Když jsem uvažoval, kdo se objeví v dalším pokračování Crazy Saloonu, zjistil jsem, že všechny dosud zmíněné hvězdy filmové či televizní komedie pocházejí z nedávných let. I usoudil jsem, že bude vhodno vrátit se v čase trochu zpátky a pak už byla volba jasná: Laurel a Hardy. Zmýlit jsem se nemohl: pánové Stan Laurel a Oliver Hardy se už za svého života stali legendami a ani dnes jejich obliba nemizí.
Při putování stránkami, jež třímají prapor se dvěma buřinkami, jsem si uvědomil, jak silně se tihle dva komici zapsali do paměti světa. Stali se modlami. Úctu, kterou jim jejich fanouškové prokazují, můžeme pozorovat právě při putování Internetem.
Stránek, které obsahují nejrůznější informace o životě a díle Laurela a Hardyho, je mnoho. Jejich kvalita je také různorodá, ale ty lepší jsou opravdu, ale opravdu vážně nádherné. Je na nich vidět, že je dělali nadšenci (to ale není nijak výjimečné). Ale dost tlachání a pojďme se na některé podívat zblízka.
Kam nejdřív?
Prvním místem, kam by měl zájemce o filmové dějiny a Laurela a Hardyho zvláště zavítat, je adresa http://www.exit109.com/~smazoki. Má-li kdo řádně vybavený počítač a používá-li vhodný prohledávač, přivítá jej netoliko dvojportrét obou chlapíků, ale také real-audio s hudbou z některého jejich filmu. Pod obrázkem jsou tři tlačítka: music, graphic a silence. Prvním si můžete hudbu spouštět, druhé zvětší fotografii téměř přes celou obrazovku a třetím můžete nahrávku vypnout.
Po odrolování okna se objeví široká nabídka. Návštěvníka, který sem nezabloudil náhodou, ale tuto stránku vyhledal cílevědomě, zaujme pravděpodobně seznam všech filmů této dvojice. Úplný seznam, u každého foto (jež možno ještě příkazem View picture zvětšit), hudba nebo dialog z filmu, informace o obsazení, někde i plakát a další informace. Prvním filmem, ve kterém se setkali, byl někdy v letech 1919 až 1921 (podle jiných zdrojů už v roce 1917 nebo 1918) natočený Lucky Dog (Šťastný pes). Tehdy ještě nevystupovali jako dvojice Laurel byl v té době již vcelku populární, zatímco Hardy jen "přicmrndával". Setkali se pak ještě jednou (1926), tentokrát to byl film Forty-five Minutes from Hollywood (45 minut od Hollywoodu), ale ani zde se ještě nesešli jako partneři.
Tak, a teď je právě vhodná chvíle zmínit se o tom, jak šel život obou velikánů do roku 1927, kdy se poprvé objevili na plátně jako komické duo ve filmu Duck Soup (Kachní polévka).
Angličan prorokem ve Státech
Starší z dvojice byl Arthur Stanley Jefferson. Narodil se 16. června 1890 v Ulverstonu (Severní Lancashire) v Anglii. Jeho rodiče byli známí divadelníci a tak Stanova cesta na pódium byla logická, i když s prvním vystoupením čekal až do svých šestnácti let. V roce 1910 se stal členem známé Karnovy společnosti (jejím členem byl také Charles Chaplin) a zúčastnil se s ní velmi úspěšných turné po Spojených státech. Z toho druhého v roce 1912 se už Chaplin ani Jefferson do Anglie nevrátili. Charlie začal pracovat pro Macka Sennetta a Stan vystupoval s vaudevillem Cooke Hamilton. Hned na začátku své americké části života začal také používat svůj pseudonym Laurel (jméno Stan Jefferson prý bylo špatné mělo třináct písmen).
Někdy v letech 1916 -1917 se Stan poprvé objevil před kamerou. Prvním filmem, o kterém se to ví jistě, byl v r. 1917 Nuts in May (Májové ořechy, nebo taky cvoci, fešáci, sekáči...). Je však možné, že už o rok dříve byl natočen film se Stanem v hlavní roli, ale neví se to jistě. Měl to být záznam divadelního vystoupení v Los Angeles; Laurel byl v té době údajně považován za zábavnějšího a lepšího komika než Chaplin...
Mimochodem Chaplin se v této době se Stanem setkal a slíbil mu, že se ozve s nabídkou. Ta ale nepřišla a Chaplin se dostával na sám vrchol popularity, zatímco Laurel stále tápal a hledal svůj typ. Natočil už zmíněný Lucky Dog, hrál se svou australskou družkou Mae na divadle, natočil několik krátkých komedií, ve kterých vystupoval jako Hickory Hiram, zmatená postava v nadměrném oděvu, pokoušel se imitovat Chaplina.
Rok 1926 znamenal obrat v jeho životě: podepsal smlouvu se studiem Hala Roache na práci režiséra a gagmana, ale brzy se postavil na druhou stranu kamery. A nestál tam sám. Po dalších třiatřicet let tam s ním stál dobromyslný cholerik Oliver Hardy.
Oliver Norvell Hardy (a prý si na své celé jméno velice potrpěl) se narodil 18. ledna 1892 v Harlemu v Georgii. Mezi jeho předky se divadlo neobjevilo, zato se celá rodina věnovala společnému muzicírování. Však také mladý Ollie v osmi letech utekl z domova a na chvíli se stal členem potulného orchestru. Matka jej pak dala do internátní školy, ale Ollie utekl znovu. Chtěl zpívat, a tak se stal žákem Atlantské konzervatoře. Kromě toho studoval na vojenské škole a chvíli na právech.
Jeho první a osudový kontakt s filmem se odehrál v jednom kině v Milledgeville (Georgia), kde pracoval jako promítač. Pak si ale řekl, že by nebylo špatné vidět se na plátně a přesunul se na Floridu, do studia Lubin v Jacksonville. Potloukal se od filmu k filmu, sehrál i několik roliček (většinou padouchů) denně. K tomuto typu postav jej předurčila jeho postava (měřil skoro 185 centimetrů a vážil až 145 kg). Hrál také obvykle role o dvacet let starších postav, než byl sám.
Konečně spolu
Dlouho se živil tímto způsobem za tu dobu odehrál kolem stovky rolí, ale žádná z nich nebyla ničím výjimečná. Měl ale přijít rok 1926 a první práce pro studio Hala Roache. Popravdě ale nutno říci, že první film v tomto studiu natočil Hardy po určitém odkladu. Laurel měl totiž režírovat film a roli sluhy dostal Hardy. Krátce před natáčením se však při vaření ošklivě popálil a sluhu převzal Laurel. Do dalšího filmu (45 minut od Hollywoodu) už ale Hardy vstoupil a od té doby hráli Stan a Ollie spolu. V prvních filmech ještě netvořili pevnou dvojici. Postupem času se přece jen dostávali do povědomí diváků jako "ti dva", i když stále ne jako hlavní postavy.
Hvězdou jejich prvních filmů býval popudlivý James Finlayson, kterého si určitě všichni pamatují z filmu Big Business (Veselé vánoce) jako vzteklého majitele domu, který odmítá v parném létě koupit vánoční stromeček, zničí podomním obchodníkům Laurelovi a Hardymu auto, zatímco přihlíží tomu, jak naopak oni mu bourají dům.
Ke konci roku 1927 už tu ale byl pár Laurel Hardy a před nimi více než třicet let zářivé kariéry na plátně. Jedním z prvních filmů, který spolu natočili, byl The Battle of the Century (Bitva století). Byl to film, v němž proběhla údajně největší dortová kanonáda všech dob: spotřebovalo se prý přes čtyři tisíce dortových korpusů a padesát litrů smetany. A taky jeden banán, který se vlastně stal původcem celého šlehačkového třeštění. Kdyby natočili pouze tento grandiózní film, stejně by se stali legendami, tvrdí o tomto díle někteří znalci. V roce 1928 natočili jedenáct filmů a v roce následujícím třináct. Tento rok také znamenal začátek konce němých filmů, a na rozdíl od mnoha hvězd té doby příchod zvuku do kin Stana a Ollieho nezničil. Začali také točit dlouhé filmy (dosud hráli pouze v krátkých, tzv. dvoucívkových).
Promiňte, prosím...
Prvním jejich celovečerním filmem byl Pardon Us (Promiňte), který jako by svým názvem vyjadřoval podstatu komických charakterů obou herců. Jejich postavy se dostávají do neskutečných situací, působí kolem sebe spoušť morální i materiální a jejich řešení je stále stejné: Laurel se rozbrečí, cuchá si kštici a zajíkavým hlasem se dětinsky pokouší vysvětlit, že oni to nechtěli, to přece by je ani nenapadlo, to všechno někdo jiný. Hardy zatím mlčí, žmoulá si kravatu a pak upejpavě pronese: "Pardon us..."
Tady ale příběh nekončívá. V už zmíněném filmu o prodavačích vánočních stromků zasáhne ruka zákona a všichni se usmiřují, pláčou si na ramenou a policajt upouští od potrestání. Dokonce jako gesto dobré vůle, a snad i jistý projev kajícnosti, předávají oba hříšníci Finlaysonovi doutníček. Ono cigáro není ale ničím jiným, než symbolickým kopancem zezadu doutník totiž po chvilce bafání Finlaysonovi vybuchne a film má otevřený konec, v němž tušíme honičku a možná ještě větší spoušť, než jakou jsme právě viděli.
Krátké filmy ale po natočení Pardon Us neopustili (poslední natočili až v roce 1935). Zářezů na krempách jejich bouřek přibývalo s každým titulem a jejich popularita rostla a nezabránil jí v tom ani oceán. Filmoví diváci si je zamilovali všude, kam se jejich filmy dostaly a jejich obliba trvá stále, i více než třicet let po jejich smrti. (Někdo někdy spočítal, že tyto dvě postavy dostaly v různých zemích na šestnáct jmen.)
Jak se stěhuje piáno
Jedním z mnoha filmů, ale přesto výjimečný, byl Music Box (Stěhujeme piáno) z roku 1932. Určitě ho znáte: dva stěhováci s buřinkami rvou klavír do úděsného schodiště, několikrát jim ujede, ale oni nedají pokoj, dokud svůj náklad nevystrkají nahoru. Je jasné, že celá práce byla zbytečná: k tomu domu úplně nahoře na kopci samozřejmě vede cesta, kterou každý divák tuší, ale nepřeje si, aby ji Stan a Ollie objevili, protože to by nebyl důvod dělat tu spoustu vylomenin a nebylo by proč mít takovou smůlu. Po zjištění, že piáno se dá dovézt až k domu, samozřejmě L H nezaváhají, piáno snesou a dopraví ho tou správnou cestou.
Ani teď však není všemu konec: nikdo není doma, ale piáno je třeba přesto doručit. Po další kaskádě gagů je klavír konečně vevnitř, ale pořád je ještě co řešit. Majitel domu totiž o žádné objednávce nic neví, a proto situaci řeší razantně: sekyrou nadělá z piána třísky a v ten okamžik se objevuje jeho manželka, která jej chtěla svým dárkem k narozeninám překvapit. Děj končí všeobecným smířením, které však nemůže mít dlouhého trvání; jsme přece ve filmu L H. Podobně jako ve Veselých Vánocích po krátkém zklidnění a chvilce pohody exploduje závěrečný vykřičník: muž podepisuje stvrzenku a Ollie jej postříká inkoustem z plnicího pera.
Tento film byl jediný, ve kterém L & H hráli a který dostal Oskara. Podle všeho si jej opravdu zasloužil. Film Music Box se totiž stal učebnicovým příkladem stavby krátké komedie a někteří badatelé považují toto dílo za koncentrát celé jejich tvorby.
Ale trochu jsme odbočili od Internetu a toho, jak se věnuje Laurelovi a Hardymu. Zatím jsme stále na stránce "Tribute to Laurel Hardy", a odtud vedou další cestičky.
Kam dál?
Podstránka s názvem "Další linky" nabídne mnoho odkazů na místa, která spravují milovníci těchto dvou, jak je leckde psáno, největších komiků všech dob (a já s tímto hodnocením vřele souhlasím). Za návštěvu stojí třeba http://www.intercall.com/~mayz/lh.htm. Nechybějí tu samozřejmě krátké životopisy obou pánů a přehled jejich filmů. Zajímavým místečkem je pak stránka nazvaná "Některé z mých odlišných názorů na L & H". Zde dává Mark Ayzenshtat, autor stránky, všanc svoji pověst experta přes L & H. A právě někde tady začíná nezúčastněný pozorovatel, prostý fanoušek, tušit, že Laurel a Hardy nejsou jen skvělými komiky, ale že se stali božstvy a zároveň objektem téměř vědeckého bádání. O těchto jevech si ale povíme později. Kuriozitou mezi ostatními LH stránkami je "L & H filmy, které nikdy nebyly parodie".
Zajímavá je i "L & H stránka drobnůstek". Jsou tu soustředěny kvízy, křížovky a mnohé další zábavičky, kterými se můžete probírat pěkně dlouho.
Což takhle vyzkoušet si trochu své znalosti filmů Laurela a Hardyho?
1.Co řekl Stan, když vypil celou sodu, ačkoliv bylo domluveno, že má každý půl?
2.Jak se jmenuje ulice, kam mají dodat piano?
3.Co Ollie říká nejčastěji?
4.Ve filmu Brats (Škvrňata) hraje každý dvojroli. Koho hrají?
(Odpovědi jsou na konci textu.)
L & H na evropských linkách
O Laurelovi a Hardym je toho na Internetu hodně. A za některými stránkami nemusíme ani přes oceán. Například v Holandsku sídlí adresa http://www.tip.nl/users/jan.van.thiel. Je to vlastně on-line časopis Blotto, který se věnuje téměř výhradně pěstování odkazu L & H. Většina textu je holandsky, ale netřeba zoufat; také ti, již jsou mocni spíše angličtiny, si tu mohou opravdu přijít na své. Zmínku si navíc zaslouží grafická úprava stránky. Jejich autor je opravdu šikovný člověk. Zvlášť se mu vydařila stránka pod adresou http://www1.tip.nl/users/t430595, která vás zavede na místečko, kde možná zažijete mírné překvapení. Je tu totiž umístěna kolekce poštovních známek s jediným tématem. Jsou tu zastoupeny státy jako Ghana, Fudžejra, ale taky Norsko a samozřejmě USA.
Dalším odkazem se můžeme přesunout na stránku s názvem Edgar Kennedy Celebration in Monterrey.
Jejich nahrávači
A právě jméno tohoto herce můžeme vzít jako záminku, abychom mohli na chvíli odběhnout od stránek Internetu a vrátit se k vyprávění o životaběhu Stana Laurela a Olivera Hardyho. Nelze však při této příležitosti zapomenout na dalšího muže, který se v jejich filmech objevoval stejně často jako Finlayson. Edgara Kennedyho si nejspíš budete pamatovat z rolí mužů, kteří byli obvykle terčem řádění obou chlapíků v buřinkách. Velmi známý je například film Should Married Men Go Home? (Z bláta do louže), kde sehrál holohlavého golfistu, jenž si na závěr blátivé bitvy narazil místo paruky drn, anebo prchlivého domácího, jemuž se nelíbí přítomnost kozy v domě.
Hal Roach
Samostatnou stránku věnuje (nejen) Blotto také Halu Roachovi. Tento muž, jenž se mimochodem dožil sta let a deseti měsíců, je jednou z nejvýznamnějších osobností nejen amerického filmu. Začínal jako kaskadér a herec, nebo spíše statista. Pak založil vlastní společnost a produkoval filmy Harolda Lloyda, kde později slavný "On" vystupoval jako Lonesome Luke. Úspěch mnohadílné série těchto komedií mu umožnil v r. 1919 otevřít opravdové studio v Culver City. Tam dal dohromady dětskou komickou skupinu Our Gang a samozřejmě pokračoval v natáčení filmů s Lloydem. Největší díru do světa ale udělal s dvojicí Laurel a Hardy. V roce 1983 mu Americká filmová akademie udělila čestného Oskara za celoživotní dílo.
Synové pouště
Při prohlížení stránek Blotto nelze přehlédnout ještě jednu skutečnost: o tom, že Laurel a Hardy jsou stále populární, není vůbec sporu. Málo se však ví alespoň v našich končinách o organizaci zvané Sons of the Desert (Synové pouště) http://web.inter.NL.net/hcc/Rolduc.97. Tuto společnost založili začátkem šedesátých let v New Yorku milovníci filmů Laurela a Hardyho a jméno získala podle údajně nejlepšího filmu, který spolu natočili (česky se jmenuje Jedeme na Honolulu). Synové pouště o sobě prohlašují, že jsou největším fanklubem na světě. Společnost pořádá národní i mezinárodní sjezdy ten nejbližší evropský bude hostit v květnu holandské město Kerkrade. Stránka skrytá pod naposled uvedenou adresou ukrývá všechno potřebné, co by měl člen Synů pouště o kongresu vědět.
Synové pouště se organizují v národních pobočkách, kterým se říká Tent, každá má své pořadové číslo podle data vzniku a název podle některého z filmů L & H. Dnes jich je už 115 a jsem zvědav, jak to je s názvy, protože filmů je pouze 105...
Na adrese http://www2.portal.ca/~kkeeper/sod.html se nacházejí stanovy kanadského Oliver the Eight Tent #100. Je zde také uvedeno organizační schéma hlavou je Velký šejk, toho zastupuje Vicešejk. Pokladník má titul Subvicevizír, tajemníkovi se říká Velký vizír. Počet členů by podle stanov neměl překročit 812. Článek pátý pak praví, že "funkcionáři a členové nemají absolutně žádnou autoritu". A tak to jde dál. Kdos zvědav, zamiř sem.
Ústup ze slávy
Možná už je načase, abychom se vrátili k teď již společné cestě Laurela a Hardyho, která vedla až do samotné filmové věčnosti. Musím se tu zmínit o některých krátkých filmech, které mě vždycky pobaví, i když už jsem je viděl nesčetněkrát: třebas Laurel a Hardy stavějí dům, Chechtavá nemoc, Zlatá svoboda (slavné převlékání kalhot), Zpropadení muzikanti (skvělá scéna, ve které Laurel skládá klarinet), L & H v nemocnici a ještě mnoho.
Začátkem 30. let se tedy studio Hala Roache pustilo s Laurelem a Hardym do natáčení dlouhých filmů. Existují názory, že tyto celovečerní filmy nejsou tak dobré, jako jejich dvoucívkoví předchůdci. Něco pravdy na tom bude. Přechod k celovečerním filmům si totiž nepřímo vynutili majitelé kin. Dokud studio produkovalo krátké filmy, bylo je možné promítat před hlavním programem. Středně dlouhé snímky byly ale v programech kin téměř nepoužitelné, a proto se náměty na tyto zhruba třičtvrtěhodinové filmy natáhly a použily pro natočení celovečerních filmů, což se na jejich kvalitě někdy podepsalo. Je ale popravdě nutno říct, že některé z nich se mohou krátkým groteskám směle rovnat.
Raz, dva, tři!
Jedním z nich je Bonnie Scotland (Raz, dva, tři), kde Laurel a Hardy jedou dědit do Skotska. Nic z toho ale není, a tak se bez šestáku v kapse vydávají na cestu domů, která se však samozřejmě, jak jinak, než nešťastnou shodou náhod protáhne o jejich členství ve skotské armádě. A seržantem v Indii, kam je odvezli, není nikdo jiný než James Finlayson, jenž spolehlivě chytá na první našlápnutí.
Tento plešatý chlapík, původem také Angličan, překřížil cestu Laurela a Hardyho velmi často. A právě konflikty s tímto lidským granátem jsou velmi vděčným zdrojem gagů. Vždycky mě okouzlovala svatá trpělivost Laurela, Hardyho, ale také jejich protivníků, když si vzájemně činili příkoří. Zejména Finlayson vynikal v tom, čemu se říká "dlouhý vedení". Bez jediné známky vzrušení sleduje, spíše jako nezúčastněný pozorovatel, jak mu L & H mažou hlavu hořčicí a nebo vysklívají jedno okno za druhým. Samozřejmě, že po ukončení agrese nastává odvetná akce. Nikdo se nepokusí o obranu již při činu. A je to dobře, protože by to nebyla taková legrace...
Měli bychom se ale vrátit trochu k Internetu. Přestože je většina Sítě poangličtěná, jsou semotamo místa, kde si mohou na své přijít i jinofonní uživatelé. Ti, kteří vládnou spíše něm-činou, mohou zavítat na http://members.aol.com/mmathieu65/ttt.htm. Obsah stránky je vcelku běžný seznam filmů, další odkazy, ale také informace o německých Synech pouště.
Adresa http://www.ramseyltd.com/theboys skrývá další stránku věnovanou Laurelovi a Hardymu. Je plná obrázků a wav souborů písniček, filmové hudby, ale také slavných výroků z různých filmů.
http://members.aol.com/GaryArnold/laurel/homepage.html je pro změnu rájem pro sběratele suvenýrů. Nabízejí se zde fotografie, plakáty, ale také Laurelovou rukou psané dopisy. Máte-li o některý z nich zájem, pak si připravte pár set dolarů. Amerických.
http://www.wwwebguides.com/britain/cumbria/furness/laure.html je domácí stránkou Muzea Laurela a Hardyho. To sídlí v Ulverstonu, Laurelově rodišti.
Na e-mailové adrese mail@way outwest.org se můžete dozvědět o Synech pouště ještě více. Patří totiž losangeleskému Way Out West Tentu #5 a má také svou domácí stránku: http://www.wayoutwest.org. a adresu lze doplnit o /faq.htm (FAQ = nejčastěji kladené otázky). Tato stránka velmi stojí za návštěvu.
Stránek, které se zmiňují o Laurelovi a Hardym, je na Síti "neurekom". Pouze z cvičných důvodů, a abych si ověřil toto tvrzení, jsem prohnal obě jména Altavistou. Výsledek? Stan Laurel: asi 600. Oliver Hardy: kolem 500. A to jsem ještě nepoužil všechny varianty jejich jmen a nehledal jsem ani dvojici vcelku. Po Internetu lze například koupit L & H kalendář na příští rok, trička nebo čepice a mnoho jiného zboží, samozřejmě kazety s jejich filmy. To už je zřejmě v dnešním světě nutnost ze všeho se dají vytlouct peníze a z populárních osobností zvlášť. Ostatně, ani Laurel a Hardy se byznysu nevyhýbali, jako důkaz stůj zde obrázek.
Vyprávění o životě obou buřinek jsme opustili v polovině třicátých let, kdy přešly k natáčení celovečerních filmů. L & H natočili dokonce western Way Out West (Na Divokém západě), kde předvedli dokonalou taneční kreaci, sehráli další dvojrole (ve filmu Our Relations Milé příbuzenstvo s památnou scénou zabetonování do lavórů). Filmem Blockheads (Dubové palice) skončila však jejich tučná léta a po přechodu k 20th Century Fox (1941) ztrácely jejich filmy dřívější jiskru. Éra kopancových komedií už zřejmě skončila. Za čtyři roky natočili osm filmů a pak se jejich zářivá filmová kariéra uzavřela. Posledním filmem, který udělali v USA, byl The Bullfighters (Toreadoři).
Jistým vysvobozením byla proto roku 1946 nabídka šňůry vystoupení po Anglii. Tam, ale také v dalších evropských zemích, byli přijati s velkým nadšením a nejinak tomu bylo i v roce 1952 a 1953, kdy evropskou cestu zopakovali. Ještě jednou se pak pokusili vrátit na plátno, když ve Francii (1951) natočili film Atoll K (Laurel a Hardy zdědili ostrov); ten se ale nepodařil. Hardy také ještě sehrál několik zapomenutelných rolí v zapomenutelných filmech, a tím se jejich filmový život skončil.
Oba komikové se stáhli do ústraní a neuspěla ani nabídka pravidelně natáčet krátké komedie pro televizi. Jejich zdraví už také nebylo nejlepší Laurel prodělal infarkt a krátce poté onemocněl Hardy. Zemřel 7. srpna 1957.
Po Oliverově smrti (mimochodem, lékař Stana na pohřeb nepustil) se Laurel rozhodl, že definitivně končí s natáčením. Zabýval se odpovídáním na dopisy fanoušků, vymýšlel gagy pro jiné komiky. V roce 1961 byl za celoživotní práci odměněn Oskarem. Zemřel 23. února 1965.
Bez Arthura Stanleyho Jeffersona a Olivera Norvella Hardyho by byl náš svět bezpochyby chudší. Jejich filmy mají moc rozvěsit po tvářích úsměvy, donutit důstojné činit nedůstojné pohyby mimickým svalstvem i břišními svaly, vydávat neartikulované hýkání a spontánně otvírat slzné kanálky. Stan a Ollie to určitě věděli už za svého života a vsadím se, že je-li nějaké nebe pro herce, pak oni sedí na jednom společném obláčku někde hodně nahoře.
@