Prosím tě, neblázni!, Číslo do nebe, Rodinný svět to jsou názvy geniálních povídkových knih Ivana Krause, českého herce, loutkáře, scénáristy, ale především spisovatele, žijícího už od roku 1968 v zahraničí, a mladším generacím tak stále častěji neznámého. O to záslužnější je činnost nakladatel-ství, jež nám jej znovu objevují. To, jež nám umožnilo přetisknout dnešní ukázky, se jmenuje Academia a jeho knihkupectví sídlí v Praze na Národní třídě.
Když jsem byl malý, oblékala mne matka a babička. Od té doby, co jsem se oženil, kontroluje moji garderobu má žena. Tvrdí, že jsou lidé, kteří si mohou obléci, co chtějí a vypadají přesto dobře. Existují však prý také kteří si nemohou obléci cokoli, a k těm prý patřím i já.
Ptal jsem se často ženy po důvodech mého zařazení do poslední skupiny, ale odpovídala vždy jen vyhýbavě. Požádal jsem ji proto jednoho dne, aby se mnou hovořila naprosto otevřeně a nic mi neskrývala. Udělala to.
Pravila, že nemám ramena.
Vysvětlila mi, že se několikrát pokusila položit svou hlavu tam, kde bych ramena mít měl, a že to pokaždé skončilo zklamáním.
Řekla mi, že byla trpělivá, že však zjistila, že se v oněch místech od jiných lidí liším.
Byl jsem jí velmi vděčen za slovo "jiných" mohla stejně dobře použít i jiného slova, například "normálních". Kdyby to byla řekla, nemluvil bych s ní. Takto jsem však byl zvědav a zeptal jsem se jí proto na další zvláštnosti své postavy. Zasmála se a řekla mi, že proto, že nemám ramena, jsem poněkud širší v bocích a vypadám tedy jako hruška. Toto přirovnání se mi nelíbilo. Nemám nic proti hrušce, ale rozhodně se mi nezamlouvalo být k hrušce přirovnáván. Zdálo se mi, že se žena unáhlila, že mohla klidně použít jiné metafory. Řekl jsem jí to a pak jsem se jí zeptal, proč si mne brala, proč si rovnou nevzala nějaké ovoce.
Řekla mi, že jí takové maličkosti nevadí. V životě mi slovo maličkost neudělalo takovou radost jako tenkrát. Žena navíc řekla, že je ráda, že mám takové nedostatky, protože pak ty její vlastní tolik nevyniknou. Bylo to od ní velmi milé a moudré. Chtěl jsem říci, že vlastně žádné nedostatky nemá, ale pak jsem si to rozmyslel.
Hruška byla vyřčena a nešlo ji vymazat.
Ale to, že nemám ramena, není hlavním důvodem toho, proč se nemohu oblékat sám. Je tu jiný důvod volím prý naprosto nevhodné kombinace co do barev a vzorů. Jenže právě v tomto bodě s ženou nesouhlasím. Poslechl jsem ji, pokud jde o střih, pokud jde o to, zakrýt chybějící ramena, abych nepůsobil příliš jako hruška. Ale nesnesu, když mi mluví i do barev.
Vždycky to dopadne stejně. Žena mne zadrží.
"Ta košile se do toho saka vůbec nehodí," řekne.
"Vezmi si prosím tě jiné kalhoty!" praví příště.
"Snad nechceš jít ven v tom svetru?" diví se jindy.
Stojíme v malé předsíni a hádáme se o mé oblečení. Samozřejmost, s kterou má žena vždycky zasahuje do mé výbavy, mne rozčiluje. Něco takového pociťuji jako omezování svobody. Připadám si jako nesvéprávný manekýn, který nesmí vyjít na ulici bez poručníka. A pokaždé to všecko znovu ženě říkám a vytýkám. Ta stojí mlčky přede mnou, v ruce má kalhoty a čeká až se převléknu.
Jednou na mne dokonce už čekal před domem taxík. Žena mne však zadržela, když jsem se pokoušel vyplížit ven, a pravila, že tak nemohu jít mezi lidi. Řekl jsem, že zůstanu v tom, do čeho jsem se oblékl. Postavila se před dveře, abych nemohl odejít.
Má žena je poměrně velmi drobné postavy a člověk by si myslel, že bude snadné ji přemístit. Není tomu tak. Vždycky se divím, kde se v tak drobném stvoření bere najednou tolik síly. Pokusil jsem se ženu z cesty odstranit, ale vzpříčila se mezi dveřmi tak, že nebylo možno s ní pohnout ani dovnitř, ani ven. Cloumal jsem jí, opíral se o ní, zkusil jsem s ní dokonce trhnout, ale nepohnula se ani o centimetr. Ke všemu se ještě začala usmívat.
Žena, která trčí ve dveřích, jimiž chci projít, a usmívá se, mne dovede přivést do stavu, kdy se neznám. Rozzlobil jsem se a řekl jsem, že si raději vezmu punčoškové kalhoty, když mi neuvolní cestu, abych jí dělal ostudu, ale ani to nepomohlo.
Mezitím se taxikář, kterému už bylo divné, kde tak dlouho jsem, dozvonil na sousedku a ta ho vpustila do domu. Vyběhl po schodech a zůstal stát za ženou. Když pochopil, oč běží, začal mne přemlouvat, abych si dal říci a sundal semišové sako a vzal si kabát, který držela v ruce.
Byl to taxikář zrádce a já mu to dal hned najevo. Byl bych rád viděl, co by dělal on, kdybych se v podobném případě přidal na stranu jeho ženy, která by mu nutila čepici nebo rukavice. Ten člověk mi domlouval a tvrdil, že nemám šanci, že to zná z domova. Potom na mne začal mrkat, chtěje mi tak dát najevo, že je vlastně na mé straně.
V autě mi ukázal podvlékací tričko, které mu ráno vnutila vlastní žena. Řekl, že sotva vyjel z domu, zajel do jedné postranní uličky a tam tričko sundal. Byl to zřejmě muž, který vedl dvojí život.
Časem vytvořila má žena jakýsi složitý a důmyslný systém. Rozdělila mé šaty do těchto skupin:
1) oblečení na všední den
2) oblečení sváteční na ven
3) oblečení sváteční na doma
4) jiné oblečení.
Krom toho dělí prádlo dle ročních období na jarní, letní, podzimní a zimní.
Pak existuje několik výjimek jako prádlo na dovolenou, prádlo na letní nebo zimní dovolenou, oblečení na úklid, na stěhování nábytku, na práci na terase, na tlačení auta, zahradní prádlo a lesní šaty.
Oblečení na všední den nesmím nosit na státní svátky a naopak. Stejným prohřeškem by bylo obléci se do domácích šatů a jít si pro cigarety.
(Co by si o tobě v trafice pomysleli?)
Každé oblečení má své přesné určení a také dobu používání. Občas žena některé svršky přeřadí z jedné skupiny do druhé. Tričko, přeřazené náhle ze skupiny zahradního prádla do prádla na úklid, se už nikdy nesmí objevit na terase. Je samozřejmostí, že jediný, kdo se vyzná v tom, které oblečení patří do které skupiny, je má žena.
A jediným řešením by pravděpodobně bylo mít jeden pár bot a jedny kalhoty a sako. Na to je však už bohužel v mém případě pozdě. Jsou chvíle, kdy se pokouším proniknout ven v zakázaných šatech. Třeba když žena telefonuje s čistírnou. Obvykle se jí však podaří dostihnout mne ještě na schodech. A mám také dojem, že je smluvena se sousedkou, která mne také kontroluje. Někdy mi žena hází kusy oděvu z okna. Jedu-li pryč, mám šaty i prádlo, vše srovnané tak, abych se oblékal do správných kombinací. Občas mi žena zatelefonuje a zeptá se, co mám na sobě.
Každé, byť sebemenší zachvění hlasu, nejistotu, nebo neklid hned pozná.
Přestal jsem chodit do divadla. Kvůli jedněm šatům. Ale vítám naopak každou příležitost, kdy jde do divadla žena. Jsou to krásné chvíle. To se rychle obléknu do zakázaných šatů, třeba do lesních, lehnu si do postele, kouřím a dělám celou řadu jiných zakázaných věci.
Často přitom sním o dnu, kdy se v těch nejzakázanějších šatech vydám za muži, kteří jsou na tom jako já. V ten den vyrazíme do ulic, všichni v proužkovaných kalhotech a kostkovaných košilích, a odejdeme do lesů, abychom se navrátili až tehdy, kdy se naše ženy umoudří a slíbí, že nám do oblékání už nikdy nebudou mluvit.
Ivan Kraus
7 0918