Otevíráme druhou část knihy, začínáme kráčet po naší Cestě. Prvním krokem je inventura našich názorů, znalostí, postojů i pravdivý obraz našeho každodenního života. Abychom mohli pohlédnout do budoucna, musíme poznat místo, odkud se podívat, a uvědomit si přitom své kladné i záporné stránky. V této souvislosti se setkáme také s Principem ohlédnutí.
Úkolem této kapitoly je zjištění naší současné situace ve třech rovinách:
Dá to práci odnaučit naše děti našim zlozvykům. |
Jiří Žáček |
Každodenní shon a tlak na rozhodování nás nutí neustále směřovat kupředu. Odpovědi na mnohé otázky však leží v minulosti. Našimi nejlepšími rádci jsou výsledky našich minulých rozhodnutí. Učí nás vyhýbat se iluzím, zamyslet se, zda naše činnost, byť sebelépe míněná, skutečně splnila původní očekávání. Zastavení a ohlédnutí je zkrátka prvním krokem k tomu, abychom mohli jít úspěšně vpřed v kterékoli oblasti našeho života. Nejinak je tomu také v otázkách time managementu. Aby bylo možné dělat účinná opatření, je nutné vědět, kam plyne náš čas. Abychom mohli bojovat, musíme konkrétně vědět s kým.
Existuje mnoho způsobů sebepoznání - pomalé, rychlé, přesné, povrchní... My se v tuto chvíli seznámíme s těmi, které nejlépe vyhovují našim potřebám.
Z hlediska času se potřebujeme podívat pravdivě, bez iluzí na to, jak svůj život žijeme, jak trávíme svůj čas. Problém spočívá v tom, že se nemůžeme díky našim zkreslujícím programům spolehnout pouze na naši paměť a pocity. Musíme je v tuto chvíli podpořit skutečnou realitou. Čeká nás proto období, kdy se budeme pozorovat.
Jde o to, abychom za určitý časový úsek (například dva týdny) získali poměrně přesný obrázek toho, jak jsme strávili čas a jak nám při tom bylo - tzn. kterým činnostem a jak dlouho jsme se věnovali. Zajímá nás čas jako takový, proto se nebudeme omezovat pouze na zaměstnání, ale zahrneme do svého průzkumu také život soukromý. Pro práci můžete použít kopii stránky "já&ČAS" uvedenou v příloze 1 a v příloze 2, kterou si upravíte podle své situace. To znamená, že zpřesníte činnosti, které potřebují pozměnit podle vašich podmínek, a případně doplníte činnosti, které zde uvedeny nejsou. Pro sledování si vyberte období odpovídající vašemu běžnému životnímu rytmu (ne dovolenou, nemoc...):
Je to náročná práce a může být zpočátku protivná. Je však možné, že se pro vás stane objevnou hrou, která vás zaujme. Záhy totiž zjistíte, že nejste pasivními "značkovači", ale tvůrci. Při psaní musíte přemýšlet a automaticky začínáte ovlivňovat to, co budete považovat za nesprávné.
Po dvou týdnech budeme mít před sebou dva podklady. Původní představu a skoro přesně zachycenou skutečnost, kde čárky sečteme a převedeme na hodiny. Už jejich porovnání nás pravděpodobně překvapí tím, jak nepřesný je náš odhad. Nad výsledky se zamyslete v kontextu následujících otázek, kde si opět jednoduše poznamenávejte svoje odpovědi:
Hledisko času
My
My a ostatní
Zde svůj názor konfrontujte s ostatními, ptejte se, co si myslí, jaký je jejich názor na vás. Pouze se ptejte, nediskutujte a nevyvracejte. Vzpomeňte si, že nechceme být jiní v očích ostatních, ale že se chceme dozvědět, jak nás ostatní vidí. Buďte proto připraveni i na ostrou kritiku. Poděkujte za ní.
Nečekejte žádné zhodnocení typu: "Osmkrát ano znamená...". Směrodatné jsou vaše pocity, provázející odpovědi. Ukazují, co je vám lhostejné a jaké jsou citlivé stránky vaší osobnosti. Proto přemýšlejte ještě chvíli a zkuste vyvodit konkrétní opatření. Jeho přesnější formulaci se budeme věnovat v další části o Cíli Cesty. Ale již teď je nám asi jasné, že mezi cíle, kterých budeme chtít dosáhnout, bude patřit napravení nedostatků, k nimž jsme dospěli naší jednoduchou analýzou.
Zjistit, kam plyne náš čas, je nutné, abychom byli schopni pojmenovat prvky, které nás o něj připravují. Neméně důležité je však mít i poměrně přesnou představu o sobě. Jací jsme, co nám dělá dobře, čeho se naopak bojíme. Může se zdát přirozené, že toto přece víme, jsme-li to my. Ale není tomu tak. Ukazuje se, že naše povrchní představy se často dost podstatně liší od situace, kdy o sobě začneme hlouběji uvažovat.
Metod sebepoznání je mnoho. Již pomocí našeho časového snímku a sledování nejen času, ale i naší nálady a dalších pocitů, jsme měli možnost přijít na mnohé věci, které jsme o sobě nevěděli. Dalším krokem v sebepoznání budou i cvičení v následujících částech knihy. Nyní si vyzkoušejte alespoň některé z následujících technik a poznamenávejte si postřehy, které vám budou připadat významné:
Koláč štěstí a smutku
Na papír si namalujte veliké kolo. Uvědomte si, které věci v životě vám přinášejí největší pocit uspokojení. Míru tohoto uspokojení převeďte na velikost výseče kruhu a odpovídající část kruhu si pro tuto skutečnost čarou vyhraďte. Tak pokračujte dále. Na konci budete mít v kruhu zapsány všechny významné podněty vašeho uspokojení v měřítku odpovídajícím jejich významu. Totéž můžete udělat na další papír pro své smutky, strachy a nejistotu.
Výběr povolání ledacos napoví
Napište si asi deset libovolných povolání (zahradník, výpravčí...). Teď ke každému povolání napište výhody, které z něj plynou. Pracujte podle okamžitých nápadů, neposuzujte.
Až skončíte, tak si přehled projděte, hledejte prvky, které se opakují, a přemýšlejte o nich. Mohou ukazovat na některé významné rysy vaší povahy.
Životní hodnoty
Zkuste si napsat všechny hodnoty, o kterých si myslíte, že jsou pro život významné (pro někoho: zdraví, peníze, svoboda...). Až budete mít seznam hotov, vyberte sedm nejvýznamnějších hodnot - to zpravidla znamená, že se budete muset s některými rozloučit. Proto zvažujte jejich důležitost, můžete i některé pozměnit, na konci by vám však mělo zůstat sedm hodnot, které jsou pro váš život nejdůležitější. Přemýšlejte o nich, zvažujte, jestli jsou to hodnoty obecné, nebo jestli jste v tomto jedineční, jestli se časem změnily, nebo jsou stále stejné...
Shrnutí
Návrh
Návrh je asi jasný. Přečtete si ještě jednou pokyny této kapitoly a pusťte se do práce. Výsledky a myšlenky si shromažďujte na jednom místě, aby bylo možno se k nim vracet.
Naději a
víru, že umím být lepší, sílu mi dej. Pochopit, co rozumu se vzpírá, sílu mi dej. Uvěřit, že pravda bude vítěz, sílu mi dej. |
Jan Nedvěd |
Pro určení naší situace je důležité nejen udělat inventuru ve výsledcích, kterých jsme doposud dosáhli, ale zabývat se i tím, jestli vnitřní vybavení, které máme k dispozici, využíváme efektivně. Koupíme-li si počítač, právem se zajímáme o to, jaké má možnosti a které programové vybavení nám nejvíce pomůže v naší práci. Málokteré z nás ale kupodivu zajímá ten složitý stroj, který máme zadarmo v pronájmu. Většina vystačí s definicí: "Mám hlavu jak džbán," a běží dál.
My dnes ne, protože alespoň základní poznání struktury a nezměnitelných atributů naší mysli dokáže poměrně snadno znásobit kvalitu našeho přemýšlení a tím i naší práce. Pro některé z vás budou určitá tvrzení překvapivá, v rozporu s výchovou, nedoložitelná rozumem. Nevadí. Mnoho nových věcí je na první pohled nepochopitelných (i když my budeme spíše hovořit o věcech starých, s léty pozapomenutých). Zkuste se v případech, kdy nebudete souhlasit, podívat zpět - týden, měsíc - a jistě naleznete ve svém životě dostatek přesvědčivých důkazů, které potvrdí naše slova. Vyplatí se to, protože pochopení a následné lepší využívání našeho mozku, ještě k tomu bez další vložené energie, je jistě přitažlivá představa.
Omezíme se na veliká zjednodušení, protože jinak by jen toto téma vydalo na samostatnou knihu. Nejdříve budeme mluvit o tom, jak mysl funguje, potom tyto poznatky zkonkretizujeme na doporučení, která můžeme v praxi poměrně jednoduše využívat.
Máme stálou potřebu vnášet do složitosti světa jednoduchý systém, který by vysvětloval vše, co se kolem nás děje. Žádné jednoznačné vysvětlení však neexistuje - ani pro velké společenské systémy, ani pro naše malé niterní. Není tedy jednotící bod, ale existují tendence k rovnováze, kdy se můžeme pokusit dílčí systémy a řády uvést v sobě do souladu a rozumnými dávkami energie ho udržovat. K tomu potřebujeme alespoň základní znalosti o procesech odehrávajících se v naší mysli. Abychom si vše trochu objasnili, seznámíme se s třemi prolínajícími se systémy:
Vědomí, podvědomí,
nevědomí
Sigmund Freud a C.G.Jung mají největší
podíl na teorii vrstev vědomí, ze které vycházejí všechny
novodobé teorie lidské psychiky. Jejich model předpokládá
tři vrstvy psychiky - vědomí, podvědomí a nevědomí.
Vědomí
Vědomí je "bdělý strážce"
naší psychiky, který se zabývá tím, co je právě teď v
centru naší pozornosti. Na co se soustředíme, o čem
přemýšlíme, co sledujeme. Pouze vědomí myslí, kombinuje,
posuzuje a rozhoduje. Jestliže tedy o něčem přemýšlíme,
něco aktivně děláme, vždy je v akci naše vědomí a vždy
si tuto činnost můžeme uvědomit. Vědomé procesy úzce
souvisí se soustředěním. Proto také kvalita naší vědomé
činnosti závisí zejména na schopnosti naší koncentrace.
Můžeme si vybavovat informace, třídit je, analyzovat a
vymýšlet varianty, rozhodovat, ale v našem vědomí je v
daném okamžiku vždy pouze jedna myšlenka.
![]() |
To nás nepřekvapuje, to víme, jen je vhodné si to uvědomit třeba v případech, kdy se snažíme aktivně zvládnout více věcí současně. Najednou to prostě nejde, "přepínání" pozornosti z jednoho problému na druhý velice rychle vyčerpává. |
Položíme-li hlavu na polštář a usneme, naše unavené vědomí usíná s námi a přenechává taktovku skutečnému vládci naší psychiky - podvědomí. Vědomí dokáže pracovat aktivně na jedné věci a pouze v bdělém stavu.
Podvědomí
Podvědomí není aktivní (myslící)
strukturou, je "pouze" ohromnou databankou prvků a
vazeb, s jejímž obsahem může vědomí v případě potřeby
nakládat podle svého uvážení. Je zde vše, co jsme se
naučili, co jsme zažili, o čem přemýšlíme. Podvědomí
dodává vědomí všechny potřebné informace, skutečnosti a
zážitky uložené v hloubi naší paměti. Kromě toho řídí
naše základní životní funkce - krevní oběh, trávení,
vylučování a ostatní životní návyky, tedy vše, co se
provádí stále stejným způsobem. Díky množství vazeb je
obrovským zdrojem nápadů a tvořivosti. Na své úrovni zná
řešení všech problémů - fyzických i psychických. A navíc
- nezná odpočinek, pracuje ať bdíme či sníme. Sny jsou
vlastně projevem činnosti našeho podvědomí.
![]() |
Znáte ten pocit,
kdy řídíte auto, a najednou
nevíte, kudy jste jeli? Znají
jej dobře řidiči, pro než
je řízení denním chlebem a
mají je zažito. Vědomí se
někde zatoulá a podvědomí převezme
dohled nad řízením, organizuje automatické
ukusování housky, vydává pokyny
k přikyvování (jako že posloucháme
spolucestujícího)... To vše bez naší vědomé pozornosti, kterou v tu dobu upíráme třeba na představu krásného sportovního auta. V případě nenadálé situace podvědomí vytáhne i správný krizový program a než se probereme ze svého snění, je situace za námi. |
Čili jestliže vědomí dokáže při bdění pracovat aktivně na jedné věci, naše podvědomí kromě toho, že zvládne současně mnoho běžných úkolů, dokáže zároveň pracovat aktivně na více problémech a navíc stále, bez odpočinku.
Nevědomí
Hranice mezi podvědomím a nevědomím je
neostrá. Nevědomí plní stejnou funkci, jako podvědomí
(databanka), jen informace jsou hlouběji uložené (těžko
vybavitelné) a zároveň mají daleko větší důležitost
(energii). Nezabývají se jednotlivostmi, ale obecným
nadhledem, zákonitostmi našeho bytí. Jsou zde zobecňovány
nejen zkušenosti našeho života, ale také předchozích
generací a možná i celého lidstva (kolektivní nevědomí).
Naše vědomí s těmito informacemi nedokáže dobře pracovat,
běžně jsou pro ně nedostupné, ví jen, že tam jsou a že je
ovlivňují.
Společné zkušenosti, pravdy a základní hodnoty uložené v nevědomí jsou pro nás důležité, protože nás posilují svojí energií, jistotou a jednoznačností. Naopak těžké psychické zážitky, kterých se nedokážeme zbavit jinak, než odsouváním do nevědomí (těžké konflikty, sexuální zneužití, úrazy...), nás obtěžují v denním životě, kdykoliv nás s nimi nevědomí na základě nějaké podobnosti s reálným životem opět zkontaktuje.
Nevědomí je posilující silou v oblasti základních hodnot jednotlivce a ohrožujícím fenoménem v případě zaplňování nevyřešenými psychickými traumaty.
Rodič, Dospělý a Dítě
Nad touto "technickou" strukturou
operuje výkonný systém. Má opět tři prvky - Ego, Id a
Superego nebo názorněji dle Berneho: Rodič, Dospělý a
Dítě. Jsou to vlastně tři role, mezi kterými plynule v
životě přecházíme podle toho, kterou roli vnější situace
v danou chvíli nejvíce podněcují.
Dospělý
Dospělý v nás zajišťuje běžné
psychické funkce (vnímání, myšlení, cítění atd.). Je to
rozumná realistická část naší osobnosti dohlížející na
běžné záležitosti našeho života a zachování rovnováhy
mezi dalšími dvěma prvky - Rodičem a Dítětem, které do
našeho racionálního jednání nečekaně a razantně vstupují
se svými požadavky.
Právě kultivace této role je v osobním růstu největším přínosem, protože umožňuje zachovat rozlet Rodiče i Dítěte, ale zároveň je udrží na uzdě. Ve vztahu k ostatním systémům se většinou Dospělý pohybuje na úrovni vědomí a podvědomí, v oblasti levé hemisféry.
Dítě
Dítě je prostě dítě, bez znalostí,
vybaveno pouze základními pudy sebezáchovy (jíst, pít,
hladit, bezpečí, útěk...). Je emocionální, agresivní,
tvořivé, jeho požadavky provází veliká energie. Radost i
žal, smích i pláč jsou vždy velice silné a opravdové.
Dítě se nepřetvařuje, je přirozené. Prožívá naplno
pocity radosti i vzteku. Je nezodpovědné a stěží
kontrolovatelné, ale na druhé straně citlivé, tvořivé,
neschopné falše, intrik, někdy trochu neomalené, leč
otevřené světu.
Dítě operuje v blízkosti nevědomí. Po narození máme všichni přibližně stejné pudy, ale jak časem do nevědomé složky ukládáme silné zážitky, chování Dítěte je modelováno i těmito zkušenostmi.
![]() |
Malý chlapec si zranil hlavu při autonehodě. Fyzická rána se zahojila, rána na duši ne. Nerozumným přístupem rodičů (dávej pozor, víš, co se ti stalo, sám na ulici nesmíš) se problém neintegroval jako zkušenost, ale zůstal zjitřen jako problém nevyřešený. V sedmé třídě stáli vedle sebe dva chlapci na dětském dopravním hřišti. Jeden nasedl na kolo a rozjel se po "silnici", druhý se v panické hrůze rozplakal. Víte který? |
Právě oblast nevědomí a projevy Dítěte nemá naše západní kultura dobře zvládnuté. Tradiční, předindustriální společnosti si s tímto problémem věděly rady, pracovaly ovšem na úrovni mystické - tedy "nevědecké", a tím pádem pro nás nepřijatelné. Proto hygiena v této sféře není vlastně prováděna a výsledkem jsou katastrofické programy v našem nevědomí a výbušné projevy Dítěte, které náš Dospělý těžko zvládá. Až nové paradigma přináší také do civilizovaného světa opět přijatelné mystické techniky, jimiž je možno pomocí změněného stavu vědomí s hlubokými problémy naší duše pracovat (dynamické meditace, holotropní dýchání...).
Rodič
Rodič je napojen na archetypální
hodnoty, na společné zkušenosti našeho nevědomí
(kolektivní nevědomí). Zná nazpaměť všechny etické
zásady. Ty pradávné, dané společným paradigmatem, i ty
novější - vštěpované nám rodiči, školou, vším ve
formě zákazů, příkazů a doporučení. Tak máme mnoho
pozitivních programů (rozhlédni se před vstupem do vozovky,
čistota půl zdraví...), ale také těch, které stojí proti
životním hodnotám. Tak může být náš obraz
"slušného" člověka trochu pokřiven (kdo neokrádá
stát, okrádá rodinu), což i všeznalému Rodiči působí
problémy hlavně rozdílnou morálkou v různých rolích,
které žijeme.
Levá a pravá hemisféra
Do toho všeho zapadá svým vlivem třetí
fakt, totiž ten, že náš mozek jsou v podstatě mozky dva -
levý a pravý. Přesto raději mluvíme o levé a pravé
hemisféře mozku. Favoritem naší doby je levá hemisféra, v
níž jsou uloženy aktivity týkající se reality: slova,
čísla, logika, seznamy, racionální posloupnosti... Celá
naše výchova je zaměřená tímto směrem. Proto dokážeme
přijmout pouze to, co pochopíme: "Aha, pochopil jsem,
spočítal jsem." Tam, kde se vyskytují emoce, intuice a
nepochopitelno pravé hemisféry, si nevíme rady. Je to škoda,
protože jsme to také my, a to my velice silní: emoce,
abstrakce, fantazie, rytmus, barvy, představivost, snění,
hudba, poetično...
V souvislosti s předchozími systémy vidíme, že levá hemisféra více kamarádí s povrchními vrstvami psychiky (informace) a Dospělým v nás, kdežto pravá hemisféra pracuje hlouběji a spíše prostřednictvím Dítěte a Rodiče.
Je však možné naši získanou nerovnováhu postupně vyvažovat a obnovit tak přístup k oběma hemisférám mozku. Tak začne pracovat celý mozek a v naší hlavě se začne projevovat psychická synergie (ne jeden a jeden jsou dva, ale nejméně deset), nástroj nejlépe přizpůsobený realitě skutečného života, protože život není jen logický, ale také emocionální. Nadhled, vnitřní směřování, vedení, výbušná síla - to je pravá hemisféra. Denní činnosti, řízení, plynulá energie - to je hemisféra levá.
![]() |
....Dospělí
si potrpí na číslice. Když jim vypravujete o novém
příteli, nikdy se vás nezeptají na věci podstatné.
Nikdy vám neřeknou: "Jaký má hlas? Které jsou
jeho oblíbené hry? Sbírá motýly?" Místo toho
se vás zeptají: "Jak je starý? Kolik má bratrů?
Kolik váží? Kolik vydělává jeho otec?" Teprve
potom si myslí, že ho znají. Řeknete-li dospělým:
"Viděl jsem krásný dům z červených cihel, za
okny muškáty a na střeše holuby...," nedovedou
si ho představit. Musíte jim říci: "Viděl jsem
dům za sto tisíc franků." Tu hned zvolají:
"Ach, to je krása!".... Malý princ - Antoine de Saint-Exupéry |
Spolupráce systémů v běžném životě
Spíme a naše životní pochody řídí snadno podvědomí. Snadno proto, že jde o známou činnost, o samopracující návyk, kde postup práce - program je hluboce vryt v databance podvědomí. Vzbudíme se a začínáme vědomě reagovat na podněty (Dítě v nás se přitom zavrtává do teplého pelíšku a nechce nás z postele pustit). Vjemy vnímané pomocí smyslů přicházejí do mozku, kde jsou zpracovány společně s miliony interních informací - a vědomí vybírá, porovnává, hodnotí, rozhoduje. Rozhodne-li, že akce je rutinou (to když Rodič připomene čištění zubů), předá řízení podvědomí a věnuje se další činnosti (kritický pohled do zrcadla). Den pokračuje. Vnější podněty jsou častější (pracovní shon). Podvědomí na pozadí řídí náš organizmus a pokud potřebuje vykonat činnost, na kterou nestačí rutinou, snaží se protlačit se se svým požadavkem do vědomí (jsem unaven - odpočiň si, dej mi napít...). To se mu může podařit pouze tehdy, uslyšíme-li jeho jemný hlas. Shon a stres jej snadno zakryjí. Podvědomí tedy hledá jiný program (vezme energii jinde, začne nás upozorňovat hlučněji, uspí nás...), ale rovnováha je již narušena.
Do hry se může dostat i nevědomí, a to tehdy, pokud vnější podněty jsou podobné (okolnostmi, energií) informacím uloženým v nevědomí. Nevědomí prostřednictvím Dítěte reaguje a my cítíme veliké emoce. Krásné, když se rozezní souhra vnitřních hodnot a vnějšího dění (krásná hudba, pohled z vrcholků hor...), špatné, když se vybaví nějaký náš nehezký zážitek. Díky naší "levohemisférové" výchově máme představu, že vědomí je naším pánem. Že racionální úvaha vyřeší všechny problémy. Již víme, že je to omyl, protože svou roli mají ještě naše hlubší vrstvy podvědomí a nevědomí - naše šedá eminence, která vede ve skutečnosti chod našeho života. Jakákoli racionální úvaha nemá šanci, pokud nevědomí zburcuje emoce a řekne ne...
Praktické možnosti využití zdrojů naší mysli
To byl krátký nástin možného modelu naší mysli. Neprosazujeme však pohled různých oddělených složek. Snad jen pro první přiblížení a pochopení, jinak neexistuje přesně vymezená hranice mezi vědomím a podvědomím, Rodičem a Dospělým..., vše je v normálním životě daleko složitější. Nicméně na těchto základních znalostech můžeme nyní postavit několik teorií jako námětů k zamyšlení. Můžete jimi revidovat své současné znalosti a návyky a velice efektivně je využívat.
Naše vědomí je zaplněné akcemi, které přes den musíme zvládnout. Díky našemu plnému nasazení, či lépe stresujícímu tempu práce podvědomí nedokáže najít skulinku, kterou by se do vědomí dostalo a odevzdalo mu své požadavky a nápady.
Podvědomí je naším vůdcem, vědomí je pouze zprostředkovatelem, a přesto to důležité nemůže proniknout. Jaké jsou důsledky tohoto stavu? Jestliže neslyšíme nebo nechceme slyšet signály svého těla a nesplníme požadavky podvědomí (odpočiň si, protáhni se, uteč, nevěř...), podvědomí spustí náhradní, ovšem energeticky náročnější, krizovější program. Nestačí-li pro spolupráci den, podvědomí intenzivněji využívá spánek, kdy je vědomí oslabeno, a může provádět své programy. Zde zpravidla najdeme původ našeho převalování a nočních můr, díky nimž se ráno probouzíme ještě vyčerpanější, než jsme uléhali. Nestačí-li ani tato možnost, podvědomí volí hrubší zbraně, které má jinak vyhrazené pro extrémní situace. Aby se ochránilo, zatlačí vědomí násilím - hluboké deprese, psychózy, bezvědomí.
Této situaci je samozřejmě potřebné se vyhnout. Nejen umožnit hladkou sebezáchovnou komunikaci vědomí a podvědomí, ale navíc i této šance využít k efektivní práci, kdy můžeme čerpat z ohromné kapacity databanky našeho podvědomí. Jak toho docílit? Vyžaduje to pouze čas a postupné obnovování citlivosti.
![]() |
Extrémně výhodné podmínky pro práci podvědomí poskytuje například meditující beduín, jehož vědomí je vyprázdněné od jakýchkoli myšlenek a podvědomí má volnou cestu. |
Nejsme kočující beduíni, ale kousek moudra si z tohoto příkladu vzít můžeme. Dopřejme si denně chvíli bez myšlenek (relaxaci) nebo "zaběhlou" činnost, která nevyžaduje přemýšlení (jogging), a nechejme volný kanál pro příjem zpráv z nás. Kromě regenerace sil můžeme dostat tip na řešení problému, se kterým si marně lámeme hlavu. Obě součásti naší mysli budou zkrátka dobře spolupracovat, když jim k tomu dáme příležitost. Pro to nepotřebujeme znát žádné techniky, stačí jen trocha času, volný kanál a "naslouchání".
Efektivita naší vědomé činnosti závisí zejména na míře naší koncentrace, na schopnosti se na danou věc soustředit. Velikost naší koncentrace a tím pravděpodobnost úspěchu v jakémkoliv vědomém počínání je závislá na činitelích, jejichž vzájemný vztah David Gruber popsal ve vzorci:
koncentrace = (/Z+/ + /Z-/) * (N + V)* PP * ZAB
Jeho slovní interpretace zní: Velikost naší koncentrace je dána součinem čtyř činitelů. Prvý činitel je součtem absolutní míry našeho kladného zájmu, nadšení, zápalu, kladné motivace (Z+) a záporného zájmu, zdravého naštvání, hrozby trestu či ostudy (Z-). Druhý činitel je součtem míry našeho návyku (N) dělat danou věc a množství vynaložené vůle (V). Třetí činitel znamená příznivé podmínky, volbu správného místa, času, osoby (PP). Čtvrtý činitel je zabezpečení, tedy příprava, pomůcky (ZAB).
Každý z těchto činitelů je důležitý a jeho absence znamená nulovou koncentraci. Například bude-li nám jedno, jak dopadneme u konkurzu na nějakou zakázku, těžko udržíme pozornost při přípravě podkladů. Stejně těžko se nám bude pracovat na nepohodlné židli, v mrazu nebo když budeme unaveni. Naopak u prvých dvou veličin stačí, pokud je nenulová pouze jedna. Udržet při dané činnosti nás může buď jen nadšení, nebo jen motivující vztek. Jsou-li v naší psychice přítomny oba faktory, tím lépe. Stejně tak je možné do jisté míry vůli nahradit návykem - provádět danou činnost automaticky a naopak, nejsme-li naučení činnost vykonávat, vůlí můžeme nedostatek návyku částečně vyrovnat.
Náš charakter je v podstatě tvořen návyky vycházejícími z našich hodnot - základních, přejatých, modifikovaných. K tomu přistupují návyky získané na základě různých zkušeností a vlivu prostředí, které nás obklopuje.
Návyk je největší
stálá energie
Návyky jsou programy "vyryté" v
našem podvědomí a bez nich není možno si život vůbec
představit. Jsou to návyky, které známe - návyk rozhlédnout
se před vstupem do vozovky, vyčistit si zuby... ale patří sem
i návyky, které si vůbec neuvědomujeme - návyk dýchat,
chodit, spát (že i toto jsou pouhé programy je možné
doložit tím, že změnou návyku, například díky józe,
můžeme změnit kvalitu dýchání, chůze i spánku). Návyk
nevyžaduje příliš energie, protože co děláme, již dobře
známe a děláme to dokonale, ani pozornost našeho vědomí.
Navíc návyk je výkonný. Dovede řídit desítky prvků.
Navykneme-li si něco dělat, naše vědomí nebude zaplněno
pochybnostmi, "neuměním", a proto v tuto chvíli
dobře spolupracuje s podvědomím. Zároveň je zde předpoklad
kvalitní koncentrace, organizmus netápe, což naši činnost
zefektivňuje. Pro náš život v tomto případě plně platí
úsloví: "Není důležité, co se dělá
výjimečně, ale to, co se dělá
pravidelně."
Zlozvyky
Návyky jsou hybnou pákou naší Cesty,
ale zároveň i jejím velikým ohrožením. Podvědomí
nerozezná, zdali je zvyk špatný či dobrý, prostě jej
akceptuje a snaží se jej zachovat. Proto naším úkolem není
jen zavedení nových návyků, ale také zbavení se zlozvyků.
Vrátíme-li se nyní v myšlenkách k závěrům naší
analýzy, uvědomíme si, že většina našich nedostatků je
obvykle reprezentována špatným návykem - zlozvykem. A ty
mají setrvávající energii větší, než si uvědomujeme,
nebo než jsme ochotni připustit. Zlomit hluboce zakořeněné
návykové sklony, jako je váhavost, nedůslednost,
netrpělivost nebo kritičnost, které narušují základní
zásady lidské efektivnosti, vyžaduje více než trochu vůle.
Co z toho pro nás vyplývá? Změna návyků je vlastně základem naší Cesty času a zrání. Své cíle budeme uskutečňovat za vydatné pomoci rozumných myšlenkových, pracovních, komunikačních a obrozujících návyků. Těmi vytlačíme zlozvyky a uvolníme více energie pro přemýšlení, tvořivou práci i odpočinek.
![]() |
Určitý návyk je možné kupodivu vypěstovat i v případě tvořivé práce či obchodního jednání. Zavření dveří do kanceláře, šálek oblíbeného čaje, pohledu firemních činností a protažení v křesle může být navyklým signálem, který podvědomí řekne - budeš přemýšlet a ono se připraví, naladí mozek do správného režimu, připraví aktuální informace, uvolní tělo... |
Nové návyky
Abychom mohli nový návyk zavést,
potřebujeme mít jasno ve čtyřech věcech:
Návyk pak vznikne z vědomě mnohokrát pravidelně opakovaného jednání. Pomalu se stává zvykem, rutinou, my na činnost stále méně myslíme a pomalu ji přenecháváme svému podvědomí, kde se silně zafixuje. Jakmile se nový návyk upevní, začne sám pracovat a bude vyžadovat stále méně energie.
Z hlediska snadnosti zavedení návyků je největší naděje u těch, kdy něco děláme a ne neděláme (je lehčí ráno jednou cvičit, než celý den nekouřit) a snažíme se dodat návykům podobu každodenní činnosti (snadněji si zvykneme každý den procvičovat dvacet minut anglickou konverzaci než třikrát týdně po hodině).
Vzpomeňme si nyní na Princip stálé změny. Buď získáme většinu energie k zavedení návyku jednorázově hlubokým poznáním s posunem hodnot, nebo budeme muset velikou energii dodávat pravidelně do té doby, než bude návyk zažitý (podle biologických hodin asi měsíc). Shrňme si tedy postup, jak při zavedení návyků postupovat:
S novým paradigmatem pohledu na svět přichází i nový pohled na myšlení, který racionální stránku posiluje o prvek intuice a duchovna pravé hemisféry. Naše vnímání se díky tomu promění. Tam, kde byla pro nás důležitá především čísla a fakta, budeme se nyní více řídit pocitem. Jinak řečeno, pravá hemisféra dostává právem opět zelenou. Máme naději na život méně závislý na vnějších podmínkách. To představuje nárůst harmonie, pozitivního a aktivního vztahu ke světu, potlačení neklidu.
Pro oblast sebepoznání je tento trend velikým přínosem, pro oblast komunikace trochu ohrožením. Racionalita levé hemisféry je vlastně naším esperantem, společnou tolerantní řečí. Platformou, na které se můžeme všichni dorozumět, protože pocity, intuice, neurčito - to vše je těžko sdělitelné. Proto hlídejme rovnováhu, nepřevažme se zase do druhého extrému. Posilujme pravou hemisféru, ale nezatracujme levou. Budeme ji při každodenní práci v roli Dospělého hodně potřebovat. Obrázek "Mapa Mysli" ukazuje, že podpora pouze jedné části je zavádějící a naopak spolupráce obou tvoří novou velice výkonnou kvalitu.
Naše podvědomí má rádo stereotyp, věci mající řád, které může zvládat pomocí návyků (programů). Je připraveno i na "mimořádky", k tomu má k dispozici vrstvu vědomí, která má na starosti styk s okolím. To se v nové situaci rozhodne a podvědomí převezme názor vědomí. S trochou nadsázky by se dalo říci, že se na novou situaci vytvoří malinkatý návyk, prográmek (tento den je špatný, tahle žena je příjemná).
A jsme u zdůvodnění důležitosti prvního dojmu. Znáte úsloví "láska na první pohled", "ten člověk mi hned napoprvé nesedl", "den blbec"? Co říkají? Že něco začalo (zajiskřilo se, vzbudil jsem se nevyspalý), utvořil se názor a ten nyní lze jen těžko změnit, protože v našem podvědomí již existuje malý program a jeho přepsání, i když nevyžaduje tak velikou energii jako u běžného návyku, není jednoduché. Každá změna programu vyžaduje energii neúměrně větší než je energie při jeho prvním zapsání.
Pro náš úspěšný den z toho plyne jasný závěr - investovat energii do všech začátků (hezké ráno, příjemný začátek práce i obchodního jednání), protože jinak hrozí, že podvědomí se bude snažit udržet současný stav (otrávené probuzení, hádka s vrátným, nesoulad s obchodním partnerem) a je jasné, že v tuto chvíli je naše spokojenost ohrožena.
Náš mozek je systém a jako takový je tvořen prvky a vazbami. Často se stává, že přemýšlíme o nějaké věci, řešíme zadaný problém a najednou jsme myšlenkami někde úplně jinde. Důvod spočívá v tom, že jsme na nějaké vazbě "uhnuli" stranou, protože nová vazba je silnější (obalená více energií, emocemi) a strhne naši pozornost. Jinak řečeno mozek nepracuje lineárně, nezabývá se různými pohledy na řešenou věc postupně, neobrací se na další věc, když uzavřel předchozí, ale respektuje přirozenou energii vazeb.
To je výborný předpoklad pro tvůrčí práci, kdy potřebujeme nové nápady, invenci a můžeme si pomoci tím, že mysli nabízíme rozmanité podněty k navázání možných asociací (vazeb). Prohlížíme si nabídky konkurence, zapotíme se při běhu, poslechneme si hezkou muziku. Uvolníme tím kanál mezi vědomím a podvědomím, dostaneme se do jiného režimu, než jaký je obvyklý, naše mysl má nové podněty a může pátrat...
Na druhou stranu, jestliže se potřebujeme soustředit na zcela konkrétní činnost, je nutné rušivé podněty co nejvíce omezit. Například nepořádek na pracovním stole, kde leží několik rozdělaných prací (v horším případě odložených), je škodlivý, protože každý pohled na tuto hromadu může v mozku probudit myšlenku, která nesouvisí s naší současnou prací, odvádí pozornost a snižuje koncentraci.
Bez nových nápadů, námětů na řešení a záblesků nových cest je náš život nemyslitelný. A nápady přicházejí, vždyť "každý z nás je denně pět minut géniem". Problém je v tom, že nikdy nevíme, kdy těch pět minut nastane. Respektive víme, že málokdy v okamžiku, kdy jsme na ně zrovna připraveni - za pracovním stolem. Je to logické. Náš mozek se díky své přelétavosti chytá vnějších podnětů a srovnává je se svými zkušenostmi. Náš život podněty hýří, zatímco známý pracovní stůl ne, proto nás napadají reklamní slogany a technická řešení v sauně, divadle, bazénu či dopravním prostředku. Tyto situace známe. Reagujeme na ně stále stejně - tohle si musím zapamatovat. Omyl. Nezapamatujeme. Pět minut našeho génia pomine a s nimi i myšlenka, která nám mohla přinést hezký zážitek nebo příjemné zvýšení bankovního konta.
Existuje jen jedna cesta, jak si své nápady uchránit - okamžitě si je poznamenat. Na papír, při řízení auta do diktafonu, prostě někam, odkud jsme zvyklí je přepisovat na vyhrazená místa. Zaznamenávání nápadů je vlastně také návykem. Bojovat zde musíme nejen s pohodlností (stále mít po ruce papír a tužku), ale také se směšností (není jednoduché se zastavit v ruchu Václavského náměstí či vyběhnout ze sauny a psát či mluvit do diktafonu). Chcete-li se vyhnout podobným zkušenostem, můžete se naučit používat pro tyto potřeby tzv. "asociační listinu" (8.část, kapitola Vybrané techniky duševní práce).
Čili ještě jednou, nápady obvykle přicházejí, není-li vědomí přeplněno činnostmi a může přijímat signály podvědomí - například před usnutím, ve spánku, po probuzení, při relaxaci, odpočinku nebo v čase vyhrazeném na přemýšlení. Další podmínku představuje dostatek rozmanitých a vhodných podnětů, kterými se může naše podvědomí inspirovat. Důležité je nápad, který přijde, okamžitě zaznamenat.
Denně vyřizujeme desítky záležitostí a pochopitelně se snažíme danou činností zabývat jen jednou. To je chvályhodné u běžných záležitostí. Ale všude tam, kde voláme na pomoc myšlení (koncepce, strategie, nový nápad), je vhodný jiný postup. Učinit vhled do situace, napsat si přehledně pár poznámek, které nás v tuto chvíli napadnou, a pak na vše klidně zapomenout (s poznámkou v diáři, že se máme k věci vrátit). Jedině odložením můžeme totiž využít sílu našeho podvědomí. Jestliže je věc nevyřešená a podvědomí je na ni průběžně upozorňováno, bude po svých cestičkách na problému pracovat a dá nám vědět. Ve formě nápadu a v nejnevhodnější chvíli, jak víme z části o nápadech, ale my už budeme vědět, jak se v tom případě zachovat.
Podvědomí má ohromnou kapacitu, dokáže řídit mnoho rutinních činností, ale pro informace, které k němu přicházejí zvenku, nemá rozhodovací mechanizmus, plně se spoléhá na kontrolu vědomí. Jinak řečeno, podvědomí neumí zvažovat pro a proti. To může znamenat jak šanci, tak i hrozbu pro mnohé z nás. Minulá léta nás naučila opatrnému a spíše negativnímu vyjadřování (jen aby si někdo nemyslel, že se nám daří a "neosolil" nás). A špatné důsledky jsou nasnadě. Protože, řečeno slovy bible, psychologů i klasiků moderního managementu: "Dle tvé víry se ti staň - čemu budeš věřit, tak to bude."
Říkejte si, že je toho na vás moc a jistě přikvačí žaludeční vředy. Stěžujte si neustále na své spolupracovníky a vaše vzájemné vztahy se ještě zhorší. Stane-li se negativizmus návykem (a pro mnohé z nás je - byť třeba ve formě rčení "není to špatné" místo pravdivějšího a zdravějšího "je to dobré") a podvědomí ho takto přijme, plně se uplatní pravidlo "dle tvé víry se ti staň". Každé "ne", každá pochybnost se nám vymstí. Jsou nám k smíchu Američané svojí rozmáchlou spokojeností - výborné, super, grandiózní? Asi jsou, ale účel je jasný. Podvědomí začne ihned uskutečňovat každý přijatý podnět. Negativní myšlenky proto přinášejí neúspěch, zklamání a neštěstí, dobré přitahují naději a úspěch.
Čtete správně. Pozitivní myšlenky nejsou přínosné pouze pro naši náladu, ale i z hlediska trendu, jakým se věci i mimo nás budou ubírat. Jakoukoli myšlenku, přesvědčení, mínění, teorii či dogma odevzdáme do podvědomí, uskuteční se ve formě určité okolnosti, stavu či události v našem životě. Tato pro mnohé z nás nepochopitelná teorie je velice silnou zbraní. Pomocí ní můžeme na stejnou skutečnost pohlédnout jinak, než tomu bylo doposud, můžeme si představit budoucí situaci s tím, že takto se stane, můžeme po troškách, pomocí pozitivních formulek, napomáhat skutečnému dění.
Pravidlo "Chcete-li dosáhnout jakéhokoli cíle, musíte jej jasně a často vidět (slyšet, cítit, prožívat)" bychom měli mít vyryto zlatými písmeny na svých diářích - abychom je jasně a často viděli. Působí zde vlastně souhrn předcházejících poznatků. Abychom našeho cíle dosáhli, musíme mít v cestě k jeho dosažení jasno a musíme tuto cestu často vidět, představovat si ji. Proč? Nejméně ze dvou důvodů, manažerského i duchovního:
Své myšlenky můžeme stručně a jasně zachytit například pomocí Myšlenkových map, které díky barvám a kresbám mohou pracovat i s emocemi (obraz toho řekne více než tisíc slov). Pokud je vyvěsíme v místech, kde se často vyskytujeme, určitě se to vyplatí. Oprašme zase nástěnky a připevněme na ně své projekty, budou hned o mnoho blíž.
Již jsme si řekli, že hlubší vrstvy mysli mají konzervativní charakter. Změny akceptují, ale příliš je nemilují, protože znamenají porušení zaběhlých rutin. Proto je naše vědomí vybaveno signálním zařízením, které citlivě reaguje na intenzitu podnětů. Jdou-li proti našemu názoru (mentálním programům v podvědomí) a překročí-li prahovou intenzitu, okamžitě se budí protitlak stejné intenzity. To platí nejen pro podněty vnější, ale také pro tlaky, které na sebe vyvíjíme sami.
![]() |
Začíná klasická
rodinná diskuse: "Jsi bordelář".
Toto je veliký tlak, protože
já nepořádník přece nejsem
a jestli, tak jen někdy. Někde
se ve mně bere energie
(už víme, kde) a odpovídám již zvýšeným
hlasem: "To není pravda, a vůbec,
podívej se na sebe..." Návrh: Vybavte si činnost, kterou děláte neradi. Říkejte si: "Musím udělat ..." A teď to zkuste jinak: "Chci udělat..." A teď do třetice. Nejdříve najděte nějaké racionální argumenty o vhodnosti vykonání činnosti a pak si zopakujte "Chci udělat..." Cítíte ten rozdíl? |
Tato zákonitost platí obecně, tlačíme-li na sebe nebo na vědomí někoho jiného. Doporučení je jednoduché - netlačit. Vždycky se najde forma, která sleduje tendenci mysli (důležitost naslouchání sobě i ostatním) a je vhodnější (mimochodem i slušnější) použít ji.
![]() |
Váš syn se chystá k důležité zkoušce. Jeho dech se zrychluje, možná ho pobolívá břicho a má pocit, že se mu z hlavy vykouřilo vše, co se se naučil. Zkoušíte ho uklidnit slovy: "Vždyť o nic nejde, to zvládneš, zvládli to i jiní," a stav se nelepší. Nelepší se proto, že synova mysl je v tuto chvíli naplněna opačným názorem a tato slova jsou silným tlakem. Rodí se proto protitlak posilující původní tendenci nervozity. Zaposlouchejte se proto do skutečných pocitů syna, podívejte se na význam události jeho očima. Tak budete moci jeho nervozitu pochopit. Potom mohou následovat slova typu: "To je přirozené, že jsi nervózní, vždyť toto se neděje každý den." A můžete dokonce zatlačit opačným směrem: "To mě se občas stává, že se mi chce zvracet, možná že to cítíš také, ne? Nebolí tě zde nebo zde?". Postupujeme sice v souladu s původní myšlenkou, ale tlačíme a vzniká protitlak. "Ne nebolí, tak hrozné to zase není!" Tělo obvykle podporuje slova a nervozita už skutečně taková není. |
Tento odstavec je opět jakýmsi shrnutím předchozích poznatků. Odůvodňovali jsme si důležitost "dobré mysli" a posléze mluvili o tlaku na naše vědomí. Díky neznalosti těchto zásad někdy dochází k paradoxní situaci, kdy pozitivní myšlení situaci zhoršuje.
![]() |
Jsme "mimo", nemůžeme se soustředit na práci, nestíháme věci podstatné a rozhodneme se s tím něco dělat. Začneme pozitivně myslet a opakujeme si podle různých doporučení: "Všechno je v pořádku, klid a uvolnění se šíří mým tělem." Ale ouha, ono to funguje přesně opačně. Důvod je jasný. Vědomí ví, že je tomu jinak a vroucná slova v tuto chvíli chápe jako veliký tlak a brání se jim, nepropustí je do podvědomí, kde by mohla pomoci |
.Indické moudro, které říká: "Věř, ale svého velblouda si přivaž," vystihuje přesně situaci. Víra je krásná věc, ale je nutné ji podpořit konkrétními činy.
![]() |
Budeme-li se chtít zbavit přebytečných kil a začneme s rozumnými opatřeními, pak je na místě si nechat chvíli na myšlenky: "Můj stav se zlepšuje, tělo i já jsme šťastnější, začíná se mi dařit." Vědomí tato slova nepovažuje za tlak, protože my skutečně pro svá slova něco děláme, a tak efektivně znásobujeme energii, která pracuje pro náš cíl. |
Zastavme se ještě u jedné podstatné věci. V životě najdeme mnoho situací, kdy náš rozum říká "A", zatímco naši náladu něco hrne do stavu "B", a nepomáhá ani dobrá myšlenka, převyprávění, které "netlačí" na naše vědomí, ani "přehození" koncentrace na něco jiného. To jsou dobré a osvědčené způsoby, jak si pomoci, v případě, že síla produkující špatné myšlenky je malá a známe její původ.
![]() |
Dopustili jsme se v práci omylu, udělali jsme chybu, kterou objevil náš nadřízený, a jsme na koberečku. Šéf sice spravedlivě kritizuje, ale zároveň je sarkastický, zvyšuje hlas a my cítíme, že nás pomalu ovládají emoce, že brzy vybuchneme. Zde je situace přehledná a máme několik možností, jak se zachovat (komunikační dovednosti, neulpívání, koncentrace...), a jsme-li dostatečně zralí, pravděpodobně ke konfliktu nedojde a s energií (emocemi), které v nás zůstanou, si osvědčeným způsobem poradíme (8.část, kapitola Psychohygiena...). |
Velkým problémem však je, když se vynoří problémy z hloubi našeho nevědomí. Jak k tomu dochází? Během našeho života (a možná i před tím) na nás dopadají různé rány. Fyzické se zahojí a psychické zůstanou. Pomalu na ně jakoby zapomínáme a zatlačujeme zranění hlouběji a hlouběji (zneužití, konflikty, rozvod, ztráty blízkých...). V běžných situacích se již neobjevují a neobtěžují. Pak se ale může stát, že prožíváme situaci, která se nějak podobá té, jež nás v minulosti citelně zasáhla, a protože není "integrovaná", je stále ještě obalená množstvím energie. Na základě podobnosti se automaticky vybaví v našem vědomí. Lépe řečeno její energie. My si nemusíme vůbec uvědomovat, o co v tuto chvíli jde, jen víme, že je nám zle, že se bojíme...
Co s tím? Všechny předindustriální kultury znaly techniky, jak s těmito problémy pracovat na úrovni nevědomí. Podstata byla jednoduchá. Ve změněném stavu vědomí (tranzu) se tyto problémy mohly opětovně vynořit a v chráněném prostředí s pomocí šamana, terapeuta či skupiny znovu "prožít". Tím ztratily svou energii a v člověku zůstaly již jako pouhé vzpomínky. Toto samočistění mělo mnoho dalších kladů - bylo přesně takové, jaké bylo třeba, protože si ho "dávkovalo" samo tělo, které o sobě ví nejvíce (tedy ne doktor nebo léčitel, který zákonitě musí po svém interpretovat příznaky, aby mohl zasáhnout). Dále tato setkání s hlubšími vrstvami vědomí tím, že pomáhala integrovat zážitky, integrovala člověka jako takového a uvolňovala v něm přirozenou duchovní dimenzi, blízkost základním hodnotám, pravdám.
To bylo a již není. Netančíme v tranzu okolo ohně, nemáme svého šamana ani guru. Určitou podobu těchto mystických technik obsahuje náboženství, jenže do něj se nepříjemným způsobem vtěsnala i nebezpečná politika. Co si počít?
![]() |
Je nesmírně povzbuzující být v kostele blízko své víry a navíc ve skupině těch, kteří stejně smýšlejí. Léčivě působí nejen zpěv (vibrace), světlo (různá vlnová délka dopadajícího záření díky barevným sklům v oknech), energie nahromaděná v tomto prostoru, ale i slova, která se dotýkají hlubokých vrstev člověka. Toto čisté je přirozené. Horší je, když se z kazatelny ozvou politicky zbarvené věty: "Tamti jsou zaprodanci ďábla!" |
Je možné účinně kombinovat dva způsoby. První je ten, o který právě usilujeme. Nalezení Cesty, která odpovídá našemu charakteru, a směřování života tímto směrem. Víme, že jasné vidění Cesty a směřování k ní samo o sobě posiluje integritu člověka a tato síla se časem promítne i v hlubokých vrstvách nevědomí. Druhý způsob je hledání a opatrné vyzkoušení různých duchovních cest, které se změněným stavem vědomí pracují (víra, relaxace, dynamické meditace, holotropní dýchání...).
Myslím, že jsme naplnili účel této pasáže - zopakovat si základní vlastnosti naší mysli. Některé myšlenky budou ještě podrobněji rozvedeny v následujícím textu. Další náměty ke kultivaci mysli najdete v doporučené literatuře. Existuje mnoho speciálních technik, které uvedené vlastnosti vědomí a podvědomí využívají a mohou na naší Cestě pomoci. Jmenujme alespoň sugestopedii, Silvovu metodu, hypnózu, subliminální techniky... Jde o "nástavby", které využívají přirozené vlastnosti naší mysli, vyžadují však speciální výuku a pomůcky pro jejich využívání.
Shrnutí
Návrh
Ověřte si v praxi tvrzení, která jsou v této kapitole uvedena. Hledejte ve své minulosti situace, které by je potvrzovaly nebo vyvracely. Vyzkoušejte si je v praxi. Poznávejte se.
Hledíme k
minulosti svého národa, abychom se z ní poučili o
cestě, která vede do budoucnosti. J.A. Komenský |
S tématem kapitoly o určení STAVu úzce souvisí Princip ohlédnutí. Vystihuje pravdu, kterou často opomíjíme: "Na mnohé otázky budoucnosti nalezneme odpovědi v minulosti." Navazuje na Princip stálé změny, kdy pomocí souvislostí s minulými zkušenostmi odhadujeme průběh očekávaných změn.
Naše životní tempo se za minulé roky zase o něco zvýšilo a my zpravidla nestíháme stále víc věcí. Díváme se jen dopředu a chceme zázračné léky na své bolesti a problémy. Zapomínáme na nejrozumnějšího rádce, který je vždy po ruce - svůj prožitý život. Nepoučujeme se z omylů a stále je opakujeme, zapomínáme na krásné zážitky, které by nám opakovaně mohly přinést mnoho dobré energie. Princip ohlédnutí je jednoduchý. Zastavit se a ohlédnout, protože našimi nejlepšími rádci jsou naše zkušenosti, minulá rozhodnutí, pocity. Dokážeme-li se na ně podívat věcně, naučíme se vyhýbat iluzím, budeme snadněji předcházet problémům a dokážeme uzavírat epizody našeho života, čistit naši mysl. Je lhostejné, jestli budeme hovořit o ohlédnutí, zpětné vazbě nebo reflexi. Důležité je začít se ohlížet a pozorovat.
Přirozené je ohlédnout se a hodnotit vždy, když něco končí. Den, konkrétní činnost, jednání, cokoli. Alespoň na okamžik se zastavit a prožitou chvíli života uzavřít. Stejně logické je pátrání v minulosti při přemýšlení. Vzpomínáme, jak to tehdy bylo, co probíhalo, co se povedlo a co ne. A nakonec, ohlédnutí je možné i v tomto okamžiku, na to, co se právě teď děje. Aktuální stav našeho těla, signály, které vysílá, jsou dobrými ukazateli pro další směr jednání.
Ohlížíme se po věcech měřitelných i po pocitových "signálech". Vše je důležité. Slova, sdělené pocity i emoce, které cítíme.
Pracujeme pravou i levou hemisférou. Levá se zabývá výsledky, pravá spíše okolnostmi. Posloucháme srdce i mozek a přemýšlíme o správném zhodnocení příčin úspěchů a nezdarů, snažíme se proniknout pod povrch konfliktů, najít jiné vysvětlení, než to které je produktem našich programů. Ptáme se:
Co se právě teď ve mně děje a proč?
O názor můžeme samozřejmě požádat i ostatní, protože je pro nás také důležitým prostředkem sebepoznání. I když trochu riskantním. Nezapomeňme, ohlédnutí není diskuse, ale příjem názoru. Sami a v klidu si jej později můžete přebrat a promýšlet v kontextu s různými otázkami:
Je dobré zavést si zvyk psát si krátké poznámky ze svých ohlédnutí každý den (ne těsně před spaním). Odpovědi na otázky, svoje pocity, silné zážitky, sny, vzpomínky z minulosti. Časem budeme moci vysledovat určité zákonitosti, poučit se z nich a přijmout nová opatření. Papír má tu výhodu, že nezapomíná, snese vše a je ochoten přijmout i energii. Co napíšeme, jako bychom uzavřeli, odpustili sobě i ostatním a čistší šli dál. Psaním si cvičíme také okamžitou citlivost - signály na to, co se v nás děje právě teď.
Shrnutí
Princip ohlédnutí říká - naučte se pravidelně pozorovat, hodnotit a poučit se z toho, co již proběhlo.
Návrh
Projděte si dnešní den zpět od této chvíle až po probuzení a uvědomte si, jak na vás zapůsobily jednotlivé situace. Sledujte, jak se cítíte. Pak můžete okruh ohlédnutí rozšířit na nějaký probíhající projekt či zážitek. Sledujte, co nového vám toto přemýšlení přináší.