aneb
Spisovatelka Iva Hercíková žije od roku 1986 v New Yorku. V Československu byla nejprve redaktorkou agentury DILIA a poté, co se stala bestsellerem její kniha Pět holek na krku (1966), natočená později Evaldem Schormem jako stejnojmenný film, věnovala se už jen tvorbě literární a scénáristické. Ze zbývajících patnácti románů a novel, z nichž řada byla také zfilmována a přeložena do řady jazyků, vám připomeneme aspoň některé: Pavouk, který kulhal (69), Trest (71), Jsem nebe (71, také jako film, režie. R. Valčanov), Druhá láska (73), Plástev medu (76), Dvakrát do stejné řeky (77), Johana (80), Stín spánku (82), Hester, aneb o čem ženy sní (94) i zatím poslední - Rady mladému muži (96). Iva Hercíková, jež se s námi nezištně podělila o své počítačové začátky, patří k těm nemnoha výjimkám z našich spisovatelů, jež najdete na Internetu už dávno a s nimiž vás postupně seznámíme, stejně jako s ukázkami z jejich některých, i dosud nevydaných děl. (Jež pro vás získáme - jak jinak - na Internetu.)
|
V loňském roce se v New Yorku objevil na autobusových zastávkách obrovský plakát na cigarety Virginia Slims, kde pětihvězdičková kráska sedí na kapotě stříbrné limuzíny, kouří s patřičným požitkem cigaretu a vše korunuje nápis You've Come a Long Way, Baby! Když teď čtu na Internetu třeba Mladý svět, vždycky si na ten plakát vzpomenu. Anebo si naopak, když jej vidím, vzpomenu na své začátky s počítačem. (Ušla jsi dlouhou cestu, děvče! )
Cestou do Ameriky jsem svůj elektrický psací stroj zn. Chevron s českou klávesnicí na radu Zdeny Škvorecké věnovala v Mnichově Milanu Schulzovi, protože kdo by se do Ameriky tahal s takovým starým krámem. Prý je tam českých psacích strojů habaděj. No, nebylo. V roce 1986 bylo Československo vedle Evropy vymazáno zřejmě i z mapy potencionálních zákazníků psacích strojů a stroje s českými klávesnicemi se přestaly vyrábět. Česká písmena dělala jen IBM na specielní planžetě, která ovšem písmena přidělovala úplně jiným klapkám, takže se na klávesnici krčila kdesi po straně a znamenalo to učit se znovu psát na stroji. Stan, můj americký známý, který se zabýval programováním, se mě s podivem zeptal, proč si rovnou nekoupím počítač. Mé počítačové vzdělání se ovšem rovnalo nule, ale když už jsem se jednou pustila na dobrodružné stezky, rozhodla jsem se v tom pokračovat a s pomocí Stana jsem počítač i tiskárnu zakoupila. Udělal pro mě ještě to, že někde v odborném časopise vyhrabal inzerát, který sliboval software pro všechny abecedy světa, a program mi objednal. Když pošta program doručila, s dosti značnými potížemi mi ho nainstaloval - já jen přihlížela - a vyloudil z něj českou abecedu. Úspěch ho potěšil, prohlásil, že "now fun can begin", potřásl mi rukou a odešel. Měla jsem počítač, měla jsem v něm českou abecedu, ale nevěděla jsem ani, jak se ta věc spouští, natož jak se do jakéhokoliv, což teprve toho českého programu dostat. Písmena se mi různě objevovala a mizela, nevěděla jsem podle jakých zákonů a co s nimi. Manuál měl 16 stránek, ve kterých stačil vysvětlit vše od azbuky po čínštinu. Ne mně.
Stan znova přispěchal na pomoc, už trochu mrzutější, bleskově mi podal vysvětlení, z kterého jsem rozuměla každému pátému slovu, a zase zmizel s úslovím, že "now fun can begin". Nezačal. Metoda pokusů, omylů, slz, skřípění zubů a jiných hysterických záchvatů na počítač neúčinkovala. O nějakém otevření a zavření souboru, paměti, uschování, adresářích, přepsání, vložení a tak dál jsem nevěděla zhola nic. Učebnici o počítačích, kterou jsem si hned běžela koupit, jsem téměř nerozuměla, moje angličtina byla v té době velmi mizerná, a navíc jsem vůbec nechápala odborné termíny. Kromě toho jsem si ještě vtipně koupila knihu "Jak pracuje počítač", která místo aby mě poučovala, co mám zmačknout teď a co potom, mi vysvětlovala systém, na němž počítače fungují. Což bylo to poslední, co mě v té chvíli zajímalo. O nějakém "fanu" čili legraci nemohla být řeč. Připadala jsem si, že neumím malou násobilku a mám zvládat algebraické počty. V té chvíli jsem se snad poprvé opravdu cítila jako emigrant, protože v Praze bych rozhodně neměla jen jednoho "Stana", na kterého bych se mohla obrátit. Ale Amerika je země kursů, přednášek, instruktážních hodin a lekcí, kde můžete navštěvovat třeba seminář, jak se dostat do svých minulých životů - našel se tedy i kurs, kde mě za tučný peníz naučili, jak zapnout počítač a jak ho zase vypnout a mezitím na něm napsat dopis.
V té době jsem žila v Orlandu na Floridě a tam jsem zažila příhodu, kterou nazývám "O hvězdičku víc." Chodila jsem na místní universitu a protože jsem nebyla "řádný" student, mohla jsem si vybrat jenom z předmětů, kde bylo místo. Tak jsem se dostala také na Nutrition, čili na správnou výživu. Používali jsme tam program, kde se do počítače vložily veškeré údaje o třídenním příjmu potravy, a on pak vyhodnotil veškeré nutriční složky, celkem třicet, počínaje aminokyselinami a konče zinkem, a porovnal je s dávkami, doporučenými americkou nutriční asociací. Plus kalorie. Hrozně se mi to líbilo a všichni známí na mně chtěli, abych jim vyhodnocení jejich stravy udělala taky. Ve třídě jsme používali počítače Macintosh, já měla doma IBM, takže jsem si nemohla udělat kopii. Šla jsem za naší profesorkou, což byla elegantní dáma s velkým smyslem pro humor, a nesměle jsem se zeptala, jestli ten program nemá náhodou taky pro IBM. Vymýšlela jsem si důvody, jak bych ho v tom případě z ní vymámila, a všechny se mi zdály slabé. K mému velkému úžasu však byla nadšená, že mám počítač IBM, a sama mi pro něj nabídla jiný program, prý podobný, ale složitější, s kterým neumí zacházet, protože ona vždycky pracovala jen s Macintoshem. Nemohla bych zkusit se na program podívat, a případně jí ho naučit?
Nafoukla jsem se pýchou. Já, která se ještě před pár měsíci u článku s titulem "Je DOS mrtev?" domnívala, že se jedná o teroristickou organizaci, jsem byla najednou žádána o pomoc!
Odnesla jsem si program na třech disketách a manuál domů, a ihned jsem zasedla k počítači. Mrs Loper mi dala originály, a tak, jak se sluší a patří, jsem nejprve chtěla pořídit pracovní kopie, abych jí je náhodou nesmazala. Opatrně jsem je překopírovala z disket na hard disk, ale protože jsem měla hard disk teprve pár dní, podařilo se mi to udělat obráceně, vkopírovat na disketu s Nutrition obsah adresáře z mého hard disku. Šlo naštěstí jen o tři soubory, všechny s extenzí ART. Chtěla jsem je vymazat, aby se mi tam nepletly, a tak jsem vyťukala "a: del *.ART". Tedy - myslela jsem si, že to dělám. Namísto toho se však na obrazovce objevilo "del *.* ART". Jenom o jednu jedinou hvězdičku víc, jíž jsem si nevšimla, která ovšem znamenala mnoho. Počítač se mě ustaraně zeptal "Are you sure?", a já blahovolně odvětila "Yes."
Pokyn byl proveden a já požádala počítač, aby mi ukázal, co na disketě s vypůjčeným originálem zůstalo. Nejdřív s úžasem a pak s hrůzou jsem zírala na sdělení, že disketa je prázdná. Opakovala jsem povel, ale výsledek byl stejný. V tom okamžiku mi došlo, že tam bylo o tu hvězdičku víc, a že jsem tedy nesmazala jen to, co jsem tam omylem vkopírovala, ale i vlastní obsah celé diskety, čili valnou část programu. Vzpomněla jsem si, jak nás v kursu instruktorka vždycky varovala: "jednou smazáno, navždy ztraceno." Což se mi právě stalo. Vlastně byl div, že k tomu došlo poprvé až téměř po roce užívání, ale to mě moc neutěšovalo. Profesorka mi dala originály, a to nejspíš znamenalo, že nemá kopie. Představa, jak jí vysvětluji, že známý expert na IBM nejprve ze všeho její program vymazal, se mi ani trochu nelíbila. Cestou jsem řešila morální problém "přiznat se, či nepřiznat", k čemuž jsem za těch deset mil, co mě od školy dělilo, asi padesátkrát změnila přístup. Nevím, jestli profesorka poznala, jak je mi těžko, ale když jsem začala blekotat o tom, že s tím programem není všechno v pořádku, hned mě začala utěšovat, že ho vlastně vůbec nepotřebuje, a abych s tím neztrácela čas. Snad si myslela, že jen nechci přiznat, že se v programu nevyznám. Řekla jsem, že první disketa je prázdná (což byla sice pravda, ale rozhodně ne celá), a ona bez dalšího vyptávání vytáhla kopie programu. Ale neví prý, jestli jsou úplné. Dělal prý je někdo, kdo se v tom na rozdíl ode mne nevyzná.
Jak já ji v tu chvíli milovala!
Kopie byly úplné, ale já si pro jistotu stejně pozvala Boba, tentokrát už jiného počítačového poradce, jehož mám dodnes a radí mi už pomocí e-mailu, a ten pořídil nejen kopie, ale naučil mě zacházet i s programem. Pak jsme na oslavu spořádali večeři, kde jsme na rozdíl od hvězdiček množství kalorií pro jistotu nepočítali.
I když to skončilo dobře a dávala jsem si pak na hvězdičky pěkně pozor, stejně se mi ovšem, jako asi každému, podařilo spoustu věcí poztrácet a zmotat. Trampoty, které jsem zažívala a pořád ještě zažívám, když se teď učím psát ve Windows, se s těmi prvními nedají srovnat. Ale e-mailuji vesele, downlouduji i kuchařské recepty a počítač je můj miláček. Jedna přítelkyně ho překřtila na Bobíka, což se do takového seriozního časopisu skoro stydím napsat. Ale ujalo se to, a ten můj nynější je Bobík Třetí.
S novým počítačem a třesoucím se srdcem jsem se rozhodla jít s dobou a připojila se na Internet. Přítel Bob z Floridy mi hned e-mailoval, že našel moje jméno mezi novými tituly knihovny university v Berkley. Jako nezkušenému a poněkud natvrdlému nováčkovi mi udal nejen WWW adresu, jak se tam dostat, (http://www.altavista.digital.com), ale i celý postup. Najít si search screen, napsat tam své jméno a stisknout submit, poté select document a v něm pak vyhledat své jméno.
První den jsem na této adrese našla jen poznámku (českou) od kohosi, kdo si říkal (nebo se jmenoval) UCHO, a ta poznámka byla pro jakousi Zuzanu, že se Uchovi moc líbil dokument o Pucholtovi a vůbec Pucholt v českých filmech. Následovalo poučení, že všichni se měníme a stárneme a že Zuzana nemá být tak naivní. Později jsem pochopila, že UCHO je rubrika Mladého Světa.Velice mě potěšilo, že už jsme tak světoví, že se vzkazy v češtině najdou v internetové cestičce university v Berkley (všechny ostatní byly anglicky). Mé jméno ovšem nikde. Po pár dnech mi to nedalo a zkusila jsem to znova. A pak jsem si konečně všimla mrňavých pímenek, které mě odkazovaly na http://www.lib.berkeley.edu./Colection/Slavic/east1195.html
A tam jsem mezi stovkami jmen, z nichž jsem znala jen Arnošta Lustiga, našla odkaz i na vydání mé trilogie Hester aneb o čem ženy sní v Českém spisovateli.
Neříkám, že mě to nepotěšilo. I když vím, že na Internetu může být každý, kdo se tam umí dostat, zakládat si tam své konferenční kroužky, publikovat články a třeba celé knihy, příp. hledat spřátelené duše (i těla). Ale přestože procházet se Internetem se pro mnohé stává celodenním zaměstnáním, jsem vlastně ráda, že mě to zatím "nechytlo". Hlavně asi proto, že to pořádně neumím. Anebo protože mám také drive CD ROM (se dvěmi zásuvkami, takže si mohu eventuálně hrát a pracovat zároveň , ale ještě nikdy jsem to nevyužila) a k tomu spoustu nejrůznějších CD, od všech možných her jako je golf nebo pasiáns až k proklatě napínavým (říkají) detektivkám, zásobu encyklopedií, hromadu cestovních CD brožur, s kterými se mohu podívat do Sixtinské kaple, do Louvru i na Severní pól, ale také na burzu či do vězení, k tomu desítky CD programů všeho druhu (z antivirových se mi nejvíc líbí PC-cilin) a spoustu možností, kterým už vůbec nerozumím, např. Kodak Photo CD - zjišťuji, že se tak dostávám zase jen tam, kde jsem byla před lety: fun může začít, ale beze mne. Naštěstí mě to už tak netrápí a hlavně mi to nebrání pracovat. Spíš naopak: věřím totiž, že kdybych se v té hromadě zázraků vyznala, mohla by mě svádět k různým nepředloženostem, takže mých povinných šest stran denně, které se jinak snažím dodržovat, by se změnilo v ahasverské bloudění chodbami Internetu. A zrovna včera jsem na (internetové) stránce Mladého světa našla vzkaz od Jitky z Protivína, která mě žádá, abych dokončila rozepsaný román Vášeň. "Nedejte na pomlouvače, kteří se už zapomněli milovat. Přece nebudeme zase číst jen o práci nebo o vraždách. Moc vám fandím." Je to reakce na můj interview v Mladém Světě, který se také propracoval na Internet, kde říkám, že po aféře s Hester, po níž jsem se o sobě dočetla, že píši pornografii, jsem Vášeň odložila. Ale Jitce z Protivína děkuji a ujišťuji ji, že se jen tak otrávit nedám. Zrovna tak jako vytrvám ve svých pokusech zvládnout cestičky Internetu. I když je na nich už provoz jako na Times Square.
|