Dnešní osobnost v Síti se do televizí a dalších médií příliš nehrne. Můžeme proto považovat za úspěch, že se i4U podařilo jej ulovit. Ondřej Havelka někdy, zejména na pódiu se svými Melody Makers, působí dojmem cestovatele v čase. Svoji lásku ke zlatým létům 20. století netajil ani v našem rozhovoru. Ale nebránil se ani povídání o věcech třeskutě současných.
Tím, že nejste kompletní počítačový panic. Máte počítač a používáte ho při práci...
Jenom na něm píšu. Nic jiného s tím dělat neumím. Pokoušel jsem se o nějaké databáze, ale v té chvíli mi to zkomplikovalo život a rozčililo mě to tak, že jsem rezignoval.
Takže počítač v práci s kapelou nepoužíváte?
Ne, vůbec.
Vy pracujete tak, že kopírujete původní nahrávky. Je to pouze kopie, replika, nebo obsahuje nějakou tvůrčí činnost?
Úplná kopie to není. Když se rozhodneme uvést nějakou písničku, málokdy se stane, že obsazení orchestru přesně odpovídá našemu. Obvykle jde spíš o adaptaci původního provedení. Další věc je, že u některých písní existuje celá řada nahrávek. Pokud se nám poštěstí, že máme víc verzí stejné písně, pak si z několika aranžmá vybíráme ty nejlepší aranžérské nápady a docházíme k jakémusi kompilátu. My chceme, aby skladby, které hrajeme, zněly tak, jak zněly tenkrát. A základem je právě autentické aranžmá.
Vaše vystoupení, pódiové prezentace, se snaží co nejvíc přiblížit tomu, jak se hrálo, jak se chovali muzikanti před těmi zhruba šedesáti lety. Myslíte si, že dnešní člověk se může vůbec svým myšlením, chováním, zkušenostmi, které má a nejde jenom o počítače, informační společnost, ale o dnešní způsob života můžeme vůbec pochopit, jak žili, mysleli lidé v době, kdy je čekala světová válka, v době světové krize?
Já nechci zabřednout do filosofování. My se snažíme ať to bylo s Pavlem Klikarem v Originálním pražském synkopickém orchestru, nebo teď s Melody Makers, kde je kapelníkem Karel Majer, aby muzika, kterou předvádíme lidem, zněla tak, jak se hrála tehdy. Ne jenom napodobovat zvuk, vnější efekty. Musím říct, že bytostně nesnáším taková ta pseudoretra, kdy moderní saxofony přehnaně vibrují a žertovně mečí a pod tím zní baskytara a moderní bicí. To je hnus, paskvil a urážka dobrého vkusu! Když hledáme skutečnou podobu tehdejší hudby, stavíme na původních aranžích, starých dobových nástrojích, interpretační technice. Samozřejmě nás taky zajímá doba, ve které se jazz a swing rodily. Ale musím říct, že na jevišti nám zas jde především o hudbu. To jak se chováme, jak vypadáme, jak ji třeba doplňuji komentáři, to jsou už jen naše imprese a reflexe dobových nahrávek, filmů, dokumentů, módy, literatury, výtvarného umění a bůhví čeho ještě. Částečně je to připravené, zbytek, a ten je pro mě nejkrásnější, jsou improvizace vyvěrající z energie, kterou s sebou jazz nese, z rytmu. V synkopách je napětí, které nás žene dopředu. A na nás to všechno nějak emocionálně působí, máme při hraní radost, jsme veselí, baví nás to. Takže jak už jsem řekl: samozřejmě máme jistý obecný přehled o tom, co se tehdy v Americe dělo. Ale že bych před koncertem studoval politické milieu v Chicagu v roce 1934? Až tak hluboko nejdeme. To bych nerad přeháněl. Hlavní je, že máme tehdejší hudbu rádi, vnímáme ji citově a pak se občas daří, že na jevišti září nejen hudba, ale i my.
Takže se nesnažíte nějak vědomě budovat dobovou "imidž" své kapely?
Já tohle slovo nemám rád. Já si myslím, že spekulativně vymyšlená imidž je vždycky přiblblá, je to schválnost. Všechno vzniká tím, o čem jsem právě mluvil. My jdeme jen po přirozených věcech, které k téhle hudbě patří. Hudba, kterou hrajeme, nikdy nebyla nijak agresivní. Muzikanti byli vždycky dobře oblečení, čím líp, tím větší respekt měli u zaměstnavatelů. I v těch obyčejných dancinzích hráli ve smokasech. To prostě patřilo k bontónu. Bylo třeba být noblesní a budit dojem, že muzikanti jsou lepší lidi. Proto vystupuju ve fraku. Když v něm třeba přijdu na schůzku s pořadatelem, hned si řekne: "Ten Havelka se už vopravdu musel zbláznit," a hned je milý, tolerantní a ochotně se vším souhlasí. Kdepak, není nad frak. Naše vystupování, oblečení, účesy jsou jenom důsledkem toho, že chci, aby každý detail byl historicky pravdivý.
Byl byste schopen kdyby vám to někdo nabídl zříct se výhod (ale i nevýhod) dnešní civilizace a žít třeba ve třicátých letech v Americe?
Já nepatřím k depresivním skeptickým vizionářům, kteří dnešní svět vidí v nejčernějších barvách a všechny počítače, televize vidí jen jako předzvěsti a původce nadcházející apokalypsy. Já věřím, že pokud vítězí rozum pak všechny technologie se dají používat pozitivně.
Ale co to Chicago?
Kdyby mi to nabídl, myslím On, opravdu seriózně, tak bych to asi risknul. Narodit se tak nějak 1905... Nechtěl bych se chvástat, že bych tehdy s tím, co umím, uspěl, zpěváků jako já bylo tehdy spousta. Asi bych byl velmi průměrný a těžko bych se probíjel. Leda že bych byl rentiér.
Koupit si dancing a v něm si zpívat...
Roztomilý, poloamatérský výstup pana majitele by byl asi příjemným zpestřením jazzového programu...
Co vás na tehdejší době ještě přitahuje kromě hudby. Je ještě něco, co vás tam láká? Lidi možná byli k sobě slušnější, víc si věřili?
Já nevím, jestli to není iluze.
Možná. Ale život byl asi klidnější...
Lidi a život nebyli tak komplikovaní. Svět měl větší řád. Všechno bylo jednodušší, míň strukturované, k lidem se dostávalo míň informací. Nebyli jimi tak traumatizovaní, deprimovaní. Dvacátá a třicátá léta byla vůbec obrovský boom kultury a umění. Takže na tehdejší době není lákavá jenom muzika, ale třeba kvetoucí výtvarné umění. Vůbec kulturní prostředí v Paříži, v Americe, koneckonců i u nás. U nás mimořádně. Kdyby si někdo dal práci srovnat hutnost a kvalitu kulturního prostředí v různých místech zeměkoule což samozřejmě nejde a porovnat Prahu, Paříž, New York třeba s Berlínem nebo Bernem, tak by Praha, řekl bych, dopadla velmi dobře. Soudím, že na tehdejší dobu můžeme být velmi hrdí. Umělci byli tehdy propojení, provázaní, vzájemně se inspirovali, prostě ta doba byla skvělá.
Není to paradoxní? Co tehdy z komunikačních prostředků existovalo? Telefony, telegraf, noviny, začínalo rádio. Dnes jsou faxy, Internet, satelity, televize, videotelefony a každý jako by se zavíral do svého chlívku, a když komunikuje, tak spíš po drátech. Každý hraje sám na sebe, moc se nestará o ostatní, pokud je nepovažuje za konkurenci.
Určitě. Já jsem před chvílí mluvil o depresivních vizionářích, kteří na civilizaci vidí jen nejčernější stránky, a tohle je jedna z nich. Odcizení. To mě ale v mém optimismu moc nezviklá. I když mě tuhle jedna psycholožka zděsila, když řekla, že už existuje závislost na Internetu. Rozvoj komunikací je jistým způsobem destruktivní, ale věřím, že pořád jsou lidi, kteří si dokážou udržet odstup. A pořád dokážou rozpoznat, co je skutečně dobré, a to, co dobré není, nekonzumují mechanicky všechno jako jiní, kteří si pustí televizi a nechají na sebe hrnout ty bláboly. Řeknou si: "Tohle nepotřebuju, tím si nebudu ,zanášet\ podvědomí", vypnou to, a věnují se něčemu, co se jim líbí a co považují za důležitější.
A co teprve komerční televize, která vysílá jenom to, co lidi chtějí a podle toho pak dostane od inzerentů zaplaceno?
Pro nás má tenhle jev strašný důsledek. Komerční televize jsou zavedené na stálé a statisticky osvědčené, ideální "formáty", a co se do nich vejde, to je v pořádku. Co vybočuje, to je nepoužitelné. Snížila by se hladina sledovanosti. Pak přijdete do takovéhle televize a řeknete, že máte nějaký nápad. Zeptají se vás, jestli to můžete udělat jako třináct anebo pětapadesát dílů. A vy řeknete: "Ne, to je prostě... to by měl bejt jeden třeba film, nebo takovej pořad..." A oni řeknou: "No ne, udělejte to tak, aby to bylo třináctkrát do roka." A tady to končívá. Jinak se s vámi nebaví.
Vy jste si taky v reklamě trochu "omočil"...
Když se někdo pustí do reklamy, tak to dělá dobrovolně a jde prostě s kůží na trh. Já nepovažuji práci v reklamě za něco, za co bych se měl a priori stydět. Když udělám blbou reklamu, můžu si za to sám. Já jsem dostal nabídku, obsah mi připadal vkusný, a tak jsem ji přijal a snažil se odvést práci, jak jsem nejlíp uměl.
Tomu věřím. Ale co ona politická reklama při posledních, vlastně předposledních volbách?
To za reklamu nepovažuju. Vyjádřil jsem tím svůj politický postoj, svoji orientaci a nabídku jsem přijal především proto, že ODS a agentura ji zastupující mi daly volnou ruku v tom, jakou zvolit formu. Nemusel jsem proklamovat, vymyslel jsem metaforu.
Reklamy jsou vlastně peníze. Nemáte pocit, že dneska se vůbec všechno nějak moc točí kolem peněz? Není ta řada až příliš první?
Ten pocit samozřejmě mám. Ale současně nemůžu říct, že kapitalistický princip, kdy kvality jsou oceněny výší honoráře, by mi nějak vadil. Klíč, podle kterého se hodnotí, je správný. Pokud se opravdu jedná o kvalitu.
Ale přece je taky spousta póvlu s gigantickými honoráři. Pak už nejde o kvalitu, ale o popularitu. A to není totéž.
Já ale mluvím o kvalitě. Chce-li například firma dobrého manažera, pak ho musí zaplatit. Je-li lepší než ostatní a firma ho opravdu chce. To mi připadá přirozené. Samozřejmě že kruh tohohle principu se mění ve spirálu obludných rozměrů a kvalita se dostává na okraj zájmu. To je holt svobodný svět, který to umožňuje. Ale záleží na každém, jestli zabředne a nechá se unášet, nebo ne.
Vy jste známý člověk a nedělám si iluze, že se vám tyhle metody vyhýbají...
Nechci se tvářit jako hrdina, ale když dostanu nabídku, abych se zúčastnil něčeho, co je pustá komerce a snůška nevkusu, omluvím se.
Nedá se asi nic dělat, ale pořád se to všecko v podtextu točí kolem peněz. Co vás a kapelu vlastně živí?
Koncerty nás spíš baví, párty nás spíš živí. Můžu říct, že i Duke Ellington hrával na milionářských večeřích. My hraní na podobných akcích považujeme za stylový zdroj obživy.
Jak nahráváte desky? Jako tehdy, všichni najednou, bez míchání?
Jsou to nervy a často dřina. Zatím jsme takhle důslední a doufáme, že nám elán vydrží. Velkou roli hraje zodpovědnost jednotlivce za celek. Když se sólistovi nádherně povede chorus a přitom kapela vypadne z rytmu nebo někdo zahraje falešně, tak se to nedá použít.
Takže celé znova?
Hrajeme stejnou věc několikrát. Dokud se mi to nepovede... Ba ne, zatím to u nás v kapele funguje tak, že si nikdo nedovolí přijít do studia nepřipraven, ani já ne... Někdy máme po čtvrtém, pátém pokusu pocit, že teď je to ono, jindy nahráváme dvacetkrát, někdy jenom pasáž, která se nemůže povést. Pak stříháme. A tam samozřejmě používáme počítač. Míchat nemůžeme, maximálně srovnáváme dynamiku. Ale tenhle způsob nahrávání má v sobě napětí, které se v nahrávce určitě zobrazí. Nepřímo se dostavuje efekt živého koncertu.
Co je pro vás důležitější? Dokonalá nahrávka, anebo možná technicky míň povedený, ale zas o to spontánnější koncert před živým publikem?
Jednoznačně živé hraní. Z naší muziky by měla jít energie. Podle mě je velmi důležité, aby posluchači hudbu vnímali nejen ušima a taky trochu očima, ale aby ji přijímali celým tělem. Když kapela zabere, tak to musí být fyzicky cítit. Nemluvím o míře decibelů, koneckonců mikrofonům se při koncertech pokud možno vyhýbáme, protože nejkrásnější je přirozený, akustický zvuk. Živá muzika prostě vibruje. Pak je ale ještě jeden důvod. Mít takovouhle kapelu jen proto, abych točil desky, by mně připadalo nesmyslné. Tuhle muziku už natočili ti před námi a líp. My chceme umožnit lidem, aby hudbu starou šedesát i víc let znovu mohli prožít v osobním kontaktu. To bych řekl, že je hlavní smysl naší práce. Točení desek je už spíš navíc, pro ty, kteří si nás oblíbí při koncertech a chtějí si nás poslechnout ještě doma. Aha, z toho vyplývá, že by bylo ode mě poctivější, kdybych při vystoupení publiku řekl: "Tak podívejte se, tady tohle natočil Benny Goodman, nahrávka vyšla v reedici u firmy té a té... to si kupte, anebo: tuhle písničku hraje skvěle Duke Ellington, proč byste si kupovali nás?" To je nápad! Hned zítra to takhle lidem řeknu! Anebo radši až pozítří...
Když jsme spolu před časem mluvili, tak jste mi řekl, že s aktivním muzicírováním jste začínal jako rocker.
Já jsem se akorát měl učit na piáno, což jsem zanedbával natolik, že když jsem toho po šesti letech nechal, byl jsem absolutně tabula rasa. Nebavilo mě to, nezajímalo. Ale ve chvíli, kdy jsem přestal chodit do hudebky, jsem si začal hrát sám. Jenomže mi chyběla technika, protože jsem byl vlastně samouk. Byl jsem zkrátka blbý. Současně jsem se začal zase sám učit na kytaru. A to vyvrcholilo tím, že jsem založil bigbítovou kapelu. Ani neměla jméno. Jenom jeden koncert a pak se rozpadla.
Vy na koncertech hráváte na ukulele, v Ypsilonce jste hrál na basu. Ovládáte ještě nějaký nástroj tak, abyste z něj dokázal vyloudit logický tón?
S OPSO jsem taky hrával na fujaru. Ale nelogicky. Já jsem totiž měl jednu velmi dlouhou a velmi podstatnou éru ve svém životě. Podlehl jsem naprosto osudově kouzlu horňáckého folklóru, takže jsem se učil kvůli tomu kontrovat na housle.
Vy jste s nimi opravdu naostro hrál?
Ano, já jsem tak na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let hrával s kapelou Ležhory, s primášem Petrem Miškeríkem, zažil jsem na Horňácku ty pravé fašanky.
To ale zůstalo publiku poněkud utajeno. Vy jste se tomu bránil, předvést se světu?
Vždyť jsem říkal, že se pokud možno mediálně zašívám. To byla moje záliba, soukromá záležitost. Jenom vloni jsem se mihnul v Manéži Bolka Polívky jako Horňák, právě s kapelou Ležhory.
Co vás na Horňácku a horňácké muzice přitahuje?
Po muzikantské stránce je Horňácko aspoň dle mého názoru z celého Slovácka nejpestřejší, harmonicky a rytmicky nejzajímavější, a "bluesově" nejdrsnější. Dodnes se tam velmi solidně udržuje aktivní hudební život. A hlavně, Horňáci jsou udatní chlapi, ti se jen tak nedají svázat do takových těch líbivých "mediálních voniček lidových písní". Tady muzika žije pořád v čisté formě.
A vyvíjí se?
Vyvíjí, ale to já vidím nerad, to zas musím říct, i když riskuji, že dostanu po čuni. Ale fakt myslím, že ti muzikanti, kteří se co nejvíc vracejí ke stylu starých hudců, jsou nejpřesvědčivější. Čistá horňácká muzika má velmi zvláštní, nezaměnitelný, jedinečný rytmus. Pokud není zachován, muzika trochu ztrácí kouzlo. Víte, já jsem tam vlastně začal jezdit proto, že jsem najednou zjistil, že právě tohle je blues. Ta muzika není nijak komplikovaná. Má přehlednou harmonii, kterou trochu zkušený muzikant pochopí, melodicky je jasná a zřetelná. Prostě tohle se dá zapsat do not. Ale nejpodstatnější je podání, interpretace, ten specifický rytmus a procítěný projev zpěváka nebo muzikanta, zvláštní způsob intonace, posazení hlasu, zkrátka jak říkají Horňáci "grýf". A ten do not nezapíšete. To je přesně jako v blues.
Je tahle muzika uchovatelná v nahrávkách, nebo se její kouzlo konzervací ztratí?
To nejde jednoznačně říct. Samozřejmě, zážitek z živého hraní je asi nenahraditelný, to je síla největší. Ale dobří hudci nebo zpěváci, kteří mají dar projevu a navíc nehrají vyloženě falešně, jako trebár já, to dokážou. Mám spoustu nahrávek, při kterých do vás vstoupí ta tajemná síla, aniž by člověk mezi hudci byl a slyšel je naživo. Koneckonců, já jsem se k tomu dostal vlastně náhodou a právě přes nahrávku. Spiritus agens mého života, jak já říkám, Pavel Klikar, jednou přijel ze Strážnice a přivezl desku s muzikou Jožky Kubíka. Já jsem předtím už znal pár nahrávek autentického folklóru z alba Živá píseň Strážnice, tam mě braly především věci z Detvy, to je mimochodem další fantastická oblast, ale když jsem slyšel Kubíka, byl jsem úplně u vytržení. Hned jsem si koupil mapu, zapíchl do ní prst a řekl jsem si: "Tam jedu!" A jel jsem.
Přijel jste a řekl jste: "Helejte, nevíte, kde jsou tady ňáký hudci?"
No jo, to byl dlouhý sled deziluzí, ale pak se to pomalinku začalo obracet a nakonec jsem do jisté míry asimiloval. Dokonce v bookletu jedné antologie horňáckého folklóru jsem s kapelou Ležhory vyfocený. Je tam napsáno: Ondřej Havelka, houslové kontry j. h. Ale naštěstí zůstalo jen u té fotky, já tam nehraju.
Horňácká muzika je pro vás koníček?
Je, ale musím říct, že i když ji mám pořád rád a kdykoliv se tam dostanu, tak mě to zachvátí, vzpomenu si na všechny zážitky a okamžitě se chytnu zkrátka mezitím přišly jiné zájmy. Už jsem z toho bohužel trochu vypadl.
Fotíte, vaříte. Umíte vůbec vařit?
Vůbec. Vždycky jsem všude oznámil, že vařit neumím, a je pokoj. Já si vážím vařících, líbí se mi, když to někdo umí, a takovou rád potěším tím, že to sním.
Zmínil jste se taky o výtvarném umění? Vy se o něj zajímáte nějak víc?
Když jsem byl na gymnáziu, tak jsem se mu hodně věnoval. Jezdil jsem po výstavách, i do dosažitelného zahraničí, po prvním ročníku na DAMU jsem dostal příslib, vyrazil jsem do Francie a tři týdny jsem chodil po galeriích.
A sám malujete?
Ne. Snad, jako každý, nějaké pokusy na gymplu.
Nikde nic nevisí? Maluje Karel Gott, Jan Kanyza, nakonec i otec vaší ženy maloval...
Jirka Lír k tomu měl předpoklady. Kreslířský talent zdědil po svém tátovi a malování se věnoval docela seriózně.
Když jste říkal "jiné zájmy" tím jste myslel pracovní, nebo jste si našel jiné záliby?
No, já vlastně moc pracovních zájmů nemám. Já jsem golfista. Já hraju golf a myslím jenom na golf. To ostatní je jenom abych...
...abyste měl na golf?
Jsem rád, že mě chápete. Ale vážně, já tvrdě pracuji... na svém golfovém švihu, neboli swingu. A vedle toho občas s chutí provozuji hudbu, neboli swing.
Vy jste přece neúnavný propagátor tohoto "zpanštělého sportu"...
Já se spíš snažím hájit golf proti názorům, že je to snobárna, pouhá vizitka dnešního moderního zbohatlického stylu života. Golf hraju už čtrnáct let. Tehdy málokoho zajímal, klubů bylo mnohem míň, složitě se shánělo vybavení. Mám rád golf jaksi an zich, jak by řekli golfoví vzdělanci, a ne proto, abych nějak dokazoval svoje společenské postavení anebo si zvyšoval prestiž. Takže já vůbec nechci doporučovat golf. Naopak. Hřišť je málo, a čím míň golfistů bude, tím víc si zahrajeme. Golf je ale naštěstí hra tak dobře vymyšlená, jó stará dobrá Británie, že není snadné se ji naučit. Proto také spousta těch, kteří golf berou jako otázku prestiže a společenského tónu, brzy pochopí, že by je stál hodně času, nebo zjistí, že pro něj nemají talent a záhy toho nechají, takže selekce je celkem přirozená. Zbydou blázni, kteří tomu propadnou a pak, pokud byli předtím úspěšnými podnikateli, končí v chudobě.
Ale jsou z nich golfisti.
To je přece ta slavná anekdota. Hrají dva a jeden se druhého ptá: "Kdo je to, tamhle ten člověk na vedlejším grýnu?" "Dřív to býval znamenitý chirurg. Dnes je to průměrný golfista." To je osud všech.
Vy takhle skončíte taky?
Já tu nejstrašnější golfovou hysterii, kdy se člověk nemůže skoro ovládat a musí pořád hrát, už snad překonal. A musím říct, že jsem práci dost zanedbával. Dnes už se dokážu ovládnout a golfovou drogu omezovat. Ale ideální by bylo v zimě pracovat a v létě hrát golf.
Máte ještě nějaké oblíbené sporty?
Hokej. Docela slušně bruslím. Takže úplně nejlepší by bylo v létě hrát golf a v zimě hokej. Vypustit práci úplně.
Nemrzelo by vás to, kdybyste vypustil práci?
Ideální je, když vzniká španung, když člověk najednou dostane strašnou chuť něco udělat, honosně by se dalo říci "tvořit z přetlaku". Nikoli dostat se do vleku povinností a muset. Nemít vůbec čas vynechat, zastavit, pořád dělat jedno za druhým. To vede ke snižování kvality, k únavě a opotřebování. A nakonec to jednoho přestane i bavit. Já bych chtěl, kdyby to šlo, dělat jenom tolik, abych si španung pořád udržoval. Ale pořádný...
Jenže člověk musí mít možnost si to moct dovolit.
Já už jsem to přece říkal, že bych chtěl být rentiérem. Ne-musel bych být nějak nechutně bohatý, všeho s mírou, že...
Nemusel byste do ničeho píchnout?
Pracovat bych mohl, ale nemusel. Pak by řekněme nastala potřeba něco udělat. Tak bych to trochu odložil, tak na půl roku a potom, pokud bych úplně nezapomněl, bych se do toho jistě s chutí pustil. Třeba by ze mě, hezky odpočatého, i něco kloudného vypadlo.
To by byla škoda, kdybyste přestal dělat. Co vaši fanouškové? Já jsem koukal na pořadí Českého slavíka a tam jste dvanáctý.
Nestrašte. To je anketa pro populární zpěváky a já jsem jazzman. Tam já nepatřím.
Umíte se namíchnout?
Nojo, já se vztekám, někdy strašně. Třeba když mi nefunguje počítač, teda nefunguje, protože to neumím.
Já jsem myslel při práci. Umíte zařvat?
Když režíruju, skoro vždycky vybouchnu. Při téhle práci je člověk ve dvojím ohni. Jednak je nutné zkoncentrovat všechny síly, duševní i fyzické, do ne moc dlouhého okamžiku, tím myslím natáčecí den, kdy vyvrcholí dlouhé dny a týdny příprav a vy to prostě nesmíte v poslední chvíli zvorat. Chci prostě udělat práci tak pečlivě, aby se výsledek co nejvíc blížil mé představě. Druhý oheň je čistě banální. Musí se to stihnout. Takže musím zvažovat, jestli se s nějakým záběrem, když se nedaří, mám mazat tak dlouho, dokud nebude ideální, nebo ho prostě natočit, říct "hlavně, že to mám" a jet dál, protože nestíháme. Pro mě obzvlášť je to obtížné, protože jsem narozený ve vahách a rozhodnout se je pro mě utrpení. A režisér rozhodovat musí. Tohle napětí pak vede k tomu, že se opakuje-li se nějaká chyba, třeba vinou nedostatečné pozornosti, malého nasazení nebo lajdáctví často rozčilím a zařvu. Jsou režiséři, kteří tohle ovládají skoro technicky, jako metodu. Ono je to někdy i dobře. Nervy začnou hercům pracovat, jsou ostražitější, rozcitlivělí, a tím pádem, jak by řekli na Ostravsku, "maju vyšši vykony". Ale já to neumím hrát. Já se naštvu doopravdy, pak se mně rozbuší srdce, no mám já to zapotřebí, já nevím...
Vy jste se tuhle zmínil o úmyslu postavit z vlastních zdrojů bigbítovou skupinu.
"Relaxační band" tomu říkáme. Až natočíme desku, kterou teď s Melody Makers chystáme, tak chceme nacvičit pár věcí v bigbítové sestavě.
Vlastní kousky?
Proč? Opět to bude klasika. Třeba Beatles. Čím jsou starší, tím víc zjišťuju, jak byla jejich hudba dokonalá, napadnutá, promyšlená, chytře a invenčně zaranžovaná, zahraná. To je opravdu nesmrtelná kapela. Šedesátá léta byla po dvacátých letech druhé velké kulturní vzedmutí tohoto věku, hlavně v muzice.
A od té doby už jenom sešup?
No, ono se čas od času něco objeví, pokus o nový styl, osobnost, možná se vývoj posune o kousek dál, ale myslím, že panuje krize.
V moderní hudbě, nebo všeobecná?
Já mluvím o hudbě. Jinak je to jenom pocit. Já nemám, přiznávám, moc velký přehled o literatuře a dnes už nakonec ani o současném výtvarném umění. Já můžu mluvit částečně zasvěceně pouze o hudbě, a vlastně jen o oblasti té populární. Můj táta, který je ponořen do vážné hudby, mi čas od času podá výklad o soudobé vážné hudbě a tak z toho mála, co znám, se mi zdá, že všechno nějak přešlapuje na místě a nějak se neví, kudy dál.
Na tom asi něco bude. Když vidíte, jaký je dnes zájem o hudbu padesátých, šedesátých, sedmdesátých let, tak to vypadá, že lidi jsou plytkou popkulturou přesycení.
Ve zmatcích se ale potácí i alternativní scéna. Tím chci říct, že posuzuji hudbu. Mainstream popmusic neberu moc vážně. Ten byl hloupý i v šedesátých letech.
Ale dneska se hraje. A lidem se to líbí. Jsou skupiny, které hrají právě tyhle ptákoviny.
Jistě, třeba když Hadivadlo postavilo Cabinet Music, tak to byla velká sranda. S OPSO jsme hráli Vendelína nebo Jaj, Zuzka, Zuzička. To byly čisté hudební klauniády. Pokleslé věci, ze kterých jsme si dělali srandu. Jenomže ve dvacátých letech zazářili Bing Crosby, Bix Beiderbecke a Duke Ellington a vůbec. A v šedesátých letech byli zase Beatles, Steve Winwood, Clapton, Hendrix, Janis Joplin. Lidi, kteří jsou dodnes respektovaní. Samozřejmě, že šrot byl taky. Balast a brak byl a bude. Jenom my nebudeme. To už jsem někde slyšel...
Kdo vás ze současné moderní hudby zaujal? Kdo by nemusel být běžec na krátkou trať?
Já jsem měl rád Stinga, Collinse. Ale u nás jsou taky zajímaví muzikanti. Nedávno vydali desku Petr Binder s Ondřejem Konrádem, ta je skvělá. Slyšel jsem kousek nového Plíhala. Marek Eben píše skvělé písničky. Vždycky jsem měl moc rád Pavla Dobeše. Ten má kusy, které pořád vysoko předčí produkcí ostatních folkařů. Já ho mám strašně rád. Je chytrý, vtipný, ironický. Ale dlouho už jsem od něj nic nového neslyšel.
Vy jste měl možnost projet se po Internetu. Z toho, co jste viděl, jste usoudil, že Internet má víc kladů, nebo záporů?
To nechci soudit. Ale myslím si, že záleží na způsobu a míře použití. Jistě jsou lidi, třeba vědci, kteří potřebují rychle komunikovat s kolegy v Americe, v Londýně, pro ně je elektronická pošta skvělá. Pase-li někdo po konkrétních, speciálních informacích, pak pro něj má smysl.
Pro vás ne?
Spíš asi ne. Víte, já si myslím, že dokonce i někteří, kdo už Internet mají, jej ani nepotřebují, je to pro ně jen nějaká zvláštní hra. Pak je tu ale už skoro filosofická otázka. Není to urychlení komunikace zhoubné? Všechno se zrychluje a stále rychlejší komunikace vyžaduje, aby i reakce člověka byly čím dál rychlejší. Když pošlu normální poštou scénář k posouzení, tak půjde týden, chvíli ho budou číst, pak týden půjde odpověď. Uplyne pěkných čtrnáct dní, já si budu moct chvíli odpočinout, zamyslet se. Teď přijde fax: "Musíš tam udělat nějakou úpravu, rychle, do druhýho dne." Pak člověk šílí. Najednou není čas na vydechnutí, zastavení, vymazání té věci na chvíli z hlavy, člověk ji nemůže dát na čas stranou, nechat usadit a pak se k ní vrátit. Najednou je tu ten strašný komunikační běs, který všechno válcuje. Proto bych se tomu spíš bránil, už v zájmu zachování jakékoli umělecké tvorby. Paul Klee seděl před obrazem celé hodiny, přemýšlel a pak udělal jednu čárku. A byla to ta pravá. Bylo by lepší, kdyby se informace šířily, alespoň v umění, trochu pomaleji. Protože všichni, kteří využívají tyhle komunikační prostředky na plný pecky, jsou rychlejší. A rychlost a šikovnost se stávají mírou věcí. Bože nás chraň, prosí jeden programně pomalý nešika...
Matka Libuše Havelková (herečka), otec Svatopluk Havelka (hudební skladatel, profesor AMU, symfonická a filmová hudba).
1974 maturita na gymnasiu, 1978 DAMU, 1989 JAMU Brno (operní režie).
1978-1983 Divadlo Ypsilon (herec Voni jsou hodnej chlapec, Život a smrt Karla Hynka Máchy, aj.), 1976-1995 Originální pražský synkopický orchestr (zpěvák, konferenciér), 1995 Melody Makers (zpěvák, umělecký ředitel).
Filmové (Krakonoš a lyžníci, Cesta kolem mé hlavy, Koncert na konci léta, Saturnin) a televizní role (Hříšní lidé města pražského 2 a další).
Scenárista, režisér (muzikál Josefína v Karlínském divadle, TV dokumenty, recitál Sester Havelkových, hudební klipy 1995 Gramy za Děkuji, bylo to krásné, aj.).
Pro i4U Vladimír Fuksa @