- internet4U -

Někdo to rád horror

Před cestou do Itálie jsem sháněl na Síti informace o tamních zajímavostech. Jak jste se mohli přesvědčit už v článku A světlo věčné... (v 10. čísle), při surfování na Internetu můžete narazit i na informace o odvrácené straně života. Tímhle způsobem jsem se dozvěděl leccos zajímavého o mumiích uložených v palermském klášteře kapucínů. A tak jsem se vydal na Sicílii, tohle největší novověké "muzeum mumií" prohlédl na vlastní oči.

      Je dvanáct, zavíráme, přijďte až v půl druhé, drmolí mezi vypadanými zuby kapucínští mniši. Všem členům řád přikazuje, aby si nechali narůst vousy, těm zdejším navíc dává za úkol, aby pečovali o mumie. Každý rok těla jemně čistí pomocí vysavače

      V Palermu se turisté většinou vydávají směrem k normanskému královskému paláci, kam je nečekaně vstup zdarma, ale já se otáčím k centru města zády. Jdu kousek po hlavní, pak zahnu vpravo na Via dei Capuccini, do špinavé ulice s prádlem pověšeným z okna do okna. Nedovede mě do kavárny nabízející capuccino, ale do kapucínského kláštera, který ve svých útrobách skrývá místní raritu, neobvyklou "sbírku" mumií, konzervovaných tělesných schránek našich předků, jež byly tak oblíbené už ve starověkém Egyptě.

      Hned vedle nehezké budovy kláštera je brána na hřbitov, naproti prodávají levné ovoce. Musíme si pospíšit, podzemí kláštera je soukromým muzeem a mniši zavírají přesně ve dvanáct: návštěvní řád jim určuje rozvrh pravidelných modliteb. Stařík v hnědém hábitu sedící u vstupních dveří reaguje jen na italštinu, i když si dokáže anglicky říct o pět tisíc lir za vstupné. Vstupenky však nevydává, jen přijímá peníze a prodává pohlednice a prospekty. Je malý, hubený a vypadá utrápeně. Jeho kolega v křesle nepravidelně usíná a nečekaně se probouzí, jako by dlel na modlitbách celou noc. Teď něco brebentí směrem k mému synovi, a pak mi v anglickém prospektu ukazuje větu, že se návštěva katakomb nedoporučuje dětem a osobám emotivně založeným. Jeho obavy jsou však zbytečné, syn ve svých třinácti letech bere tuhle nezvyklou podzemní galerii spíše s humorem.

      Jdeme dolů po schodech, které zpřístupnily kryptu až v roce 1944, a ocitáme se v jakoby jediné obrovské hrobce protkané vysokými chodbami. Mniši nás tady, v říši mrtvých, zanechávají bez průvodce svému osudu. A je to tu opravdu jako v horrorovém filmu, jenom zvuk drkotajících zubů chybí. Těla mumií leží v rakvích navršených podél stěn nebo stojí ve výklencích pod stropem jedna vedle druhé v mírném předklonu a dívají se na vás dolů děravýma očima. Postavy jsou oblečeny do běžných dobových šatů, někteří pánové mají na hlavách čepice nebo klobouky, jako by si vyšli na procházku a náhle strnuli v několikasetletém spánku. Jsou jich v tom zakletém zámku desítky, stovky, tisíce...

      Ve zdejších katakombách se pohřbívalo od roku 1599 a prostor byl určen výhradně pro mnichy. Teprve později se sem ukládaly také ostatky vážených osob Palerma, které patřily mezi mecenáše kapucínského řádu. Po čase začal být o pohřbívání v kryptě byl stále větší zájem, kromě řeholníků a kněží se "dostalo" i na lékaře, právníky, vojáky či malíře, jako byl například Velázquez. A tak tu bylo postupně uloženo na osm tisíc osob, z nichž většina žila v 18. a 19. století.

      Valná část těl byla balzamována, což se dělo dvěma způsoby. V době epidemií byly lidské schránky namáčeny do arzeniku nebo vápna, což vedlo k jejich mumifikaci. Častěji tu však mniši používali druhou metodu: těla zemřelých byla na osm až dvanáct měsíců uzavřena do podzemních cel nalézajících se za stěnami chodeb krypty, a tam došlo k jejich vysušení přirozenou cestou, pomocí cirkulace suchého vzduchu. Po vyjmutí byla těla ještě dosušena na slunci, omyta octem, potřena vonnými bylinami, a pak už mohla být vystavena působení běžného ovzduší. V 19. století se těla potírala ještě magnéziovým mlékem, které lépe uchová pokožku. Oblečené mumie pak putovaly do otevřených rakví nebo do výklenků na chodbách což záviselo na tom, co si daná osoba přála ještě za svého života, anebo na rozhodnutí příbuzných. Ke změnám došlo po roce 1837, kdy zákon zakázal vystavovat lidská těla, jak to bylo až dosud obvyklé. Další zásah do svérázného muzea přišel v roce 1943, kdy se klášter nevyhnul bombardování. Přitom bylo mnoho mumií zničeno, stejně jako při požáru v roce 1966.

      Jdeme podél dvoumetrových drátěných plotů, za nimiž jsou poskládány rakve tak těsně, že na některé z mumií si můžete klidně sáhnout. Dotýkám se prsty posmrtných šatů, abych se přesvědčil, že skutečně jde o hedvábí. (A pak si za hodinu, když si beru z batohu svačinu, marně vzpomínám, jestli to byla pravá nebo levá ruka. Umýt se totiž není kde...) Zblízka je vidět, že lebky potažené vyschlou kůží jsou nasazeny na dřevěnou tyč, která mizí v páteřním kanále. I hrudník je často vyztužený, stejně tak hroutící se dolní údy obtáčí drát jako had v ráji. Některým mumiím čouhá z hrudníku sláma stažená dráty do patřičného tvaru. Tajuplným postavám stojícím v příšeří na prknech podél stěn trčí ze zad další drát, kterým jsou připoutány ke stěně, aby na nás nemohly "skočit". Tak trochu mi připomínají loutky z nějakého morbidního představení. Kapucínští mniši si dali pěknou práci, než zaranžovali tohle divadlo mrtvých, průvod bez pohybu.

      V kryptě je také oddělení vysokých církevních hodnostářů, oddělení žen a dokonce i dětí, plné dojemných vysušených postaviček oblečených v historických šatičkách. Některé leží v rakvi jak v posteli, hlavu v čepci podloženou pohodlným polštářkem. Mumie mají u nohou lístečky se jménem a osobními daty. Všechny však zub času proměnil ve strašidelná monstra.

      Až na konci prohlídky dojdete ke kapli sv. Rosalie, v níž je skryta snad největší záhada zdejšího podzemí. Mezi dvěma dalšími dětskými prosklenými rakvemi tu je nejmenší truhla s tělem dvouleté holčičky. Byla sem uložena jako poslední ze všech v roce 1920. V tu dobu se do krypty již padesát let nepohřbívalo, prostě už byla přeplněná. Maličká Rosalia Lombardová však byla na rozdíl od všech ostatních zemřelých nabalzamována tak dokonale, že dodnes vypadá jako spící dítě. Připomíná mi dívku z povídky Gabriela Garcíi Márqueze, která i po letech pobytu v hrobě byla jako živá, a její otec ji vezl do Říma, aby ji nechal prohlásit za svatou.

      Tenhle zázrak se podařil palermskému lékaři dr. Solafiovi, jenž ovšem metodu, kterou vynalezl, nikdy nikomu neprozradil a vzal si ji, jak se říká, do hrobu. Je známo pouze to, že byla založena na injektování chemikálií a ničem jiném. Tahle drobná Šípková Růženka připomíná panenku: v načesaných vlasech s mašlí a s neuvěřitelně svěží barvou v baculatých tvářích, jako by právě teď spokojeně usnula po pohádce o lidském životě. Je dodnes předmětem obdivu, už proto, že je tak krásná. Svým způsobem tak v kapucínské kryptě vzdoruje času vždyť dnes by jí bylo už 79 let...

      Kapucínský konvent v Palermu není světu neznámý. Několik televizních štábů zde natáčelo dokumentární filmy, takže se o tomto nezvyklém hřbitově ví nejen v Evropě, ale i v Americe. Dnes se na takový způsob pohřbívání díváme jako na sci-fi, ale tehdejší obyvatelé Sicílie nepovažovali mumie za nic zvláštního či morbidního. Chodívali za svými dávno mrtvými předky do katakomb na návštěvu. Sklopili postranici rakve, aby mohli mumii držet za ruku, sdělovali jim novinky a žádali je o radu. Brali s sebou běžně i své děti. Není to zajímavý tip na nedělní rodinný výlet...?

LUBOR FALTEISEK

      7 0850

      http://www.lib.usf.edu/spccoll/guide/g/gps/gpssubc.html

      http://www.gototem.com/Webgifs/ClipArt/Travel/Catacombs_Palermo.GIF

      http://www.algonet.se/davthvs/graves.htm

     

internet4U