"Já sním o Vánocích bílých...", zpíval kdysi Bing Crosby, a protože to bylo v roce 1942, kdy tahle slavná píseň Irvinga Berlina zazněla poprvé v muzikálu "Sváteční hospoda" (Holiday Inn), je možné soudit, že se po té skutečné vánoční poezii touží na celém světě už hezky dlouho. Naštěstí jsou tady masová média, která rok co rok vytvářejí představu sněhem zavátých polí a vesniček, šlépějí, směřujících k osvětlenému půlnočnímu kostelíčku, zářících ozdob a svíček na stromečku, jakož i bohabojných lidiček, kteří se na rozdíl od zbývajících 364 dnů právě ten jeden milují navzájem jak nevinná dítka. Leč nechme zlehčování, svátky jsou svátky a ta kolekce filmů,která s nimi přichází do kin, za nic nemůže; kdyby to neznělo poněkud ironicky, dalo by se říct, že nám chce tu pohodu alespoň trochu zpříjemnit.
Nejvíce se o to snaží rodinná komedie Brianta Levanta ROLNIČKY, KAM SE PODĺVÁŠ (Jingle All the Way, 1996) s Arnoldem Schwarzeneggerem (Poslední akční hrdina, Likvidátor) v hlavní roli. Historka vskutku vánoční líčí potíže otce, který na poslední chvíli shání synkovi slíbenou hračku robota Turbouna a zjistí, že jde o nejžádanější dětský dárek pod stromeček; Štědrý den se mu tím změní v jakousi komickou noční můru, plnou běhání, tahanic, žadonění a rvaček, v níž nesmí prohrát a vrátit se s prázdnou. Zásluhou osvědčeného týmu producenta Chrise Columbuse a režiséra Levanta, autorů komedií "Sám doma", "Beethoven" či "Flinstoneovi", vznikl živý a humorný film, kde i velký "Arnie", připomínající jinde svým golemovským pohybem a naprogramovanou mimikou spíše toho Turbo Mana, kterého zde nemůže sehnat, je tentokrát čilejší a přirozenější. Dětem se bude určitě líbit, ostatně, kdo jiný, než takový vazoun by dokázal v předvánoční nákupní horečce uspět?
Také další titul, pohádková legendy DRAČĺ SRDCE (Dragonheart, 1996) režiséra Roba Cohena, je zástupcem žánru, který nikdy ve svátečních nabídkách nechybí. Výpravný příběh posledního draka na světě, který pomůže šlechetnému rytíři v boji proti zlému králi i za cenu, že při něm zahyne a změní se ve vzpomínkách lidí ve známé souhvězdí na obloze, má patřičnou míru tradiční pohádkovosti; digitální dračí hrdina z Industrial Light & Magic je až neuvěřitelně dokonalý a exteriéry, natáčené americkým štábem na Slovensku,dávají celému vyprávění jakoby domácí ráz. Dennis Quaid, (Můj nepřítel, Innerspace, Wyatt Earp) a David Thewlis (Posedlost, Smrt pampeliškám) v postavách nesmiřitelných protivníků, dobrodružný děj a nenásilné akcentování myšlenky, že zlo pochází vždy jenom z člověka, dělají z "Dračího srdce" ideální film pro dětského diváka, jeho profesionální úroveň a obrazové ztvárnění však uspokojí i eventuální dospělý doprovod.
Naopak spíše staršímu než nejmladšímu publiku je určen romantický horor ZVONĺK U MATKY BOŽĺ (The Hunchback of Notre Dame, 1996), další remake klasického románu Victora Huga, který tím, že je animovaný, splňuje také jeden z požadavků, kladených na vánoční premiéry. Režiséři Gary Trousdale, Kirk Wise, Paul a Gaetan Brizziové zacházeli s předlohou dosti volně, přidali mluvící oživlé kamenné chrliče chrámu, z nešťastného konce udělali happy--end a oproti autorovi použili postav cikánské tanečnice Esmeraldy a zrůdného zvoníka Quasimoda nikoliv ke zdůraznění odlišnosti lidí, ale ke snaze o překonání rozdílů mezi nimi. Film, připomínající předchozí díla z produkce Walta Disneye (Kráska a zvíře, Pocahontas) charakteristickým spojením realistického pozadí se stylizací postav, si jistě najde mnoho příznivců, mnozí z nich si však možná uvědomí, jak paradoxně zvýhodňuje současná počítačová technika hranou kinematografii před kdysi nedostižnou fantazií animovaných celovečerních titulů. Kdo ví, jak by dnes byla přijata "Sněhurka"...
A definitivně už k dospělým se obrací psychologické drama DOM_ NA SVÁTKY (Home for the Holidays, 1995), druhá režjní práce herečky Jodie Fosterové. Těmi svátky nejsou v tomto případě myšlenky Vánoce, ale Den díkůvzdání, Thanksgiving Day, který se ve Spojených státech slaví vždy čtvrtý čtvrtek v listopadu, je však, až na ten stromek, svou atmosférou více podobný našemu Štědrému večeru než skutečný americký Christmas Eve. Ráda i nerada přijíždí v té době hrdinka, žena středních let, z Chicaga do Baltimoru, kde na ni čeká se svátečním menu rozvětvená rodina; každý její člen má potřebu seznámit druhé se svými radostmi i starostmi, a výbuchy veselí se každou chvíli mohou změnit v slzy smutku, tak jako před rokem a tak jako za rok... Čechovovská studie vztahů mezo lidmi je postavena na představitelích stěžejních rolí Holly Hunterové (Firma, Piano), Robertu Downeyovi Jr. (Chaplin, Italské námluvy) a Anne Bancroftové (Anežka boží, Absolvent), jejichž herecký koncert rozhodně stojí za zhlédnutí.
Romantická komedie španělské provenience JEDNA NAVĺC (Two Much, 1995) je připojena pro ty diváky, kterým se v předchozích titulech nedostalo pro samou sváteční lásku nějakého toho všedního milování. Režisér Fernando Trueba si vybral americké hvězdy Melanii Griffithovou (Záblesk, Včera narození) a Daryl Hannahovou (Balde Runner, Dej si pohov, kámoši), aby spolu se španělsko-hollywoodským superstarem Antoniem Banderasem (Desperado, Nájemní vrazi) připravili milostný trojúhelník spíše nevšední: neúspěšný obchodník, prahnoucí po milionářce i její sestře, si vymyslí bratra dvojče a doufá, že tak vyžení nejen peníze, ale dokáže i obšťastňovat obě své lásky. Ne že by šlo o něco originálního, podobné zápletky by se našly už u Shakespeara, ale pohled na důstojného krasavce Antonia, ocitajícího se v situacích, které z hrdého muže a ohnivého milovníka dělají uštvanou oběť dvou poblázněných ženských, je někdy až dojemně komický -- kdo by to byl do Banderase řekl.
Nakonec je nutné zmínit se o akční komedii RACHOT V BRONXU (Rumble in the Bronx, 1995), která, jak je patrné už ze jména režiséra Stanleye Tonga, pochází z Hongkongu a ve vánční kolekci je zřejmě určena těm, jimž místo změkčilých citů vyhovují spíše tvrdé rány. V příběhu mladého Asiata, přijíždějícího do New Yorku, aby v obchodě svého strýce začal nový život, se jich může každý dočkat a předem je nutné říci, že je samorostlý komik Jackie Chan (Bláznivá mise, Soukromé očko) rozdává více než marnotratně. Tenhle bývalý kaskadér se samozřejmě nemůže rovnat legendárnímu představiteli bojových umění Bruce Leeovi, za jehož následovníka je ve své vlasti občas vyhlašován, proti někdejšímu mistru má však výhodu, která mu u dnešního publika přináší stále větší popularitu : napadlo ho předvádět všechny ty smrtelně vážně míněné seky, kraty, údery a kopy pro změnu s humorem. Leckomu se může zdát dosti laciný, ale proti gustu...
...FILMAŘI...
Z tvůrců filmů, jejichž uvedení se dnes připomíná, nelze nechat bez povšimnutí JODIE FOSTEROVOU.
Herečka proslavená nejen dvěma Oscary za hlavní role ve "Znásilnění" (Accused, 1988) a "Mlčení jehňátek" (The Silence of the Lambs, 1991), ale i skutečností, že už ve dvaceti letech měla na svém tvůrčím účtu dvacet celovečerních titulů, se narodila 19.listopadu 1962 v Los Angeles. Když dovršila třetí rok, začala vystupovat v televizních reklamách, v deseti dokončila svůj dlouhometrážní debut a od té doby točila v průměru dva filmy ročně. Z nich vynikly "Tom Sawyer" (1973), "Alice už tady nebydlí" (Alice Doesn´t Live Here Anymore, 1974) a především "Taxikář" (Taxi Driver, 1976), kde hrála mladičkou prostitutku, za jejíž ztělesnění byla poprvé nominována na cenu Akademie. Dokázala při tom nepřerušit docházku do základní školy, absolvovat výlučné Le Lycée Frančais v L.A. a odjet v osmnácti na univerzitu do Yale v Connecticutu, aby se věnovala studiu literatury. To už byla známou herečkou, oceňovanou publikem, kritikou i filmaři. "Není v ní jenom cit a rozum, ale cit, ovládaný rozumem", řekl o Jodii režisér Martin Scorsese. "Nadto je cílevědomá a systematická..." Pak ale jeden z jejích fanoušků, duševně labilní student, postřelil v březnu 1981 prezidenta Ronalda Regana, údajně proto, že před lety vyjádřil pochybnosti o jejím výkonu ve filmu "Taxikář". Fosterová se sice na tři dny stala nejznámější Američankou světa, ale psychicky nevydržela vlezlý zájem tisku, obtěžování agentů FBI a hanobení lidmi, kteří ji ještě nedávno obdivovali v kinech. Omezila svou filmovou práci na minimum a na veřejnosti se zase objevila až po třech letech, kdy ukončila yaleské studium s akademickou hodností bakaláře (Bachelor of Literature). A protože jí její odmlčení, jak už to paradoxně bývá, spíše pomohlo, pokračovala ve své herecké kariéře, která zatím vyvrcholila už zmíněnými Oscary.
Dnes, ve svých čtyřiatřiceti, má za sebou shodou okolností opět stejný počet rolí jako let a tři tituly, které režírovala : krátký film "Ruce času" (Hands of Time, 1990) a dva celovečerní psychologické příběhy "Človíček Tate" (Little Man Tate, 1991) a "Domů na svátky" (Home for the Holidays, 1995).
...A SVĚT FILMU
O slavných filmových hvězdách se už snad napsalo všechno, přesto je ale stále možné najít nějaký neběžný pohled na tyto herecké osobnosti, zaujímajících v úvodních titulcích nejdůležitější místa. Stačí například soustředit se na jejich jména. Jsou všeobecně známá, neustále se objevují v tisku a diváčtí obdivovatelé je, ať už správně či špatně, vyslovují na celém světě, aniž by si uvědomovali, že jejich nositelé byli ve skutečnosti pokřtěni zcela jinak.
Málokterý z těchto ctitelů by nebyl překvapen, kdyby se třeba v novinách dočetl, že americký herec Bernard Schwartz zavítal do Londýna, kde se setkal se svým britským kolegou Mauricem Micklewhitem, ačkoliv by šlo o pouhé opětovné setkání Tonyho Curtise s Michaelem Cainem. A ještě větší údiv by jistě vyvolalo oznámení blížící se oslavy osmdesátin Issura Danielovitche, na kterou už slíbili účast mezi jinými i Elliott Goldstein, Alphonso d´Abruzzo, Mladen Sekulovich, stále křepký Joe Yule a stejně svěží Betty Joan Perskeová ze Spojených států. I tady by ovšem stačilo zaměnit jména skutečná za umělecká, a všem by bylo jasné, že zasloužilým kmetem je Kirk Douglas, americkými hosty Elliott Gould, Alan Alda, Karl Malden, nestárnoucí Mickey Rooney a podobně věku vzdorující Lauren Bacallová. A pokud by se pak z Evropy se ke gratulantům připojili Sofie Scicoloneová, Herbert Charles Angelo Kuchacevich ze Schluderpacheru a Jean-Pierre Crochon společně s legendou anglické pop-music Haroldem Webbem, byli by to Sophia Lorenová, Herbert Lom a Jean-Pierre Cassel, no a tím zpěvákem by nebyl nikdo jiný, než Cliff Richard...
I když se v Evropě uměleckým pseudonymům dařilo také, namátkou jmenujme třeba takovou Marlene Dietrichovou (vlastním jménem Maria Magdalena von Loschová), Jean Gabina (Alexis Moncorgé), Alidu Valliovou (Maria Altenburgerová) nebo třeba Věru Ferbasovou (Věra Pálková), v Americe se staly od samého počátku kinematografie jevem hromadným. Od Douglase Ullmana a Gladys Smithové, přejmenovanými na Douglase Fairbankse a Mary Pickfordovou až po Normu Jane Bakerovou a Mariona Michaela Morrisona, známými jako Marilyn Monroeová a John Wayne, abych uvedl jen ty nejslavnější, se dříve v Hollywoodu málokdo představoval podle křestního listu. Mělo to samozřejmě své důvody. Za prvé jména potomků přistěhovalců z různých končin světa jsou mnohdy v angličtině nevyslovitelná. Příkladně komik Walter Matthau, pocházející z rusínských rodičů, tvrdí, že pokud by se po pravdě psal Matasschanskayasky, uběhla by polovina filmu, než by si diváci před kinem přečetli, kdo v něm hraje. Druhý důvod vysvětlil pregnantně humorista Sidney J. Perelman, když napsal, že skutečná jména filmařů by z Beverly Hills dělala z jedné čtvrtiny polsko-ukrajinskou knajpu, z druhé italskou operu a ze zbývající poloviny izraelský parlament. Něco na tom je; stačí zařadit náhodně do první skupiny Charlese Bronsona (Charles Buchinski), do druhé Deana Martina (Dino Crocetti), do poslední Woody Allena (Stewart Koenigsberg), uvědomit si, že jsou jenom zástupci desítek dalších a pak už nelze brát tuto metaforu jako přílišnou nadsázku. A třetí příčina je zcela lidská: umělcům se zdálo jejich jméno všední a neatraktivní. V některých případech je to pochopitelné; diváci by si pamatovali taneční dvojici Fredericka Austerlitze a Virigii MacMathovou asi méně než Freda Astaira a Ginger Rogersovou, a Michel Shahoub by se na plakátech určitě nevyjímal tak jako Omar Sharif. Méně vysvětlitelná se ovšem zdá proměna amerických jmen Ann McKimová a William Pratt na česky znějící Ann Dvoraková, respektive rusky vypadající Boris Karloff, proměna, která obě hvězdy třicátých let proslavila. Karloff byl pak vyhledávaným představitelem nemyslících a vraždících příšer, no prosím; že by ale oblibu postav závistivých a hamižných žen Dvorakové způsobil její pseudonym, tomu se mi ani nechce věřit...
V posledních letech se už ta převažující mnohost uměleckých jmen i z amerického filmu téměř vytratila. Také v mladší herecké generaci se sice najde Jane Alexanderová (Jane Quigleyová), Karen Blacková (Karen Blanche Ziegelerová), Kate Capshawová (Kathleen Sue Nailová) nebo Tom Cruise (Thomas Mapother IV.) a tak by se dalo podle abecedy pokračovat, ale vedle nich se objevují dříve pro anglosaské uši nemyslitelné jazykolamy typu Michelle Pfeifferové, Ricka Rossoviche, Arnolda Schwarzeneggera či Caseye Siemaszka, které se dnes zdají zcela běžné a mnozí jejich majitelé s nimi nadto klidně figurují na předních místech žebříčků úspěšnosti. Přítomnost jako by někdy napravovala minulost : zatímco se pařížská debutantka Francoise Sorya Dreyfusová překřtila pro snadnější přijetí publikem na Anouk Aiméeovou, jejího hollywoodského kolegu Richarda Dreyfusse nic podobného o dvacet let později už ani nenapadlo. A český herec Eduard Neckář, který si ze stejných důvodů dal pseudonym Dubský, se asi ve stáří musel podivit, když jeho, tuším synovec, zpěvák Václav Neckář, dosáhl se svým skutečným jménem popularity, o které se strýčkovi ani nesnilo.
Stejně jako evropští jsou prý dnes američtí diváci méně konzervativní, více realističtí a proto chtějí i své herecké hvězdy přijímat takové, jaké jsou. Zatím se sice ještě nesmířili se skutečností, že jejich babičky vzývaly místo Rudolpha Valentina nějakého Alfonza Raffaela Pierra Philiberta Guglielmiho, a zřejmě by se zděsili, kdyby byl oblíbený komik Dan Aykroyd uveden v titulcích jako Daniel Agraluscarsacra, ale i to se podle některých odborníků časem poddá ...
Karel Cop