Lenka Fučíková,
Základní škola  Staré Hobzí

 Popletená pohádka

V Praze v jedné vesnici pod placatým kamenem žil bohatý žebrák. A ten neměl žádné syny. Poslal toho nejstaršího do světa na vandr. Ten šel a šel až přišel do lesa, kde nebyly žádné stromy. Vylezl na nejbližší borovici. aby si natrhal jablka. Zatřásl těmi hruškami, až švestky padaly na zem. Šla tudy jedna nůše s babkou na zádech, ochutnala ty plody a povídá: Jaktěživa jsem nejedla tak dobré pecky, jako jsou tyhle třešně."

CHYTROLÍN
je školní časopis žáků základní školy v Rohozné

Uveřejňujeme z něho pěknou pohádku, kterou napsala bývalá žačka této školy

Pohádka o Rohozné

Nedaleko Poličky bydlel v malé, chudé chaloupce starý sedlák se svou ženou. Žili si dobře, ale nebyli šťastni. Jako nic na světě chtěli mít děťátko, ale bohužel Bůh jim nepřál.

Jednou v noci se sedlákovi zjevila žena. "Milí rodiče, vím co vás trápí" řekla, "a taky vím, jak vám pomoci. Zítra je úplněk, proto hned ráno vyjdi a běž tak dlouho, dokud nedojdeš na nejvyšší kopec v okolí. Odtud se dej přímo a brzy narazíš na místo, které je koldokol obklíčené rákosím. Ten nejvyšší rákos utrhni a dones ho svojí ženě. Když ho za úplňku do vody hodíš a vyslovíš svoje přání, narodí se vám děťátko." Pak zmizela.

Sedlák nad tím celou noc přemýšlel a hned ráno řekl ženě, na co se chystá, a vypravil se. Nebyla to lehká cesta, ale odpoledne opravdu došel na nejvyšší kopec. Rád by obdivoval krásy neznámého kraje, který ho fascinoval, ale neměl času nazbyt. Rozběhl se rovnou z kopce dolů. Za chvíli doběhl k rozsáhlému místu, kde bylo nespočet rákosí.

Najít nejvyšší rákos mu nedělalo potíže, protože mezi ostatními tyčel jako král. Utrhl ho a rychle se vydrápal zpátky na kopec. Přestože ho čas tlačil, neodepřel si poslední pohled do krásného kraje. Když se vracel zpátky, potkala ho nemilá událost. Nějací lupiči ho přepadli a okradli ho o všechno co sebou měl. Naštěstí ale rákos, který měl proněj v té chvíli největší cenu, mu nechali. Celou cestu přemýšlel, jak ho tenhle výlet přišel draho, a proto si řekl. že ten nejvyšší kopec pojmenuje Drahá cesta. Později se tomuto kopci začalo říkat Draha. Domů došel těsně před půlnocí a všechno udělal tak, jak mu ve snu poradila žena.

Zanedlouho se jim opravdu narodil synek. Byl moc krásný a oba rodiče byli šťastni. Když synáček, kterého pojmenovali Rákosníček, vyrostl, začal se ptát jak se narodil. Rodiče mu vždy na tuto otázku odpovídali příběhem, který se tenkrát stal.

Rákosníček se rozhodl, že by se chtěl podívat na kopec, jemuž otec říkal Draha, a proto se jednoho dne vydal sám na cestu. Otec mu popsal, kudy se má dát, a v duchu doufal, že se mladému synkovi nic zlého nepřihodí. Po několika hodinách Rákosníček opravdu došel na Draha a i jeho pohled do kraje uchvátil. Pomyslel si, proč tento krásný kout světa musí být nepoznán a k čemu je tolik nádherný, kterou nikdo neobdivuje. V tom za sebou uslyšel neznámý, jemný hlas, který mu říkal: "Jestli opravdu myslíš, že lidé jsou hodni této krásy a že ji nezneužijí ku svému neprospěchu, přiveď sem lidi z celého okolí, založ tu osadu a později ves, ale pozor, všechno s mírou, pokud lidé budou pohrdat tímto krajem, zle se všem povede." A stejně jako se žena zjevila, tak i zmizela.

Rákosníček neváhal a vrátil se domů. Tam vše povyprávěl rodičům a za pár dní se pod Draha začali stěhovat lidé z nejrůznějších vsí. Když viděli tu krásnou zemi, rozhodli se, že zde založí malebnou vesničku, kterou budou do nekonečna hýčkat. Vísku pojmenovali podle Rákosníčka a podle rákosí Rákosná, která se postupně ve vyprávení babiček a dědečků přejmenovala na Rákosnou a potom na Rohoznou. Ale to už nikdo neví proč.

Prvotní obyvatelé vymřeli. Jak se vsí budou lidé zacházet nadále, to už je jen a jenom jejich věc. Měli by si jí ale vážit stejně tak, jako Rákosníček a jeho rodiče.