#
PEREX:
Dáše Bláhové, o jejímž vztahu k australskému buši píšeme v tomto čísle i jinde, učarovaly zvláštní, o zemi i nebe opřené legendy pravěkých Australanů natolik, že na jejich motivy napsala knížku pohádek pro české děti. Vyjde v nakladatelství Jota s ilustracemi Jana Dungela.
TEXT:
Původním obyvatelům země Australis, největšího ostrova zvaného dnes Austrálie, se říká Aboriginci. Mají černou pleť a černé oči jako hluboké tajemné studánky. Věří, že skrze své rituály, tance, písně a vyprávění jsou ve spojení se svými předky, tj. prvními lidmi, kteří byli stvořiteli jejich světa. Věří, že tito vyvolení prožívali v daleké minulosti období snů -- "Dreamtime" -- a jejich duše byly buď přírodou nebo vlastními činy převtěleny ve zvířata, přetvořeny v přírodní útvary či rostliny, aby se tak staly částí scenérie a harmonického života na této planetě.
Mnohá místa mají pro původní obyvatele různý význam. Ať už proto, že třeba určitá pláň či les, který tam nazývají "buš", je bohatý na potravu, jako lesní rajčata, divoké švestky, kořínky vodních lilií či kořeny podobné bramborám, zvané "Mam", nebo protože jsou pro ně pro změnu nebezpečná a člověk se k nim raději nemá přiblížit. Jako lesní jezírka "bilabong", nebo divoká pobřeží, kde jsou pod vodou utajené skály a moře je při odlivu obnaží, jakoby zlověstně vystrčilo své zuby. Jsou to místa pohádková, zakletá, a lidé věří, že když vznikla, stalo se vždycky něco zvláštního. Je docela možné, že ještě dnes jsou v těchto místech zaklety duše lidí, jejichž tělo na sebe vzalo jinou podobu dnes žijí jako pták, ryba, skála nebo hora či ostrůvek.
A dodnes jsou nesmrtelnou součástí této země. Země snů.
***
Jak vzniklo světlo
Australští černí obyvatelé vyprávějí mnoho historek o nebi plném tajemství a zemi plné překvapení, na které žijí. Jednou z nich je, že Země plave uprostřed nekonečného oceánu. Druhá je, že Země je disk, který se pod hvězdami točí po nebi. A další, že za horizontem je Země mrtvých. Země s čistými potůčky, rozložitými stromy poskytujícími spoustu stínu před žhavým sluncem a nepřeberné množství jídla.
Jedna z těch historek, kterou mám ráda, vypráví, že kdysi se nebe nebezpečně přiblížilo zemi, až neodolalo a spadlo na ni. Tím pádem nastala tma. Lidé byli donuceni lézt po kolenou a hledat potravu mezi nebem a zemí.
Nastal zmatek. Jedni z nejchytřejších ptáků jsou straky a ty se dohodly, že pro svět něco udělají. "Je třřřeba sebrrrat všechny síly a vytlačit nebe tam kam patřřří," krákaly.
Začaly sbírat klacíky a podpírat nebe kousek po kousku. Pomalu zvedaly nebe na vyšší kopce a hory. Lidé začali narovnávat hřbety a také pomohli zvedat. Všichni se tehdy dohodli, že bez Slunce se nedá žít.
Tlačili a tlačili, až najednou - prásk! - nebe prasklo v půli a odhalilo Slunce.
Ta nádhera tak zasáhla straky, že otevřely zobák a dodnes ho nezavřely. Od té doby zpívají při východu Slunce nádherným klokotavým hlasem a při západu Slunce jakoby v hrdle měly zlato. Což vysvětluje, že si občas musejí uzobnout či ukrást nějaké to pozlátko, aby se udržely v kondici.
Australské straky jsou černobílé. Asi odraz světla a tmy. České straky jsou černé a večer už mlčí. Asi proto, že přes den si už nakradly dost.
***
Austrálie
Před mnoha a mnoha lety nežila v Austrálii žádná zvířátka. Pouze ptáci přilétali ze vzdálených krajů každý rok. Když se vrátili domů, vyprávěli s nadšením o zvláštním krásném ostrově. "Všude tolik místa, velké čisté nebe, voňavé lesy, horská údolí, jezírka, řeky, písčitá poušť. Je tam místo pro každého," štěbetali. "Stromy pro medvídka Koalu, poušť a louky pro Klokana, měkká půda pro tlusťocha Vombata, potůčky pro Ptakopyska, pro každého se něco najde."
Když to zvířátka vyslechla, okamžitě se domluvila, že chtějí v té zemi žít. Ale jak se tam dostat? "Nemáme loďku ani křídla jako ptáci!"
Vtom si někdo vzpomněl, že velryba má kánoi dost velkou, aby se do ní všichni vešli. "Ale půjčí nám ji?"
"Ne," řekla vztekle velryba, která neměla pochopení pro ty, kteří si chtějí žít na suchu a dýchat vzduch.
Hrdinou se stala ryba zvaná Hvězda, která přemluvila velrybu, aby si lehla na záda, že ji bude škrabkat po břiše. Velrybě se škrabkání moc zamlouvalo a za chvilku spokojeně upadla do hlubokého spánku. Zvířátka naskákala do kánoe a začala pádlovat o život ke vzdálenému ostrovu co nejrychleji, než se velryba probudí. Ale netrvalo dlouho a velryba otevřela oči a zjistila, že kánoe je fuč. Její vztek neznal mezí. Rozbouřila moře a chuděrku rybu se snažila rozcupovat na kusy. Což dnes vysvětluje, že tato ryba má zvláštní tvar hvězdice.
Nu a ve chvilce byla velryba zvířátkům a své kánoi v patách. "Všichni zabrat!" křičí malý méďa Koala. "A ty, Klokane, nenechávej svůj ocas zahálet, strč ho do vody a kormidluj!"
A tak za velkého povzbuzování medvídka Koaly zvířátka stihla proplout jezerem Illavarra do země Austrálie a rozprchla se do různých částí tohoto kontinentu, který dodnes spokojeně obývají.
A velryba dodnes plave nahoru a dolů východním pobřežím vztekle odfrkávajíc, v naději, že svoji kánoi se zvířátky najde.
Což může vysvětlovat, že čas od času se vyrojí velryby na pobřeží a lidé je pak musí zachraňovat. Poškrabou je na bříšku a pošlou zpátky do oceánu, kde je jim nejlíp.
***
Bílý papoušek Kakadu
Kdysi dávno, v období snů, žil u velikého košatého stromu starý muž, který měl dva syny. Synové se o svého starého otce dobře starali. Každý den ráno vyběhli na lov, zatímco otec hlídal pochoutky. Občas ulovili klokana, občas ještěrku "Goanu", která -- opečená na ohni -- byla zvlášť oblíbenou otcovou pochoutkou. Občas přinesli domů plné hrsti lesních plodů. Nejraději si pochutnávali na divokých borůvkách, malých divokých rajčátkách nebo na třešních zvaných Lili-Pili.
Jednoho dne, když chlapci byli opět na lovu, objevili na planině opuštěné malé jezírko. Vzpomněli si, jak jim otec kdysi, když byli malí, vyprávěl o jezírku, které je zakleté. "Je to posvátné místo, pramen čisté vody, který lidská ruka nesmí pošpinit," znělo jim v uších.
"Pojďme raději domů, stmívá se, otec má už jistě hlad," řekl starší syn.
Když se ovšem večer všichni sesedli u ohně k jídlu, mladšímu synovi to nedalo a začal se otce na jezírko zvědavě vyptávat.
"Opovažte se k tomu jezírku znovu přiblížit," varoval je otec.
Druhý den ráno vyrazili synové jako obvykle na lov.
"Běž napřed! Dohoním tě, není mi dobře," vymluvil se mladší syn. Ale jakmile byl starší bratr z dohledu, mladší se otočil a pelášil k tajemnému jezírku. V uších mu znělo otcovo varování, ale nemohl si pomoci. Skočil rovnou do jezírka a přeplaval na druhý břeh. V okamžiku, kdy vylezl z vody, vyrazilo mu na těle několik bílých peříček a po chvíli i bílá brka a za chvíli bylo jeho celé tělo obrostlé bílým peřím. A než stačil údivem otevřít ústa, proměnila se mu v zahnutý zobák.
Proměnil se v bílého papouška.
Vyděšen vzletěl k nebi, pár žlutých brk se mu hrůzou zježilo na hlavě a vydal se hledat rodný strom.
Otec zatím seděl u ohně a čekal. A když náhle uslyšel srdceryvný papouščí skřek, vzhlédl a pochopil, že mladší syn porušil zákaz. Ale už mu nemohl pomoci.
Takže, když dnes potkáte bílého papouška, který mluví, porozumíte mu. Nezapomněl lidskou řeč a chce říct, že neradno je dělat věci pokradmo.
Dáša Bláhová