- internet4U -

FILMY NEJEN NA INTERNETU

      Jedna z diskusí na nedávném 32. MFF v Karlových Varech opět dokázala, že některé filmové teoretiky mohou brát vážně jenom jejich kolegové. V socialistických časech byla oblíbeným tématem festivalových rokování těchto expertů nikoho v Čechách netrápící otázka prvotnosti formy či obsahu, což tehdy kdosi přirovnal k záhadě, byla-li dříve slepice nebo vejce. Od počátku období demokratického řeší titíž lidé ani pro Američany neexistující problém rozporů mezi oficiálním Hollywoodem a tzv. nezávislým filmem. Tedy tajemství vztahu vejce k slepici a naopak, chceme-li použít stejného příměru. Přitom každý, kdo se alespoň trochu zajímal o filmovou estetiku, samozřejmě věděl, že obsahová i formální část díla patří neoddělitelně k sobě a upřednostňovat jednu z nich mohl jen ten, kdo letité zkušenosti a pravdy podřizoval svým pseudodialektickým představám. Stejně tak dnes každý, kdo alespoň zčásti zná filmovou historii, ví, že tvorba amerických režisérů, pracujících mimo velká studia, se s hollywoodskou produkcí navzájem obohacují ku prospěchu kinematografie Spojených států a stavět je proti sobě mohou pouze ti, kdo skutečnost obětují svým předsudkům. Názory lidí mimo svůj okruh ovšem karlovarští debatéři nikdy nebrali a neberou v potaz. To už by mohli přiznat legitimitu i snahám diváků neřídit se kritikou, ale vlastním vkusem. A jedna z účastnic vzpomenuté letošní diskuse by nemusela nazvat tento jev "debilizací celé populace", a pregnantně tak vystihnout účelnost i kulturní úroveň těchto setkání odborníků.

      Přejděme ale raději k současným premiérám a z předešlého si vezměme poučení, že novinářští zprostředkovatelé mezi tvůrci a diváky smějí na ten či onen titul publikum jen upozornit, ne mu ho však vnucovat, a tím méně je urážet, nelíbí-li se mu. A není snad třeba dodávat, že to platí i pro následující řádky.

      Skutečnost, že hororový thriller VŘĺSKOT (Scream, 1996) je podle tvůrců určen především mládeži, by asi vyvolala u oné karlovarské teoretičky mnohem horší výrazy než ten, jakým ocenila české diváky. Děj historky o šíleném vrahovi, který bezdůvodně ubíjí a rozřezává své oběti, dokud není zastřelen svou přítelkyní, je opravdu na první dojem až nebývale drastický, při zhlédnutí filmu a pochopení nadsázky i humoru, jimiž ho režisér Wes Craven vybavil, však lze jeho adresnost přijmout. Způsob vedení mladých herců Neve Campbellové (Čarodějky), Drew Barrymoreové (Pistolnice) i Skeeta Ulricha (Poslední tanec), mistrovsky zachycená atmosféra městečka, zachváceného panikou z "muže s maskou", a ironicky podané prostředí středoškolaček, radujících se z nečekaných "vražedných prázdnin", umožňují generaci, tolik milující krev a hrůzu v televizi, vidět nejen to, po čem touží, ale také sebe samu v jakémsi zkřiveném zrcadle. A právě tenhle posun pohledu dělá z "Vřískotu" víc, než je běžná hollywoodská inovace žánru.

      Obnovená premiéra protestního muzikálu Miloše Formana VLASY (Hair, 1979) by mohla někomu připadat poněkud pasé; koho dnes ještě zajímá válka ve Vietnamu. Příběh několika dnů mladíka z Oklahomy, který přijede v šedesátých letech kvůli odvodu do New Yorku, zamiluje se do patricijské dívky a seznámí se s partou hippies, z nichž jeden mu chce umožnit být ještě chvíli se svou láskou, odletí na vietnamské bojiště místo něho a padne někde u Danangu, má však obecnou platnost a trvalé hodnoty. Suverénní Formanova režie proslulého jevištního díla z roku 1967, známé písně Galta MacDermota s texty Gerome Ragniho a Jamese Rada v českém přetlumočení Ondřeje Hejmy i herecké výkony Johna Savage (Bílá smršť), Beverly D\Angeloové (Bleskový Jack) a Treata Williamse (Tichý nepřítel) jsou dodnes strhující, jak se lze přesvědčit srovnáním s právě u nás uváděnou divadelní podobou. Najde se jistě dost diváků, kteří si přijdou znovu poslechnout stále živé melodie, a lze jen závidět těm, kdo slavný hit "Good Morning Starshine" uslyší poprvé.

      Kriminální drama ABSOLUTNĺ MOC (Absolute Power, 1996), natočené režisérem a představitelem hlavní postavy Clintem Eastwoodem (Madisonské mosty) s Gene Hackmanem (Smrtící léčba) a Scottem Glennem (Odvaha pod palbou) ve vedlejších rolích, je nevšední variací na spojitost moci a korupce. Specialista na krádeže šperků se při vloupání do milionářské vily stane svědkem schůzky paní domu s milencem, který se však projeví jako sexuální sadista, a když se žena ubrání nožem na papír, dá ji zastřelit svou ochrankou; je to totiž prezident Spojených států. A protože se vražda svede na uprchlého svědka, nezbývá zloději, chce-li se zachránit, než odhalit pravdu, i když proti němu stojí nejmocnější muž země a jeho zkorumpovaní podřízení. Film stojí za pozornost pro hitchcockovský styl vyprávění s pečlivě gradovaným napětím, jeho přednostní atrakcí však bezpochyby bude pro českého diváka poněkud zarážející zpodobení sice fiktivního, ale přece jen nejvyššího představitele USA jako bezcharakterního zvrhlíka; v Americe je zřejmě opravdu všechno možné.

      Také v hudební komedii VŠICHNI ŘĺKAJĺ: MILUJI TĚ (Everyone Says I Love You, 1996) je režisér i představitelem jedné ze stěžejních rolí; u Woody Allena (Výstřely na Broadwayi) je to ovšem rovněž přirozené. Ve svém nejnovějším titulu se spolu s herci Alanem Aldou (Flirtování s katastrofou), Goldií Hawnovou (Klub odložených žen), Julií Robertsovou (Mystic Pizza) a dalšími pokusil zobrazit pro něho typické téma partnerských a příbuzenských vztahů jakousi muzikálovou formou, která má ale k dnešní podobě tohoto žánru dost daleko. Milostné aférky členů rozvětvené rodiny, odehrávající se v New Yorku, Benátkách a Paříži a nepostrádající ve svém laskavě komickém pojetí ani parodii, jízlivost a ironický nadhled, jsou prokládány nekonvenčními pěveckými a tanečními výstupy, kterými jako by tvůrci vzdávali hold astairovské éře Hollywoodu třicátých let. Woody Allen chtěl podle vlastních slov "spíchnout jen zábavnou konfekci", nastříhal však na prvotřídní humorný model, nesoucí všechny znaky osobnosti krejčího: chytrost, vtip a především odzbrojující "allenovskou" upřímnost.

      Největším návštěvnickým lákadlem akčního thrilleru režiséra Jonathana (Jona) Mostowa ÚNOS (Breakdown, 1997) bude bez ohledu na atraktivní podtitul "Bermudský trojúhelník v Nevadské poušti..." přece jen jeho protagonista Kurt Russell (Útěk z L.A.). Přitom ten slogan v ničem nepřehání: hrdinovi, jedoucímu autem za novým zaměstnáním z Bostonu v Massachusetts přes celé Spojené státy do kalifornského San Diega, se na přehledné a v podstatě nudné písečné pláni, kde není ani kam se skrýt, skutečně ztratí manželka v podání Kathleen Quinlanové (The Doors). Přesto je to film na svých šestačtyřicet let stále chlapecky vyhlížejícího Russella, který musí během pátrání a rozplétání záhady únosu své ženy prokazovat nejen herecké, ale i takové fyzické schopnosti, že by mu je mohl leckterý mladší kolega závidět. A to mu ještě scénář přikazuje, aby při hledání v osamělých motorestech a zapadlých obydlených místech překonával vlastní strach, vycházející ze skutečnosti, že nikomu, koho se ptá, nepřipadá zmizení člověka v poušti nijak zvláštní. Vzdor zdánlivé nepochopitelnosti zcela věrohodný příběh poskytuje divákům možnost prožít večer plný nevšedního vzrušení.

      Režisér Francis Veber, který natočil francouzskou dobrodružnou komedii JAGUÁR (Le Jaguar, 1996), žije a pracuje už deset let v Hollywoodu a na jeho filmu je to vidět. Ne snad, že by původně úspěšný scenárista ztratil svůj šarm rodilého Pařížana, naopak, jako režisér si osvojil příslovečnou americkou profesionalitu a oboje dokázal spojit v osobitý projev. Bizarní příhodě jihoamerického šamana, který pošle svého francouzského průvodce a náhodně potkaného mladého bonvivána do amazonských pralesů, aby našli jeho odcizenou duši, dal spád, přesné dávkování napětí, humoru a mystiky i prostor k určitému zamyšlení. Dobrodružství, při kterém nepříliš odvážný mladík, kterého hraje Patrik Bruel (Sabrina), nakonec vybojuje za pomoci obětavého průvodce, ztělesněného

      Jeanem Renem (Francouzský polibek), šamanovu duši a objeví přitom i svoji, je zároveň srovnáním pragmatických hodnot tzv. civilizovaného života s duchovním přístupem bytí pokrokem nedotčeného. A třebaže se srovnává pomocí vážně uplatňovaného násilí a stejně vážně míněné magie, o směšné a komické situace nouze rozhodně není.

      Nakonec se dnes nelze nezmínit o politické detektivce Dwighta Littlea VRAŽDA V 1600 (Murder at 1600), která už názvem (1600 je číslo popisné Bílého domu ve Washingtonu) dává najevo, že v ní opět vystupuje prezident Spojených států, v poslední době tak oblíbená postava amerických titulů. I když je v tomto případě prost chlípné zvrácenosti svého kolegy z "Absolutní moci", nutnou zřejmě nemorálnost předvádí alespoň jeho filmový syn, toužící pomilovat se v každém pokoji tradičního sídla hlavy USA s jinou ženou. Nelze přitom nevzpomenout na filmy "Zavraždění" (Assassination, 1986) a "Dave" (1993), kde zase manželky prezidentů jsou na pány; téměř to vypadá, že se do Bílého domu dostávají, alespoň podle Hollywoodu, jenom sexuálně neukojené rodinky. Ale vážně: ve "Vraždě v 1600" jde o spiknutí, které má dohnat prvního muže Unie k vyhlášení války Severní Koreji, a hrají v ní Wesley Snipes (Fanatik), u nás zatím neznámý Daniel Benzali, Diane Laneová (Soudce Dredd), v nezvyklé úloze i Alan Alda. Jako pohled do zákulisí je, nehledě k tónu předchozích řádek, solidně natočená a docela zajímavá.

      ...FILMAŘI...

      Jedno jméno představitele dvou hereckých typů a tří filmových profesí, které se v dnešních nabídkách objevilo, stojí opravdu za pozornost: americký herec, režisér a producent CLINT EASTWOOD.

      Když v roce 1992 psali po udělení Oscarů novináři o "holdu muži, který tak vytrvale hledal svou představu, až se stal legendou", o "uznání člověka, který zmodernizoval nejznámější žánry americké kinematografie, aniž by je zničil", a o "ocenění osobnosti, která svou filmovou všestranností připomíná hollywoodské pionýry", měli vždy na mysli pouze jednoho z těch, kdo tehdy pozlacenou Academy Award obdrželi.

      Clinton Eastwood se narodil 31. května 1930 v San Francisku v poměrně chudé rodině a po ukončení střední školy se proto živil jako topič u vysoké pece, dřevorubec a pumpař, čtyři roky strávil na vojně, a když se po demobilizaci rozhodl stát se hercem, trvalo pět let, než byl po epizodách a B-filmech angažován do větší role v TV seriálu "Tisíc mil prachu" (Rawhide, 1959-1964). Úspěch měl za následek řadu nabídek, z nichž si překvapivě vybral práci v italském filmu nepříliš známého režiséra Sergia Leoneho, jehož scénář vyhovoval, podle vlastních hercových slov, jeho představám. Nemýlil se; dnes už slavné tituly "Pro hrst dolarů" (Per un pugno di dollari, 1964), "Pro několik dolarů navíc" (Per quelche dollaro in piu`, 1965) a "Hodný, zlý, ošklivý" (Il buono, il brutto, il cattivo, 1966) daly vznik nejen tzv. "spaghetti westernu" a mezinárodní popularitě Clinta Eastwooda, ale udělaly z jeho postavy Muže beze jména (The Man With No Name) divácký pojem.

      Ve svých hrdinech spojil mladý začátečník vlastnosti dvou nejuznávanějších protagonistů příběhů z Divokého západu; tvrdost a odvahu Johna Waynea s citlivostí a lidským pochopením Randolpha Scotta. A tomuto pojetí zůstal věrný i v době, kdy už byl uznávanou hvězdou filmů, z nichž největšího ohlasu dosáhly "Tulák širých plání" (High Plains Drifter, 1972), "Psanec Josey Wales" (The Outlaw Josey Wales, 1976), "Bledý jezdec" (Pale Rider, 1985) a čtyřmi Oscary ověnčené životní dílo "Nesmiřitelní" (Unforgiven, 1992). Nejvlastnější americký žánr zmodernizoval tím, že mu dal novou inspiraci, vycházející z tra-dice.

      Třebaže v roce 1969 založil společnost Malpaso a stal se producentem a většinou i režisérem svých fil-mů, zůstal především hercem, který chtěl svou představu hrdiny uplatnit i v jiné podobě. Jeho stojednadevadesát centimetrů vysoká postava, tvář, připomínající hrubě vydělanou kůži, ledový pohled a pomalá, téměř ospalá mluva se asi hodí více do sedla koně než do zákoutí losangeleského podsvětí, ale inspektorem Harry Callahanem z gangsterského thrilleru "Drsný Harry" (Dirty Harry, 1971) a jeho čtyř pokračování, se plně vyrovnal legendárním představitelům dalšího výsostně hollywoodského žánru, jakými byli James Cagney a Humphrey Bogart. Policisty, "tuhými jak nehet u palce", vytvořil Eastwood ve filmu "Železný stisk" (The Gauntlet, 1977), "Stahující se smyčka" (Tightrope, 1984) a "Zelenáč" (The Rookie, 1990) svůj druhý herecký typ, působící možná méně emotivně než první, ale stejně nepřehlédnutelný. Drsný Harry je vlastně zase jenom osamělý Muž beze jména, přenesený z prérie do velkoměsta.

      Jako herec, režisér a producent se zatím podílel Clint Eastwood na padesáti sedmi titulech, mezi kterými jsou samozřejmě i komediální, dobrodružné, válečné a melodramatické příběhy. S úspěchem se pokusil ve filmech "Natřete svůj vůz" (Paint Your Wagon, 1969) a "Bird" (1988) zvládnout i třetí typický americký žánr muzikál, ale v podvědomí publika a kritiky zůstává a zřejmě zůstane osobitým tvůrcem a představitelem tradičně čestných, jenom na sebe se spoléhajících kovbojů a policistů.

      ...A SVĚT FILMU.

      Protože minule zcela zaplnil tuto část povídání "Duke" Wayne a na filmy nezbyl prostor, pokusím se dnes tuto chybu napravit a na dvou příkladech ukázat, jak rozdílné jsou důvody a čas, potřebné ke vzniku kultovního oceňování toho kterého titulu.

      Například znovu připomenutý John Wayne nehraje ve westernu Howarda Hawkse "Rio Bravo" z roku 1959 o nic lépe než v jiných, a přesto byl ze všech jeho mnohem výpravnějších projektů právě tenhle, na první pohled nepříliš nákladný a spíše skromný film, označen už nedlouho po premiéře za puncovní klasiku. Přitom i jednoduchý děj scénáře Julese Furthmana a Leigha Bracketta jako by odpovídal nízkému rozpočtu: šerif Johnny T. (John Wayne), podporován jen potulným opileckým kovbojem Dudem (Dean Martin) a mladičkým zelenáčem, zvaným Colorado (Rick Nelson), se snaží ubránit celu za svou strážnicí před útoky rančerského klanu Burdettovců, kteří chtějí osvobodit z vězení jednoho ze svých členů. Stejně ochuzeně působí zpočátku i absence obvyklých záběrů prérijních plání, stád dobytka v krajině a cválajících jezdců na obzoru, ovšem jen do chvíle, než se začne projevovat

      ctnost, kterou ze své nouze tento městský western dokázal udělat.

      Režisér Hawks, který vždy tvrdil, že dobrému příběhu stačí tři čtyři silné scény, představující hrdiny v akci a zbytek že už se dovypráví, ilustroval sice svoje názory promyšleným střídáním dramatických nájezdů na šerifovu úřadovnu s klidnějšími pasážemi, odhalujícími charaktery protagonistů, vynalézavě inscenoval choreografii střeleckých soubojů a dbal, aby ústřední píseň Dimitri Tiomkina "My Riffle, My Ponny and Me" měla kvalitu budoucího country hitu, ale nejvýznamnější bylo jeho odvážné rozhodnutí vyjádřit obraz doby i poetiku žánru výlučně na jednání a myšlení výrazně individualizovaných postav.

      Možná právě touto snahou o psychologickou věrohodnost, u kovbojských historek dotud neobvyklou, je "Rio Bravo" tak výjimečné a uctívané jak diváky, tak kritikou. A určitě jeho úspěchem byl veden Howard Hawks, když si jen málo obměněný dějový půdorys zopakoval v dalším westernu "El Dorado" v roce 1966, nemluvě už o Johnu Carpenterovi, který použil stejného modelu i pro jinou žánrovou oblast v thrilleru "Útěk na 13. okrsek" (Assault on Precinct 13, 1976).

      Zcela jiný osud potkal o dvacet let později produkci, považovanou už předem za pretendenta kultu všech kultů. Válečné drama Francise Forda Coppoly "Apokalypsa" (Apocalypse Now, 1979) bylo očekáváno jako pokus o rozptýlení tzv. "vietnamského syndromu" pochybností, ovládajících Američany po roce 1975, kdy museli přenechat hanojským komunistům, podporovaným sovětským Ruskem, i jižní část země, kterou tak dlouho pomáhali hájit. Problém byl ovšem v tom, že Coppolu otázka, na čí straně je pravda, zajímala ze všeho nejméně. Chtěl ukázat, že válka ničí všechny pravdy a nakonec i jejich nositele. Podle motivů povídky Josepha Conrada "Srdce temnoty" (Heart of Darkness, 1902) napsal s Johnem Miliusem scénář, jehož děj převedl z Afriky minulého století do Asie roku 1969, a střetnutí belgického dobrodruha s přírodními silami v něm nahradil soubojem amerického kapitána Willarda (Martin Sheen) s plukovníkem Zelených baretů Kurtzem (Marlon Brando), který zešílel, dezertoval do džungle a spolu s tamními divokými kmeny vede svou vlastní zrůdnou válku proti všem.

      Natáčení na Filipínách trvalo tři roky, dokončení filmu bylo stále odkládáno a práce se tak prodlužovala, že ho novináři začali místo "Apocalypse Now" (Nynější apokalypsa) nazývat ironicky "Apocalypsa Later" (Pozdější apokalypsa). To samozřejmě jenom zvyšovalo zvědavost veřejnosti, a když přece jen přišla premiéra, návštěvnost byla v prvních dnech obrovská. Záhy se však ukázalo, že ani hvězdné obsazení dalších rolí Robertem Duvallem jako frajerským podplukovníkem Kilgorem a Dennisem Hopperem v postavě věčně zfetovaného fotoreportéra, ani nevídaně aranžované bitevní scény, nemohou zabránit všeobecné divácké rozpačitosti, vyplývající z nepochopení úmyslu tvůrců. Zklamané publikum, které očekávalo něco jiného, neovlivnily Zlatá palma v Cannes 1979, šest nominací a udělení dvou Oscarů, tím méně pak odborná kritika; "vietnamský syndrom", zaviněný nikoliv slibem, které Spojené státy zemím jihovýchodní Asie daly, ale skutečností, že je odchodem ze Saigonu nedokázaly splnit, byl ještě stále živý a neumožňoval nutný nadhled.

      Teprve devadesátá léta, která přinesla Američanům bleskové vítězství v Perském zálivu a Rusům nucený odsun z Afghánistánu, umožnila spolu s časem zapomenout na někdejší pokoření a zaznamenala i rehabilitaci stěžejního Coppolova filmu, přijímaného konečně tak, jak byl míněn. Na rozdíl od literatury je pochopení díla po patnácti letech od doby vzniku jev v kinematografii výjimečný, skutečností však zůstává, že kultovní postavení "Apokalypsy" je dnes neotřesitelné.

Karel Cop

internet4U