- internet4U -

Filmy
nejen
na Internetu

      Minule nadhozená možnost případného vymizení drsných příběhů z našich kin, či dokonce jejich nahrazení historkami převážně romantickými, mohla svádět k představám generální změny naší filmové distribuce a zrodu publika, jehož touha po čestných hrdinech, laskavém humoru a silných citech by tak byla zázrakem vyslyšena. Podobně snadné řešení ovšem prognóza ani nepředpokládala. Než se totiž z kina vytřeštěných očí stane biograf mokrých kapesníků, uplyne jistě ještě nějaká ta doba a zmíněný, byť i zřetelný trend, se bude prosazovat jen zvolna.

      Tak zásadní změny se nepotýkají s těžkostmi jen v politice a ekonomii. Vystřídat odcházející (nicméně pro mnohé stále ještě platné) jistoty návratem k leckdy zapomenutým (i když nesporným) hodnotám, je proces nelehký. A ta část kritiky, která zatím vybíjí svoje pokrytectví neustálým horlením proti přemíře násilí, nemusí hned oprašovat slovo kýč, jakkoliv ten se tak stane bezpochyby jejím příštím oblíbeným termínem namísto slova krvák. Ještě bude mít dost času si je znovu osvojit. I když sentiment, konkurující na promítacích plátnech stále více brutalitě, je jenom vnějším znakem přicházejících změn. Ten skutečný trend se projevuje hlavně snahou nahradit dosavadní prefabrikaci stále stejných dějových motivů osobitějším přístupem.

      Do první kategorie samostatného pohledu jistě patří romantická komedie PROČ KOČKA NENÍ PES? (The Truth About Cats & Dogs, 1996) režiséra Michaela Lehmanna. Historka o zvěrolékařce, která kvůli svému zevnějšku postrádá sebevědomí a na schůzky s fotografem, do něhož se telefonicky zamilovala, posílá svou sousedku modelku, je sice obrácenou obměnou cyranovského motivu, ale obměnou tvůrčí. Záměna z nouze je zde především prostředkem k hledání vlastní totožnosti zakomplexované hrdinky. A protože její vztah k sobě samé je upřímný a výsostně ironický, není divu, že mnohde připomíná pasáže z někdejších "sophisticated comedies" s dvojicí Tracy Hepburnová. Ostatně i tento milý film stojí na hercích, ať už je to vynikající Janeane Garofaloová (Cable Guy, Navždy spolu) v roli bezradné veterinářky, Uma Thurmanová (Pulp Fiction, Vzteklej Pes a Glorie) v postavě rozkošně pitomoučké modelky nebo pro nás objevný Ben Chaplin, který už v úvodní scéně se psem na kolečkových bruslích dokazuje, že toho po slavném dědečkovi zdědil dost.

      Zato katastrofické drama Rogera Donaldsona ROZPOUTANÉ PEKLO (Dante´s Peak, 1997) nezapře svou příslušnost k oné druhé kategorii námětové předvýroby. Místo padajících letadel, hořících hotelů, zemětřesení a větrné smršti tentokrát zaujímá sopka nad městečkem kdesi na severozápadě Spojených států. Zkušený vulkanolog mladistvého zjevu varuje místní autority i odborníky před blížící se erupcí, leč marně; uvěří mu jen starostka, též dosud svěže vypadající, a hrdina ji proto za nastálé katastrofy zachrání i s jejími dvěma dětmi, tvrdohlavou tchýní a zaběhlým psem. Samotný výbuch sopky, provázený silnými otřesy půdy, proudy žhavé lávy, povodní, padajícími tunami popílku a hrůzným mrakem z písku a kamení, ničícím vše, co mu stojí v cestě, je samozřejmě zobrazen s obvyklou počítačovou virtuozitou made in USA, ale to je vše. Pominou-li se nepříliš přesvědčivé výkony Pierce Brosnana (Mars útočí!, Zlaté oko) a Lindy Hamiltonové (Den zúčtování, Terminátor), je hodna pozornosti jen kuriózní proměna tchýně z mezkovité babky v ušlechtilou stařenu, obětující se pro ostatní; ta by se ovšem uplatnila spíše v parodii.

      Také akční komedie POLICAJT ZE SAN FRANCISCA (Metro, 1997) naznačuje i svým českým názvem snahu režiséra Thomase Cartera a hlavního představitele Eddie Murphyho (Zamilovaný profesor, Upír z Brooklynu) těžit z někdejšího hitu "Policajt v Beverly Hills" (Beverly Hills Cop, 1985), který černého komika proslavil. Bohužel, tentokrát jde o záležitost spíše akční než komediální a jedinečná slovní ekvilibristika, kterou Murphy vyniká, se ztrácí mezi honičkami, střelbou, neřízenými tramvajemi a výbuchy. Příběh policejního odborníka na vyjednávání se zločinci, zadržujícími rukojmí, kterému cynický vrah v podání Michaela Wincotta (Mrtvý muž, Vrána) zabije přítele a unese milenku, má bezesporu své napětí, je dobře vystavěn a dějově podřízen stylu, jakým Eddie Murphy neohroženého, i když svérázného muže zákona hraje. Stereotypní opakování známých motivů z něj však dělá jenom další ze zaměnitelných titulů; kdyby v něm místo "černé perly Hollyvoodu" dělali totéž Keanu Reeves nebo Sylvester Stallone, zas tak moc by se nestalo. Škoda.

      Kriminální thriller TICHÝ NEPŘÍTEL (The Devil\s Own, 1997) je dokladem už zmíněného tvrzení, že romantika není jenom sentiment a že v rukou skutečného tvůrce dokáže přiblížit divákům stejně působivě i leckterou temnou stránku života. Člen newyorského policejního sboru, sám irského původu, se ujme mladého emigranta ze staré vlasti a netuší, že sympatický chlapec, který si brzy získá svou upřímností srdce všech členů rodiny, je brutální terorista z IRA, mající na svědomí více než dvacet lidských obětí... Už jenom toto základní rozvržení děje v sobě nese konflikt, který se zásluhou hereckého obsazení Harrisona Forda (Sabrina, Uprchlík) do role využitého policisty a Brada Pitta (Legenda o vášni, Dvanáct opic) do postavy skrývajícího se vraha, rozrůstá v obecně pojaté osudové střetnutí dvou z mnoha protichůdných sil dnešního světa. S minimem krve i slov je zobrazen snad nejhorší jev současnosti; děj se odvíjí od náhodného setkání lidí s rozdílným pojetím spravedlnosti, jež jim velí jednat tak, jak jednají. Brilantní režie Alana J. Pakuly, chladná, zdánlivě objektivní kamera Gordona Willise a samozřejmě umění obou protagonistů, dělají z "Tichého nepřítele" film, hodný zapamatování.

      Totéž se už nedá s jistotou tvrdit o fantastické komedii Nory Ephronové MICHAEL (Michael, 1996), která zůstává někde v půli cesty. V této pohádce pro dospělé o nutnosti lásky mezi lidmi je totiž realizátorem bohulibého záměru muž se skutečnými křídly, představující se jako archanděl Michael; vypadá sice spíše na omšelého playboye, pije pivo a považuje smích za pravou cestu ke skutečnému citu, ale dokáže zároveň oživit mrtvého psa, způsobit, že se dva lidé do sebe zamilují a zařídit, aby šéf nepropustil zaměstnance, kterého chtěl vyhodit. Na první pohled originální myšlenka se však v průběhu vyprávění přece jen projeví jako pouhé ozvláštnění starého schématu. Bez vlastností a vůle božího posla jsou situace, do kterých se dostávají lidští představitelé, pouze melodramatickým klišé o milencích, kteří se zprvu nesnáší, aby nakonec zjistili, že nemohou žít jeden bez druhého, a existence Michaela

      je pro režisérku sázkou na jistotu. Ještě že John Travolta (Chyťte ho!, Fenomén) předvádí svého nekonvenčního anděla, milujícího písničku Beatles "All You Need Is Love", s takovou chutí a komediální vervou; už jenom jeho výkon zaručuje když ne vynikající, tak alespoň příjemnou zábavu.

      A nakonec ještě nezbytné akční dobrodužství DOUBLE TEAM (Double Team, 1997), které jenom potvrzuje slova o přetrvávající divácké oblibě žánru, představujícího jednu z producentských jistot. Ve filmu režiséra Tsui Harka, jehož reklamní slogan nabízí "americký rozpočet a hongkongské tempo", jde o vražedný duel špičkového tajného agenta a pomstychtivého teroristy, v němž nejprve první zaviní smrt dítěte druhého a druhý, jak je zvykem, za to unese ženu a syna prvního. Spor se pak řeší, jak je také zvykem, nejen seky a kraty rukama a kopy či údery nohama, ale i střelbou z různých druhů palných zbraní, nemluvě už o zběsilých automobilových honičkách a ohlušujících explozích. Tedy nic nového. Avšak vzhledem k tomu, že titulní postavu vytvořil belgický musculman Jean-Claude Van Damme (nositel černého pásu v kickboxingu, výška 174 cm, váha 85 kg, obvod bicepsu 45,75 cm a kolem hrudníku 101,6 cm), dá se předpokládat značná návštěvnost, byť ji bude tvořit publikum sotva škole odrostlé.

      ... FILMAŘI ...

      Z tvůrců, o nichž je zmínka v dnešních recenzích, je jeden svým způsobem natolik nevšední, že si zaslouží pozornost: americký herec HARRISON FORD:

      Tou nevšedností je paradoxně jeho všednost. Všední jméno, všední zjev. Kolik je ve Spojených státech Fordů a kolik chlapíků a tváří, kterým by slušely stejně tak tovární montérky jako bílý límeček úředníka? Tisíce, ale jenom jeden z nich se stal světově známým hlavním představitelem šesti z deseti nejúspěšnějších filmů všech dob, který pouze v sezóně 1993 vydělal na honorářích 44 miliony dolarů a rok na to byl americkými majiteli kin vybrán jako Star of the Century (Hvězda století).

      Trvalo mu to ovšem dosti dlouho. Narodil se 13. července 1942 v Chicagu, kde po absolvování střední školy navštěvoval značně nepravidelně kursy dramatického projevu na Ripon College, a jak to šlo, začal se učit herectví na scénách provinčních divadel. Samozřejmě se také pokoušel o uplatnění ve filmu a v televizi, ale tam mu štěstí moc nepřálo; agenti si nemohli nikdy vzpomenout, o kterého Forda jde, a režiséři nebyli schopni zapamatovat si jeho tvář.

      Až do svých pětatřiceti let tak sdílel úděl větší části amerických herců: občasné angažmá, rolička tady, štěk támhle a dohromady nic. A pak se náhodou, která je vlastní výjimečným osudům, stal téměř přes noc hvězdou, když mu byly svěřeny role mezigalaktického pašeráka v cyklu sci-fi pohádek o Hvězdných válkách George Lucase a neohroženého archeologa v trilogii o dobrodružstvích Indiana Jonese Stevena Spielberga.

      Nejzajímavějším důsledkem rychlého vzestupu nebyla ani tak skutečnost, že si všichni okamžitě přestali plést Forda s jinými Fordy, ale bezradnost, s jakou ho producenti, snažící se využít jeho neustálé popularity, obsazovali do postav různých žánrů. Snad doufali, že se vyhraní jako herecký typ, opak však byl pravdou. Během následujících let dokázal Harrison Ford, že není jen vynikajícím představitelem dobrodužných a pohádkových fantazií; byl stejně přesvědčivý v dramatech "Pobřeží moskytů" (The Mosquito Coast, 1986) a "Myslete na Henryho" (Regarding Henry, 1991), akčních krimi "Frantic" (1988) a "Uprchlík" (The Fugitive, 1993), politických thrillerech "Vysoká hra patriotů" (Patriot Games, 1992) a "Jasné nebezpečí" (Clear and Present Danger, 1994) a dokonce i v komediích "Podnikavá dívka" (Working Girl, 1988) a "Sabrina" (1995). Nadto už v některých počátečních titulech tohoto období, jakými byly například sci-fi "Blade Runner" (1982) a kriminální drama "Svědek" (Witness, 1985), předvedl, že požadavky dobové stylizace jsou mu stejně blízké jako moderní realismus.

      Někteří odborníci vysvětlují šíři jeho rejstříku a snadnost, s jakou zvládá rozdílné žánry faktem, že Ford patří k hercům, kterým Američané říkají "illiterate actor", což v širším významu znamená profesionála, jemuž vzdělání, ať už jakékoliv, nepokazilo přirozený pohled na svět. Takový byl před ním Gary Cooper a po něm svým způsobem Tom Hanks lidé bez teorií, předsudků a návyků, pohybující se před kamerou bez vnitřních zábran a nelámající si s rolí příliš hlavu. Podle vlastních slov Harrisona Forda, že jako herec "dělá prostě to, co mu řeknou," se zdá, že na tom názoru odborníků může něco být.

      Problému se svým jménem se ovšem Ford nezbavil; na dlažbě proslulé "Walk of Fame" (Cesta slávy) v Hollywoodu už totiž hvězda s nápisem Harrison Ford je, ale připomíná charakterního milovníka němého filmu, žijícího v letech 1892 a 1957. A jelikož se dá předpokládat, že stejné pocty se dostane i jeho současnému jmenovci, nikdo nebude vědět, který Ford je který.

      ... A SVĚT FILMU.

      Žádná evropská herečka před ní ani po ní nebyla tak oceňována i zatracována, zbožňována i proklínána jako Brigitte Bardotová, legenda francouzské kinematografie. Vzdor tomu přerostla plavovlasá hvězda rámec své filmové profese, poznamenala šedesátá léta našeho věku stejně výrazně jako Beatles, coca cola, James Bond, kosmonauti nebo džíny firmy Levi Strauss, a její kult existuje dodnes.

      Když se dvaadvacetiletá mladá žena, která se narodila 28. září 1934 v Paříži a vystupovala dotud jen ve vedlejších rolích, stala světově proslulou režijním debutem svého tehdejšího manžela Rogera Vadima "... a Bůh stvořil ženu" (... et Dieu créa la femme, 1956), vypustila příslovečného džina z láhve. Vadimova prvotina byla sice později označena za první vlaštovku sexuální revoluce, ale tím, kdo jí umožnil vzlétnout, je provždy Bardotová. Ačkoliv byl zjev této představitelky moderních dívek nezřízeně veleben, vliv, jaký měla na mládež, se dočkal stejně nezřízeného odsuzování. V kinech, kde byl film promítán, se konala protestní shromáždění, v řadě států vystřihovali cenzoři některé scény a v New Yorku horlil proti jeho uvedení za účasti herečky jakýsi reverend Barrow památnou větou: "... and God created woman but the Devil created Brigitte Bardot!" (... a Bůh stvořil ženu, ale ďábel stvořil Brigitte Bardotovou!)

      Důvod mezinárodního tažení proti subtilní hvězdě byl ve způsobu, kterým přinášela do kin jiný než obvyklý druh sexappealu; nevyzýval jenom k dobyvačnosti, ale zdánlivě přímo ke hříchu. Spojení napůl dítěte a napůl mladé ženy s bezbrannou tvářičkou, nevinnýma čistýma očima a dokonale tvarovaným zralým tělem vyvolávalo touhu, zároveň však i obavu z čehosi zakázaného; jako by člověk něco chtěl, ale styděl se, že to chce. Takové zosobnění utajených hlubin divákovy duše představovala Bardotová i ve svých dalších titulech, z nichž největší ohlas měly "V případě neštěstí" (En cas du malheur, 1958), "Babeta jde do války" (Babette s\en va-t-en guerre, 1959), "Pravda" (Lé verité, 1961), "Soukromý život" (La Vie privée, 1962), "Odpočinek válečníka" (Le repos du guerrier, 1963), "Viva Maria" (1965), "Novicky" (Les novices, 1969) a "Rumový bulvár" (Boulevard du rhum, 1971). Ačkoliv komerčně byly filmy neobyčejně úspěšné (podle francouzského statistického úřadu přinášela Bardotová ve své době státní pokladně větší zisk než všechny pobočky automobilového koncernu Renault), natočené tu s rutinou, tu s uměleckými ambicemi, vždy však s vysokou profesionalitou, podivný odér jakýchsi neřestných záměrů se kolem nich vznášel stále a obklopoval celou tu dobu i jejich hlavní protagonistku.

      Přitom Bardotová, osmnáct let před feministicky mnohem agresivnější Sylvií Kristelovou, pouze přinesla na plátno obraz všední, ale samostatné dívky, která bez ohledu na kohokoliv a cokoliv zachází v běžném životě se svým tělem a svými city, jak se jí zlíbí. Chování bez zábran s ní vstoupilo se vší otevřeností z ulice do sálů i premiérových kin, a to jí měšťácká část veřejnosti nemohla odpustit.

      Ta druhá, méně konzervativní, zato větší část publika z ní naproti tomu udělala legendu s puncem nesmrtelnosti a z jednoduchého Vadimova příběhu o venkovské holčině, uvědomující si při styku se staršími muži probouzení své sexuality, kultovní film takové pověsti, že kdysi puritánští Američané si ho dali v roce 1987 natočit týmž režisérem ještě jednou v poněkud pozměněné podobě, ale se stejným názvem.

Karel COP

internet4U