COMPUTERWORLD
Specializovaný týdeník o výpočetní technice
o Internetu
(CW 48/96)

WWW servery, aneb jak na ně...

Tomáš Urbánek

Vážení čtenáři, ve volném seriálu o WWW serverech, který se bude objevovat přibližně v každém druhém vydání Computerworldu, najdete řadu článků týkajících se vašeho připojení na Internet a věcí s tím souvisejících.

WWW servery jsou dnes ostře sledovanou záležitostí. Pro jejich volbu platí jiná pravidla než pro osobní počítače. A to nejenom pro hardware. Nejdůležitější je správný výběr operačního systému.

V dnešní době, kdy marketingové strategie Microsoftu prosazují mezi běžnými uživateli takové věci, jako Windows 95, Windows NT a jejich přerostlé aplikace, jsou ostatní operační systémy trochu ve stínu. To ale neznamená, že lidé, kteří provozují opravdové servery, se budou najednou orientovat na Microsoft a jejich Windows NT.

Samozřejmě, pokud je již máte, používáte je a chcete si zřídit malý WWW server, varianta s Windows NT je jistě opodstatněná. Jestliže to však s Internetem myslíte vážně, máte v podstatě jedinou možnost, jak se přenést přes všechny nedostatky výše uvedených systémů. A tou je Unix, včetně všech jeho modifikací pro různé platformy [www.unix.org].

Tento systém je prověřen mnoha lety vývoje a používání. Je od svých prvopočátků stavěn jako síťový operační systém. Stojí plně na TCP/IP, což je protokol používaný celým Internetem. Hlavně vám však nabízí naprostou kontrolu nad vším, co se v něm děje, a to na značnou vzdálenost. S Unixem si můžete dělat co chcete -- z jakéhokoli místa na světě, pokud tam je zaveden alespoň telefon a vy máte u sebe svého Psiona s modemem.

Někdo může prohlásit, že Unix je příliš složitý. Není! Nabízí vám možnost nakonfigurovat vše dle svého přání. Tomu se neříká složitost, ale flexibilita. Tu vám Windows NT v takovém rozsahu ještě dlouho nenabídnou. Dalším podstatným rozdílem mezi Windows NT a Unixem je jeho nižší náročnost na hardware. Tato skutečnost se vám projeví v mnohem rychlejších odezvách při požadavcích na váš server -- i na méně výkonném počítači.

Jeden příklad za všechny: mám kamaráda, který si vzhledem k obchodním vztahům s Microsoftem musel nainstalovat Windows NT server, včetně všeho MS WWW softwaru, na svého dvouprocesorového Della. To celé však musí jistit další 486 s Linuxem, protože mu to pořád padá. Mimochodem, ta 486 má skoro stejnou odezvu jako ten Dell...

Už slyším všechny odpůrce Unixu, jak si stěžují a všem se snaží dokázat, že to co říkám, není pravda. Ruku na srdce, kolik středních a velkých WWW serverů běží na Windows NT? Nechme už ale věčného souboje Gates kontra ostatní.

Každý si jistě vybere dle svých schopností a možností. Pojďme se však pustit do zajímavějších věcí. V tomto malém seriálu se budeme věnovat instalaci WWW serveru od A do Z.

Nejdříve začneme tím nejnepříjemnějším, alespoň pro mne. Tím jsou všechny administrativní záležitosti kolem instalace a přidělování všech kabelů, čísel a jmen, které potřebujete pro běh vašeho serveru. Není to snadná anabáze, zejména pro toho, kdo ji podstupuje poprvé, nebo nemá přátele u některého providera.

Nejdříve zvažte předpokládanou četnost přístupů na váš server. Pokud chcete zřídit pouze informační server vaší firmy a nejste zrovna CNN, dá se předpokládat, že vám bude stačit nějaké PC s Linuxem. Měla by to být alespoň 486/DX66 s 16MB RAM. Pokud nedisponujete neomezenými finančními prostředky, mohla by vám prozatím stačit 28,8 kbit pevná linka. Takto rychlé připojení je pro menší server dostačující a zároveň si nemusíte pořizovat synchronní sériovou kartu. Jak je tomu pro rychlosti od 64 kbit/s výše.

Problém synchronní karty se dá obejít koupí routeru, avšak toto řešení vás přivede z deště pod okap. Je také drahé. Situace se podstatně mění, pokud chcete zároveň připojit třeba i malou LAN. V takovém případě neuvažujte o rychlosti nižší než 64 kbit/s.

Divili byste se, co vám pár brouzdačů na vaší LAN provede s kapacitou linky. Nikdy vám nebude stačit. Problém lze částečně obejít instalací proxy serveru s diskovou cache pamětí. Potíže s malou kapacitou linky vám to ale zcela nevyřeší. Pokud předpokládáte vysokou návštěvnost svého serveru, pořiďte si stroj s risc procesorem. Lze jen doporučit některé ze serverů od firmy SUN. Ne náhodou je 30 % všech serverů na Internetu od této firmy.

A linka? Zase ne méně než 64 kbit/s. Více někdy znamená méně, v tomto případě problémů. Ještě než připojíte svůj modem, musíte se obrátit na některého providera, který vám zajistí připojení k Internetu. Má to však háček. Pokud mohu doporučit, podotýkám, že je to má osobní zkušenost, připojujte se pouze přes primární providery a je-li to možné, potom využijte služeb těch největších.

Ne, že bych je měl nějak v lásce, ale dá se předpokládat rychlejší nárůst přenosových rychlostí. A doufejme i větší možnosti při poskytování nadstandartních služeb. Další důležitou podmínkou je přenosová rychlost v rámci České republiky. Co vám bude platné, když přenosová rychlost do USA bude děsivá, když se na váš server nedostane skoro nikdo od nás.

To je v současné době třeba případ Telecomu. Ale musíme doufat. Peering je již dohodnut, teď zbývá pouze realizace. Pro ty, kteří nevědí co je to peering: vzájemné propojení lokálních providerů ke zkrácení přenosových cest. To znamená, že paket musí urazit menší vzdálenost, aby se dostal ze svého zdroje ke svému cíli.

To však platí pouze pro pakety pocházející z České republiky a do České republiky také směřující. Jinak by byla celá záležitost dost nevýhodná pro rychlejší providery. Ostatní by využívali jejich přenosových tras do zahraničí. Až budete volat svému providerovi, měli byste mít rozmyšleno, kolik počítačů chcete v průběhu několika následujících let připojit.

Spektrum IP adres není nekonečné, a proto je vhodné s nimi šetřit. Jestliže hodláte připojit pouze jeden server, stačí vám jediná IP adresa. Pokud předpokládáte více serverů, chtějte více adres. Dnes ještě máte u většiny providerů šanci získat celý C adresový prostor (ve výjimečných případech i několik). To obnáší 255 adres. Ani jediná adresa ale zvlášť nevadí, přes ni můžete přeroutrovat síť třeba i s třiceti počítači a uživatele to v podstatě nijak neomezí.

Dokonce tím získáte vyšší bezpečnost. Nad vším, co půjde ven či dovnitř, bude mít kontrolu váš server. A vše můžete povolit či zakázat.

Dosáhnout přidělení IP adresy znamená jednu žádost. Další žádost, kterou musíte vyplnit, je registrace domény. Doména může být libovolná, jediné o co jde je, aby už nebyla zaregistrovaná. Seznam registrovaných domén získáte například na www.cesnet.cz/cz/sites.html.

Ještě musíte zajistit fyzické připojení k vašemu providerovi. Obnáší to žádost u Telecomu o pevnou linku. Mimochodem, není to nijak drahé, podstatně vyšší však budou poplatky providerovi. Dá se říci, že tuto administrativu ve s polupráci s vaším providerem na několikátý pokus zvládnete. Dnes již většinu úkonů obvykle zajišťuje provider, na vás je pouze vyplnění základních formulářů a podpis. Později pochopitelně přijde řada i na placení.

Pokud se zřízením serveru spěcháte, kontaktujte providera co nejdříve. Instalace pevné linky trvá ve většině případů asi tři měsíce. Někteří provideři vám jsou schopni na tuto dobu nabídnout alespoň dial-up s pevným IP a když nic jiného, můžete na tom svůj server přinejmenším rozběhnout.

Příště si blíže povíme o Unixu na Internetu, konfiguraci DNS (domain name server), včetně konfigurace virtuálních serverů. Později o instalaci WWW serveru, CGI a mnohém dalším.


| <<< | CW o Internetu | COMPUTERWORLD | IDG CZ homepage |