Psychologové tvrdí, že hlavními důvody, které přitahují návštěvníky dnešních filmových megahitů typu "Skály", "Mission: Impossible" či "Dne nezávislosti" jsou nepřiznaná fascinace masového diváka strachem z předpokládaného šokujícího zážitku, jakož i eskalace zájmu o výjimečnost slavných hvězd. Potvrdil to ostatně i známý komik Eddie Murphy, když popsal své dojmy z každého filmu s Arnoldem Schwarzenegerem: "Celá ta hromada šrotu umí kupodivu špatně, ale přece jen chodit a mluvit." Dále ho na Arniem zajímá problém "vyvolává-li onu známou představu obrovitosti skutečně tak velký Mistrův vzrůst, anebo jenom příliš malá hlava."
Ale vážně: z uvedeného lze usuzovat, že každý takový nákladný a vzrušující trhák může přinést nejenom zisk, ale i finanční ztrátu producentům a vyčerpání publiku; a tak nastává po pozdním létě a časném podzimu, plných výše zmíněných, konta i nervy drásajících nových projektů, zaplaťpámbu, období uklidnění. Následující článek je tak ve znamení komediálního žánru a představuje jakýsi oddechový čas před dalším stejně očekávaným náporem silných emocí, doprovázejících už předvánoční a novoroční program českých kin.
Ze současných premiér si návštěvu určitě zaslouží sci-fi komedie Harolda Ramise JAKO VEJCE VEJCI (Multiplicity, 1996), nevšední historka s Michaelem Keatonem (Batman, psychopat ze San Francisca) a Andie McDowellovou (Zelená karta, Na Hromnice o den více) v hlavních rolích. Ústřední nositel děje, uštvaný stavbyvedoucí, který pro jedno nestíhá druhé a nemá čas ani na práci, ani na rodinu, je obecně známý typ. Méně obvyklý je ovšem způsob, jakým svou svízelnou situaci řeší: co objekt vědeckého experimentu s klonováním lidí si nechá vytvořit dvojníka. Záhy však zjistí, že má-li stačit na vše, co si předsevzal, potřebuje ještě druhého ...a když si k tomu obě jeho kopie, zapřažené teď stejně jako dříve jejich originál, dají pro svoje pohodlí vyrobit třetí, vymkne se samozřejmě celá záležitost všem z rukou. Vynikající Keaton odstiňující přesvědčivě postavy podobné si opravdu jako vejce vejci, ale mající zcela odlišné charaktery, komické i napínavé gradování záměn, technicky bezchybné triky, svižný spád a v neposlední řadě vkusný a decentní humor (dokonce i ve scéně, kdy má hrdinova manželka v ložnici všechny dvojníky najednou) zaručují inteligentní zábavu divákům jakéhokoliv věku.
Bláznivá komedie ZAMILOVANÝ PROFESOR (The Nutty Professor, 1996) režiséra Toma Shadyaca zase dokazuje, že se skromnějším rozpočtem je možné natočit i dobrou zábavu, vpravdě lidovou. Groteskně nadsazená variace na motivy doktora Jekylla pana Hyda je ovšem zcela ve znamení osobnosti již vzpomenutého Eddie Murphyho (Policajt v Beverly Hills, Dokonalý gentleman); proti čtyřjedinému Keatonovi v Ramisově filmu hraje Murphy v Shadyacově hned sedm postav. Tou stěžejní je dvousetkilový neohrabaný universitní pedagog, který se chce líbit nové kolegyni, požije proto osobně připravený roztok, vyzkoušený zatím jen na pokusných morčatech, a změní se ve štíhlého elegantního muže. Lektvar ale účinkuje (jak v komedii jinak!) jen dočasně, zmatený vědec střídavě tloustne a hubne a vyvolává tím situace až bizarní (zvláště ve scéně protagonistova vystoupení na plesu). Poněkud živočišný humor, vycházející z tradic kabaretních monologů, nazývaných v amerických show "stand-up", může někomu připadat značně pokleslý; předměstská pivnice ale také nesplňuje nároky kladené na restauraci hotelu Sheraton, a přece dokáže uspokojit mnohem víc hostů. A protože komika Eddie Murphyho odpovídá tentokrát spíše tomu předměstí, zatímco profesionalita trikařů dosahuje výšin spíše sheratonských, je zřejmě divácký úspěch zaručen.
Děj romantické komedie ZELENÝ SVĚT (Tin Cup, 1996), režírované Ronem Sheltonem, se zdá ve srovnání s předchozími tituly mnohem realističtější, ale je to opravdu jenom zdání. Příběh profesionálního hráče golfu, kterému jeho povaha znemožňuje, aby beze zbytku zúročil svůj talent, a prohraná sázka nedává jinou možnost, než dělat nosiče holí svému sokovi ve hře i v lásce, se totiž ve chvíli, kdy se hrdina rozhodne dokázat milované krásce, že je pro ni schopen vyhrát i prestižní turnaj US Open, stává sportovní obměnou hollywoodských společenských pohádek. A protože tím profesionálem je Kevin Costner (Osobní strážce, Waytt Earp), sokem Don Johnson (Ďáblův advokát, Včera narození) a žena, o niž jde, Rene Russová (S nasazením života, Smrtící epidemie), není třeba dodávat, že je to obměna zdařilá. Stále ještě trochu výlučné prostředí rozlehlého golfového trávníku a vzdálených jamek, přinášející do humorné love story patřičné napětí odvěkého soupeření dvou mužů o vítěznou trofej i ruku vyvolené (nejsilněji ve scénách závěrečného turnaje), je neklamným znakem dramatického útvaru, kterému Angličané říkají "a women play". Dámské části publika by jinde než v Čechách určitě poskytovali majitelé kin při hromadných návštěvách podstatnou slevu.
Z filmů, které premiéra teprve čeká, se shodou okolností nabízí jako nejzajímavější opět titul stejného žánru, lyrická komedie Francise Forda Coppooly JACK (Jack, 1996), ve které se fantazijní nadsázkou rovněž zrovna nešetří. Vskutku neobvyklou historií dítěte, které hned od předčasného narození stárne čtyřikrát rychleji než jeho vrstevníci, nepoužili tentokrát autoři k bezvýchodnému rozhrání osudu lidské anomálie, jak by se nabízelo, ale s vynikající pomocí hlavního představitele Robina Williamse (Táta v sukních, Jumanji) ji naopak proměnili v optimistický, jímavě humorný obraz jistoty přátelství v nejistém životě. Desetiletý chlapec s fyziognomií čtyřicátníka, skrývající před okolím, má ve svém pokoji vše, co si může přát, hračky, knihy, milující matku, starostlivého otce i soukromého učitele. Teprve v den, kdy se poprvé dostane do školní třídy mezi děti, jejichž duši má ve svém dospělém těle, si však plně uvědomí, jak osamělý dosud byl. Jeho dojemné objevování světa, komické zneužívání staršího vzhledu (především ve scéně, v níž předstírá, že je ředitelem školy) a postupné nacházení vztahu k žákovské partě tvoří páteř filmu, který není velký svými náklady, výpravou ba ani technickými kouzly, svým záběrem i zpracováním ale dosahuje velikosti, o níž se většině oslavovaných megahitů může jen nechat zdát.
... filmaři ...
Z osobností, které se objevují v titulcích dnešního výběru z filmů, se k dalším, podrobnějším řádkům přímo nabízejí hned dvě: herec Eddie Murphy a režisér Francis Ford Coppola.
"Nejhezčí černý kluk na západ od Afriky," jak sám sebe Eddie Murphy nazval, spatřil světlo světa 3. dubna 1961 v newyorském Brooklynu, kde se také už v necelých patnácti letech začal živit v nočních klubech jako excentrický bavič. Agresivní humor, hbitý jazyk a verbální fantazie, kterou jeden z jeho chlapeckých kamarádů definoval větou, "Eddie vždycky žvanil, co mu slina na jazyk přinesla, až nakonec sám nevěděl, co je pravda a co výmysl...", z něho záhy udělaly oblíbeného představitele tzv. stand-up komiky i v televizi. A otevřenost, s jakou se vyslovoval k sexu a jiným lidským intimitám, patrná dnes už jenom ze střihového snímku s příznačným názvem "Sprosťák Eddie" (Eddie Murphy Raw, 1987), ho ve dvaceti učinila známým po celých Spojených státech. Mezinárodní ohlas mu ovšem přinesl až film a postava upovídaného strážce zákona Axela Foleye z krimikomedie "Policajt v Beverly Hills" (Beverly Hills Cop, 1984). Ta ho zařadila mezi hollywoodské hvězdy první velikosti. I další z Murphyho počátečních titulů, od prvotiny "48 hodin" (48 HRS, 1982) přes "Záměnu" (Trading Places, 1983) a "Zlaté dítě" (The Golden Child, 1986) až po "Cestu do Ameriky" (Come to America, 1988) a "Noci v Harlemu" (Harlem Nights, 1989), se však staly diváckými hity a především zásluhou hlavního představitele vynesly producentům zisk 51 milionů dolarů za film. V devadesátých letech jeho popularita značně poklesla, ale Big Eddie si žádný ústup ze slávy nepřipouští. "Ještě stále se divím, jaký mám talent a jak dobře vypadám," říká rádoby skromně a jediná věc, jež mu prý dělá starosti, je pouhých 9 milionů dolarů, které dostává za hlavní roli, protože když odečte daně, kartářku a těch pár kapek benzinu do Rolls-Royce , "má se co ohánět, aby vyšel."
Už jméno Francise Forda Coppoly jakoby naznačovalo dvě tváře osobnosti, nesoucí v sobě italskou patriarchálnost i americké hazardérství. Kdysi novináři napsali, že "Coppola chce z každého zbytečného člena své rodiny udělat toho nejpotřebnějšího zbytečného člena hollywoodské komunity", a nemysleli to žertem. Jako správný "paddrino di famiglia" se velký F.F. skutečně postaral, aby se z jeho sestry Tally a synovce Nika staly dnes slavné hvězdy Talia Shireová a Nicolas Cage, svému otci Carminemu dal složit hudbu k řadě svých filmů, dceru Sophii už také přivedl před kameru a pro "zbytek příbuzenstva" zatím vždy dokázal najít uplatnění v natáčecím štábu. A když později parafrázovali tu větu v tisku tak, že "Coppola musí z každého svého malého filmu udělat ten největší malý film v historii kinematografie", trefili se opět do černého. Režisérův maximalismus je vyhlášený a jeho pohrdání rozpočtem ve snaze vyjádřit co nejpřesněji svůj záměr, vyvrcholilo při tříleté práci na válečném dramatu "Apokalypsa" (Apocalypse Now, 1979) kdy přivedl poprvé, ne však naposled, vlastní výrobní společnost Zoetrope na sám okraj úpadku. Tyto spíše mediální znaky Coppolova charakteru v poslední době spíše překrývají skutečnost, že tento absolvent Kalifornské university (UCLA) a bohem nadaný filmař, držitel dvou Oscarů za scénář, jednoho za režii a dalšího za produkci, vytvořil taková díla jako muzikál "Divotvorný hrnec" (Finian's Rainbow, 1968), mafiánskou ságu "Kmotr I -- III" (The Godfather I -III, 1972, 1974, 1990), kriminální drama "Rozhovor" (The Conversation, 1974), gangsterské retro "Cotton Club" (The Cotton Club, 1984), komedie "Peggy Sue se vdává" (Peggy Sue Got Married, 1986) nebo horror "Dracula" (Bram Stoker 's Dracula, 1992) .A vytvořil je, podle vlastních slov, "jednou z pozice milionáře, podruhé bankrotáře, ale vždy jak nejlíp uměl." Všechna čest.
... a svět filmu.
V hierarchii světa filmu věnujme se dnes, poté co jsme se posledně zamysleli nad rolí němé tváře, profesi na zcela opačném konci žebříčku: režisérům.
Právě jim bylo souzeno, aby měli při natáčení naopak roli vedoucí. Jak k ní přišli, lze pochopit z barrandovské, českým poměrům přizpůsobené definice, která praví: "Kdo umí psát, ale ne číst, bývá scénáristou. Kdo číst, ale ne psát, stává se dramaturgem. A kdo není schopen obého, je režisérem."
Velcí světoví producenti sice pochopili moudrost toho už někdy v dobách němé kinematografie, přestali se spoléhat na takto intelektuálně nevybavené jedince režiséry a vsadili raději na herce a herečky, u nichž vzdělání nehraje roli, nicméně režiséři si dodnes drží zuby nehty svoje právo, být považováni za vrchol filmové pyramidy. Copak, někteří si to dokonce i zaslouží. Ale vzhledem k tomu, že hlavní zisk patří nakonec stejně výrobcům a distribuci a sláva hvězdám, nikdo se nebrání: a tak o jménech uváděných pod titulkem režie se často píše hlavně tehdy, odvedla-li propadák. Je jistě rozporuplný pocit, radit neustále hercům, o nichž se domníváte, že bez vás by nebyli ničím, a přitom vědět, že opravdu oceněni budou nakonec stejně jen oni. Proto se u režisérů s léty vyvinul jakýsi komplex neviditelnosti, ventilovaný syndromem zneuznání, snahou zviditelnit se. V první řadě -- jak jinak -- oblečením. Tak slavný Američan Cecil B. DeMille a Němec Josef von Sternberg nosili zásadně jezdecké rajtky a holínky, Francouz René Clair málokdy odkládal svůj plášť z jemného manšestru, Čech Martin Frič zase klobouk ušitý ze stejné látky jako jeho letní košile nebo sako a "nastajaščij žentleman" Jurij Ozerov své jako on vypasené a řvavě křiklavé kravaty.
Toho si ovšem povšimli většinou jen nejbližší spolupracovníci, a tak se stalo nezbytností upoutat na sebe pozornost veřejnosti buď skandály typu rozvodového stání Rogera Vadima, hazardních sázek italského Vittoria de Sicy, svádění nezletilých dívek polského Romana Polanského či protialkoholické léčby amerického Dennise Hoppera, nebo vytrvalým kritizováním politických poměrů, jakým prosluli liberál z USA Oliver Stone, pařížský socialista Constantin Costa Gavras, komunista z Itálie Pier Paolo Pasolini nebo neúnavná pražská nezávislice Věra Chytilová.
Co ovšem ani tak nedávalo a nedává režisérům spát, je popularita známých herců a hereček. Přihřát se na výsluní jejich slávy mohou nejjednodušeji tak, že se s nimi ožení nebo s nimi alespoň veřejně žijí. Vzpomeňme namátkou dvojice Michelangelo Antonioni a Monica Vitti, Jean Cocteau a Jean Marais, nebo Mel Brooks a Anne Bancroftová. A pokud taková symbióza není zrovna k mání, snaží se aspoň být fotografováni v blízkosti těch, kdož jsou ve středu pozornosti, nebo nad nimi přitom ještě něčím vyniknout, jak vidno u Davida Lynche na festivalu v Cannes nebo Angličanů Terry Gilliama a Terry Jonese ze skupiny Monty Python (druhý a třetí zleva).
Ti zřejmě nejzakomplexovanější ovšem odmítají podílet se jenom na slávě druhých a ve svých filmech vystupují prostě sami. Ne že by tím nevešli ve větší obecnou známost, ale soud Jacka Nicholsona, jenž o hrajících režisérech řekl, že "čím jsou ošklivější, tím více se derou před kameru", svědčí o tom, že sotva jde o právě takové zviditelnění, po jakém prahnou.
Pokud jde však například o takového Alfreda Hitchcocka, je ovšem Nicholsonův odsudek poněkud nespravedlivý. Ne snad, že by ten tlouštík byl nějaký Adonis, ale proto, že i v této své snaze udržel vkus a především pak míru. Už od tehdy ještě němého thrilleru "Příšerný host" (1926) se celkem v šestatřiceti ze svých filmů objevil v kratičkých, často jen jednozáběrových saekvencích, z nichž se tak stala doslova mezinárodní hra pro diváky, čekající už pak film od filmu, kdy a v jaké podobě (často jen zcela druhoplánových) se tam objeví. Tato jeho miniaturní vystoupení, zvaná "cameos" nebo "sneak appearances" (všechna je najdete jako mini-videoklipy na adrese http://nextdch.mty.itesm.mx/~plopezg/Kaplan/Hitchcock.html), mu nakonec zjednala takovou popularitu, že divák si už pamatoval jeho tvář stejně dobře jako třeba profil Garyho Coopera. Osobně si však myslím, že vůbec nejlépe si s veřejnou prezentací sebe sama stejně vyrovnal Frederico Fellini prostřednictvím Marcella Mastroianniho.
Karel Cop