 Čtenář sám ať rozhodne, do které kategorie próza Arifa Salichova patří. Jde o výpověď autentickou, bez mystifikací, bez prvků konstruovaného hororu - vlastně náím všem nastavuje ono kouzelné zrcadlo, které ukáže nejen jevy, ale i to nejskratější v nás. Každému z nás odhaluje nános nečistot, které v nás zahnízdily, nejde tedy pouze o četbu pro ukrácení dlouhé chvíle, ale především o akt poznání. A cosi takového je, uznejte, mnoho. |
|




|
- Ty se nebudeš koupat? křikla z koupelny Libuše. - Už jdu! zavolal zpátky a odložil noviny. Dokouřil cigaretu, napil se minerálky, svlékl se a zamířil do koupelny. S požitkem se vměstnal k manželce do horké vody. Později si nebyl schopen zdůvodnit, proč jí vzápětí položil tu smrtící otázku. Sotva v tom byl nějaký šestý smysl. Možná, že ji chtěl jen tak dobrácky pozlobit. - Jak se vám v té pracovně četlo za tmy? Takovou reakci ani ve snu nečekal. Libuše strnula, zrudla a rozpačitě vyhrkla: - Jak to můžeš vědět? - Co jak můžu vědět? odpověděl protiotázkou. - Že bylo zhasnuto. - Vyšel jsem před dům. A koukl se do oken, řekl duchapřítomně. Usmál se pro sebe. Teď ji doběhl. Kdoví, co z ní ještě vyleze. Vzápětí se to dozvěděl. Ale ještě správně nechápal. - Jsi vážně lepší než on. - Lepší než on? Přesný smysl toho sdělení mu unikal. Počítal s tím, že z ní vypadne něco o ochmatice s Ředitelem. Takže si myslí, že on spořádaně zůstal u vodky. Je lepší než Ředitel, protože si nezadal. Ale vzápětí ho vyvedla z omylu. - Ano. V těch věcech jsi lepší než on. - V posteli? zeptal se pitomě. - Jo. Zavřel oči. Její přiznání mu vyrazilo dech. Něco takového by nikdy neočekával. Alespoň ne za takových okolností. Jestli to vážně udělala, šlo o nebetyčnou drzost. Válela se s ním prakticky za jeho přítomnosti, dělily je vlastně jen jedno poschodí a dvoje dveře. A ta přímočará horlivost, se kterou mu všechno sama naservírovala! Otevřel oči a řekl do napjatého ticha : - Co mám s tebou dělat? Jsou jen dvě možnosti. Buď tě zabiju, anebo budu předstírat, že se nic nestalo. Jako humanista a otec tvého dítěte volím tu druhou... Ale teď mi sakra odpověz: proč! - Ty nevíš? Máš možná krátkou paměť. Já ale ne. Jen jsem ti oplatila ten tvůj románek s Magdalénou... A jestli tě můžu prosit, další kola toho nechutného souboje už neroztáčej! Nevzmohl se už ani na slovo. Když usínal, napadlo ho, že je Libuše rafinovaná mrcha. S jakou nonšalancí, v jak leskle barevném pozlátku mu uměla sdělit, že mu právě nasadila parohy! Jsi lepší, opakoval si nevěřícně v rozpolceném pocitu zneuctění a pýchy. Ale život musel jít dál. I když ho provázely takové potvory, jaké představovalo ženské plémě. |