže-li dnes už i řadový divák hravě určit, co bude v příběhu následovat, nesvědčí to ani tak o přemíře jeho fantazie jako spíše o její absenci u tvůrců. Kdyby byli Laurel a Hardy blahé paměti, kteří založili svou komiku na skutečnosti, že každý předem ví, co v příštím záběru udělají, jedinými představiteli němé grotesky, zlatá éra tohoto žánru by asi nikdy nevznikla. Ve snaze dát publiku především to, co už se mu jednou líbilo, stali se hollywoodští producenti zajatci zavedených obrazových metaforik, dějových šablon a dialogových klišé. Ve Spojených státech to možná nevadí, Evropa ale má poněkud subtilnější vnímání. Není tedy divu, všímá-li si český recenzent více titulů kvalitativně sice různorodých, přinášejících však nějakou, byť jen dílčí, zajímavost či zvláštnost, která znamená jistý průlom do jinak neměnného obrazu současných amerických filmů v našich kinech.

      U kriminálního thrilleru Rona Howarda VÝKUPNÉ (Ransom, 1996) by se dalo čekat, že tím vkladem bude silné herecké obsazení v čele se slavným Melem Gibsonem (Statečné srdce, Maverick) a vynikajícím Gary Sinisem (Rychlejší než smrt, O myších a lidech), je jím však něco mnohem vzácnějšího: nestandardně vyprávěný příběh. Nápad obrátit běžný postup tím, že majitel letecké společnosti nedá požadované dva miliony únoscům svého syna, ale nabídne je jako odměnu pro toho, kdo zločince dopadne, dává obehranému námětu zcela jinou a mnohem svěžejší podobu. Ačkoliv film neoplývá automobilovými honičkami a pěstními souboji muže proti muži, které děj i žánr nabízejí, a spoléhá více na psychologický duel dvou hlavních postav, rychlým spádem, překvapivými zvraty a gradováním napětí si nezadá s ryze akčními hity. Překvapit to ovšem může pouze toho, kdo nezná profesionální úroveň režiséra Howarda, tvůrce například "Apolla 13", a inovační schopnosti spoluautora námětu Richarda Maibauma, scenáristy třinácti filmů o Jamesi Bondovi.

      Předností historického melodramatu MOLL FLANDERSOVÁ (Moll Flanders, 1996), natočeného Penem Denshamem, je už samotná jeho existence, protože tenhle druh kostýmní podívané se v posledních letech objevuje zřídka. Realita doby a romantika děje, jehož hrdinka byla podle slov autora stejnojmenné literární předlohy Daniela Defoea "dvanáct let nevěstkou, stejně dlouho zlodějkou, osm let strávila ve vyhnanství, pětkrát se provdala, z toho jednou za vlastního bratra, ale nakonec zbohatla, žila ctnostně a zemřela jako kajícnice", spoluvytvářejí na pozadí Londýna a společnosti 18. století barvitý obraz ženy slabého těla, ale nezdolného ducha, ženy odmítající se vzdát přes veškerá protivenství osudu svých práv a snů. Robin Wrightové (Forrest Gump, Chyťte ho!) se tak naskytla všemi herci toužená příležitost ztělesnit "bezcharakterní charakter" a divákům je nyní dána možnost vrátit se do doby, v níž láska byla stejně silná jako nenávist, smrt stejně náhodná jako zrození, štěstí vrtkavé a nebezpečí všudypřítomné...

      Film nazvaný českou distribucí z trapně průzračných komerčních důvodů AL PACINO RICHARD III. (Looking for Richard, 1996), ačkoliv by doslovně přeložené "Hledání Richarda" bylo výstižnější, se přitom už svým žánrem hrané rekonstrukce vymyká z hollywoodských zvyklostí. Režisér a zároveň hlavní představitel Al Pacino (Carlitova cesta, Vůně ženy) v něm vypráví dokumentární formou o své snaze dostat se během přípravy Shakespearova "Richarda III." nejen k podstatě hlavní postavy, ale i díla samotného. V divadelních sálech, na bulvárech americké metropole i pod střechami anglického Stratfordu rozmlouvá o Williamu Shakespearovi, jak se známými herci Kennethem Branaghem či Vanessou Redgraveovou, tak s diváky a neznámými lidmi z ulice. Tento záznam reality se prolíná s už uskutečněnou inscenací a výsledkem je zajímavá konfrontace příprav a realizace jedné divadelní hry. Není to film, který by zaujal každého, ale každý, koho zaujme, bude rád, že se nepřipravil o potěšení z tak nevšední a inteligentní zábavy.

      Satirická komedie Roberta Altmana PRET-A-PORTER (Pret-A-Porter, 1994) je typickou ukázkou stálé neschopnosti dvaasedmdesátiletého veterána amerického autorského filmu přizpůsobit se jakýmkoliv mustrům. S obvyklým sarkasmem sleduje tentokrát týdenní průběh jednoho z každoročních pařížských setkání světových návrhářů, které je spojeno se snobskou přehlídkou pret-porter oblečení, což je francouzský termín pro modelovou konfekci. Stejně jako ve svém kultovním titulu "Nashville" z roku 1975 nedrží ani dnes pevnou dějovou osnovu, ale mozaikovým způsobem vyprávění skládá výjevy z konkurenčních ateliérů, hotelových pánských pokojů a dámských ložnic, nočních barů a odpoledních recepcí, aby v atmosféře řevnivosti, soupeření, sexu, pomluv a špiclování ukázal, jak se určuje oděvní styl příští sezóny. Jízlivá satira na poměry ve světě módy, obsazená hvězdami velikosti Marcella Mastroianniho, Sophie Lorenové, Kim Basingerové, Jeana-Pierra Cassela, Julie Robertsové a mnoha dalších, bude mít jistě i u nás značný divácký ohlas.

      Vojenské drama ODVAHA POD PALBOU (Courage Under Fire, 1996) se v režii Edwarda Zwicka odlišuje od běžné produkce tohoto žánru tím, že neklade důraz jenom na akční sekvence, ale zvýrazňuje především vnitřní konfrontaci svědomí hlavní postavy s pravdivostí pojmů jako jsou odvaha, schopnost, zodpovědnost a čest. To neznamená, že by v něm chyběly věrohodné bojové scény z války v Perském zálivu a oslnivá moderní technika, ty však tvoří jen pozadí pro příběh černošského plukovníka, který sám podle svých měřítek v kuvajtské poušti zklamal a po návratu domů je ironií osudu pověřen navrhováním vojáků na udělení medailí za statečnost. Vynikající herecká kreace Denzela Washingtona (Krvavý příliv, Philadelphia) a Meg Ryanové (Když muž miluje ženu, Samotář v Seattlu), výsostně profesionální scénář a brilantní režie jsou základními pilíři filmu, který si svým civilním pathosem a závažností kladených otázek právem dělá ambice na získání některého z letošních Oscarů.

      Vzhledem k nedávnému opětovnému uvedení českého filmu "Kouř" zůstal americké tragikomedii hongkongského režiséra Wayne Wanga původní anglický název SMOKE (Smoke, 1995). V tomto případě by ovšem ani překlad nevystihl dostatečně nehollywoodské, téměř evropské pojetí, jehož předností už není jenom nešablonovité zpracování, ale i námět sám. V pomalejším rytmu vyprávění dává tvůrce nahlédnout do života několika zákazníků brooklynského obchodu s doutníky, jehož majitel je jakousi symbolickou vrbou shromažďující tajnosti a zvláštnosti jejich soukromí. Neobyčejná atmosféra stěží definovatelného přátelství lidí setkávajících se v jedné trafice a obyčejné, jakoby bezejmenné postavy hrané Harvey Keitelem (Od soumraku do úsvitu, Trable s opicí), Williamem Hurtem (Pohovka v New Yorku, Ten nejlepší) a Forestem Whitakerem (Hra na pláč, Až si vydechnu) udělaly z filmu v roce 1995 divácký šlágr berlínského festivalu, který jej odměnil čtyřmi cenami; lze očekávat, že se mu podobného uznání dostane i od našeho publika.

      Vyzdvihnout jen některé tituly ze současných filmových premiér samozřejmě neznamená souhlasit s namyšleným hledáním nějaké vyšší intelektuální úrovně Evropy ve srovnání s Amerikou, jde pouze o vymezení rozdílu v chápání a přijímání kinematografie jako takové. Tvrdí-li například renomovaný kritik ve Spojených státech o komedii Roberta Zemeckise "Falešná hra s králíkem Rogerem" (Who Framed Roger Rabbit, 1988), která je mimochodem nasazována do českých kin tak pozdě, že už byla mezitím uvedena i v televizi, že "... je zbytečné všímat si ubohosti příběhu, protože obecenstvo je okouzleno dokonalostí spojení animovaných a živých herců," mohou mít jeho slova své opodstatnění v New Yorku, ale nemusí vůbec platit v Praze. To je vše.

      ...FILMAŘI...

      e jmen, o kterých se dnes mluvilo, by si podrobnější seznámení zasloužila leckterá, nejzajímavější je ale zřejmě jedno: AL PACINO, herec.

      Muž, který se stal jednou z největších hvězd amerického filmu, se narodil 25. dubna 1940 v New Yorku jako Alfredo Pacino rodičům sicilského původu. Vyrůstal v Bronxu, a protože se od mládí zajímal o herectví, navštěvoval manhattanskou High School for the Perfoming Arts, absolvoval divadelní kurs, v němž mu byl učitelem Charles Laughton, a svoje umělecké vzdělání ukončil v proslulém Actor\s Studiu, kde měl mimo jiné za spolužáka Dustina Hoffmana.

      V těch letech nebyl jako student a začínající herec příliš oblíben. Jeho vážnost, až maniakální posedlost prací, nedostatek smyslu pro humor a zachmuřeně uhrančivý výraz z něho udělaly samotáře, o kterém kolegové s úsměškem říkali, že "je na tom ze všech nejlépe, protože může v případě neúspěchu dělat s tím svým siciliánským kukučem hrobníka...".

      Al Pacino ovšem úspěch měl, a to jak na newyorských jevištích, tak především v hollywoodských ateliérech, které z něj záhy udělaly mezinárodně uznávanou hvězdu. Z jedenadvaceti filmů, které zatím natočil, je samozřejmě nejznámější mafiánská trilogie "Kmotr" (The Godfather 1., 2., 3., 1972, 1974, 1990), ale svou schopnost zvládnout věrohodně psychicky složité až vyšinuté postavy prokázal i v dalších titulech, ať už to byla kriminálka "Serpico" (1973), tragikomedie "Psí odpoledne" (Dog Day Afternoon, 1975), soudní případ "... a spravedlnost pro všechny" (... And Justice for All, 1979), gangsterka "Zjizvená tvář" (Scareface, 1983), komiksová parodie "Dick Tracy" (1990) nebo drama "Konkurenti" (Glengarry Glen Ross, 1992). Sedmkrát byl nominován na Oscara, a toto prestižní ocenění nakonec získal za postavu slepého důstojníka v dramatu "Vůně ženy" (Scent of a Woman, 1992).

      V soukromí zůstal slavný herec samotářem; každá z mnoha přítelkyň (byly mezi nimi i Tuesday Weldová, Jill Clayburghová, Marthe Kellerová a Diane Keatonová) se po čase vytratila z jeho blízkosti, neschopna zřejmě uznat, že "jídlo je důležitější než sex a přátelství než manželství", jak prohlašuje Al Pacino. Všechny však shodně připouštějí, že nejvíce je k bývalému milenci poutal až hypnotický pohled "divokých, něžných, chápavých i bezelstných očí, ve kterých se odráží celá jeho duše". Svým způsobem to v jednom rozhovoru potvrdil i Dustin Hoffman, když řekl: "Stav Alovy duše v jeho očích asi vidět je. Pamatuji se, to bylo ještě v Actor\s Studiu, jak šel jednou Pacino navštívit svého přítele na psychiatrickou kliniku. Když tam na ně vyvalil ta svoje kukadla, prskli ho hned do izolace a chtěli si ho tam nechat...".

      ...A SVĚT FILMU

      e shromažďování zajímavostí týkajících se jmen a funkcí uváděných na filmových titulcích jsme zatím měli možnost zastavit se u scénáristů, režisérů a hereckých hvězd lidských i zvířecích. Z těch skutečně významných nám tedy zbývá už jenom jedna profese, která, byť o ní mluvím až nyní, je pro každé natáčení prvořadá a tak důležitá, že se o tom její představitelé ani nenamáhají někoho přesvědčovat. Z čeho pramení tato klidná sebejistota, vysvětluje další z barrandovských, tentokrát z německých ateliérů převzatých definicí, která praví: "Producent je mezi filmaři jediný člověk, který vypadá, jako že má peníze, jedná, jako že má peníze, mluví, jako že má peníze a opravdu ty peníze má." Moudrost této věty pochopili už dávno všichni režiséři, herci, ba i scenáristé; ti dokonce v Americe vymysleli pro muže (zřídkakdy ženy) disponující všemi uznávanou silou termín "mogulové" označující výstižně jejich pozici ve filmové hierarchii, ne nepodobnou postavení orientálního despoty v jeho osobním pašalíku.

      Ačkoliv vládnou takovou mocí, žijí a pracují producenti, až na výjimky, téměř v anonymitě a netouží příliš po nějaké publicitě. Ani v dobách, kdy se ještě v oboru vyskytovaly individuality typu Alexandera Kordy či Anatale De Grunwalda v Anglii, Louise B. Mayera, Harry Cohna nebo Jacka Warnera ve Spojených státech, Ericha Pommera v Německu, Georgese de Beauregarda ve Francii a třeba Miloše Havla v Československu, neměli větší popularitu než začínající starletka a jediným ústupkem veřejnosti bylo, že se občas dali vyfotografovat s představiteli svých filmů. O co méně však obecně známí, o to více se o nich vždy šířily fámy, ať ve smyslu kladném (neomylný odhad úspěchu či neúspěchu) nebo záporném (sexuální a finanční marnotratnost). Tyhle pověsti lze ovšem málokdy brát vážně; v prvním případě patří zřejmě do říše dobrých vtipů zkazka o profesionalitě Karla Feixe z Nationalfilmu, kterému prý nabídli k posouzení scénář: mocný muž, aniž by se obtěžoval čtením, ho jenom potěžkal v ruce a odmítl s poznámkou, že je příliš krátký. O prognostických schopnostech světových "výrobců filmů" svědčí spíše proslulé omyly dvou z nejznámějších: Auguste Lumiére doporučoval už v roce 1898 svým následovníkům, aby v jeho snahách nepokračovali, protože "komerční využití filmu nemá vůbec žádnou budoucnost", a Irving Thalberg z MGM nechtěl o čtyřicet let později ani slyšet o natočení románu "Jih proti Severu", jsa přesvědčen, že "na historkách z občanské války se nedá vydělat ani pětník". Také ve druhém případě náleží asi k nejapným pomluvám svědectví o deviaci Darryla F. Zanucka z 20th Century Fox, na kterém prý každá herečka poznala, co ji čeká, protože se nevrhal na dámu jako gentleman rovnou v polobotkách, ale hodnou chvíli před tím se vyzul do ponožek. A o rozhazování financí obvykle šetrných producentů se spíše starají jejich herecké manželky, jak to kdysi činila Norma Shearerová vzpomenutému Irvingu Thalbergovi a jako to Carlu Pontimu dodnes činí Sophia Lorenová.

      Nutí-li ovšem zvyklosti povolání většinu producentů zůstávat v pozadí, neznamená to, že výjimky opět nepotvrzují pravidlo. Touha po slávě a víra jen v sebe sama zlomila i v této branži několik jednotlivců. Francouze André Hunebella z Gaumontu to postihlo až v jeho padesáti letech, kdy se stal režisérem kostýmních dobrodružných filmů s Jeanem Maraisem, a Robert Evans z Paramountu zas od mládí vystupuje jako občasný herec bez ohledu na svoji hlavní činnost šéfa výroby. I zmíněný už Darryl F. Zanuck se umělecky realizoval, sice pod pseudonymy, zato ale na více stranách: psal scénáře, režíroval a jeho střihačská dovednost mu v Hollywoodu vynesla přezdívku "Butcher" (řezník).

      Na druhé straně si ovšem takový producent často připadá jako udřený kůl v plotě. Musí odhadnout kvality scénáře, zvolit schopného režiséra, vybrat komerčně i profesionálně vhodné herce a udržet náklady v mezích rozpočtu, aniž by přitom mohl počítat se vstřícnou kolegiální spoluprací. Jestliže režiséři nesnášejí scénáristy, bez kterých by nevěděli, o čem budou točit, obě tyto profese svorně nevraží na producenty, bez nichž by neměli za co točit. A tato, vedle vzájemné ještě společná závislost, v nich vyvolává zcela jednoznačné pocity, jak je například patrné z výroků amerického scenáristy Ringa Lardnera ml., který ještě při oslavě svých sedmdesátin prohlásil: "Kdyby se soudně postihovalo i ublížení na duši, jediným trestem pro většinu producentů by bylo elektrické křeslo," nebo českého režiséra Otakara Vávry, jemuž se už v mladistvém věku podařilo napsat: "Tvůrce pozná, že udělal opravdu dobrý film teprve tehdy, když se po premiéře jeho producent oběsí!"

      Nikdo to zkrátka nemá lehké.

@

internet4U