Hudba 60. a 70. let se vrací. Radio Limonádový Joe pomalu nehraje nic jiného a resuscitace Zlatého slavíka Mladým světem to jen potvrzuje. Na naši dnešní procházce již klasickou hudbou se však vydáme dále, než jen do nahrávacích studií tehdejšího Supraphonu (anebo Pantonu, abychom byli spravedliví). Podíváme se třeba tam, kde se vařila muzika květinových dětí, stejně jako třeba do texaských hospod, kterými zněl poctivý jižanský rock. Ale i jinam, to už necháme Yahoo a náhodě. (Ale aby bylo všecko narovinu: nebudu lhát, že náhodě trochu nepomůžu.)
Když jsem tedy - sám sobě - umožnil vybrat si z toho, co mám rád, zamířil jsem ze všeho nejdřív na místo se jmenovkou "Janis Joplin". O jejím bouřlivém životě i jeho konci už bylo napsáno snad všechno, dokonce i film existuje, ale nikdo nedokázal opravdu popsat sílu jejího zpívání. Naštěstí po ní máme několik desek, fotografie a vzpomínky těch, kteří měli víc štěstí a bouřlivá léta přežili. Fanoušků, příznivců, obdivovatelů měla Janis tehdy spousty. Hodně jich zůstalo a byl by div, kdyby nepřibývali další. Pro ně je na Internetu připraveno mnoho míst, kde se mohou o své favoritce dovědět víc.
Jednou z adres je http://www.dartmouth.edu/~modred/janis.html. Tady sídlí neoficiální stránka věnovaná této zpěvačce, i když práce je tady odvedená profesionální. Názvu stránky by totiž slušelo ještě slovo "Ultimate", tak dokonale je totiž vyvedená.
Množství odkazů na texty, kytarové doprovody k jejím písním, obrázky, wav soubory (v rozsahu rozumném pro stažení), diskografie, prostě vše, co si jen může milovník "džoplinky" přát. Stránka nešetří ani velkorysými odkazy na další - dá se to tak vůbec říct? - konkurenční stránky. Při bloumání všemi zákoutími se značkou JJ jsem narazil na další místo, vhodné ke kutání. Adresa zní http://phoenix.ans.se/freeweb/janis/joplin/index.html a její obsah se samozřejmě s tou první, ale i s dalšími překrývá. To vůbec nevadí. Jednu výhradu k této stránce mám, a tou je snad až přílišná roztříštěnost grafiky a možná i chybějící popisky k ikonám v levém okénku. Některé ikonky jsou jaksi nejasné a jejich obsah je těžké odhadnout i podle jejich adresy, neboť na spodní liště neustále běží výzva ke klinkutí na jméno nebo fotku Janis. (To bych snad nějak zjistil...) Teprve po využití této nabídky se v největším okně zjeví ony ikony i s popisy. Je tu opět podobná nabídka jako výše -- diskografie atd., navíc se odtud můžeme dostat na stránku Leonarda Cohena a skupiny Country Joe & the Fish.
Je tu ale jedna zrada -- chtěl jsem si prohlédnout nějaké fotografie a tu náhle -- po "kliku" na jednu z nich, ve chvíli, kdy jsem očekával její větší verzi, se mi zjevila třetí část reportáže z festivalu v Monterey v roce 1967, umístěná na serveru www.tumyeto.com.
Je jasné, že šaubyznys se nevyhnul ani těmto stránkám, třebaže amatérským nebo neoficiálním. Nabízí se zde prodej desek, suvenýrů, případně plakátů. Inu, provoz stránky není zadarmo...
Biografické údaje snad ani uvádět nebudu. Jen ty základní: narodila se 19. ledna 1943 v Austinu (Texas). V roce 1963 ji studentská rada zvolila nejodpornějším člověkem na místní universitě a to ji možná vyhnalo do San Franciska. Tam se dva roky pokoušela zpívat a zároveň ji zmohly drogy. Vrátila se nakrátko domů a v roce 1966 se znovu ve Frisku spojila se skupinou Big Brother and the Holding Company, a s ní se stala hvězdou. Vstoupení na festivalu v Monterey (1967) ji vystřelilo až úplně na vrchol, a odtud -- bohužel -- už vedla cesta jenom dolů. Mezitím ještě stačila nahrát další desky s Kozmic Blues Bandem; poslední kapelou, se kterou vystupovala a nahrávala, byl The Full Tilt Boogie Band.4. října 1970 byla nalezena mrtvá v hotelu v Los Angeles. Příčinou smrti bylo předávkování heroinem v kombinaci s alkoholem. Její možná nejlepší album -- Pearl -- ještě ani nestačilo vyjít.
Život Janis Joplin byl krátký, přesto se stačila za pár let stát snad nejslavnější buesovou zpěvačkou s bílou kůží. Je jenom škoda, že její písně se -- alespoň v našich rádiích -- objevují velmi zřídka. Bohužel.
Přestože Janis Joplin pocházela z amerického jihu, jižanský rock v jejím podání si těžko dovedeme představit. Od toho jsou tu jiní. Pojďme se podívat někam, kde slunce pere do vyprahlých ulic, vítr žene prach a koule z bodláků po pláních, páchne tu ropa, bučí krávy a chlapíci ve stetsonech padají z býků. Pojďme do nějaké putyky, kde je veselo.
Poslechněte si, co o jedné z kapel, která by do takové knajpy pasovala jak ulitá, stojí na adrese http://www.ici.net/cust_pages/tsoares/skynyrd.html.
RODEM AMERIČAN
(Z milostí Boží Jižan)
Jednou v létě, na samém začátku sedmdesátých let, přijel ke mně do Fall River v Massachussets můj bratranec z Floridy. Přivezl pásek s nahrávkou nějaké kapely z Jacksonvillu. Tam byla velmi populární a bratránek chtěl, abych to slyšel. To, co mi přehrál, bylo neuvěřitelné. Pár let potom jsem stejnou skupinu zaslechl znova, tentokrát v rádiu. Podle mě tahle skupina Byla a Pořád Je nejlepším spolkem nejtalentovanějších muzikantů, kteří kdy hráli...
Snad jsem se narodil na Severu. V duši jsem ale Jižan!
Už podle adresy jste nejspíš poznali, že skupinou, která tak okouzlila autora oněch řádků, je Lynyrd Skynyrd.
Z této stránky pak už vede mnoho cestiček dále. Půjdeme se podívat na oficiální stránku http://www.superstars.com/skynyrd/index.html. Ušlechtilí hoši kolem Ronnie Van Zanta jsou tu sice v poněkud nevkusné společnosti Michaela Boltona, ale po rychlém odskoku do jim vyhrazených komnat se jejich obdivovatel může oddat obžerství.
Co takhle zabrousit do historie skupiny? Jak třeba skupina přišla ke svému jménu? Odpověď je tu: Šestnáctiletý Ronnie Van Zant snil o tom, že si založí kapelu. Umluvil čtyři kamarády a na světě byla The Noble Five. Rockovou image skupiny nemohl přenést přes srdce jejich tělocvikář Leonard Skinnerd, a tak školu nakonec museli opustit. Pro jedno ze svých vystoupení si pak zvolili právě jeho jméno, a když pod ním ten večer získali obrovský úspěch, už si jej ponechali.
Od konce šedesátých let se měnili členové skupiny, ale muzika zůstává pořád a nějak zvlášť se nemění. Jižanský blues rock (tak nazývá tento styl oficiální stránka) je hudba usazená, léty vyzkoušená a měnit na ní cokoliv by byla velká škoda. Skupina nahrála 16 oficiálních alb a posledním, které podporuje i koncertní šňůra, je The Southern Knights. Na dvoj-CD je víc než 82 minut muziky, mezi jiným i staré kusy jako třeba Sweet Home Alabama nebo Free Bird, jejich úplně první nahrávka, která se tehdy stala rockovou hymnou. Turné ale už skončilo a -- bohužel -- skupina jezdila jenom po Státech. Dvakrát škoda, zejména některé koncerty v Praze bych za Lynyrd Skynyrd vyměnil. Určitě by tihle chlapíci nenadělali ve městě takový binec a i těch ran pěstí,omdlelých -náctek a podivných existencí, producírujících se po městě i v médiích, by snad ani nebylo.
Tak, výlet končí, pro dnešek se už vrátíme domů. Tady toho zas ale tolik k vidění není, alespoň co se bigbítu pro pamětníky týče. Hledal jsem různé -- Matadors, Blue Effect, Flamengo, Sputniky, Donaldy, ale nějak nic. Pár zmínek někde v nějakých novinových článcích a sem tam dílčí diskografie v balíku s dalšími kapelami různých žánrů. Tady si asi budou muset jejich fandové sednout a dát něco dohromady. A ani nebude vadit, když se napřed půjdou poučit na dnes oznámené adresy.
Vladimír Fuksa