a ti po něm
Máme u nás značku, pro niž je charakteristika okřídleným výrazem "rodinné stříbro" chabá. Má totiž skutečně přeslavnou minulost. Dávnou i tu novější. Stačí jen říct: Hans Ledwinka, 11, Josef Veřmiřovský, hadimrška. Nebo Hanzelka a Zikmund a 87. Nebo 111, případně expedice Lambaréné a 138. A také Loprais, 4x4, Paříž-Dakar.
Předpokládám, že teď se už rozsvítilo i těm, pro něž jinak auta mnoho neznamenají. Všechno výše jmenované (a ještě mnohé jiné) má něco společného, a tím společným je značka. Tatra.
Ve výčtu uvedeném v předminulém odstavci však něco velmi podstatného chybí. Rok 1897. Do té doby se v dílnách Ignáce Šustaly vyráběly pod značkou Nesselsdorfer Wagenbau Fabriks-Gesellschaft kočáry zvané "neutitscheinky", později také železniční vagóny. V onom roce však vyjel samohyb. Byl to vůbec první automobil, vyrobený v celém rakousko-uherském mocnářství, paradoxně s republikánským názvem Präsident.
Od té doby postavili v Kopřivnici mnoho typů osobních, nákladních (první hned rok po Präsidentovi) a užitkových automobilů, včetně snad historicky nejslavnějšího modelu Tatra 11. Jeho konstruktér Hans Ledwinka u něj použil revoluční a dodnes užívanou koncepci páteřové roury s výkyvnými poloosami a se vzduchem chlazeným motorem.
Další modely přicházely jeden po druhém, nechyběly ani letecké motory (vlastně celá letadla).
Další světové prvenství si Tatra připsala u modelu 77, prvního sériově vyráběného auta s aerodynamickou karosérií. Z něj pak vyšla cestovatelská Tatra 87 (dokonce ještě model 613 použil některé její konstrukční prvky) nebo tzv. tatraplán, ale také raritní motorové saně s tlačnou vrtulí. Zapomenout bych neměl ani na aerodynamický vlak Slovenská strela, který z Prahy do Bratislavy jezdil průměrnou rychlostí blízkou stu kilometrů v hodině. Jeho maximální rychlost 150 km/h by asi dnešní dráhy těžko doháněly...
A vrátíme-li se zpátky k osobním autům, ale už jen trochu do minulosti nelze se nezmínit o "papalášských" šestsettrojkách. Když si však odmyslíme ty, kteří se v ní vozili, pak nezbývá, než ocenit bystrozrak konstruktérů. Ti už před čtyřiceti lety dokázali předběhnout karosářskou budoucnost. Kulaté tvary Tatry 603 mají dnes všechny, na první pohled skoro stejné osobní vozy.
Krátký výlet do historie Tatry by nebyl úplný bez náklaďáků. Už během druhé války se začala vyrábět Tatra 111, která jako jediný vůz na světě má v Magadanu na Sibiři pomník. Brzy pak následovala osmsetpětka, dodnes k vidění třebas u dobrovolných hasičů. A potom dlouhá řada Tater 138 a 148 a po nich 815, včetně tahačů a mnoha dalších modifikací.
Jak je vidět, na svou historii mohou být tatrováci ne pyšní, ale přímo nafoukaní. Jenže jakákoli pýcha jde stranou při pohledu na poněkud ospalou přítomnost. Oživit pokašlávající fabriku by mohla například objednávka ze Spojených arabských emirátů, která zní na více než jedenáct set nákladních pouštních speciálů pro tamní armádu. Velkým úspěchem by také bylo vítězství v soutěži o vybavení armád NATO. Pomoci mohou také nové modely TERRNo a JAMAL nebo výrobní podniky v Brazílii, Indii, Číně a Rusku. Osobní vozy by také neměly zůstat stranou připravuje se prý spolupráce s významným světovým, i když dosud nejmenovaným výrobcem. Bude budoucnost alespoň tak úspěšná, jako její minulost?
Ale pojďme ještě na chvíli ke stoletému Präsidentu. Jeho narozeniny se v Kopřivnici slavily nejen tiskovou konferencí. Na ní Lubomír Soudek, předseda představenstva Škody Plzeň, který z titulu své funkce má do dění v Kopřivnici co mluvit, naznačil právě naposled uvedené optimistické výhledy. Narozeniny se slavily také na slavnostním večeru, na kterém vystoupil Ondřej Havelka, sestry Havelkovy a orchestr Swings a kde byly k vidění mnohé celebrity.
Pro mne bylo ale přece jen největším zážitkem nové, právě otevřené Technické muzeum. To vzniklo v léta rozestavěném a dlouho nedostavovaném "kulturně osvětovém zařízení" uprostřed města a dlužno říci, že se opravdu povedlo. Nápaditá stavba nabízí v několika sálech pohled na to nejvýznamnější, co v kopřivnické továrně za oněch sto let vzniklo, a to v prostředí velmi důstojném. Už bylo opravdu načase, aby se i u nás někdo odhodlal zřídit opravdové a moderní muzeum pro automobily, technické to symboly tohoto století. A že to udělala právě kopřivnická Tatra je jí jen ke cti.
Exponáty tvoří 45 osobních, 12 nákladních aut, letecké a automobilové motory, několik závodních a vojenských speciálů a třeba už zmíněné saně, či auto s koly nikoli gumovými, nýbrž ocelovými, stojící na kolejích.
Stojí za zamyšlení, co způsobilo, že právě Tatra je značkou, na které nám tolik záleží. Není to určitě jen samotná její stoletá historie. Mnohem významnější asi bude duch, přímo charisma značky, a hlavně práce a umění těch, kteří ji dlouhá léta pozdvihovali ku světové slávě. Byla by opravdu velká, převeliká škoda, kdyby naše Tatra zašla na úbytě. Chce se mi věřit, že se to nestane a že do nového muzea nebudeme chodit jen nostalgicky vzpomínat, ale vítat tam další a další slavné vozy. Místa tam pro ně mají ještě dost.
fa
7 0858