Theodor Pištěk

      je osobnost, jež zaujala v dějinách našeho moderního umění už mnohokrát. Narozen roku 1932, vystudoval Akademii výtvarných umění v roce 1958, spolupracoval na více než stovce celovečerních filmů, v roce 1969 proslul úspěchem výtvarné koncepce našeho pavilonu na EXPO v Montrealu, do roku 1978 se datuje jeho stipendium ve Francii a v Západním Berlíně, a poté co získal v roce 1984 Oscara za Amadea, stal se členem tak renomované společnosti, jakou je Americká filmová akademie, která jej právě uděluje. V roce 1985 získal cenu Golem za scénografii sci-fi filmů a v roce 1990 naopak cenu Cézar za klasické kostýmy ve Formanově Valmontovi. Zároveň se však v jeho životě i díle (to z posledních třiceti let vystavuje právě v těchto dnech v Galerii hl. m. Prahy ve Valentinské ulici) objevuje odedávna i výrazný motiv posedlosti rychlostí. Stěžejní roli v něm sehrálo právě téma tohoto vydání Internetu4U -- auta.

      Jste muž mnoha tváří: malíř, filmový a divadelní kostýmní výtvarník, automobilový závodník a novinář. Kým se -- a zvláště dnes -- cítíte být především?

      Vždycky malířem. O tom jsem neměl nikdy žádnou pochybu. Ale samo sebou, že to mi nikdy nebránilo v žádné jiné činnosti. Ale nikdy jsem nic nepřeháněl. Tak třeba i přes nějaké to působení v divadle jsem se, pokud šlo o kostýmy, soustředil na film. Nikdy jsem se nesnažil sedět najednou na mnoha židlích. To končívá také mnoha nezdary.

      Kam byste zařadil v tomto směru auta?

      To je ta vášeň. A také významná relaxace, při níž jsem vždycky nabíral sílu a pročišťoval myšlení.

      Co přišlo dřív? Malování anebo zaujetí technikou?

      Věříte, že vlastně nevím? Myslím, že přece jen malování. Už proto, že technika pro mne byla vždycky jen prostředek, jak být fascinován rychlostí.

      Kam byste se zařadil generačně?

      Měl jsem štěstí na dost silnou generaci, ročníky 31, 32, 33. Z malířů to byli Vožniak, Koblasa, Bedřich Dlouhý - sochař Nepraš -- to byla, za mnohé jiné, moje generace. A z jiných oblastí zase Miloš Forman, Libor Pešek, Komorous, Klusák.

      Čím vším jste byl, než jste se stal tím, čím jste?

      Už na gymnáziu v kvartě bylo jasné, že pokud jde o mne, není pro mě tzv. klasické studium právě to pravé. Šel jsem na střední výtvarnou školu. Ale už dávno předtím mi bylo jasné, že chci být malíř, takže když jsem pak udělal zkoušky na akademii, všechno se odvíjelo podle plánů. Snad s výjimkou práce pro film, na který jsem předem nemyslel a taky se na něj nijak nepřipravoval. Ten přišel jaksi sám, náhodně se životem.

      Odkud jste?

      Klasický Pražák. Ale už dědeček kdysi koupil na Říčansku v Mukařově dům, který pak celá rodina až do dneška, vlastně už v třetí generaci, využívá jako jakési letní sídlo, kam se strašně rád vracím, v tamějších lesích všechno znám, a když vzpomínám na mládí, tak je to navždy spojeno s Mukařovem.

      Koníčky?

      Mým koníčkem byla jedině auta. A motocykly. Už jsem to nikdy nedrobil. Ale taky jsem nebyl žádný troškař. Stavěl jsem rovnou závodní auta. Teda hlavně jedno.

      A jak to dopadlo?

      Pochopitelně špatně, jak ani jinak nemohlo. Protože já jako konstruktér nebo mechanik... Jako dnes si pamatuju, jak jsem je měl věčně rozebráno na dvoře. Dnešním komputerizovaným dílnám to asi bude připadat divné, ale já tam měl pod balkonem, aby mi do toho nepršelo, skleněnou desku a na té jsem brousil hlavy válců. Dopadlo to samozřejmě tak, že auto nebylo nikdy schopné závodu.

      Horší by bylo, kdybyste se v něm byl vyboural.

      Víte, když já mám takový pocit, že na mě odněkud někdo dohlíží, kdo mě vždycky zachrání. Samozřejmě že kdybych se s ním byl jednou na start dostavil, nemohlo by to dopadnout dobře.

      Mělo nějakou značku?

      Nezapomeňte, že ani tenkrát - a to byl pravěk - se taková auta nekupovala, ale kus od kusu stavěla. Tohle byl hybrid postavený částečně Václavem Hovorkou a zbytek byl tzv. 'model Vlček'. Kombinace dvou stylů, které se navíc navzájem vylučovaly, takže výsledkem bylo, že se s tím nedalo vůbec jezdit.

      Ale nakonec vyjelo.

      Samozřejmě, na spoustu zkoušek, ale nikdy se nedostalo na skutečný start.

      Kdy jste měl v životě největší zadostiučinění z rychlé jízdy?

      Mnohokrát. Samozřejmě že především vždy, když jsem v nějakém závodě uspěl. Tím nemyslím vždycky, že vyhrál. Ale byly i případy, kdy jsem prostě cítil, že jsem dokázal, všechno, co šlo. Dnes by se řeklo 'podal dobrý výkon'.

      Ale jestli se ptáte na něco opravdu atraktivního, tak asi když se mi podařilo jezdit nějakou dobu s vozem, který byl připravován na slavný "Le Mans 24 hodin"- to když jsem jezdil testovat pro motoristický časopis poršáky v Zufenhausenu ve Weisachu na jejich závodní dráze. To byl zážitek na celý život.

      Předurčili nějak rodiče vaše touhy? Vaši kariéru?

      Ne a ani nikdy nepamatuji, že by se snažili nasměrovat můj život jinam, než jsem sám tíhnul. Naopak mne vždycky ve všem podporovali.

      O tatínkovi, renomovaném herci Theodoru Pištěkovi, známém z řady českých klasických filmů, je toho známo více. Chtěl byste charakterizovat maminku?

      Maminka byla skvělá herečka a obětovala se vlastně rodině. Potom, co se narodila i sestra Anna, už se stáhla a k hraní ve filmu se nikdy nevrátila, žila jen rodinou. Já jsem to samozřejmě i v tom dětském věku vnímal, tím spíše, že jsem byl vždycky přesvědčen, že maminka byla výborná herečka. Teď jsem nedávno pořádal písemnosti a našel jsem v jedné obálce časopisy, kde na ni byly i kritiky a ty byly opravdu skvělé, takže jsem měl velkou radost, že jsem se nemýlil.

      Sestra se v tomto směru neprojevila?

      Kupodivu ne, a to jsme měli báječný kmotrovský pár: já měl za kmotra Karla Lamače, taky jsem Theodor Karel -- a ona Anny Ondrákovou.

      Víte, v jakém znamení jste se narodil?

      Náhodou ano. Byl to štír.

      Ale nevěříte na něj.

      Musím říci, že nevěřím. Tyhle věci pro mě neměly nikdy zásadní význam. Ale když na ten horoskop narazím, tak si jej vždycky se zájmem přečtu.

      S tím je spojená taková zajímavá historka. Já jsem měl kdysi jako mladý kluk učitele, s nímž jsem se pak po dlouhých letech potkal. On byl zavázán tátovi, jenž mu pomohl za války před totálním nasazením tím, že ho přijal do divadla, a tak, aby se mi odměnil, (to už byl významným pracovníkem v počítačích), vyjel mi něco jako horoskop na deset let dopředu. Takový ten cyklus biorytmu, jestli si na to pamatujete. Tak to jsem okamžitě odložil. Protože to by mi přeformovalo život hrozným způsobem. Rozumíte, když mám předepsány na čtvrtek tři křížky, tak to abych ten den nejen nic nedělal, ale snad ráno dokonce ani nevstal a zůstal rovnou v posteli až do večera.

      Takže horoskop si přečtu, ale ovlivňovat se jím nebo si třeba dát číst z ruky, to pro mě není.

      Právě technika vás ovšem jen tím, ve kterém století narodil, významně ovlivnila. Vzpomenete si, kdy jste viděl první počítač v životě?

      To už nevím, ale s počítači se setkávám vydatně i dnes. Dokonce s nimi i v poslední době přímo pracuji jako malíř. Ve volné tvorbě, ne přímo, ne jako s autorským prostředkem, to nemám rád. Ale zprostředkovaně, jako se skicákem.

      ?????????

      Pracuju s programátorem, kterému zadávám určité motivy, jež on na počítači zpracuje a mě to pak inspiruje spíše až zpětně. Taková zpětná vazba.

      Zadáváte mu jako vstup nějakou kresbu, nějakou ideu, kterou on naskenuje a zpracuje? A vy pak použijete výstup z počítače jako další mezikrok?

      Nějak tak. Dokonce používám jako vstup už hotové, někdy i mnohem dříve dokončené obrazy. Třeba ani ne moje. Ty nechám projít počítačem a pracuji na nich dál.

      Dáte je zdeformovat? Rozmnožit linie nebo strukturu?

      Ne. Počítač mně umožňuje věc, která není zatím jinak realizovatelná: já jsem měl vždycky touhu, a to zdaleka nejen u svých, ale i cizích, ba klasických obrazů "podívat se dovnitř". Vidět, co je za těmi "kantnami" rámu, kterými malíř vymezil prostor, jenž divákovi obrazu z reality ukáže. To znamená svět, který zůstal mimo ten výřez daný rámem obrazu. Nebo viděný z žabí perspektivy.

      To mi připomíná jednu ruskou povídku 'Geometrický les', na jejíž motivy jsem začal psát scénář. Jenže tam to ten malíř uměl sám od sebe. Taky to byla sci-fi.

      Počítač to do jisté míry opravdu dokáže. Může pokračující linie nebo perspektivu prodloužit a já pak mohu někdejší realitu kolem (nebo i uvnitř) jaksi rekonstruovat. Já jsem tam třeba nechal naskenovat svůj obraz 'Večírek u Plečnika' nebo i některé klasické obrazy, které miluji. Např. Poslední večeři Páně Leonarda nebo Vermeerovy portréty, u nichž jsem vždycky chtěl vidět, jak vypadal interiér, do kterých je situoval.

      Sám se tedy počítačů bojíte?

      Ani ne. Asi protože si uvědomuju, že ten pohyb směrem k dokonalosti je nezastavitelný. Možná mne trochu znervozňuje, že nikdo neví, kam až to dojde třeba už v příští dekádě. Což neodhadnou dokonce ani odborníci, takže takový ten podvědomý strach samozřejmě mám. Ale jinak mě ovlivňují spíš v kladném slova smyslu, pomáhají mi.

      Kdo ještě vám kdy v životě nejvíc pomohl nebo poradil?.

      Sochař Sekal, s kterým jsem dlouho sdílel ateliér, který mě v mnohém inspiroval. Ale že bych žil s nějakým pocitem enormního závazku za něco, čím mne někdo doslova nasměroval jinam, obrátil na novou víru -- to ne.

      Kdybyste měl stanovit tři rady do života mladším?

      Tak tomu se celý život vyhýbám. Měl jsem třeba nabídky, pracovat jako pedagog. Tomu jsem nikdy nepřivolil, poněvadž toho se děsím jako čert kříže, někomu dávat rady. A hlavně dobře vím, jak neradi mladí lidé něco takového přijímají. A dávat nějaká moudra, jež by měla údajně těm mladým pomoci řešit situace, které je v životě čekají, to bych si prostě nikdy nevzal na svědomí.

      Vzpomenete si na největší chybu v životě, kterou jste kdy udělal?

      No, copak o to, chyb jsem nadělal dost, dokonce strašně moc, ale nechtějte prosím vás, abych vám je specifikoval nebo dokonce hodnotil. Určitě by se dalo diplomaticky říci, že jsem nadělal chyby velice významné. Ale abych tvrdil jako hodně lidí, že kdybych si mohl pustit život zpátky, zase bych udělal všechno stejně -- tak to já určitě ne.

      Ale vrátit zpět byste se chtěl?

      Samozřejmě. Asi tak do svých dvanácti let. A od té doby bych to směroval trochu jinak. Ale nebyly by to zásadní změny. Tuhletu kariéru bych chtěl stejně. Jenže bych měl určitě mnoho vylepšení a vyvaroval bych se určitých chyb. Kterých - to si ale nechám pro sebe.

      Kdy jste měl naposled všeho plné zuby?

      Naposled? Určitě po vernisáži téhle výstavy. Vydáváte ze sebe všechno a někdy i víc než čeho jste vůbec schopen, a přitom nemáte žádnou jistotu, jaký bude výsledek. To je na tom to nejhorší.

      Napovězme čtenáři, že ta výstava se koná v galerii v budově Městské knihovny ve Valentinské ulici a že pokrývá posledních třicet let vaší práce. - Co děláte nejraději ve volném čase, pokud nějaký vůbec máte?

      Nejradši sedím s kamarády a povídám si s nimi. A taky rád jezdím na ryby, i když jsem v životě nenamočil vlastní háček. Já jezdím jen jako pozorovatel a debatér. S kamarády -- to je moje nejmilejší relaxace.

      A co naopak nejhůř snášíte?

      Cokoliv, k čemu jsem nucen.

      Oblíbená hudba?

      Pop music, kterou mám při práci jako kulisu. A k tomu nemohu použít vážnou hudbu, kterou mám samozřejmě taky rád. Ale jindy. Takže nejčastěji rádio, kde spoléhám na diskjockeye, kteří jsou konec konců od toho, "zmixovat" ten správný šum, jenž mě sice nebude inspirovat, ale na druhé straně mě u práce právě jen přidrží. Takový ten potřebný šum za hlavou.

      Od vážné hudby mám kompakty. Někdy je to Chopin a někdy Mendelsohn Bartholdy a někdy Mozart. A někdy dokonce i Wagner. Ale k tomu už musí mít člověk momentálně dispozici a náladu.

      Existuje třeba u popu zpěvák nebo žánr, od nějž by pop music aspoň pro vás nemusela klidně vůbec existovat?

      Michael Jackson. Tam už jsem schopen shodit rádio z balkonu. To jsou věci, které nesnesu.

      Poslední knížka, již jste dočetl do konce?

      První díl Churchillových pamětí. To je navíc četba, k níž se člověk musí vždy několikrát vracet. Skvělá věc. Ale zase nadlouho bude asi poslední. Než dočtu druhý díl.

      Knížka, kterou byste si vzal na opuštěný ostrov?

      Víte, co je nejzajímavější? Že většinou jsou to knížky, které jsem si zamiloval už jako malý kluk. Tak třeba úplně takový můj fetiš jsou Kalifornské povídky Breta Harta. To je i knížka, co ji vyhrabu, když je mi nejhůř. Ovšem v původním českém vydání v překladu Josefa Václava Sládka, protože bez toho už to není ono, to už pak není ten sloh minulého století. Já jsem se k ní dostal i v moderním překladu, ale to nestojí za nic.

      To je zajímavé, zvlášť u tak moderního milovníka rychlostí. Kde jste k ní přišel?

      Tu si půjčil (a nevrátil) ještě táta a podepsaná je J. V. Spergerem. To byl jiný populární a velmi obsazovaný herec němé filmové éry, ale s příchodem éry zvukového filmu prakticky skončil. A pak mám tradiční vánoční četbu, a to jsou Pickwickovci. Už čtyřicet nebo padesát let! A taky jsem vášnivý čtenář populárně vědeckých knih.

      Oblíbený malíř?

      Víte, je to zvláštní, ale i to se mění věkem. Byly doby, kdy byl pro mě králem Rembrandt, potom přišli impresionisté. Třeba Claude Monet, to je člověk, ke kterému bych se přímo modlil. Ale teď zrovna už se zase vracím až do renesance. Třeba škola Pierra de la Francesca -- ta mě úplně fascinuje, protože to je věc, ke které se já snažím prokousat, a přitom oni ty problémy řešili, ba vyřešili tak dávno. On měl dokonce celou zvláštní výtvarně architektonickou školu ke konstrukci ideálních měst. Když zjistíte, že už to někoho taky vzrušovalo, a to vlastně o několik století dřív.

      Na film nějak nedošlo. Máte nějaký, který si můžete pustit úplně kdykoliv?

      Z "lehčích žánrů" to určitě staré české filmy -- na ty se koukám vždycky s potěšením. A z těch ostatních jeden, na který se můžu dívat už opravdu navždy -- Vláčilovu Markétu Lazarovou.

Pro i4U Pavel Hajný