Náš seriál příspěvků vědce, jenž se dík nezřízenému pobývaní na Internetu ocitl zatím nevysvětlitelně za obrazovkou monitoru, se rozrůstá. Tento muž (jsou však i teorie o tom, že jde jen o úspěšnou persifláž a za J. M. Bloudilem se z daňových důvodů skrývá ve skutečnosti jeho žena), pohybující se jako "houmlesák" nekontrolovatelně v Síti a přepadávající tam elektronické dostavníky, nám z takto získané pošty zasílá čas od času i zprávy, které mu nebyly určeny. Ne vždy se dají tisknout, někdy však aspoň upozorní na akci, jež by nám jinak ušla. Toto je jedna z nich.J. M. Bloudil opět jednou zaúřadoval A výsledkem je naše dnešní reportáž
Received: from SpoolDir by CSLAB .21; 19 Jun 02:00:29 +0100
Return-path: <dataserv@ufo.gov>
Received: from ns.felk.cvut.cz by cslab.felk.cvut.cz
(Mercury 1.21) with ESMTP; 19 Jun 97 02:00:28 +0100
Received: from ufo.edu (ufo.gov [129.35.208.98]) by ns.felk.cvut.cz
(8.7.3/8.6.9) with SMTP id LAA00228
From: uf_oun@terra.sol for id AA26974; Thu, 19 Jun 1997 04:47:51
Date: Thu, 19 Jun 1997 04:47:51 -0500
Message-Id: <9704250947.AA26974@mil.gov.galax>
To: *****
Security: #2a
X-PMFLAGS: 33554560
This mail was generated from an unattended service machine
Z astrologických kruhů se proslýchá, že po dvou úspěšných Werichiádách, konaných v konjunkci psa Pluta a dosud neuznané planety Chaplinie (objevené klaunem Grockem už 30. 2. 1950) v letech 1992 a 1995, bude se konat ve výroční den Vest Pocket Revue a v Umělecké Besedě tedy v místě, kde se před semdesáti lety konala její premiéra letos i takřka jubilejní, třetí.
Jejím pořadatelem je mezinárodní sdružení, jemuž jde o člověčenství, optimismus, moudrý humor a bujarou srandu Werichovci. Sdružení, jež vzniklo v prosinci 1989 a jež se podle názoru většiny členstva nadále vyvíjí, si volí tzv. přehršli bidelníků, kteří pošťuchují ostatní, aby se pořád něco dělo. Jeho hlavním cílem je, vedle celé řady výtvarných, literárních i dramatických soutěží, aby známý Werichův dům čp. 501 na Kampě byl zpřístupněn jako Dům osvobozené kultury V + W + J s malým muzeem a kavárničkou, kde by zněly jejich písně a texty.
Bloudilem odcizená zpráva nám byla výzvou, a tak jsme se díky ní stali skutečně hosty i svědky třetí Werichiády. Oproti těm prvním, jichž se ještě účastnili i Václav Havel, Ljuba Hermanová, Miroslav Horníček, Jára Kohout, Zdeněk Podskalský anebo Stella Zázvorková, patřili tentokrát k tradičním hostům "jen" Jiří Suchý, Jan Vodňanský, Vladimír Just a Stanislav Fišer (jenž vzpomínal na své začátky v ABC za ředitelování Jana Wericha), ale i Jarmilka Týlová (na obr. se S. Fišerem) na svůj věk obdivuhodně svěží letitá Werichova sekretářka. A samozřejmě Werichovci, kteří obstarávali většinu sobotního odpoledního a večerního programu, i nedělního happenningu na Kampě. Werichovci jsou společností nesmírně mladou, a to nejenom duchem. Je až k neuvěření, kolik mladičkých tváří mezi nimi je, jak hluboké kořeny zapustili Voskovec s Werichem a Ježkovy písničky i v dnešní generaci, ba školách. Program předvedl především vítěze četných soutěží: od skvělého dechového "big bandu" přes folkové skupiny, voiceband až k unikátně mladičké deklamátorce Werichových pohádek, o níž toho jistě ještě hodně uslyšíme. Spontánně se však zapojili i pamětníci z řad publika, vzpomínající především na onen den před sedmdesáti lety, kdy tehdy dvaadvacetiletí pražští studenti měli tu drzost vystoupit s vlastním textem (a vlastnoručně malovanými kulisami, jež přivezli ještě v den představení přes celou Prahu sami na dvoukoláku) v dvoraně úctyhodné Umělecké Besedy před troufale dobře vybraným publikem z řad renomovaných kritiků.
V nedělních novinách, kde jsem marně hledal povídku, s níž jsem předtím hauzíroval po různých redakcích, vzpomínal později Jan Werich, jsem objevil, že divadelní podnikatel Fencl zaplatí tisíc korun za skript na novou hru. To byly strašné peníze, a tak jsme se rozhodli, že pojedeme na Sázavu, do domku, kde se Voskovec narodil a tam že napíšeme společně hru "Vest Pocket Revue", Voskovec že dokončí svůj načatý román "Robinson" a pustí se do dalšího, nazvaného výhledově "Systém Drak", já napíšu detektivku "Dům netřesků" a společně tam začneme knihu "Benzinový pes", a to všechno za jeden týden. Šli jsme do městečka, nakoupili rum, polský salám a chleba. Nakrájeli jsme ten salám, dali na pánev, když pustil mastnotu, nakrájeli do ní jsme chleba, zapíjeli rumem a nenapsali ani řádek. To jsme činili tři dny. Pak jsme jeli do Prahy a napsali jen jednu věc. Měli jsme totiž hotovou písničku, jmenovala se "Kupuju hrobku, prodávám hrobku". Tož jsme si řekli dáme-li tu písničku doprostřed, nezbývá než napsat něco před to a něco za a máme celou hru. Byli jsme mladí a když je člověk mladý a něco podniká, má jednu ohromnou výhodu: lidé ho neznají a tak nemůže nic zkazit. Od nás se nic nečekalo, a tak jsme v tichu po kavárnách napsali "Vest Pocket Revui" a navíc jsme měli štěstí: měli jsme totiž kamarády ve spolku bývalých žáků na francouzských lycejích, a tam byl Voskovec předsedou zábavního výboru a taky pokladníkem. Proto jsme měli na papír a na barvy. A tak se stalo, že spolek uspořádal i naše představení.
Tenkrát byla u nás Francie ve flóru, píše Jan Werich. A protože pořadatel byl důstojný, ocitly se mezi diváky i veličiny, a to i v uniformách, a byli tam i kritici. Až do poloviny však bylo v hledišti ticho, jako by všechno spalo. Až když se jako pozadí Prahy objevila velká krabička sirek se známou siluetou Hradčan, ozval se první opravdový potlesk. A od té chvíle šel smích za smíchem, potlesk za potleskem, smáli se i generálové a hlavouni a to je co říci. Proto na nás chodili, že musíme hrát ještě jednou (Premiéra měla být původně zároveň derniérou, mělo jít jenom o zábavu na jediný večer), a nakonec jsme Vestpocketku hráli víc než dvěstěkrát.(Kráceno)
Se svou zdravicí přišel sedmdesátileté Vestpocketce popřát i Jiří Suchý, Vladimír Just přednesl při té příležitosti svůj epos K dějinám a teorii hovadismu a zlatým hřebem programu pak byla rekonstrukce oslavenkyně provedená Janem Vodňanským Danielem Dobiášem. Mimochodem rekonstrukce více než obtížná, protože V+W napsali většinu textů na melodie tehdy existujících populárních písniček a mnoho z nich mezitím už z povědomí dávno vymizelo. Happenning následující na druhý den na Kampě už nebyl k přehlédnutí a objevil se i na obrazovkách. Že však nebyly televizní kamery (nebo aspoň rozhlasový mikrofon) přítomny i hlavnímu sobotnímu programu, je přímo trestuhodné. Nicméně to dost vypovídá o úrovni intuice a pohotovosti zmíněných institucí. Pokud ovšem nejde o sport či politikum, anebo aspoň o krev. A to zde zaplať za to dobrým kmotrům Werichiády Pámbu opravdu nešlo.
Co je na celé věci nejzajímavější, je fakt, že naprostá většina z nich je z Moravy, ještě přesněji z Ostravska a Opavska. I to, že jejich adresa v Markvartovicích (Werichovci, K. Bartovský) nese jméno ulice Werichova 402. Tentokrát se však do přípravy zapojili i pražáci především žáci školy Jana Wericha v Praze-Řepích a werichovský "shluk" z kulturního střediska Průhon. Obětavost a nadšení, s nimiž vydávají na sta nadšenců vlastní zpravodaj a přijíždějí vystoupit do Voskovcovy, Werichovy a Ježkovy Prahy, jež sama na ně spíš trochu zapomíná, je obdivuhodná. Ale příště se nebojte: s naší pomocí se na další Werichiádu dostanete i vy. A zanedlouho vám k tomu dopomůže Internet, na němž už Werichovci připravují svou stránku. S její pomocí pak budete doufejme moci přispět i na chvályhodný projekt Domu V+W+J
Pavel Hajný