není
V AFRICE
Egon Ervín Kisch měl problémy s babičkou, když se učil nepochopitelné: že Solnohrad je hlavní město Solnohrad. Já jsem dospěl k opačné-mu kacířskému poznání: že Jihoafrická republika není v Africe.
Byl to můj první vjem po přistání v Kapském městě. Možná snad Švédsko nebo drobátko Švýcarsko, s naprosto samozřejmě udržovanou čistotou, případně vznešené přímořské vilové čtvrti v Miami na Floridě. Ale v žádném případě tu neobstojí představa zaostalé, rozvojové Afriky. Kapské město se nově příchozímu ostentativně představí jako perfektně vedené moderní velkoměsto s dokonale fungujícím řádem, s úrovní světové metropole.
Pár dnů cestování v klimatizovaném autokaru na vzorných silnicích po jihovýchodě venkova Jihoafrické republiky vám potom bezohledně odejme i vysněnou sebestylizaci do role cestovatele, čelícího nástrahám a dobrodružnému nebezpečí na cestě za objevným odhalováním neznámého kontinentu. Správně děláte, že tropickou helmu kterou jste si zaopatřili ještě doma v Pikovicích za účelem ztotožnění se s Dr. Emilem Holubem jste už včera jakoby zapomněli v hotelu. Ne ne, tady je to nějak jinak.
Je březen, končí tu léto. Maně si vzpomenete na stejné období v jihovýchodní Asii. Tam do zrzava spálená tráva, tady sytá zeleň udržovaná stálým zavlažováním. Tam sice posvátné, ale vychrtlé a hladové krávy, tady žírný, dobře krmený a s odborností ošetřovaný hovězí dobytek.
Nebetyčný rozdíl životní úrovně mezi například bývalými koloniemi Keňou či Indií a někdejší taky kolonií Jihoafrickou republikou je možná daný i tím, že v těch prvních se koloniální mocnost omezila na dodání vicekrále a "civil servantů" vládních úředníků, kdežto do jižní Afriky přišli holandští sedláci boers, Bauern po našem búrové, zabrali kus zeměkoule, která se náhodou jmenuje Afrika, a na tom velkém plácku si udělali kopie evropských farem a začali budovat náhradní Holandsko. Pracovitě, s bohatými zkušenostmi a ... s úspěchem.
Tady však musíme trochu přibrzdit: ti hodní, pracovití a úspěšní Nizozemci a jejich potomci nebyli zdaleka svatí. Využívali svou nadvládu nad místním obyvatelstvem a postupem času vybrousili až k dokonalosti (stejně jako zdejší diamanty) také systém nadřazeného odloučení apartheid, svůj způsob života a úrovně na bázi ekonomické, společenské a vůbec lidské izolace a utlačení místních. Obrovské konglomerace černošských slumů na okrajích prosperujících měst jsou drásajícím mementem.
Mezitím se porozhlédli po světě Britové a zalíbila se jim možnost rozšířit své koloniální panství na tento katastr. Jejich lodě se cestou z Indie na nejjižnějším cípu Afriky mysu Dobré naděje, kde se stýká Atlantik a Indický oceán původně zastavovaly jen na doplnění zásob a pitné vody. Zalíbilo se jim tu a časem přivedli vojsko a snažili se Holanďany vytlačit. Při jednom takovém pokusu, ve 2. anglo-búrské válce (1899-1902) si tu své vojenské ostruhy získával také mladý podporučík britské armády Winston Churchill.
Možná také věříte tomu, že od jedné sirky si smějí připálit cigaretu jen dva kuřáci. Třetí by už měl smůlu. Tahle pověra má domovskou příslušnost tady, v jižní Africe. Pochází právě z dob búrských válek, a jako většina mystických věcí má logické a pragmatické kořeny. Zažehnutí zápalky v noci, v zákopech, znamenalo prozrazení se nepříteli. Při zapalování druhé cigarety si mohl namířit, a zkušenost přikazovala sfouknout sirku dřív, než na třetí cíl přiletí kulka.
Britové se tu jako kolonizátoři dlouho neohřáli, zato Holanďani tu vládli po několik generací. Vytvořili afrikánštinu, křížence angličtiny a holandštiny. Úředními jazyky jsou tu dnes afrikánština, angličtina a vybrané africké jazyky.
Žije tu kosmopolitní národnostní směs. Jižní Afrika zažívala přílivy nových a nových osídlenců z Evropy Holanďani, Angličani, Francouzi, Němci, Seveřané; po roce 1948 a 1968 se tu usadil také menší vzorek českých krajanů. Z Asie jsou tu hlavně Indové a Malajci, ale méně vítaný je ilegální přísun původních obyvatel okolních afrických zemí přitahovaných nesrovnatelně vyšší životní úrovní a pracovními možnostmi. Pestrobarevná Afrika si asi nemůže dovolit fádní jednotvárnost ani v náboženství, takže například v provincii Západní Kapsko s hlavním městem dvaapůlmilionovou Pretorií jsou největšími náboženskými skupinami křesťané, hinduisté, židé a muslimové.
Přistěhovalci s sebou přinášeli krom svršků také národní zvyky, kulturu, jazyk, gastronomii... V některých případech to byly základní ingredience konečného společného jihoafrického guláše, jindy a to snad většinou si etnické skupiny svoji oddělenou identitu uchovaly. Ale i tak (a zaplaťpánbůh) se tady vzájemně, po více než tři století, ovlivňují kultury a kuchyně národů Afriky, Asie, Orientu i Evropy. A zahrnuji-li kuchyni, je to proto, že jsem zkušený strávník a vím, o čem mluvím.
Kuchyně čínská, francouzská, italská, mexická, malajská, kontinentální, indická a nevímjaká jsou tu na vrcholu.
A samozřejmě africká. Ta obnáší vedle zeleninových, ovocných a rybích zázraků přírody taky třebas biltong, sušené hovězí nebo antilopí maso, pštrosí steaky a míchanici s pštrosího vejce. Jednotné číslo je namístě: 1 vejce pštrosí = 34 slepičích. A bez cholesterolu! Ochutnal jsem obojí steak i vejce na pštrosí farmě, kde jsem ale přišel o zážitek povozit se na místním chovanci. Měl jsem přijít dřív, když jsem byl mladší o jednadvacet kilo; váhový limit pro turistického žokeje stanovil farmář velmi liberálně, ale pro někoho nedostižně na šedesát kilogramů. Nenechal jsem si ale ujít výstavku malovaných pštrosích vajec naše kraslice po africku.
Za své cesty jsem se také zabýval vědeckým bádáním. Fyzikální vzdělanci u nás doma mi řekli, abych si všiml, že zatímco u nás odtéká voda z vany ve směru hodinových ručiček (nebo obráceně?), je tomu na jižní polokouli právě opačně. Protože jsem v náporu nových dojmů zapomněl, jakže se ta voda doma točí (folklórně vím, že dokola okolo javora), nemohl jsem provést důkaz pravdy. Rozhodl jsem se proto použít náhradní, ale zato naprosto precizní metodu teprve při návratu, a to v letadle. Někdy se vědec při svém bádání musí uchýlit do naprosto nedůstojného prostředí. Těsně před tím, než jsme křižovali rovník, jsem se odebral na palubní WC, abych tu na místě potvrdil platnost tohoto úkazu. Nedošlo k tomu. Nejsem velký astronaut, a tak stoje dlouho proti směru letu v tom malém prostoru a navíc v předklonu, začala se mi točit akorát hlava a pak už jsem měl úplně jiné starosti. Snad příště.
Teď, po návratu domů, mi naše česká realita občas vyplaví vzpomínku na Afriku. Onehdá čekám s autem v Legerově ulici na světlech na správnou barvu, když tu můj soused zprava, asi tak osmnáctiletý, určitě úspěšný chlapec v BMW otevřeným oknem bezstarostně katapultuje eskamotérským cvrnknutím hořící půlčík na vozovku hlavního města. A tak si vzpomenu na cestování v buši, kdy náš domorodý řidič měl pro sebe a další nenasytné kuřáky plechovku na sirky a nedopalky cigaret, abychom neznečistili divokou africkou přírodu. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Evropa je přece jen Evropa. A my její srdce.
Tady povídám už o domově, ale předtím se pořád dálo poznávání jižní Afriky. Byli jsme ochutnávat na vinařské farmě. Vinařská farma, jak to zní jednoduše. Taková instituce u nás nebo v precizním Německu by musela být přinejmenším "Vzorné sdružené vinařské závody pro pěstování hrozna nejrůznějších odrůd a pro průmyslovou výrobu nejkvalitnějších vín, dodávaných do nejvyhlášenějších restaurantů světa". A tady prý jenom vinařská farma. Ale jaká! Holandsko-kapská architektura s bílými zdmi, kontrastujícími s až kýčovitě modrou oblohou, přerušenou jen vysokým horstvem. Uvnitř stavení čistota, pořádek, účelnost a přitom moderna. Technicky vyspělá hygienická velkovýroba. A ochutnávka? Přestaňme už poklonkovat cizině běžná, moravské sklípky si v ničem nezadají.
Zatím jsme se pohybovali na jihu a jihovýchodě Jihoafrické republiky. Kapské město, vinařské, pštrosí a krokodýlí farmy, mys Dobré naděje, pobřeží Indického oceánu, pásmo středozemního počasí. Teď se vydáme nějakých patnáctset kilometrů severně, k hranici s Mozambikem. Konečně africká romantika s Kruegerovým parkem, divokými šelmami, se subtropickým podnebím a s šancí na malárii.
I tady je Jihoafrická republika na úrovni. Turistický průmysl poskytuje služby i nejnáročnějším. Aniž by rušila přírodu, jsou přímo uvnitř buše citlivě vybudována turistická střediska s bungalovy, tj. zvenku lovecké chaty, zevnitř oáza luxusu. Klimatizovaná ložnice a obývák, koupelna s teplou a studenou vodou... Pod oknem dosti agresivní opice (drzé jak opice) a pod strání v řece krokodýli, které ze vzdálenosti několika metrů pozorujete u šálku čaje, pokuřujíce dýmku zdejšího tabáku. (Tenhle čajový syndrom zanechávají Angličani všude, kam jednou vstoupí...)
Bydlíme však přece jen přímo uprostřed africké divočiny a tak nám doporučují, abychom z bungalovů sami nevycházeli (šelmy a hadi) a do jídelny že nás budou svážet elektrickými vozítky. Tento závan nebezpečenství a dobrodružného chlapáctví zašimrá turistu přívětivě pod krkem. Dostává se konečně do přímého kontaktu s drsnou divočinou. Dušička českého člověka je navíc potěšena, že výdaje na tuhle cestu jsou ospravedlněny. A to jsou právě ony stezky, kterými chce už shora vychválený místní turistický průmysl jeho dušičku povodit.
Ale už na první večeři jdeme pěšky a bez doprovodu. Možná, že i to patří k dokonalé režii: nahnat trochu příjemného strachu nucenou procházkou zšeřelou buší. U večeře nám pak řeknou, že ty nejstrašnější šelmy se právě v tomto období v bezprostřední blízkosti našich obydlí nezdržují. Dušička je uspokojena, ale ráda si nechává v rezervě přece jen něco dráždivých obav. Co když nemají pravdu?
Za ranního kuropění se každý den vydáváme do hloubky buše. Náš řidič jeepu a lovecký průvodce v jednom je z kmene Zulu a jmenuje se Washington. Mluví obstojně anglicky. Jako lovec má mimořádně vyvinutý zrak a sluch, a jako člověk báječný smysl pro humor. Nejdřív jen s širokým spokojeným úsměvem reagoval na to, když jsme ho začali oslovovat Mr. President, Sir. Později šel do této hry s takovou samozřejmou důstojností, že dneska nemám nižádných pochyb o tom, že vezmu za naprosto přirozené, až se dozvím, že se stal 44. či 45. nájemníkem Bílého domu. Toho jména už druhým. Jedeme-li landroverem, zaujímá Washingtonovo místo modrooký opálený blonďák Brian. Mluví afrikánsky a anglicky. Trochu to na nás propagandisticky hraje, když na naši otázku po jeho původu tvrdí, že ani neví, odkud pocházejí jeho předkové. Pro něj že je nejdůležitější, že je Afrikánec a jeho vlast je jižní Afrika. Je to příznačný postoj některých bílých starousedlíků, kteří se obávají případné radikalizace některých černošských politických sil, které by chtěly intenzivněji prosazovat myšlenku afrikanizace jihu Afriky. Obranou bílých, asijských a jiných nečernošských obyvatel proti této politice je neustálé zdůrazňování starousedlictví a práva na africkou vlast. Z tohoto hlediska nehrozí Brianovi ze strany Washingtonovy pražádné nebezpečí. Ten je liberál a není rasista. Když jsme se s Brianem více sblížili, vyprávěl nám, že opravdu neví, z kolikátého kolena svých praotců pochází, ale je mu známo, že přišli do Afriky z Lotyšska. A celá rodina že pokládá za svou vlast jižní Afriku.
S Brianovým landroverem křižujeme soukromou rezervací Sabi-Sabi, která má rozlohu několika set čtverečních kilometrů. Neomezujeme se na jízdu po cestách, jako tomu bylo v Kruegerově parku, ale zajíždíme i do hustých křovisek, do brodů přes úžlabiny divokých potoků, do stepně prérijních oblastí a nevěříme svým očím, když zjistíme, že po několika hodinách ježdění křížem krážem a po nespočetných velmi blízkých setkáních se zvěří jsme se nejen v buši neztratili, ale dokonce jsme včas a bez bloudění podle programu dorazili na základnu.
To všechno je zásluhou nejen bravurního řidičského umu Brianova, ale především práce stopaře Doca. Jeho předkové byli původní obyvatelé Afriky Sanové Křováci, jejichž potomci ve své drtivé většině (k níž nepatří náš stopař) pokračují v primitivním způsobu života v odlehlých částech Jihoafrické republiky.
Stopař Doc má sedačku vpředu na kapotě auta a v sobě musí mít zabudovaný speciální radar spřažený s tykadly v očích, uších, nosu a mozku, a neomylně naviguje Briana úspornými, leč neobyčejně plavnými gesty pravé paže. A to navíc bez jediného vyřčeného slova za celý den.
Doc je profesionál, k němuž uznale vzhlíží sám taky profík Brian, který bezodkladně plní Docovy pantomimické příkazy: tu bleskově svede vůz přes rigol doleva, protože právě tam vedou stopy zde dost vzácného pakoně, tu o pár centimetrů zacouvá k lepšímu rozhledu, nebo vypne motor, aby Doc mohl ze zvuků vycházejících z buše které pro nás ostatní jsou sice exotické, ale monotónně stejné určit další směr našeho sledování zvěře.
Dešifruje význam každé zlomené větve, zvlněné trávy, závanu pachu. Jeho jistota, s níž nás vždy dovede k sledované zvěři, je tak dokonalá, že u běžného evropského skeptika může vyvolat opačný dojem: podezření o vycvičených zvířatech. Docovy schopnosti jsou pro nás, laiky z Proseku či Pardubicka, natolik nadpřirozené, že si je musíme oddémonizovat: dva mladí lvi, k nimž jsme se díky Docovi dostali na nějakých pět, šest metrů, jsou pro nás Marcel a Michal a o kus dál dvourohý nosorožec je Arnošt Doc jim určitě musel minulé noci předhodit návnadu nebo jinak je přemluvit. Teď tu po hostině odpočívají, my jsme za nimi přijeli najisto a oni se od nás dávají blahosklonně okukovat. Nic nám není svaté.
Nezdá se mi zakončit povídání o Jihoafrické republice statí o šelmách a o safari. To tu není nejdůležitější. Ani prvořadé. Je to dobře prosperující branže turismu, ale nic víc a nic míň. Myslím, že to specifické leží jinde. Třebas v tom, že tento africký stát má mimořádně vysokou životní úroveň, ale pro značnou část původního afrického obyvatelstva je macechou a zůstává pořád dlužníkem. Že došlo téměř sametově k transformaci rasistického režimu ve zřízení, v němž po desetiletí vězněný černoch se stává prezidentem. To je historický třesk, zajisté vrcholně pozitivní, ale zákonitě zároveň přinášející dosud nezvyklé problémy a někdy až obavy o budoucnost. (Fenomén, který může mít obdobu i mimo Afriku.)
Část prosperujícího nečernošského obyvatelstva zvažuje důsledky možné další radikalizace některých politických složek, a to jak v oblasti případného černošského rasismu, tak v oblasti třídní ideologie. Jejich obavy například z možného znárodňování sdílejí i někteří černošští kapitalisté. V praxi se to projevuje zvýšenou emigrací nebo alespoň intenzivnějšími úvahami o ní.
V této poměrné nejistotě o budoucím vývoji má u všech částí populace největší kredit nesporně prezident Mandela, jako evidentní faktor jistoty a stability. Co bude po něm?
Jiří Fried / foto Josef Blecha