Případy týrání zvířat jsou veřejností stále více negativně vnímány a odsuzovány. Přestože ochrana přírody by měla být u každého člověka morální povinností, najdou se stále mezi námi lidé, kteří nejenom že si živé přírody neváží, ale dokáží jí ještě úmyslně ubližovat. Na zvíře se již nepohlíží jako na věc, ale jako na živého tvora. Jedná se zejména o savce, ptáky, plazy, obojživelníky a ryby, kteří jsou schopni pociťovat bolest a utrpení jako člověk. V našem právním řádu je ochrana zvířat proti týrání realizována zejména zákonem ČNR č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat před týráním, ve znění pozdějších novel. Nejzávažnější případy, kdy člověk způsobí zvířeti utrpení, ať již v důsledku omezování výživy, podávání dopingových látek nebo usmrcením způsobem působícím nepřiměřenou bolest1), postihuje ustanovení § 203 trestního zákona2). |
V tomto příspěvku chceme ukázat, jak je ochrana zvířat realizována v praxi. Jedná se o dva případy, z nichž první byl spáchán necelé čtyři měsíce po novelizaci tr. zákona (duben 1992) a druhý v polovině roku 1996. Oba jsou zajímavé způsobem provedení, postupem policejních orgánů při jejich šetření, ale zejména konečnými verdikty rozhodovacích orgánů. Jména aktérů případů a míst, kde ke skutkům došlo, jsou smyšlena. Jinak však případy vycházejí ze skutečných událostí.
První případ
Koncem měsíce dubna 1992 v odpoledních hodinách projížděla na kole studentka gymnázia Mirka se svým spolužákem Mírou po silnici od Zákup směrem k Hluboké. Asi 200 metrů před vesnicí spatřili dva muže, kteří ke stromu přivázali psa. Jeden z nich ze vzdálenosti asi 30 metrů po psu dvakrát vystřelil z brokovnice a psa poranil. Pes zraněný na krku se po zásahu utrhl a běžel k obci, kde instinktivně vběhl na dvůr svého pána. Spolužáci se vydali za postřeleným zvířetem. Cestou se střetli s jedním z mužů, se kterým se dali do řeči. Brzy vyšlo najevo, že se jedná o majitele psa, který jim sdělil, že pes pytlačí, a proto se rozhodl, že ho nechá utratit. Na protesty mladých lidí nedbal a prohlásil, že jim do toho nic není a psa stejně zlikviduje.
Po chvíli se dostavil i druhý muž, myslivec, který údajně viděl tohoto psa pytlačit. Říkal, že odpoledne šel na pochůzku po revíru. Zde zjistil pytlačícího psa, kterého zde již viděl několikrát. Protože znal majitele psa, vydal se za ním a upozornil ho, že pes zase pytlačí. Majitel psa se rozhodl, že psa nechá zastřelit.
Dívce se psa zželelo a na její prosbu se nechal majitel obměkčit a psa jí daroval. Její otec psa zraněného na krku šesti broky odvezl na veterinární ošetření. Po týdnu byl pes vyléčen.
Uvedená událost byla oznámena na obvodní oddělení Policie České republiky, na místně příslušný obecní úřad a okresní prokuraturu, Spolek pro ochranu zvířat, Český myslivecký svaz a do redakce regionálního tisku.
Z odborného veterinárního vyjádření okresní veterinární správy vyplynulo, že majitel psa i střílející myslivec porušili § 6 zákona ČNR č. 215/1992 Sb., o veterinární péči.
K věci byl policisty vyslechnut hospodář mysliveckého sdružení který uvedl, že podle zákona o myslivosti (z.č.23/1962 Sb.), je povinností každého myslivce zastřelit pytlačícího psa jako škodnou. Pytlačení výše uvedeného psa bylo již několikrát projednáno na členské a výborové schůzi tamního mysliveckého sdružení. Potvrdil, že použité střelivo je dostačující k usmrcení psa a střelba z brokovnice za účelem usmrcení je možná na 35 metrů.
K případu zaujal stanovisko i okresní prokurátor:
1. nelze v daném případě aplikovat ust. § 21 odst. 1 písm. b), odst. 2 zák. č. 23/1962 Sb., o myslivosti (platný v době spáchání skutku), neboť nešlo o psa, který byl
- mimo vliv svého vedoucího (majitele)
- ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližšího trvale obydleného domu
- hledal nebo pronásledoval zvěř nebo se k ní blížil.
Protože nebyly splněny uvedené kumulativní podmínky, nebyl střílející myslivec oprávněn použít střelnou zbraň.
"... Myslivec není ani pohodný, ras či "antoušek", který na objednávku usmrcuje občanům jejich domácí zvířata střelnou zbraní."
2. Pokus o usmrcení domácího zvířete střelnou zbraní ze strany myslivce majícího platný lovecký lístek nelze považovat za výkon práva myslivosti spočívajícího v lovu či usmrcování škodné.
3. Ve smyslu § 16 zák. č. 147/1983 Sb., o zbraních a střelivu (platný v době spáchání skutku), jsou loveckými brokovými zbraněmi palné zbraně pro lovecké účely, nikoli pro utrácení domácích zvířat.
4. Tedy uvedený myslivec nevykonával právo myslivosti, neoprávněně použil střelnou zbraň a tudíž jednal zcela mimo své povinnosti myslivce vyplývající ze zák. č. 23/1962 Sb. a prováděcí vyhlášky č. 24/1962 Sb.
"... Nejenom, že prokázal neschopnost uvázaného psa spolehlivě a bez útrap střelnou zbraní usmrtit, lze stěží jeho jednání ve smyslu myslivecké etiky považovat za únosné..."
Celá událost byla po posouzení veškerých informací kvalifikována jako přestupek proti veřejnému pořádku dle § 48 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (Přestupkem proti veřejnému pořádku je porušení i jiných povinností, než které jsou uvedeny v § 47, jestliže jsou stanoveny obecně závaznými právními předpisy, včetně obecně závazných vyhlášek obcí, pokud se takovým jednáním ohrozí nebo naruší veřejný pořádek.) a předána místně příslušnému obecnímu úřadu k vyřízení. Přestupková komise tohoto úřadu uložila střelcům sankci podle příslušného ustanovení přestupkového zákona. Pachatelé se proti rozhodnutí komise odvolali a o věci rozhodoval nadřízený okresní úřad. Odvolací orgán po přezkoumání projednávané věci konstatoval, že: "...V době činu nebyl v účinnosti zákon č. 246/1992 Sb. na ochranu zvířat proti týrání... Stanovisko odvolacího orgánu k popsanému skutku je takové, že v době, kdy byl spáchán (podezření z týrání zvířat), nenaplňuje jednání těchto osob žádnou skutkovou podstatu postižitelnou sankcí."
Druhý případ
Jednoho prázdninového dne roku 1996 oznámil na obvodním oddělení Policie České republiky Lubomír Vaněk, že uvedeného dne v dopoledních hodinách mu v obci Třesky zastřelil neznámý muž psa - jezevčíka starého jeden rok. Jezevčík utekl i s připevněným vodítkem jeho osmiletému synovi, který za ním přišel k nedalekému rybníčku, kde byl pan Lubomír chytat ryby.
Na místě střelby policie žádného psa nenašla. V místě, kde ukazoval pan Lubomír, se nacházela krvavá skvrna částečně zasypaná hlínou. Místo, kde k zastřelení psa došlo, bylo veřejné prostranství před rodinným domem, v němž bydlel se svými rodiči Jaroslav Ondráš. Toto místo se nachází zhruba 100 metrů od rybníčku, od kterého pes utekl.
Po delším pátrání bylo postřelené zvíře nalezeno na nedovolené skládce nedaleko domu Ondrášových, přikryté papírovým kartonem. Pes měl na krku obojek a vydával chrčivé zvuky.
Na následky zranění způsobeného střelcem by pes odvezený na skládku uhynul po více či méně dlouhé době sám, a proto jeho utrpení ukončil přivolaný veterinární lékař.
Jaroslav Ondráš pak na policii uvedl, že slyšel štěkot psa a křik slepic vycházející z místa před jeho domem. Když se podíval z okna, spatřil na volném prostranství před domem psa, který trhal slepici. Domníval se, že se jedná o slepici z majetku jeho rodiny, avšak toto nevěděl jistě, neboť venku se nacházely též slepice sousedů. Vzal si svoji legálně drženou pistoli ráže 7.65 mm, železnou tyč a šel psa "odehnat"! Když ho pes zpozoroval, údajně proti němu zaútočil. Asi šestkrát odrazil útok psa železnou tyčí! Protože pes útočil dál, odkopl ho do vzdálenosti 4 až 5 metrů! Poté na psa vystřílel celý osmiranný zásobník! Po střelbě šel Jaroslav za svým otcem, kterému sdělil, co se stalo. Otec naložil psa do "kolečka" a odvezl od domu na nedovolenou skládku, kde jej zamaskoval kartonovou krabicí. Psa chtěl údajně takto pouze schovat před dětmi, které si v okolí hrály. Později chtěl tělo psa odvézt na vyšetření, zda není pes nakažen vzteklinou. Dále své jednání obhajoval tím, že pes nejevil žádné známky života.
Poněkud jinak o události vypovídal syn pana Lubomíra. Řekl, že když přišel se svým kamarádem za otcem k rybníčku, šel otec nachytat žížaly. Pes chtěl jít za otcem, tak ho pustil a sám zůstal u rybářských prutů. Po chvíli uslyšel několik výstřelů a zakňučení psa. Spolu s kamarádem běžel k místu, odkud se střelba ozývala, až doběhl před dům rodiny Ondrášových. Zde uviděl muže stojícího u vrátek domu s připraveným "kolečkem". Když jej pán uviděl, zašel do domu. Chlapec pak spatřil svého psa, který ležel poblíž na zemi a nehýbal se. Pod psem byla kaluž krve. Chlapec se polekal a rozběhl se pro svého otce. Když se oba po chvíli vrátili před dům Ondrášových, jezevčík tam již nebyl a kaluž krve byla zasypána.
Jednání Jaroslava Ondráše bylo původně kvalifikováno jako trestný čin týrání zvířat podle § 203 odst. 2 trestního zákona.3)
Podezřelý se hájil tím, že jednal v krajní nouzi, ve smyslu § 14 trestního zákona. Policejní orgán však situaci jako jednání v krajní nouzi neposuzoval. Vycházel z toho, že jednání za podmínek krajní nouze je subsidiární k jiným způsobům odvracení nebezpečí. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak. [Ohrožený musí využít možnosti vyhnout se nebezpečí (např. útěkem)4)]. V tomto případě mohl odvrátit útok psa vůči své osobě návratem za oplocení domu, v němž bydlí, popřípadě zahnat psa s přihlédnutím k jeho exteriérovým vlastnostem jiným vhodným způsobem. Samotná střelba byla zahájena až poté, co odkopl zvíře do vzdálenosti 4-5 m od sebe, tedy do dostatečně bezpečné vzdálenosti, aniž by vyčkal na jeho další reakci. Střelba tak byla zahájena v době, kdy bezprostřední nebezpečí nehrozilo.5) Bez komentáře ponecháváme otázku, nakolik lze popisovaný útok psa rasy jezevčíka starého jeden rok považovat za bezprostřední ohrožení života člověka.
Odborným veterinárním zařízením byla provedena pitva utraceného psa. Pitvou bylo zjištěno, že pes byl zasažen dvěma střelami, z nichž jedna v těle zůstala a byla při pitvě zajištěna.
Po vyhodnocení všech shromážděných důkazů bylo popisované jednání kvalifikováno jako přestupek na úseku ochrany zvířat proti týrání podle § 28 odst. 1 písm. c) zák. ČNR č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších novel. Svým jednáním měl Ondráš porušit ust. § 5 odst. 1 (Nikdo nesmí bez důvodu usmrtit zvíře.) a odst. 7 písm. c) uvedeného zákona (Nestanoví-li tento zákon jinak, zakazují se následující metody usmrcování zvířat: ubití, ubodání nebo jiné metody, které zvířeti způsobí nepřiměřenou bolest nebo utrpení).
Jednání otce hlavního pachatele bylo kvalifikováno jako přestupek proti veřejnému pořádku podle § 47 odst. 1 písm. h) z. ČNR č. 200/90 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších novel (Přestupku se dopustí ten, kdo neoprávněně založí skládku nebo odkládá odpadky nebo odpady mimo vyhrazená místa.).
Případ byl odevzdán přestupkové komisi místně příslušného obecního úřadu k projednání. Správní orgán uznal Jaroslava Ondráše vinným ze spáchání shora uvedeného přestupku. Potrestal jej pokutou a propadnutím pistole, s níž se přestupku dopustil.
Proti rozhodnutí přestupkové komise se pachatel prostřednictvím svého právního zástupce odvolal. Odvolací orgán rozhodnutí přestupkové komise zrušil. Jednání pak posoudil jako jednání v krajní nouzi podle § 2 odst. 2 písm. b) z. ČNR č. 200/90 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších novel.
"... za porušení povinnosti bylo považováno ustanovení odst. 7 písm. c) citovaného paragrafu (§ 5 z. č. 246/1992 Sb. - pozn. autora), který zakazuje určité metody usmrcování zvířat, konkrétní ubití, ubodání nebo jiné metody, které zvířeti způsobují nepřiměřenou bolest nebo utrpení. Zastřelení mezi tyto metody však nepatří. Na základě zjištěných skutečností nelze jednání hodnotit jako týrání zvířete". (Výňatek z odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu)
Nakolik je v daném případě uvedená metoda právem aprobovaná a humánní, nechť posoudí čtenář sám.
V příspěvku je mnoho otevřených a nezodpovězených otázek k zamyšlení. Nechceme v žádném případě zpochybňovat právo každého občana na svépomocnou obranu při bezprostředním ohrožení života, zdraví, práv a oprávněných zájmů, a to i za použití střelné zbraně. Musí však za každých okolností zvažovat její oprávněné použití a to i v případech, kdy jedná v časové tísni. Existuje-li možnost vyhnout se nebezpečí jiným způsobem, je třeba mu dát přednost.
Nejvíce zarážející jsou však důvody, které vedly k rozhodnutí usmrtit zvíře člověku nejbližší. V prvém případě jím byl údajně pytlačící pes, ve druhém škoda způsobená na volně pobíhající slepici.
Bc. Aleš ŠUSTR
kpt. Petr VLACH