Již podruhé se setkáváme s dávným, donedávna pozapomenutým národem, s Kelty. Minule jsme se dozvěděli něco o "softwaru a hardwaru", který tito prehistoričtí obyvatelé velké části Evropy používali - připomínkách jejich přítomnosti a kamenných památnících. Tentokrát něco o povaze, hudbě a historii.
Žijeme v době, kdy se znovu učíme používat slova Kelt, keltský, druid nebo oppidum. Už nezní tak cize jako před pár lety. Skloňují se v různých pádech ve sdělovacích prostředcích, vychází nepřeberné množství obsahově všelijakých knih na toto téma, "irskou" hudbu hraje jenom v Praze nejméně deset kapel. Evropa znovuobjevuje svůj keltský původ a my -- unie, neunie -- i v tomhle držíme krok. A baví to vlastně celý svět. Na netu najdete stovky adres z celého světa -- jsou tu Keltové evropští, američtí, australští... My, Češi, ovšem máme obzvláštní důvod se v tomhle všem taky trochu omočit: přes prestižní rozpory se světové autority víceméně shodují, že pravlast Keltů se rozkládala přibližně na území České kotliny a jižního Německa.
Kde se vzala, tu se vzala -- česká povaha
Podívejme se, co k tomu před třemi lety sugestivně napsal Pavel Frýbort: "Píši-li o české povaze, je mi nápadné, jak výrazně keltská je česká povaha. Je-li dnes v Evropě národ povahou nám Čechům nejpříbuznější, pak to nejsou sousední Němci, ani nám kdysi s jistou naivní poezií vnucovaní Jihoslované, ba ani Slováci, nýbrž Irové. Stejní individualističtí buřiči; stejný duch zamyšleně zpěvný, stejně nesvorní hašteřivci, stejný sklon k nevážnosti a ironii, podobná k cestovatelství a vystěhovalectví pudící těkavost, podobně bujará hravost, zakrývající baladickou hlubinu duše. Stejná vzdorná nechuť být někomu poddaným a stejné nenadání vládnout sám sobě. Ani česká řemeslně-technická zdatnost nebude dědictvím právě slovanským; i zde je možno myslet spíše na Kelty, kteří vytvořili evropskou řemeslnou kulturu všude mimo dosah římské moci." Pálíme čarodějnice, bojíme se pátku 13., říkáme, že děti přináší čáp -- a neuvědomujeme si, že tohle všechno je dědictví po tomto tajuplném a po všech stránkách zajímavém lidu, který chodil po stejné zemi, podél stejných řek, vystupoval na stejné kopce.
Kelt sem, Kelt tam -- nám už je to všechno jedno
Všechno, co o nich víme, jsou rekonstrukce a teorie podložené archeologickými nálezy. Po Keltech se nedochovaly žádné písemné památky. Záznamy o nich zůstaly jen díky řeckým a římským dějepiscům, z nichž nám nejznámější je vojevůdce Julius Caesar. Keltští kněží, druidové, zakázali používání písma jako nástroje zlých mocností. Rozsáhlé databáze legend, rituálních postupů, obřadních znalostí a světonázorových teorií se tedy ukládaly do tkáňového hardwaru "čarodějových učňů" výhradně v podobě nekonečných veršovaných básní, vyučovaných nazpaměť. Tento drsný výcvik trval minimálně dvacet let. Když se pak později v Irsku v sedmém, Cornwallu v desátém století n.l. atd. začaly v keltsko-křesťanských klášterech údaje z tkáňových databází přenášet v doprovodu nádherných ilustrací (Book of Kells) na papír, bylo už vlastně tisíc let pozdě. A křesťanské chápání světa a jejich terminologie postrčily optiku celé věci ještě šikměji.
Keltové se vlastně jako Keltové necítili, neříkali si tak. Pojmenovali je tak řečtí autoři, kteří se snažili najít v 5. stol. př.n.l. jméno pro ten divý lid, obývající střední a západní Evropu. Od druhého tisíciletí př.n.l. se tito lidé, mluvící indoevropskými dialekty, rozšířili postupně téměř do celé Evropy. Ze své pravlasti dorazili až do Francie (Galie), pronikli do severního Španělska -- http://sol.des.fi.udc.es/GALICIA/popular.html, a pravděpodobně někdy v 8. -- 7. stol. př.n.l. se přeplavili na britské ostrovy. Vydali se na dál jih a jihozápad, v roce 390 vyplenili Řím, zaútočili na řecké Delfy (r. 279). Plavili se i dále do Anatolie, kde založili stát zvaný Galatie.
Víme o nich, že byli stateční (jejich zpočátku bronzové zbraně se při soubojích s římským železem ohýbaly; oni je ale nohou o zem srovnávali a bodali jimi do smíchem se třesoucích břich Římanů), že jejich ženy měly opravdu rovnoprávné postavení (bojovaly po boku mužů. Měly právo dědit majetek) a že pili pivo. Ve světě stále stoupající popularita černého piva Guiness -- http://www.itl.net/guiness/ tak jde v dojemné hospodské shodě se vším ostatním.
Highway E 50 Revisited
Když se podíváme na mapu Evropy se záměrem najít si nějaké místo pro dovolenou ne úplně na jihu, ne úplně "turistickou", ne úplně daleko a přitom tematicky zkoumající společnou minulost Evropy -- nabízí se západní pobřeží Francie, konkrétně Bretaň (http://www.bretagne.com/). Na automapě Evropy je to stará známá dálnice E 50: Praha, Plzeň, Norimberk, Remeš, Paříž, Rennes. Pořád rovně za chladičem. Bretaň se proslavila jednak kamennými řadami v Carnaku, osobitou keltskou hudbou a drsným kouzlem přímořské krajiny. Je to kraj rybářů a námořníků. Kraj příběhů jak z Erbenovy Kytice. Kraj duchů. Kraj k nebi mlčky trčících kamenných monolitů. Čas jako by se tam zastavil. Keltové sem přišli ve stejné době jako do zbytku Evropy a v roce 56 př.n.l. byli poraženi Caesarem. Anglosaské nájezdy na britské ostrovy v 5. a 6. století přivedly do této "malé Británie" keltské novousedlíky.
Tehdy, na sklonku zlaté keltské éry, vznikla legenda, která zřejmě má jisté historické základy, ale folklór, bardové a nekonečná lidská představivost z nich stvořily mýtus -- legendu o Svatém Grálu, králi Artušovi a jeho druhu, kouzelníku Merlinovi. V osmdesátých letech u nás dávali v kině a v devadesátých v televizi britský film Excalibur, který o této legendě poutavě pojednává. Svatý Grál je údajně pohár, do kterého Josef z Arimathije zachytil krev z Ježíšových ran. Později se prý doplavil do Irska či Bretaně a Grál se tak ocitl na "keltském" území. Artuš byl pravděpodobně britsko-keltský kníže asi v 6. stol. n. l., který bojoval se saskými nájezdníky na anglickém území. Merlin byl podle legend jeho vychovatel, čaroděj a mudrc. V rámci historické migrace do Bretaně se sem přenesly i mytologické postavy. Díky tomu můžeme nedaleko Paimpontu, v samém srdci Bretaně, v tajuplném lese Brocéliande, najít Merlinův hrob. Majitel pozemku, kde král čarodějů údajně odpočívá, koncem minulého století místo při hledání "pokladu" téměř zničil. Dnes tam stojí zbylé dva kameny a kmínek cesmíny, jejíž větvičky vzaly za své díky suvenýruchtivým turistům http://calvin.stemnet.nf.ca/~djohnsto/merlbrit.html. Magickým místem je bezesporu bretaňský Carnac (http://www.ot-carnac.fr/eng/doc/menhir.htm), kde stojí v dlouhých řadách na 3000 menhirů, němých svědků minulosti, hardwaru starého kolem 4000 let, určeného pravděpodobně k astronomickým účelům. Nedaleko najdeme také mohylu Saint Michel, pravděpodobně jedno z nejstarších lidskýma rukama stvořených obřadních pohřebních míst vůbec. O Keltech je známo, že je jako hardware pro kultovní a duchovní obřady lákalo spíše dřevo (především dub a jmelí), ale zároveň také to, že kamenné památky a soustavy drželi ve veliké úctě a mnohé z nich i využívali.
Už jsme mluvili o irské hudbě. Je veselá, taneční, energická. Tyhle vlastnosti lze aplikovat i na její moderní, beatovou podobu. Bretaňská hudba (http://www.enst-bretagne.fr:3000/~calais/KEMPER/musik_E.html) je jiná, zamyšlenější, volnějšího tempa, vedle roztančených irských jigů a reelů jako by představovala jinou tvář keltské duše. Tradiční soubory sestávají ze tří hráčů -- na hoboj (bombarde), dudy (biniou koz) a buben (tambour). V této souvislosti nelze nezmínit světově proslulého muzikanta Alana Stivella, hráče na keltskou harfu, který začal jako folkový muzikant a dnes se potýká s elektronickými oratorii. Pro bretonskou hudbu a kulturu udělal v posledních desetiletích víc, než kdokoli jiný na světě (http://celtic.stanford.edu/artists/Stivell.html).
Jestli se vám nechce vážit tu dlouhou cestu do Bretaně, zajeďte si alespoň na každoroční letní dudácký festival do Strakonic. Porozhlédněte se v tomto typicky keltském kraji a poslechněte, jak hrají svou hudbu muzikanti z Bretaně, Skotska i jižních Čech. Všichni Keltové bratry jsou!
Příště: Irsko, Skotsko, Wales, Cornwall atd.