- internet4U -

Genius tempori rudolfínské Prahy

      Stalo se velikou módou posledních týdnů rozepisovat se široce o časech, kdy svému dvoru i zemím vládl císař Rudolf, toho jména druhý. Díky na naše, ale i evropské poměry, velkolepé výstavě, jsme stále více přesvědčováni o fascinující Praze plné umělců, učenců i podvodníků, kteří ve větší či menší míře zneužívali velkorysosti podivínského císaře Rudolfa nicméně vytvořili tak skvělý odkaz, z jehož rozmanitosti a krásy se můžeme alespoň pár týdnů těšit. Je bohužel pravdou, že většina ze skvělých exponátů probíhající výstavy se jen na kratičkou dobu vrátila do Prahy po celých dlouhých staletích, a to za velikých nákladů a úsilí pořadatelů expozic.

      Praha té doby však byla centrem nejen kulturním, ale zvláště politickým, a stala se proto cílem mnoha cizinců, z nichž někteří o své návštěvě podali zprávu... Není nad konfrontaci vlastních představ o časech minulých s dobovými postřehy. Přinášíme zde proto dojmy tří Francouzů, kteří rudolfínskou Prahu navštívili a zachovali nám zajímavý obraz země, hlavního města a zvláště pak jejích obyvatel tedy našich předků. Začtěme se tedy do líčení oněch tří mužů a nechme tak ožít právě obdivované předměty někdejších rudolfínských sbírek.

      První z cestovatelů, hugenot Jac-ques Esprinchard, pocházel z La Rochelle a Prahu navštívil v roce 1597, během své studijní cesty po střední Evropě. V městě samém se zdržel jen

      necelý týden, nicméně, jak uvádí ve svém deníku, neopomněl navštívit žádnou pražskou pamětihodnost. Některá místa jej zaujala natolik, že deník doplnil i přesným popisem. Takto zapůsobil pražský orloj, či Karlův most, jehož délku dokonce krokoval. Při návštěvě Pražského hradu vystoupil až na věž chrámu sv. Víta a odtud nadšeně popsal panorama tehdejších "měst pražských".

      Za kratičkou dobu svého pobytu Esprinchard sice nepronikl ke dvoru, zato se mu dostalo těch nejskvělejších průvodců, jaké si tehdejší "turista" mohl vůbec přát byli jimi Hans von Aachen a Bartoloměj Spranger, císařovi komorníci a dvorní malíři. Oba umělci svého hosta provedli místy, kde se nacházely císařovy sbírky, z jejichž skvostných kousků jej výslovně nadchnul zvláště stůl vykládaný drahými kameny obrovské ceny, obdivoval však také císařské konírny a zahrady podrobně se zmiňuje především o Zpívající fontáně.

      Pražané jej překvapili svým zvykem zdobit se růžemi muži na kloboucích, ženy kolem levé paže. Překvapivě nám zní i líčení životního rytmu našich předků. Obědvali prý v devět hodin dopoledne, večeřeli ve čtyři odpoledne a v pět uléhali. Vstávali údajně již ve dvě hodiny ráno a do "oběda" se věnovali své práci.

      Na rozdíl od "ukázněného turisty" Esprincharda, měl Pierre Bergeron, druhý z našich cestovatelů, v Praze zcela jiné zájmy. Byl členem oficiálního poselstva francouzského krále, které navštívilo Prahu roku 1600, a byl zcela pohlcen svým zájmem o dvůr a jeho zvyklosti. Bergeron si vedl záznamy den po dni: hned na počátku jej zaujala česká řeč, která mu zněla o mnoho lahodněji než němčina, poněkud překvapen byl existencí pošty. První, co jej po příjezdu do Prahy okouzlilo, byly "skvostně oděné dámy", jediný to zaznamenaný zážitek z první pražské návštěvy mše! Zaznamenává také zvyk českých šlechtičen nepoužívat masku na veřejnosti a tehdy zřejmě nevídanou volnost, s jakou se ženy ve společnosti pohybovaly. Dámy vůbec se těšily největšímu zájmu Pierra Bergerona, jedné z nich dokonce dával lekce francouzštiny...

      Jeho poselstvo se však mělo zajímat především o císaře, a tak Bergeron popisuje Rudolfovu samotářskou povahu i přísné mlčení, které prý musejí zachovávat všichni císařští služebníci v přítomnosti svého pána. Ten pak většinu svého času stejně trávil obklopen pouze umělci a vědci. Přesto poselstvu bylo za dobu jejich pobytu uděleno několik audiencí, a to ve speciálním přijímacím sále zdobeném pozlacenými koženými tapetami. Císaři Rudolfovi tehdy bylo čtyřicet devět let. Podle Bergerona byl střední statné postavy, brunátný v obličeji a měl vousy kaštanové barvy. Oblečen byl v šedém saténovém kabátě, na krku měl řetěz s řádem zlatého rouna a na hlavě černý sametový klobouk se šedým pírkem. Po celou dobu jednání hovořil španělsky a opíral se o kord.

      S velikou pečlivostí jsme také zpravováni o všemožných hostinách, jichž se členové poselstva zúčastnili, o počtech chodů, které zde byly podávány, i o zvycích stolování. Bergeron se pozastavuje nad místním zvykem měnit ubrusy a ubrousky po několika chodech, zaujat byl i cukrářskými výrobky v podobě soch. Velikou místní vášní prý bylo oddávat se soutěžím v množství jídla a pití. Mnoho domácích prý "viděl klesnouti" v tomto gastronomickém zápolení. Bergeron byl však praktický člověk, podává tedy i zprávu o úrokové sazbě tou dobou v Praze obvyklé, jen pro dnešní srovnání činila 6 %.

      Třetím francouzským návštěvníkem Prahy, který podal o své návštěvě zprávu, byl důstojník císařské armády v Uhersku Francois de Bassompierre. Prahu navštívil v roce 1604 v době své dovolené. Chtěl zde získat plukovnický patent a prostředky na verbování svého mužstva, což se mu podařilo. Je patrno, že Bassompierre byl poněkud z jiného těsta než naši první dva hosté, a jiné jsou proto i jeho zážitky. Tím největším byla jistá "paní znamenité krásy" jménem Ester, dcera purkrabího z Karlštejna.

      Až v druhé řadě pak jsou to všelijaká dobrodružství, která mladý Francouz zažil se svým kumpánem maršálem Russwormem v rudolfínské Praze. Mimo jiné popisuje, jak císař v míčovně dlouho pozoroval jeho vlastní hru i "malý balet", který předvedl nadšené pražské dámské společnosti. Byl dokonce zatčen za nošení masky v ulicích města, které zde zřejmě bylo, na rozdíl od jiných krajů, zakázáno. Vyvrcholením Bassompierrova pobytu pak bylo šest nocí, které (pokutou zřejmě nepoučen) strávil v přestrojení na Karlštejně v přítomnosti paní Ester...

      Jak vidno, Praha těch let byla skutečným centrem Evropy nejen ve vědě a kultuře, ale i co do politikaření, zábavy a životního stylu a při pohledu zpět se současníkům oněch třicet sedm let Rudolfovy vlády muselo zdát idylickým obdobím, zvláště pak ve srovnání s krutými léty, která po Rudolfově smrti měla nastat. My však využijme svého odstupu a obdivujme to, co je hodno obdivu, s právem nepřipomínat si příliš, že příčiny strašlivé války, která jen šest let po Rudolfově smrti vypukla, tkvěly právě v této, sice okouzlující, avšak velmi složité době.

      Podle souboru pramenného materiálu "Tři francouzští kavalíři v rudolfínské Praze"

Jan Stejskal

      Výstava, která se stala hitem letošní turistické sezóny a jejíž expozice obsadily mnoho prestižních prostor v areálu Pražského hradu i jiných objektů, má své místečko i na Síti, a to na adrese http://www.vol.cz/RUDOLF. Prohlédnutí těchto stránek doporučujeme jako přípravu k vlastní, osobní návštěvě exhibice. Snad vystavené předměty i vás přenesou zpět do světa Rudolfových současníků, tak barvitě popsaného našimi exotickými průvodci.
internet4U