"Potřebuju si to vyřídit s jedním člověkem."
"Proč?" Spolustolovník slovům staršího muže nevěnoval valnou pozornost, zeptal se spíš, jenom aby řeč nestála. Spokojeně popíjel čtvrté nebo páté pivo, chutnalo mu, se zájmem se rozhlížel po výčepu, kam si pro ně v neděli kolem poledne chodili z okolních činžáků.
"Má na svědomí spoustu lidí. Bonzuje."
"Musíme ji zlikvidovat," dodal po delší odmlce.
"Ji?"
"Ženská. Ale prevít. Pomůžeš mi?"
"No jo. Kdy?"
"Nejlíp teď hned. Bydlí tady v Praze."
"Platíš to pivo ty, nebo já?"
Dojeli tramvají do Vršovic a za chvíli zvonili u dveří ve druhém poschodí vršovického činžáku. Bez výsledku.
"Ještě není doma, musíme počkat," řekl starší. "Dáme si jedno tady vedle, U Klokoně."
Už za hluboké tmy - mohlo být tři čtvrtě na devět - znovu zazvonili u bytu. Otevřela už nikoliv nejmladší žena, oblečená jen v županu.
"Musím s tebou mluvit," řekl starší. "Tady to je doktor Balvín, můj advokát."
Žena po krátkém zaváhání otevřela dveře dokořán. Posadili se do křesel a starší muž začal rozvíjet jakýsi komplikovaný příběh. Ženu to zjevně nudilo a navíc jí vadil cigaretový kouř: vypadalo to, že by se hostů nejraději zbavila. Po chvíli se zvedla, dokořán otevřela okno a roztáhla závěs, takže dovnitř vší silou vrazilo mrazivé únorové ovzduší.
"Teď!" sykl starší.
Balvín vstal a nahnul se k obrazu visícímu na stěně za usedající ženou. V témže okamžiku však oběma rukama chytil ženu za krk a začal ji obrovskou silou rdousit. Během několika vteřin byla v bezvědomí, z nosu jí začala vytékat krev.
"Každá zrada se trestá smrtí," pronesl starší pateticky směrem k bezduchému tělu.
"Už má dost," dodal potom k Balvínovi. Zavřel okno a zatáhl závěs, aby do osvětleného bytu nebylo vidět odnaproti. Potom odpojil šňůru od žehličky, dvakrát ji obtočil oběti kolem krku, utáhl a zavázal na dva uzly.
V peněžence našli stokorunu a pár mincí, v jedné ze zásuvek tři prsteny. Další dva prsteny stáhli oběti s prstů. To bylo všechno. Starší muž vyhlédl na chodbu, ještě se tam svítilo.
"Teď nemůžeme ven. Musíme počkat, až zhasnou a bude klid."
Usadili se v křeslech vedle své oběti, pustili si televizi, pokuřovali.
Kolem desáté starší muž vyvěsil telefon a všechno polil voňavkami. Zhasli, zamknuli za sebou byt a po Francouzské se vydali nahoru na Vinohrady. Na Valdeku si ještě dali narychlo po pivu.
* * *
Případ, který zpočátku nevypadal nijak výjimečně, se začal "úředně" odvíjet jedno mrazivé pondělní ráno, přesněji řečeno 13. února 1961 po osmé hodině. To čtyřiapadesátiletá vdova Růžena Světlíková oznámila na policejním oddělení ve Vršovicích, že v bytě ve Slovinské ulici 13 našla mrtvou svoji známou, padesátiletou Annu Sýkorovou.
Před specialisty pražské mordparty stál jeden z dalších případů s neznámým pachatelem nebo pachateli, navíc s nepříliš jasným motivem. Odkud začít? Rozvedený manžel se s obětí už dávno nestýkal, žil mimo Prahu a na dobu činu měl nezpochybnitelné alibi. Podívali se také na kamarádku, která ohlásila nález oběti. Ta žádné alibi neměla.
Růžena Světlíková byla navíc poslední, kdo prokazatelně viděl oběť vraždy živou. V neděli byla u Sýkorové na obědě, potom spolu byly na procházce a rozloučily se asi v osm hodin večer, kdy Světlíková odešla domů. Dívala se prý chvilku na televizi, a potom usnula. Na tom by ještě nebylo nic divného. Ale výpovědi členů náboženské společnosti, k níž patřila oběť, přinesly zajímavé poznatky. Světlíková prý vždycky o svém bývalém manželovi tvrdila, že je impotentní, a on zase zase říkal o ní, že je úchylná. Je fakt, že se blíže stýkala výhradně s ženami, s několika jezdila na chatu. Má prý také zvláštní vztah k psům a kočkám. A pokud jde o její styky se Sýkorovou, pravděpodobně prý spolu spaly.
To tehdy stačilo, aby Světlíkovou hned druhý den vzali do vazby jako podezřelou z vraždy. Čin se podařilo objasnit za čtyřiadvacet hodin a kriminalisté si mohli udělat další čárku. Jenže... Růžena Světlíková vraždu rozhodně popírala. Tvrdila, že Sýkorovou musel zavraždit jeden z jejích známých, jakýsi Vladimír Černý. Nemohla pro to uvést žádné důvody, jenom to, že Černý je kriminálník, dokonce prý už jednou seděl za vraždu.
Protože proti Světlíkové vlastně nebyly žádné důkazy, kriminalistům nezbylo, než se Černým zabývat. Nedalo velkou práci ověřit, že Vladimír Černý, odsouzený roku 1949 za spolupachatelství vraždy, skutečně existuje.
"Je to volovina, ještě jsem neslyšel, aby odsouzený vrah něco takového udělal podruhé. Klidně ho můžeme vyloučit," povzdechl si spíš pro sebe vyšetřovatel nadporučík Severa, když rozvazoval šňůrky tlustého svazku. Na počátku byla vlepena stručná novinová zpráva:
"ZA 25 TISÍC SPÁCHAL VRAŽDU. Praha, 23. srpna. V minulých dnech byl v lesním prostoru polesí Horní Benešov, v katastru obce Rážová u Bruntálu, kraj Olomouc, nalezen zavražděný Ferdinand Völkl z Prahy. Pitvou zavražděného bylo zjištěno, že byl usmrcen třemi výstřely do hlavy. Jako pachatel této vraždy byl zjištěn autodrožkář Vladimír Černý z Prahy, se kterým Völklova manželka udržovala milostný poměr a na jejíž podnět za odměnu 25 000 Kčs Černý Völkla zavraždil." Čtyřicetiletý soukromý taxikář Vladimír Černý se v květnu 1949 seznámil v nočním podniku s ještě ne třicetiletou bardámou Alžbětou Völklovou. Nebyla to ovšem ledajaká bardáma, ale také manželka o třiadvacet let staršího majitele dosud neznárodněného podniku. Známost se překotně vyvíjela a zakrátko to došlo tak daleko, že Černý a Völklovou prý byli na sobě úplně závislí. Navíc je pravděpodobné, že se jim zachtělo Völklových peněz.
Před soudem se nepodařilo zjistit, kdo z nich první přišel na myšlenku Völkla odstranit, jeden sváděl vinu na druhého. Vražednou zbraň opatřil Černý za peníze, které mu dala Völklová.
V létě 1949 byl Völkl na léčení v Darkově u Karviné. Navečer 13. srpna za ním přijeli Černý s Völklovou do Ostravy; jeli Černého taxíkem. Společně si zajeli na večeři do Opavy a kolem půl jedenácté se vraceli na Ostravu. Mezi Malými a Velkými Hošticemi Černý předstíral poruchu na autě. Zastavil, otevřel kapotu a zavolal Völkla, aby mu šel posvítit. Když se Völkl nahnul nad motorem, Černý vytáhl pistoli a z bezprostřední blízkosti ho třemi ranami do hlavy zastřelil. Mrtvolu naložili do auta a po delším hledání našli u Horního Benešova místo, kde ji obrali o všechno cennější a ukryli v lese.
Odhalení a usvědčení vrahů tehdy bylo několikadenní záležitostí kriminalistické rutiny. Soud nakonec vyměřil Černému třicet let, Völklové pětadvacet...
Severa se se nakonec zahleděl na Černého fotografii z té doby. Hladce dozadu zčesané tmavé vlasy, vcelku dobromyslné oči, pečlivě uvázaná kravata. Že by tenhle člověk vraždil znova?
V jedenašedesátém roce při vyšetřování vraždy Anny Sýkorové nedalo žádnou práci ověřit, že Alžběta Völklová dosud tráví své dny v pardubické věznici. Avšak Vladimír Černý už byl v té době osm let na svobodě! Na základě amnestie ho roku 1953 propustili a soud mu prominul zbytek trestu, protože podle posudku lékařů z ilavské věznice trpí nevyléčitelnou nemocí. Jeho manželka - roku 1955 se Černý potřetí oženil - tvrdila, že ve vězení utrpěl úraz páteře a od té doby nemohl chodit jinak než s pomocí dvou francouzských holí. Musela ho živit, protože jeho invalidní důchod činil celých 46 korun.
Již jednou odsouzený vrah a navíc téměř stoprocentní invalida, to kriminalistům moc nešlo do obrazu. Zjistili však, že Černý znal Sýkorovou řadu let a byl jejím příležitostným milencem, a tak nezbylo, než ho vyslechnout. V noci 14. února policie zadržela Černého v hospodě u Vršovického nádraží. Byl s ním jakýsi Rudolf Balvín, šestatřicetiletý dělník bez zaměstnání, kterého policisté propustili. Černý při výslechu tvrdil, že přibližně v době vraždy Anny Sýkorové v neděli kolem 19. hodiny odjeli s Balvínem vlakem z Prahy do Písku, prý hledat zaměstnání. Asi od deseti do jedenácti večer seděli v Písku v nádražní restauraci, bylo tam prý plno hostů. Potom se odešli vyspat do čekárny a druhý den zašli na ONV. Odpoledne odjeli do Českých Budějovic a večer se vrátili vlakem do Prahy. Své putování Černý dotvrzoval jízdenkami. Sýkorovou prý viděl naposledy 7. února, kdy u ní v bytě přespal. Na jeho výpovědi nebylo nic podezřelého, a tak ho ještě v noci propustili.
Zvrat ve vyšetřování nastal v sobotu 18. února. V rámci běžné praxe si pražská kriminálka nechala ověřit všechny aspekty Černého výpovědi. A onu sobotu dostali od kolegů z Písku dálnopisnou zprávu, že minulou neděli po dvaadvacáté hodině, po příjezdu pražského rychlíku, už nebyli v písecké nádražní restauraci žádní hosté a personál kolem čtvrt na jedenáct zavřel.
O víkendu Černého nesehnali, a tak v pondělí těsně před pátou ranní přijeli dva policisté autem k domku jeho manželky na Spořilově. Černého osobně neznali. Zazvonili a po chvíli se ve dveřích objevil jakýsi muž o dvou holích. Požádali ho, aby otevřel branku, a on jim řekl, že se musí vrátit pro klíče. Vzápětí se ozval výstřel. Policisté přeskočili plot, vběhli dovnitř a tam našli ležet muže s prostřelenou hlavou. Vedle těla ležela pistole FN ráže 6,35 mm.
Kriminalistům tak zbyl pouze Balvín, který měl být s Černým na cestách v Písku a v Českých Budějovicích. Když si pro něj ještě ten den odpoledne došli, také tvrdil, že v osudnou neděli v sedm večer odjeli vlakem do Písku. S vraždou nechtěl mít nic společného. Jeho výpovědi však byly stále rozpačitější, několikrát mu dokázali že lže. Zřejmě na to neměl nervy, protože po několik hodinách se přiznal. "Uškrtil jsem tu ženskou ve Vršovicích. Ale Černý prý byl u toho." Ale zda šlo Černému pouze o loupež nebo také o řešení nějakých osobních sporů se Sýkorovou, to se od Balvína nedozvěděli. Byl prý stále opilý...
Přemysl LIŠKA
Zastánci trestu smrti snášejí nejrůznější argumenty, proč to prý bez něj nejde. Jedni trvají na nezbytné "přiměřenosti" trestu závažnosti činu, tedy v podstatě na zásadě "oko za oko, zub za zub". Jiní se zcela mylně domnívají, že eventuálně hrozící trest smrti působí na potenciální zločince odstrašujícím účinkem. Jedním z dalších možných argumentů je to, že popravený vrah už nikdy nemůže spáchat další vraždu. Jenže s tímhle argumentem bychom daleko nedošli, protože takové případy jsou statisticky bezvýznamné. Z české historie známe snad dva nebo tři. |
JUDr. Tomáš KUČERA, kriminalista