JAK SE V AMERICE (NE)CHODĺ
DO BANKY
Nechci mluvit o "velkém" bankovnictví, protože o tom toho moc nevím, a zcela pominu Wall Street, záhadnou a přitažlivou budovu, kam se za pouhý dolar můžete jít jednou denně podívat, jak se z peněz dělají peníze. Možná, že už je to teď úplně zadarmo. Začnu okamžikem, kdy jsem v Orlandu na Floridě, hlavním městě Disneylandu (žert), vjela autem do banky, což neznamená, že jsem do ní narazila, jak by se snad zdálo, ale vjela do venkovních automatů, drive-in, kde pomocí vaší bankovní karty a PINu můžete vyřídit veškeré bankovní úkony jako vevnitř u okénka, to znamená uložit šeky či peníze na konto (deposit), zjistit, jak na tom jste (balance), převést peníze z jednoho konta na druhé (transfer), vybrat si hotovost (cash) atd. Z auta samozřejmě nemusíte, dokonce myslím že nemůžete, vystoupit. Tehdy poprvé jsem se cítila jako světačka, i když jsem si vybírala ubohých dvacet dolarů. Svěřit sloupku, který vypadá trochu čerpadlo penízinové pumpy (pozn. pro p. korektora: díky, že zůstane!), své šeky či dokonce hotovost jsem se dlouho neodvážila. Po čase jsem se otrkala a zvykla si tam vyřizovat všechno a se zvykem zmizel i pocit světáckosti. (Tak zvyk ničí vše.)
Přestěhovala jsem se z Floridy do New Yorku a mé milé drive-in banky zmizely, protože na Manhattanu je na takový luxus málo místa. Sice jsem stále z automatu mohla vyřizovat všechno potřebné, ale musela jsem tam jít, a někdy tam i, nedej bože, dvě tři minuty čekat, než se některý "teller" uvolní. Od začátku jsem těm automatům říkala "talíř", pozůstatek ze studií němčiny, ačkoliv v angličtině teller neznamená talíř, ale pokladník. "Nezapomeň vzít šeky do talíře," volávala jsem na manžela. Či "nemám cash, vyberu si z talíře". On rozuměl. Někdo jiný asi těžko. ATM (Automatic Teller Machine) pro mě zůstal Automatickým talířem, i když už jsem v angličtině pokročila. Líbilo se mi to víc, než Automatický pokladník.
Automatický talíř jsem bez lítosti opustila, když jsem získala dobrodiní Internetu. Má tehdejší banka, Citybank, mi zdarma poslala na CD-ROMu program Online Banking. Poměrně jednoduchým setupem jsem se z něj připojila a získala přístup ke všem svým milionům (žert). Pomocí počítače nyní mohu provádět všechny bankovní úkony, nemusím ani, jako kdysi v drive-in, nastoupit do auta a někam jezdit. Na obrazovce je mi 24 hodin denně k dispozici přehled mých financí (smutný či veselý, to počítač neovlivňuje, bohužel) a veškerých finančních operací. Přibyla novinka. Žádné vypisování šeků, obálek, lepení známek. Všechny své účty mohu platit přímo počítačem, jednou provždy zadat adresu mé telefonní společnosti, mého landlorda čili domácího, pojišťovny, kabelové televize, časopisů, které odebírám, kreditních karet, přátel, jimž nechci, ale musím půjčit atd. Pak už jen každý měsíc vyťukám částku, kterou chci někomu zaplatit, den, kdy chci, aby bylo zaplaceno, a o víc se nestarám. Opakované platby jako činži či splátky automaticky vyřizuje program sám. O všech transakcích, i o těch, jež se teprve budou provádět, mám dokonalý přehled, který si mohu kdykoliv vyvolat na obrazovce a také uschovat jako dokument nebo natisknout. Když se rozhodnu něco nezaplatit, počítač ochotně zastaví proplacení šeku, ať už jsem ho zadala počítači, či napsala sama rukou. Zmocní-li se mě nejistota, hravě komunikuji se Službou zákazníkům (Service Centre) a dostávám briskně rady či útěchy. Vše zdarma, veškeré poplatky žádné. Bezpečnost a diskrétnost zaručena, banky mají své vlastní uzavřené okruhy. (Aspoň doufám.)
Ale to zdaleka není vše. Z domova si tak mohu v bance otevřít nový účet, požádat o půjčku či hypotéku (jejich vyřízení už ovšem nezáleží na programu, ale na mém kreditu), mohu sledovat a měnit způsob, jak je hospodařeno s mými penzijními úsporami a vůbec s celým portfoliem (česky snad úhrn cenných papírů). Snadno z domova zjistím, ještě než jdu spát anebo brzy ráno či v pravé poledne, jak si stojí burza, mohu koupit obligace či akcie, a zrovna tak akcie nebo obligace prodat.
Není na tom opravdu pranic složitého. Pokud vás zajímají podrobnosti, po zadání mého tajného identifikačního čísla se mi objeví prostě hlavní menu:
Nyní jsem změnila Citybank na Chase (jednoduchý důvod: větší úroky) a dostala nový Online program. S upozorněním, že je mnohem lepší než ten od Citybank, protože Citybank program byl v systému DOS, zatímco ten od Chase už je pod Windows. Pravda, program Citybank byl strohý. Prosté řádky, prosté částky, přehledné informace.
Program Chase je víc umělecký. Začíná obrázkem, kde muž ve smokingu kráčí po schodech banky, pod paží vede dámu ve večerním šatech. Tedy myslela jsem si, že to tak je, obrázek byl vyveden ručně, asi zaměstnancem banky, protože při bližším zkoumání jsem zjistila, že ta dáma je jen pruh světla, vycházející z banky (a zřejmě projasňující celou naši finanční budoucnost). Umělecké výjevy pokračovaly. Když se program otevřel, rudé rty s bílými zoubky svůdně vybízely kontaktovat Customer Service (Služby zákazníkům), zatímco pootevřený sejf s pytlem zlata a balíky dolarových bankovek označoval přístup ke kontům a ruka s bankovkou platila účty. Chyběla slza pro eventuální splakání nad výdělkem.
Program je možná modernější, ale první dny jsem nejvíc klepala na ta otevřená ústa, abych ohlásila chybu, a ještě častěji jsem telefonovala, protože stále něco nefungovalo. Ale je to program nový, a na rozdíl od Citybank sice umělecky podpořený, leč ještě neprověřený tisíci zákazníky. Je ovšem také zdarma a nabízí spoustu služeb, které nevyužívám. Bohužel, ani on, podobně jako ten od Citybank, zatím neumí jednu věc: vytisknout dolarové bankovky z mé tiskárny. Pokud chci náhodou hotovost (v kreditně karetní Americe naštěstí věc poměrně hodně řídká), pro tu si musím stále ještě dojít. Nepochybuji však, že tento drobný nedostatek bude brzy vyřešen, přestože už i jediné vajíčko uhradíte v samoobsluze snadno kartou.
Nicméně, když platím účty v neděli po ránu ještě v noční košili doma, s natáčkami na hlavě, a vzpomenu si na fronty u sporožirového okénka v Praze ve spořitelně v Mostecké ulici, libě se usmívám. Amerika je Amerika.
Iva Hercíková, New York
7 0837