Kancelář ministra vlády ČR ing. P. Bratinky iniciovala počátkem roku 1997 provedení sociologického průzkumu, věnovaného romské problematice: situaci romských komunit v jednotlivých regionech České republiky a vzájemným vztahů mezi Romy a představiteli státní správy.
Osloveni byli pracovníci sociálních, bytových, živnostenských a kulturních odborů a romští poradci (byla-li tato funkce zřízena) všech okresních úřadů, všech městských úřadů okresních měst a také několika dalších vybraných měst, v nichž žije početnější romská komunita(celkem 112 měst). Dále byli dotazováni reprezentanti všech školských úřadů a úřadů práce, zástupci policie (státní i městské) a představitelé romských či proromských iniciativ a organizací.
Následující text přináší vybrané pasáže z obsáhlejší studie, která popisuje a hodnotí výsledky šetření a byla součástí Zprávy o situaci romské komunity v České republice připravené pro schůzi vlády. Tyto pasáže byly vybírány záměrně tak, aby ve stručnosti shrnuly nejen celkové výsledky, ale také blíže dokumentovaly zejména oblasti blízké obsahovému zaměření časopisu Policista. Pro tento účel byl původní text rozšířen o podrobnější informace o postojích a názorech respondentů-policistů. Z jejich řad spolupracovalo s tazateli celkem 171 osob, z toho 93 zaměstnanců Policie ČR (70 na úrovni okresu, 23 na úrovni města) a 78 zaměstnanců městské policie.
V rozhodující míře se tazatelé setkávali na úřadech s pochopením - většina (cca 80 %) všech institucí a jejich zaměstnanců reagovala na výzkum pozitivně a po kontrole úplnosti vyplnění bylo do zpracování zařazeno 1210 dotazníků. Spolupráci odmítlo zhruba 7 % oslovených.
Respondenti tvořili několik specifických skupin, jejichž základní odlišnost spočívala v obsahu činnosti a náplni práce. Z toho přirozeně plynou další zásadní rozdíly. Jedním z nich je např. cílová skupina klientů a její struktura. Se zcela jinými lidmi se setkávají pracovníci jednotlivých odborů, zaměstnanci policie nebo reprezentanti Romů. Jejich pohled na romskou populaci je z pochopitelných důvodů částečně "profesionálně" zkreslen, úzká a málo diferencovaná zkušenost se může promítat i do jejich postojů. Styk s problémovou populací do jisté míry ospravedlňuje názorový pesimismus (např. pracovníci bytových odborů, policisté), naopak zasvěcenost a vhled do problémů Romů v celé jejich škále jsou dobrým předpokladem pro pochopení, toleranci a optimismus (např. romští poradci). Postavení a funkce respondenta současně ovlivňuje stupeň paternalismu nebo liberalismu v přístupech k romskému etniku a řešení problémů soužití s majoritní společností. Poznání profesionální determinace postojů je důležité v okamžiku, kdy je třeba hledat další postupy při odstraňování konfliktních momentů vzájemných vztahů Romů a majority na straně státní správy.
Problémy vzájemných vztahů
V úvodním bloku 18 společných otázek se respondenti pokoušeli pojmenovat nejzávažnější příčiny problémů vznikajících mezi Romy a majoritní společností. Podle míry důležitosti (max. - min.) se ocitly jednotlivé faktory v tomto pořadí: rozdíly v mentalitě, systému hodnot a kulturní rozdíly; rozdílný způsob života, rozdílné zvyky a tradice; přístup Romů k dodržování zákonů; (ne)zájem o práci či (ne)ochota pracovat; nedůvěra Romů k úřadům a neochota spolupracovat s nimi; rozdílné postavení Romů ve společnosti; uzavřenost majoritní společnosti vůči Romům; uzavřenost romských komunit; nezájem a neochota úřadů řešit specifické problémy Romů; jazyková bariéra.
Role rozdílů v mentalitě, kultuře, způsobu života, zvycích a tradicích byla hodnocena velmi vysoko všemi respondenty bez ohledu na instituci. Důležitost ostatních faktorů byla naopak posuzována odlišně, v závislosti na odboru či instituci. Nejčastěji se od ostatních liší podle očekávání postoje pracovníků poraden pro národnostní menšiny (či také romských koordinátorů nebo poradců), a to asi v polovině případů, a zástupců romských a proromských iniciativ, a to ve všech případech vyjma těch, které byly zmíněny úvodem. Jako výrazně problémový faktor je oběma posledně zmíněnými skupinami respondentů např. pociťována sociální a vzdělanostní degradace romské menšiny, jejímž následkem je mimo jiné i rozdílné postavení ve společnosti. Ostatní respondenti důležitost tohoto faktoru sice nepodceňují, ale nestaví ho na první místo a na škále ho označují jako "spíše důležitý", zatímco Romové ho považují v 90 % za "velmi důležitý". Zcela opačné postoje zaujímají skupiny "bílých" a "Romů" přihodnocení přístupu romské menšiny k dodržování zákonů. Zhruba 80 % zástupců státní správy (86 % policistů) si myslí, že poněkud laxní přístup Romů k "jednání v mezích zákona" působí velké komplikace, polovina (62 % policistů) je o tom dokonce pevně přesvědčena. Zástupci romských organizací se kloní k názoru, že ve vztazích s majoritou tento faktor hraje spíše důležitou roli v jedné třetině, velmi důležitou v jedné čtvrtině a zhruba třetina z nich tento faktor za důležitý nepokládá. Ve výčtu významných rozdílů hodnocení lze pokračovat. Úředníci státní správy se domnívají, že příslovečný "pes" vzájemného soužití není zakopán ani tak v jejich nezájmu nebo neochotě řešit problémy Romů, ale naopak spíše v nezájmu Romů o spolupráci, v jejich nedůvěře v úřady, neschopnosti domluvit se a posléze přijmout a dodržovat pravidla hry. Romové si myslí opak, ačkoli ani oni nepopírají jistou míru odpovědnosti. Problém vidí v uzavřenosti majoritní společnosti vůči Romům, která se přenáší i do jednání úředníků. V tom se s nimi shodují pracovníci poraden a koordinátoři. Naopak na uzavřenost romské komunity si stěžovala více než polovina dotazovaných pracovníků školských úřadů, úřadů práce a policie. Jediní Romové, ve smyslu romských a proromských iniciativ, však také (v nadpolovičním počtu případů) považují za problém jazykovou bariéru.
Nedostatky ve vzájemné komunikaci si uvědomují obě strany - úředníci státní správy i zástupci Romů. Neschopnost, neochota, nemožnost z jakýchkoli příčin se domluvit, rozdílnost komunikačních kódů a prostředků vedou v lepším případě k nedorozuměním, v horším ke konfliktům, které nejsou primárně vnímány jako důsledek chybné interpretace výroků, postojů a činů partnera - protivníka a jejich příčin, ale jako nedostatek vůle vnímat a respektovat individuální či skupinové zájmy. Téměř 80 % respondentů proto vidí řešení - mimo jiné - problémů Romů i s Romy ve zlepšování vzájemné komunikace mezi představiteli státní správy i místních samospráv a samotnými Romy, resp. jejich představiteli.
Zde je třeba znovu připomenout rozdíly v názorech jednotlivých skupin respondentů na příčiny těžkostí v soužití Romů a majoritní společnosti, neboť zlepšování vzájemné komunikace se může ubírat různými cestami v závislosti na významu kladeném příslušným aspektům problémovosti. Jako příklad lze uvést, že pro zástupce romských a proromských organizací a romské koordinátory je důležitým prostředkem "oteplování" vztahů, zejména odstraňování vzdělanostního a jazykového handicapu, ostatní skupiny spíše očekávají více iniciativy od Romů - aktivnější přístup ke spolupráci, více důvěřivosti k úřadům a důslednější dodržování "obecných" pravidel hry, větší míru přizpůsobivosti. Dalším významným zdrojem variability názorů tentokrát nikoli skupin, ale jednotlivých respondentů jak na příčiny potíží, tak i na způsoby jejich řešení, je regionální a lokální diferenciace početnosti romských komunit i jejich problémovosti.
Nadpoloviční podíl všech respondentů (57 %) tvrdí, že problémy Romů nejsou natolik odlišné, aby k jejich řešení musely být používány jiné metody, než jsou běžné v případě jiných národnostních menšin. Používání nestandardních řešení vycházejících ze specifických rysůromské menšiny připouští zhruba 48 % dotazovaných. Zdánlivý nesoulad mezi těmito hodnotami (součet je vyšší než 100) je dán tím, že respondentům byly položeny dvě rozdílné otázky a pravděpodobně několik z nich se nejprve přiklonilo k názoru, že je potřeba uplatňovat pouze standardní způsoby. Byl-li posléze ve formulaci druhé otázky použit výraz "specifické rysy", uvědomili si jejich faktickou existenci a tím i možnost využití ne běžné, ve smyslu ne obvyklé škály metod řešení. V souladu s mírou akceptování nestandardních způsobů přístupu k řešení je i výše podílu těch, kteří se domnívají, že je potřeba proromské programy přednostně podporovat, a to zejména programy vzdělávací a kvalifikační (49 %).
Policisté jsou ve větší míře než ostatní zastánci pouze standardních způsobů řešení problémů spojených s Romy (64 %) a méně podporují upřednostňování proromských programů před jinými programy (46 %).
Nemalý, ač ne většinový, je podíl těch, kteří spatřují možnost vyřešení vzájemných vztahů Romů a majority v přísnějším postihu nejen romské kriminality, ale i nedodržování obecně přijímaných společenských norem - 28 % dotazovaných. Od této průměrné hodnoty se výrazněji odlišují, tj. jsou přísnější ve svých názorech úředníci bytových odborů (38 %), zaměstnanci školských úřadů (36 %) a policie (35 %) na straně jedné, na straně druhé stojí zástupci romských a proromských iniciativ, ale i ti s tímto způsobem řešení v 15 % případů souhlasí.
Podle pětiny všech dotazovaných jsou jakékoli snahy o řešení problémů zbytečné, protože nelze změnit jejich původ a podstatu - zcela odlišnou mentalitu Romů. Jedinou skupinou respondentů, která je takto skeptická pouze v jedné desetině případů, tvoří pracovníci poraden pro národnostní menšiny, neboť nejen že hájí smysl své práce a existence, ale jsou také možná více než ostatní schopni ocenit její efekty - byť sebemenší. Mezi policisty je naopak skeptiků více, než udává průměrná hodnota - celá čtvrtina. Více než třetina respondentů pak tvrdila, že v jejich regionu nejsou problémy s Romy tak závažné, aby bylo vůbec nutné se zabývat otázkou jejich řešení.
Zvláštní "kapitolu" v šetření tvořily tři poněkud kontroverzní výroky, mezi nimiž měli respondenti zvolit ten, který nejvíce odpovídá jejich názoru na optimální způsob soužití Romů a majoritní společnosti ve smyslu lokalizace obou komunit. 16 % tázaných si myslí, že Romové by měli bydlet pokud možno pohromadě ve vybraných částech města (obce), kde by jim mohla být věnována větší pozornost, soustředěná a lepší péče. Nejvíce zástupců tohoto názoru je mezi zaměstnanci bytových odborů (29 %) a policie (27 %), nejméně mezi romskými koordinátory, zástupci romských iniciativ a překvapivě také mezi pracovníky úřadů práce (ve všech těchto skupinách okolo 3 %). Příznivců dalšího názoru: "Romové by měli žít rozptýleně mezi ostatními obyvateli, aby se mohli lépe přizpůsobit obvyklému způsobu života", bylo zhruba 32 %. Téměř 52 % tázaných podpořilo poslední ze tří tezí, která pravila, že Romové by si měli žít v místech a takovým způsobem, který jim vyhovuje, jako každý jiný občan. Dva první výroby, ať už jakkoli rozdílné v předpokládaném výsledku (soustředění na jedno místo versus rozptýlenost), mají jedno společné - předpokládají a apriori, že romská menšina potřebuje v lepším případě pomoc či alespoň dobrý vzor, v horším dohled. Jde tedy o postoje na jedné straně zdánlivě vstřícné (to je implicitně dáno pozitivní formulací jednotlivých výroků), na druhé straně odkrývají paternalistický přístup "staršího a vyspělejšího" sourozence k "mladšímu a zaostalejšímu",který občas otravuje. V krajnosti by oba výroky společně mohly být chápány jako jediný: "Buď se přizpůsobíte (a splynete), nebo žijte odděleně (my vám s lecčíms pomůžeme, ale jinak nerušte)." Je samozřejmě možná i jiná interpretace - oba postoje jsou ovlivněny upřímnou snahou řešit problémy soužití romské menšiny s majoritou co nejrychleji a současně co nejefektivněji. Právě z tohoto úhlu pohledu lze poslední ze tří výroků, který je důsledně založen na uplatňování občanského principu, v tomto smyslu maximálně liberální a vůči Romům velmi otevřený, vnímat někdy také jako projev určitého alibismu (ať si žijí, jak je libo - jako všichni ostatní; vzniknou-li problémy, budou řešeny jako v případě jakéhokoli jiného občana či skupiny, standardně). Není náhodou, že zatímco první dva postoje byly charakteristické zejména pro respondenty, kteří se přimlouvali na jedné straně za specifické metody řešení problémů vzniklých na základě odlišných rysů určité skupiny populace a na druhé straně také za přísnější postih odchylek od obecných norem, třetí názor podpořili valnou většinou ti, kteří se buď stavěli za používání pouze běžných metod řešení problémů soužití minorit(y) s majoritou, nebo rezignovali na pokusy o řešení neřešitelného.
Necelé dvě třetiny respondentů (62 %) se domnívá, že romské populace vzhledem k jejímu specifickému reprodukčnímu chování stále přibývá, budou tedy přibývat i problémy ve vzájemném soužití, a to bez ohledu na úsilí věnované jejich prevenci i řešení. Jinými slovy romská populace roste rychleji,než integrační schopnosti této skupiny. Stoupenci tohoto názoru pocházeli především z řad pracovníků sociálních (71 % z nich) a bytových odborů (81 %) a policie (71 %). Tradičně se odlišují od všech ostatních, a to velmi výrazně, zástupci romských a proromských iniciativ - jen necelých 20 % z nich je stejného názoru, 41 % se domnívá, že postupně se podaří vzájemnou spoluprací Romů a představitelů majoritní společnosti vytvořit prostor pro nekonfliktní soužití při maximálním zachování romské identity (oproti 24 % průměru), necelých 40 % je přesvědčeno, že romské obyvatelstvo se stále více přizpůsobuje společenským normám majority a problémů bude postupně ubývat (oproti 12 % průměru). Optimismus vyjádřený vizí nekonfliktního soužití bez ztráty identity s nimi sdílejí pouze romští poradci.
Respondenti, kteří předpokládají i v budoucnosti permanentní existenci problémů, dokonce jejich růst, jsou pozoruhodně rozděleni na dvě zhruba stejně veliké skupiny se zcela opačným náhledem na způsoby řešení: jedna z nich se domnívá, že mentalita, zvyky a tradice Romů jsou natolik odlišné, že - pokud jejich jednání není v přímém rozporu se zákony - měli by si žít po svém; druhá si myslí, že Romové jsou národnostní menšinou, která by se měla co nejvíce přizpůsobit majoritní společnosti. Liberalismus jedněch je vyvážen paternalismem druhých, aniž by jedna z těchto dvou skupin měla výraznou převahu.
Lidé spoléhající na vzájemnou spolupráci jako základní podmínku postupného přerůstání soužití víceméně konfliktního ve víceméně bezproblémové, kladou nejčastěji důraz na to, že obě strany se musí snažit stejným dílem o zvyšování respektu jednoho ke druhému a zlepšování vzájemných vztahů, břemeno odpovědnosti za tyto vztahy nesou obě strany rovnou měrou. I mezi nimi je však více těch, pro něž je zlepšování situace spíše záležitostí ideální než reálnou. Tyto respondenty lze nalézt ve všech jejich skupinách. Lze předpokládat, že osobní vlastnosti dotazovaného - nejen bezprostřední a lokální zkušenost s Romy, ale také otevřenost, vzdělání, profesionalita jsou velmi důležitými kritérii při formování postojů k romské minoritě, míry ochoty zabývat se souvisejícími problémy a ovlivňují i stupeň vlastního nasazení při jejich řešení.
Programy pro Romy
Jedním ze standardních řešení konfliktního soužití rozdílných národnostních nebo etnických skupin obyvatel na území jednoho státu je rozvíjení speciálních programů, nejčastěji zaměřených na podporu integrace minority považované z jakýchkoli důvodů za problematickou. Integrace v oblasti společenského, kulturního a hospodářského života v sobě implicitně nezahrnuje asimilaci, neznamená tedy ve svém důsledku zánik minority; její úspěšnost a rychlost je závislá na míře vstřícnosti obou stran. Obvykle jsou však na přizpůsobivost minority kladeny vyšší nároky, neboť míra obecné přijatelnosti jejích specifických rysů je málo pružná, navíc snáze ovlivnitelná "argumenty" emocionálními, než racionálními. Tím spíše, že sebelepší integrační programy nepřinášejí okamžitý a plošný pozitivní efekt.
Dvě třetiny respondentů se domnívají, že rozvíjení speciálních programů pro romskou menšinu u nás je potřebné, a to jak v zájmu Romů, tak v zájmu celé společnosti. Necelých 20 % si však myslí, že jde o neopodstatněné zvýhodňování jedné skupiny obyvatel a více než 12 % tyto programy považuje za zbytečné mrhání silami a penězi. Tyto dvě skupiny dohromady jsou o více než 10 procentních bodů větší, než byl podíl respondentů, kteří se na jiném místě vyslovili pro názor, že jakékoli řešení je zbytečné vzhledem k podstatě problému. Pokud vyloučíme vliv názorů zástupců romských a proromských iniciativ a pracovníků poraden pro národnostní menšiny, celkový výsledek hodnocení užitečnosti programů pro Romy se posune ve prospěch podílu odpůrců, a to o 2 až 4 procentní body. Reprezentanti Romů hodnotí programy pro Romy jako prospěšné a účelné v 96 %, romští poradci v 87 % případů. Speciální programy jako neopodstatněné zvýhodňování vybrané skupiny obyvatel pociťovali nejčastěji pracovníci úřadů práce a živnostenských odborů okresních úřadů; k názoru, že jde o plýtvání silami a prostředky (ať už z jakýchkoli zdrojů), se ve srovnání s průměrem nejvíce klonili úředníci bytových odborů a policisté.
I ti dotazovaní, kteří obecně nenašli mnoho pochopení pro specializované programy, se nebránili posuzovat, zda a nakolik jsou tyto programy efektivní v jednotlivých, konkrétněji specifikovaných oblastech. Nejlépe z tohoto hlediska dopadlo hodnocení vzdělávacích programů pro romské děti - více než polovina (59 %) respondentů si myslí, že jsou přínosné a měly by být dále rozvíjeny. Podobně kladného hodnocení již dosáhla pouze podpora romských kulturních a společenských aktivit (54 %). U všech ostatních nabízených variant (kvalifikační a rekvalifikační programy pro dospělé; systém sociálních podpor a dávek; programy prevence kriminality) převládla v průměru skepse, nejvýrazněji v případě efektivity sociálních podpor a dávek, tedy v případě systému daného zákonem a uplatňovaného bez ohledu na národnost či etnickou příslušnost.
Opět existují výrazné rozdíly v hodnocení jednotlivých typů programů mezi zástupci různých institucí. Důraz na potřebnost a přesvědčení o pozitivním efektu vzdělávání romských dětí je charakteristický nejvíce pro reprezentanty Romů (91 %) a pracovníků poraden (73 %), zatímco ostatní je považují za efektivní asi v 60 % případů. Dvě zmíněné skupiny respondentů se společně domnívají, že programy podpory vzdělávání Romů je zapotřebí rozvíjet i pro dospělou populaci (kvalifikační a rekvalifikační programy), neboť i ony přinášejí nebo v budoucnosti nepochybně přinesou žádoucí výsledky. Neméně jsou přesvědčeny o kladném vlivu podpory romských kulturních aktivit. Tyto dvě skupiny respondentů hodnotí obecně účinnost většiny proromských programů daleko pozitivněji než ostatní, neznamená to však, že by nebyly kritické a docházely vždy ke stejným závěrům.
Na posledním místě ve všech skupinách dotazovaných se ocitla efektivnost systémů sociálních dávek, v průměru tento systém za efektivní pokládalo pouze necelých 14 % a téměř 80 % soudilo, že je spíše či zcela neefektivní. Pracovníci poraden v tomto případě "hlasovali s většinou", na druhé straně 30 % zástupců romských a proromských iniciativ současný systém podpor považuje za efektivní (v tom 20 % dokonce za velmi efektivní) a "jen" 65 % o něm soudí, že je neefektivní. Druhým pólem, tedy tím nejkritičtějším a nejpesimističtějším při hodnocení dopadů speciálních programů pro Romy, je skupina představitelů státní a městské policie. Většinu programů považují daleko častěji než všichni ostatní za neefektivní. Výjimkou v jejich postojích zůstává pouze názor na vzdělávání romských dětí - i v tomto případě je však optimistů v jejich řadách pouze o 3 % více než pesimistů, ale ani optimisté nedosahují mezi policisty polovičního zastoupení. Ze všech skupin respondentů policisté také nejvíce pochybovali o faktickém přínosu programů zaměřených na prevenci romské kriminality (64 % je považuje za málo efektivní či zcela neúčinné).
O současném systému sociálních podpor a dávek, jeho náročnosti i účinnosti z celospolečenského hlediska jsou vedeny politické i odborné diskuse. Zvláštní kapitolu tvoří právě efekty tohoto systému na romskou populaci. Není jistě náhodou, že většina respondentů vyslovila přinejmenším pochybnosti o efektivnosti celého systému. Byla jim proto dána možnost vyjádřit se přesněji a zvolit jeden ze tří výroků, který nejvíce odpovídá jejich názoru na zmíněný systém ve vztahu k Romům. 68 % tázaných souhlasilo s výrokem, že současný systém sociálních dávek je pro Romy spíše demotivující, mimo jiné je zbavuje nutnosti pracovat i ucházet se o zaměstnání, zabezpečit vlastní budoucnost a umožňuje jim relativně pohodlný život. Jenom 17 % respondentů si myslí, že tento systém je vyhovující a odmítá dělat rozdíly mezi Romy a jinými sociálně slabými občany, pro něž je především konstruován. Navíc se domnívají, že změna systému by nepřinesla efekt (ve smyslu motivace a zvýšené odpovědnosti za sebe s svoji rodinu), neboť chování a postoje části obyvatelstva by drobnými změnami ovlivněny stejně nebyly (komu se nechce, pracovat a starat se nebude). K prvnímu z uvedených výroků se přiklonili zejména pracovníci sociálních a bytových odborů a zaměstnanci policie (zhruba ve třech čtvrtinách případů), velmi výrazně ho podpořili pracovníci úřadů práce (88 %). Nejméně zastánců našel v řadách představitelů romských a proromských organizací, ale i těch bylo 34 %, zatímco s druhým výrokem souhlasilo 45 % a velká část (zhruba pětina) se hodnocení vyhnula.
Ačkoli systém sociálních podpor a dávek nemá nic společného s proromskými programy a aktivitami, jeho nejtvrdšími kritiky jsou všichni ti, kteří považují existenci a rozvíjení speciálních programů buď za zvýhodňování jedné skupiny obyvatel, či dokonce za plýtvání veřejnými prostředky. Nabízí se hypotéza, že tato skupina respondentů považuje tento systém za relativně snadno zneužitelný a romskými rodinami zneužívaný.
Na závěr je třeba připojit ještě jednu poznámku - názor na smysl a oprávněnost existence speciálních programů, ale zejména na jejich efektivnost, bývá ovlivněn dosavadní zkušeností s realizací takových programů. Případné selhání určitého programu z pohledu původního očekávání jeho přínosu může být také dáno tou skutečností, že pro konkrétního příjemce (zde pro Romy, resp. jejich komunitu) nebyl vybrán takový program, který by dostatečně a vhodným způsobem respektoval jeho specifické charakteristiky. Pochopitelně se pak veškerá snaha míjí účinkem, aniž by na první pohled bylo patrné, že vinu nenese nezájem, neschopnost apod. příjemce "pomoci", ale pouze špatná volba metod a prostředků k dosažení žádoucího efektu.
Proromské aktivity
Na otázku, zda v posledních dvou letech úřady místní správy či samospráva udělala něco pro Romy nad rámec svých oficiálních povinností, odpovědělo kladně 61 % tázaných, 39 % odpovědělo záporně, vysoký byl tentokrát podíl chybějících odpovědí - desetina všech respondentů nevěděla nebo se nedokázala jednoznačně vyjádřit. Podíly příslušných odpovědí v jednotlivých institucích nedovolují říci, která z nich byla v tomto směru výrazně více či méně aktivní. V některých případech se zdá, že respondenti popsali své "proromské" aktivity bez ohledu na to, zda spadají do plnění běžných povinností, nebo byly vykonány navíc, rozlišovacím znakem byla spíše etnická příslušnost klienta.
Odmyslíme-li si tyto poněkud diskutabilní příklady, můžeme seřadit jednotlivé druhy aktivit podle četnosti jejich výskytu (od nejvíce frekventovaných po výjimečné) následovně: podpora romské kultury, pomoc při zajišťování práce, výchovné a vzdělávací programy pro romské děti (včetně letních táborů a speciálních tříd), poskytování obecních prostor pro aktivity samotných Romů, podpora činnosti romského centra nebo romské organizace, speciální péče o problémové rodiny (včetně pomoci s vybavením bytu, nácvikem hygienických zvyklostí, přípravou stravy), podpora sportovní činnosti Romů, pomoc při kontaktu s úřady (zejména při vyřizování občanství a sociálních dávek), vzdělávací programy a besedy, programy prevence kriminality a drogová prevence, umožnění zástupcům Romů účastnit se rozhodování v rámci komisí, zdravotní osvěta a preventivní prohlídky.
Pokoušeli jsme se také zjistit, zda a kolik vědí respondenti o speciálních programech zaměřených na romské obyvatelstvo a fungujících v jejich regionu bez ohledu na to, kdo je inicioval, uspořádal či průběžně realizuje. 74 % všech dotázaných na tuto (volnou) otázku vůbec neodpovědělo. Ze zbývajících zhruba polovina uvedla jen jeden program, třetina programy dva, 62 respondentů jmenovalo tři a 14 dokonce čtyři programy. Nejčastěji se ve výčtu objevovaly kulturní aktivity, hned za nimi následovala prevence drogové závislosti a prevence kriminality. Významnou pozici zaujaly programy vzdělávání, zejména romských dětí, spolu s organizováním jejich volného času. Ostatní jmenované aktivity již nebylo možné takto zjednodušeně kategorizovat, a proto ve výčtu zaujaly marginální pozici. To samozřejmě neznamená jejich diskvalifikaci. Celkově však lze konstatovat, že drtivá většina uvedených programů je zaměřena výhradně na romskou populaci. Jen minimálně se objevily zmínky o existenci aktivit dotýkajících se jak minority, tak majority - boj proti rasové diskriminaci, účast romských a proromských iniciativ na řešení problémů obce, programy podporující toleranci a soužití různých etnik atp. Je to do jisté míry znamení paternalistického přístupu k řešení romské problematiky, který je sice jednodušší a pohodlnější, ale nerespektuje oboustrannou podmíněnost vztahů Romů a majoritní společnosti a neodstraňuje jednu z nejzávažnějších poruch soužití - nedostatky ve vzájemné komunikaci. Jeho součástí je nakonec i trpký povzdech některých dotázaných, že o proromské programy není ze strany Romů zájem žádný nebo je velmi prchavý.
Evidence obyvatel romské národnosti
V rámci sčítání lidu v roce 1991 byl učiněn první pokus sečíst Romy na základě vlastního a svobodného rozhodnutí přihlásit se k romské národnosti. Pokus z různých důvodů selhal a výsledný údaj je využíván často spíše účelově vzhledem k jeho obecně známé nevěrohodnosti. Skutečný počet Romů žijících na území České republiky je odhadován na základě výsledků předchozích cenzů se započtením specifických reprodukčních měr, na základě starší evidence vedené bývalými národními výbory, evidence a odhadů romských organizací apod. Podle kvalifikovaných odhadů žije na území České republiky mezi 160 a 200 000 Romů. V praxi se tak sváří dva principy. Občanský, který zajišťuje relativně rovný a individuální přístup ke komukoli bez ohledu na národnost nebo etnickou příslušnost, ale zároveň není schopen vyřešit specifické problémy vyplývající z příslušnosti jedince k určité sociální skupině obyvatel (ať už je vymezena jakkoliv). Druhý přístup respektuje zvláštnost příslušnosti na základě vymezených znaků a eviduje osoby splňující daná kritéria bez ohledu na to, zda ony samy svou příslušnost ke skupině dobrovolně deklarují. Oba dva přístupy lze využít i zneužít, oba mohou plnit dobře svůj účel v závislosti na konkrétním způsobu a konkrétní situaci, v níž jsou uplatněny.
Nejednoznačnosti důsledků využívání zmíněných přístupů k evidenci obyvatel odpovídá i rozložení četností názorů respondentů na současné oficiálně důsledné uplatňování občanského principu a ochrany osobních dat, díky němuž chybí evidence romských obyvatel, která by dokumentovala faktický početní stav této menšiny, její demografickou strukturu i perspektivy dalšího vývoje. Více než polovina dotazovaných (55 %) se domnívá, že vybrané orgány státní správy by měly mít právo evidovat romské občany, neboť je to v jejich zájmu, aby bylo například možné a efektivní prosazovat některé proromské programy. Naopak menší část respondentů (44 %) možnost takové evidence nepřipouští. Podle jejich názoru, pokud se Romové sami nehlásí ke své národnosti, je jakákoliv úřední evidence projevem diskriminace a porušení zákona. Není bez zajímavosti, jak byly dva protichůdné názory ovlivněny typem práce respondenta, tedy i tím, do jaké míry pociťoval potřebnost evidence Romů "pro dobro věci", či naopak - do jaké míry ji vnímal jako diskriminaci. Pracovníci sociálních odborů (v 57 % případů) a úřadů práce (v 61 % případů) nedobrovolnou evidenci občanů romské národnosti odmítají. Ve výrazné opozici stojí respondenti z bytových odborů (67 % z nich je pro evidenci) a policie (79 % schvaluje možnost evidence). Od průměrných hodnot se svými názory tentokrát významně neliší romští koordinátoři ani zástupci iniciativ.
Skutečnost od představ je - alespoň podle výsledků - značně vzdálená. Na otázku, zda úřadem či institucí, v nichž je respondent zaměstnán, je evidence Romů vedena, odpovědělo kladně pouze 12 % tázaných, 86 % odpovědělo záporně. Tato evidence je vedena zejména pracovníky poraden pro národnostní menšiny (rom. koordinátory) - v 19 % případů, školských úřadů - v 28 % případů, úřadů práce - v 19 % případů, romskými a proromskými iniciativami - v 25 % případů. Nejméně často evidují Romy pracovníci živnostenských odborů a policisté (pouze 7 % z nich přiznalo, že takovou evidenci pro vlastní potřebu vede). Romové jako zvláštní skupina obyvatel jsou evidováni zejména tam, kde se očekává zvýšená iniciativa směřující k jejich integraci do majoritní společnosti, kde vzniká a je realizováno nejvíce proromských aktivit a současně jsou tyto aktivity hodnoceny jako potřebné, vzájemně výhodné a efektivní. V případech, kdy respondenti přiznali, že pro vlastní potřebu (resp. pro potřeby instituce) rozlišují své romské klienty, byli si současně vědomi rizik tohoto počínání, a to nejen právních.
Při analýze možných souvislostí názorů na evidenci občanů romské národnosti s jinými postoji se nepotvrdilo, že tento názor významně častěji (statisticky) zastávají lidé, jejichž přístup k řešení romské problematiky bychom mohli nazvat "pštrosím" a stručně shrnout řetězcem pojmů: neevidovat, nechat žít, nestarat se, neřešit. Neplatí tedy negativní hypotéza o alibismu v proklamacích občanského principu při evidenci obyvatel různých národností. Pouze v případě postojů k vzájemnému soužití Romů s majoritou existuje závislost mezi těmi, kteří by je rádi viděli žít koncentrovaně na jednom místě, a těmi, kteří by vyhradili úřadům právo Romy evidovat: 84 % stoupenců koncentrace je současně zastánci evidence. Opačná závislost je slabší: necelá čtvrtina respondentů podporujících evidenci romských obyvatel i bez jejich vědomí je toho názoru, že Romové by měli žít pohromadě ve vybraných částech města, resp. obce.
Konflikty
Na otázku, zda se respondent setkal ve svém okolí v posledních dvou letech s nějakými projevy nepřátelství mezi Romy a Neromy, které zjevně vycházely z rasových předsudků a nesnášenlivosti, odpovědělo kladně 41 % tázaných. Nejvíce konfliktů s rasovým podtextem či projevů nepřátelství zaznamenali představitelé romských a proromských iniciativ (73 %), zaměstnanci policie (55 % z nich) a romští poradci (53 %). Podíly kladných odpovědí pracovníků všech ostatních odborů a úřadů se pohybovaly pod průměrnou hodnotou (obvykle kolem jedné třetiny) s výjimkou sociálních odborů (41 %). Velké rozdíly v hodnocení jsou dány nejen mírou citlivosti a rozlišovacími kritérii (co je a co není projevem rasismu), ale také náplní a cílem práce jednotlivých respondentů.
Zkušenost lidí, kteří se Romy zabývají a pracují s nimi, často potvrzuje fakt, že jedna problémová romská rodina má na postoje lidí k celé menšině v dané lokalitě větší vliv než deset rodin "normálních". Kumulace více problémových jedinců nebo rodin na jednom místě utvrzuje příslušníky majority v jejich názoru na celou komunitu bez ohledu na to, kolik podobných lidí je zastoupeno ve vlastních řadách. Vymezení "my" a "oni" je ostřejší než v místech s málo četnou nebo bezproblémovou romskou komunitou, podle zákona o akci a reakci k prohlubování negativního vymezení dochází na obou stranách (Neromů i Romů). Další rozměr vzájemné animozitě pak může být dodán působením extremistických skupin "bílých" v místě či okolí. Konflikty pak mají teoreticky i prakticky častěji charakter sporu mezi příslušníky rozdílných skupin (etnických, rasových), než mezi jedinci opačných názorů, okolím jsou takto vnímány a posuzovány a jejich počet je úměrný míře napětí mezi oběma skupinami. I tato skutečnost, mimo jiné, pravděpodobně ovlivnila odpovědi respondentů na otázku, zda jsou jim známy nějaké projevy nepřátelství mezi Romy a Neromy vycházející z rasových předsudků a nesnášenlivosti, které se v posledních dvou letech odehrály v jejich okolí (regionu).
Více lidé zaznamenali činy zaměřené proti Romům ze strany majoritní populace. Z těch, kteří na výše uvedenou otázku odpověděli kladně, 76 % vědělo o nějakém projevu nepřátelství Neromů k Romům. Nicméně 67 % respondentů téže skupiny vědělo o činech zaměřených naopak - ze strany Romů proti majoritní populaci - a přikládalo jim rasové pohnutky. Na nesnášenlivost Neromů vůči Romům jsou z pochopitelných důvodů nejcitlivější zejména zástupci romských a proromských organizací - ti nějaký příklad tohoto typu uvedli všichni, o příkladu opačném z nich věděla jen necelá čtvrtina. Také téměř všichni pracovníci poraden (97 %) zaznamenali protiromské činy , ale v polovině případů věděli i o činech zaměřených proti majoritě. Zaměstnanci ostatních sledovaných institucí se nelišili významně ve svých odpovědích od průměru - u činů proti Romům se podíly těch, kteří si nějaké pamatovali, pohybovaly obvykle pod ním, u činů proti neromům naopak nad průměrem. 86 % případů zaznamenaných v paměti tázaných se odehrálo na veřejných prostranstvích a jiných veřejně přístupných místech, 32 % případů se týkalo dětí ve škole, 8 % pak na pracovišti nebo v rámci pracovních vztahů.
Pracovníci policie, kteří kladně odpověděli na otázku, zda se v posledních dvou letech v místě svojí působnosti setkali s projevy nepřátelství mezi Romy a majoritou (diskriminace, násilí, aj.), specifikovali blíže tyto události následovně:
V regionech, kde podle respondentů jsou rasově motivované projevy relativně častým jevem, ať už jejich původci jsou příslušníky majority, nebo romské komunity, je více příznivců separovaného bydlení. Více než polovina osob, které zaznamenaly ve svém okolí nepřátelský čin Romů proti příslušníkům majority, by problém řešila přísnějším postihem romské kriminality. Naopak významná část respondentů (tři čtvrtiny), kteří o takto orientovaném projevu rasové či etnické nesnášenlivosti nevědí, odpověděla, že přísnější postih není řešením konfliktních situací provázejících soužití Romů a Neromů. Tam, kde se podle výpovědí častěji projevuje animozita "bílých" vůči Romům, je více zdůrazňována jak potřeba výchovy k toleranci, tak i nutnost aplikovat nestandardní řešení problémů pomocí programů zaměřených na Romy.
Pracovníci každé ze sledovaných institucí nebo organizací odpovídali v druhé části dotazníku na několik otázek, které se bezprostředně dotýkaly nebo souvisely s náplní jejich práce. Tam, kde se sféry zájmů a cílové skupiny několika odborů nebo institucí dotýkají nebo dokonce prolínají, byly jejich představitelům položeny stejné otázky, aby bylo možné - tak jako v první části dotazníku - porovnat rozdíly postojů, názorů a přístupů příslušných skupin dotazovaných.
Policisté se setkávají oproti ostatním skupinách respondentů s nejproblémovější částí populace obecně, tedy nejen romské. Jejich postavení, vztahy a zkušenosti jsou daleko více zatíženy nedůvěrou a nepřátelskými projevy, v případě vyšetřování přestupků či trestných činů páchaných příslušníky minorit vstupují do hry další negativní faktory. Z pochopitelných důvodů patří jejich postoje na jedné straně k radikálním (např. ve smyslu přísnějšího postihu trestné činnosti), na druhé straně k rezignujícím (ve smyslu možnosti nápravy pomocí speciálních programů apod.) a skeptickým při hodnocení přínosu jiných než represívních aktivit.
Teoreticky - na základě občanského principu - je těžké vykazovat podíl trestných činů páchaných Romy, pokud oni sami svoji etnickou příslušnost nedeklarují. Přesto třetina zástupců policie uvedla, že tento podíl jsou schopni uvést velmi přesně. Necelých 40 % by si trouflo podíl jen přibližně odhadnout, 16 % policistů je schopno uvést pouze velmi hrubý odhad, ostatní na otázku neodpověděli nebo tvrdili, že podíl takových deliktů nejsou schopni určit vůbec. Pokud byli policisté schopni a ochotni odhadnout podíl činů spáchaných Romy ze všech vyšetřovaných trestných činů v posledním roce, byl uvedený údaj regionálně ovlivněn mnoha okolnostmi - zejména počtem a koncentrací Romů v daném okrese či městě, typem a strukturou romské komunity. 26 % respondentů z řad státní a městské policie odhadlo, že podíl vyšetřovaných trestných činů nepřesáhl 10 % ze všech, od 10 do 25 procent se pohybuje podíl "romských" deliktů podle 16 % tázaných, více než třetinu trestných činů mají Romové na svědomí podl vyjádření 39 ze 171 policistů.
Rasově motivované činy jsou podle necelé čvrtiny policistů projevem extremistických skupin obyvatelstva (nebo jejich příslušníků a sympatizantů), jejichž existence je však běžným jevem v každé demokratické společnosti. Jen o málo nižší podíl zcela souhlasil s tím, že tyto činy jsou projevem zanedbané výchovy k toleranci a pochopení jiných národů, etnik nebo ras, jejich kultury a odlišného životního způsobu. Relativně nízkou míru souhlasu (vyjádřeného slovním spojením "spíše souhlasím), zastoupenou ale výrazně vyšším podílem dotazovaných, získal výrok, že rasově motivované činy jsou vyprovokovány jednáním a chováním samotných Romů a jejich špatnou pověstí. Považujeme zde za dobré připomenout, že otázka nebyla apriori stavěna na trestných činech proti Romům. Spolu s 19 % respondentů, kteří s posledně uvedeným výrokem souhlasili zcela, se tak zmíněná příčina dostala do popředí mezi nabízenými variantami. Na posledním místě zůstaly při sečtení souhlasných odpovědí projevy zanedbané výchovy nízká úroveň komunikace mezi rozdílnými etnickými a národnostními skupinami (tím vyšší byly podíly těch, kteří důvody pro rasově motivované činy nespatřovali v malé toleranci a nedostatcích ve vzájemné komunikaci).
U otázek týkajících se rasově motivovaných trestných činů bylo možné porovnat názory dvou od počátku velmi odlišných skupin respondentů - policistů a Romů. Romové se domnívají, že hlavní příčinou je zanedbaná výchova k toleranci a pochopení jiných národů, etnik a ras, jejich kultury a životního způsobu (85 %). S velkým odstupem souhlasí s tím, že tyto činy jsou projevem extremistických skupin (67%) a důsledkem nízké úrovně vzájemné komunikace mezi rozdílnými etnickými skupinami (66 %). Zajíma- vé je rozdělení odpovědí na otázku, zda činy s rasovými motivy mohou být vyprovokovány jednáním a chováním samotných Romů a jejich špatnou pověstí. Třetina jejich reprezentantů s tímto výrokem souhlasila, dvě třetiny nikoli. Skupina zástupců policie považovala všechny nabízené varianty příčin v nadpolovičním počtu za významné, podle nich je ale právě chování Romů na prvním, působení extremistických skupin na druhé místě.
Na otázku, zda okres nebo město, v němž respondent pracuje, je zapojeno do nějakého programu prevence kriminality, odpovědělo více než 50 % tázaných policistů záporně. Zhruba třetina (všech, tedy i těch, kteří na předchozí otázku odpověděli "ne") si myslí, že tyto programy jsou velmi potřebné, ale zatím nepřinášejí žádné významné zlepšení. 60 % považuje programy za velmi potřebné a - fungují-li, mohou mít velký pozitivní dopad. 8 % respondentů pokládá programy prevence kriminality na zbytečné, drahé, časově náročné a především s mizivými výsledky. Je dobré se v této souvislosti vrátit zpět k postojům zaměstnanců policie tak, jak byly deklarovány ve všeobecné části dotazníku. Zatímco o potřebnosti speciálních programů nepochybuje 60 % policistů,jejich efektivnost je hodnocena hůře: pětina je považuje za velmi a 29 % za spíše efektivní, třetina za spíše neefektivní a 6 % policistů si myslí, že se zcela míjejí účinkem. Zdánlivé rozdíly jsou pravděpodobně dány odlišnou formulací a použitím z měkčujícího vyjádření slovy "fungují-li, mohou mít" v jednom z nabízených výroků nebo dosud vlastní zkušeností nepotvrzenými žádoucími účinky programů prevence.
Romské organizace
V mnoha místech existují a aktivně působí romské organizace - politická seskupení, občanská sdružení a nadace, kulturní spolky aj. Na otázku, zda o těchto organizacích a jejich činnosti respondenti vědí, odpovědělo kladně 502 osob, opačně téměř 60 % tázaných. Nejlépe informováni byli pochopitelně reprezentanti romských a proromských iniciativ (79 % znalo nějakou romskou organizaci v regionu) a romští poradci (66 %). Nejméně o organizovaném působení Romů ve svém okolí věděli pracovníci živnostenských odborů (25 %). Policisté odpověděli kladně v 35 % případů.
Téměř 40 % z respondentů, kteří věděli o působení romských organizací, uvedlo, že spolupráce s nimi je na dobré úrovni. Jejich pozitivní zkušenost byla vyvážena jednak 28 % těch, podle nichž je spolupráce na špatné úrovni, jednak 22 % dotázaných, kteří tvrdili, že o žádné spolupráci nelze hovořit, neboť o ni Romové nejeví zájem. Na nezájem úřadů o spolupráci si postěžovala jen necelá 4 % respondentů. Nadprůměrně dobré zkušenosti deklarovali romští a proromští aktivisté, špatné zkušenosti uváděli nejvíce pracovníci bytových odborů okresních a městských úřadů, úřadů práce a policie. Na nezájem o spolupráci ze strany Romů si stěžovali především úředníci ze sociálních a bytových odborů. Na nezájem úřadů si tradičně nejvíce stýskali představitelé romských iniciativ.
Volné odpovědi, týkající se konkrétních zkušeností ze spolupráce s romskými organizacemi jsme shrnuli do několika obecnějších kategorií. Celkem se vyjádřilo 234 respondentů, častěji bohužel ti, kteří získali v průběhu posledních let negativní zkušenosti. Uvedené příklady hodnocenívypovídaly o základních příčinách nefungujících vztahů: o nedůvěře a nevraživosti, na nichž pokusy o spolupráci váznou; o tom, že Romové se nejprve pro spolupráci nadchnou, ale jejich zájem brzy vyprchá; že romské organizace nemají velký vliv na "obyčejné"lidi a ti potom o společně pořádané akce nemají zájem; o nelibosti, protože Romové požadují pouze peníze a finanční dotace, domáhají se pomoci při uplatňování práv, ale povinnosti občanů neplní, jde jim jenom o osobní výhody. Vysloveně kladné hodnocení bylo vysloveno pouze v 11 % případů. Ostatní vymezovali především věcnou náplň vzájemné spolupráce a nehodnotili ji. Nejčastěji se spolupráce orientuje na oblast kultury (včetně společenských akcí), pomoc při podnikání a hledání zaměstnání, společné řešení rodinných, výchovných a bytových problémů, zmíněna byla i možnost Romů podílet se na samosprávě (včetně romských členů zastupitelstva či jeho komisí) - ta se navíc vždy pojila s kladným hodnocením úrovně. Zajímavé je také to, že respondenti z míst, kde byla zřízena funkce romského poradce (koordinátora) nebo tuto funkci v praxi vykonává jiná osoba (např. zaměstnanec sociálního odboru nebo reprezentant Romů), mají se spoluprací s Romy a jejich organizacemi častěji lepší zkušenosti než tam, kde romské organizace jsou, ale poradce nepůsobí. Výrazně méně si tito lidé stěžovali na nezájem o spolupráci, a to oboustranně. Více dobrých než špatných zkušeností nastřádali také zaměstnanci těch institucí, které - podle vlastního vyjádření - pro Romy dělají více, než je jejich povinností.
Romové a drogy
V souvislosti s romskou mládeží se často hovoří o rostoucích problémech s užíváním drog a drogovou závislostí, a to odděleně od obecně probírané problematiky drog. Připustíme-li, že romská populace, rodina a komunita vykazuje některé odlišné prvky od populace majoritní, promítnou se pravděpodobně tyto odlišnosti i v choulostivé oblasti zneužívání návykových látek. Problémy již dosáhly takových rozměrů, že jsme považovali za nutné zmínit se o nich i v realizovaném šetření - jak státní správa, tak romské a proromské iniciativy jsou institucemi, které by měly při jejich řešení sehrát významnou a pozitivní úlohu, uvědomí-li si je včas a s patřičnou naléhavostí.
V celém souboru dotazovaných jen necelá jedna třetina respondentů potvrdila, že v jejich okolí se vyskytují problémy se zneužíváním návykových látek romskými dětmi a mládeží. Nejčastěji se o nich zmiňovali romští poradci (max. - 48 %), reprezentanti romských a proromských iniciativ, pracovníci školských úřadů, policie a sociálních odborů. Zhruba 11 % dotazovaných se přitom domnívá, že romské děti a mládež zneužívají drogy častěji, než stejné věkové skupiny majoritní populace, 43 % tento názor nezastává a 46 % nedokázalo posoudit, zda-li u romské populace tento problém nabývá odlišných rozměrů či podob než u ostatních mladých lidí. Vyšší míru rizika drogové závislosti u Romů pociťovali romští poradci (17 %) a pracovníci školských úřadů (16 %), neboť se s problémem setkávají relativně nejčastěji. Naopak - s tím, že jsou romské děti a mládež v porovnání s majoritou více ohroženy, nesouhlasili zejména zástupci romských a proromských iniciativ (67 %) a policisté (58 %). Lidé s nejmenším počtem zkušeností obvykle pracovali v bytových a živnostenských odborech a jako zaměstnanci úřadů práce. Celkově se však zdá, že úředníci státní správy a policisté častěji a intenzivněji než zástupci romských a proromských iniciativ vnímají růst počtu mladých Romů užívajících omamné návykové látky jako specifický problém v rámci řešení problematiky drogových závislostí.
Užívání drog dětmi a mládeží - bez ohledu na etnickou příslušnost - často vede k doprovodným komplikacím v jejich běžném životě. Jen čtvrtina těch, kteří zaregistrovali ve svém okolí problémy romské mládeže s drogami, uvedla následně, který z typických doprovodných jevů drogové závislosti se v obci nebo regionu vyskytuje ve zvýšené míře. Nejčastěji souvisely problémy se školní docházkou a prospěchem romských dětí a majetkovou kriminalitou mladých Romů. Následovalo šíření drog ve školách a učilištích romskými distributory, násilné činy a dětská prostituce.
Negativního vlivu užívání drog na školní docházku romských žáků a učňů a nebezpečí šíření drog ve školách si z pochopitelných důvodů nejvíce všímají ti, kteří se přímými i nepřímými důsledky tohoto počínání často setkávají: pracovníci odborů pro kulturu a školství při okresních a městských úřadech, zástupci Romů a romští poradci, zaměstnanci školských úřadů a vybraných škol a úřadů práce. Souvislost mezi kladnými reakcemi na tyto dva faktory a místem působiště respondenta je vysoká. Majetková i násilná kriminalita jako problém související s užíváním drog romskou mládeží i dětmi byla nadprůměrně registrována zaměstnanci sociálních odborů a policisty, naopak významně méně často ji ve srovnání s průměrem uváděli zástupci romských a proromských iniciativ.
Shrnutí
Následující shrnutí postojů respondentů podle skupin (institucí) k Romům, jejich současné situaci a možnostem řešení problémů je částečně zjednodušující, ale užitečné pro orientaci v rozdílech mezi nimi tak, jak byly prezentovány v předchozím textu. Účelem není pouze reprodukovat jednou řečené - pokusíme se o vyjádření jakéhosi souhrnného postoje (což neumožňují odpovědi na jednotlivé otázky) pomocí vybraných otázek. Celý soubor respondentů je pomocí shlukové analýzy rozdělen do tří skupin tak, aby názory lidí na romskou problematiku uvnitř skupiny byly relativně homogenní a názory lidí z různých skupin se od sebe významně odlišovaly. Tato typizace nepostihuje pestrou, komplexní a především spojitou realitu. Je-li skupina respondentů přiřazena k určitému typu, nevyplývá z toho, že všechny názory a postoje všech příslušníků skupiny jsou totožné a jsou zcela v rozporu s charakteristikami skupiny jiného typu. Znamená to pouze, že určité postoje a názory jsou v dané skupině frekventovanější než v jiné.
První skupina (25 % respondentů) vidí příčinu problémů provázejících soužití romské menšiny s majoritou především v neschopnosti komunikovat a porozumět si - ať už je tato neschopnost dána mentálními a kulturními rozdíly, vzájemnou nedůvěrou nebo samotným jazykem. Teprve tyto rozdíly stojí v základu dalších potíží - přístupu k dodržování zákonů, zájmu o práci apod. Respondenti z této skupiny věří, že vzájemnou spoluprací Romů a představitelů majoritní společnosti bude možné postupně komunikační bariéry překonat a vytvořit prostor pro nekonfliktní soužití při maximálním zachování romské identity. S tím souvisí i jejich názor, že mentalita, zvyky a tradice jsou natolik odlišné, že - pokud jednání Romů není v přímém rozporu se zákony - měli by mít možnost žít po svém.
Pokud jde o integrační aktivity, zejména proromské programy, jsou reprezentanti první skupiny toho soudu, že takové programy jsou potřebné, prospěšné jak v zájmu Romů, tak i v zájmu celé společnosti. Za efektivní pokládají především vzdělávací programy pro romské děti, podporu romských kulturních a společenských aktivit, kvalifikační a rekvalifikační programy pro dospělé Romy. Romská menšina má podle nich velmi mnoho specifických rysů a není možné uplatňovat při řešení problémů pouze standardní řešení (jako pro ostatní národnostní menšiny), romské a proromské programy je vzhledem k množství problémů třeba podporovat přednostně. Pokud jde o způsob soužití v obci, je v této skupině nejvíce zastánců názoru, že Romové by si měli žít v místech a takovým způsobem, který jim vyhovuje, jako každý jiný občan. Evidenci příslušníků romského etnika v případě, že se k němu sami Romové nehlásí, považují za diskriminaci a porušení zákona.
Druhá skupina (37 % respondentů) se domnívá, že hlavním zdrojem problémů ve vztazích romské menšiny a majority jsou ty vlastnosti Romů, které jsou pro většinovou společnost nepřijatelné, protože jsou považovány za negativní - odlišný hodnotový systém, rozdílný způsob života, laxní přístup k dodržování zákonů, nezájem a neochota pracovat. Lidé zastoupení v této skupině předpokládají, že problémy s Romy budou spíše přibývat, a to bez ohledu na snahy o jejich řešení. Romové jako národnostní menšina by se měli co nejvíce přizpůsobit majoritní společnosti.
Za zbytečné mrhání penězi a silami považují reprezentanti druhé skupiny speciální proromské programy, neboť jejich efekt je mizivý. Pouze vzdělávací programy pro romské děti pokládají za efektivní. Evidenci obyvatel romské národnosti tito respondenti považují za účelnou pro potřeby státní správy. K řešení problémů souvisejících s Romy je, podle nich, třeba využívat pouze standardních metod, uplatňovaných ve vztazích s jakoukoli národnostní menšinou na straně jedné, na straně druhé by bylo dobré přísněji postihovat jak romskou kriminalitu, tak nedodržování obecně přijímaných norem. Ačkoli většina lidí ze skupiny si myslí, že by Romové měli žít rozptýleně mezi ostatními obyvateli, ať už za účelem snazší integrace, nebo podle principu občanské rovnosti, ve srovnání se skupinou jedna a tři se významná část domnívá, že by měli bydlet pohromadě ve vybraných částech města, kde by jim mohla být věnována soustředěná pozornost.
Třetí skupina (38 % respondentů) nerozlišuje prvotní a druhotné příčiny problémů. Všechny hrají svoji roli s větší či menší mírou důležitosti, vzájemně spolu natolik souvisejí, že není možné je oddělit a určit, která příčina je tou hlavní. Současně si myslí, že romské obyvatelstvo se společenským normám majority postupně přizpůsobuje a problémů bude spíše ubývat. Nepokládají za rozumné stavět se k řešení potíží zády, je však na obou stranách, aby se stejným dílem snažily o zlepšování vzájemného respektu a soužití, neboť Romové jsou (ač svébytnou) integrální součástí společnosti.
Speciální programy zaměřené na romskou komunitu často považují za neopodstatněné zvýhodňování jedné skupiny obyvatel. Aby bylo možné a účinné tyto programy prosazovat a realizovat, myslí si, že by vybrané orgány státní správy měly mít právo evidovat romské občany. Část respondentů z této skupiny pochází z regionů, kde problémy související s Romy nejsou - podle jejich soudu - tak závažné, aby bylo třeba se jimi zabývat. Pokud závažné jsou, pak je třeba využít pouze standardních řešení. Nemají vyhraněný názor na to, jak by měli Romové žít: zda koncentrovaně na jednom místě, nebo naopak rozptýleně mezi majoritou, spíše se však kloní k rozptýlení romského etnika mezi majoritní společnost.
Nejslabšími rozlišovacími znaky ve smyslu odlišnosti jednotlivých skupin byly názory na efektivnost programů prevence kriminality, názor na přístup majority k romské menšině (zda je "nechat žít" nebo integrovat) a názor na formu soužití v obci. Společnou charakteristikou pro všechny tři skupiny je negativní hodnocení systému sociálních dávek ve vztahu k Romům. Nezávislé je zařazení respondentů do skupiny na skutečnosti, zda v jejich regionu byla zřízena funkce romského poradce. První a třetí skupina mají společný jeden znak - tím je větší podíl kladných odpovědí (oproti druhé skupině) na otázku, zda jejich úřad v posledních dvou letech pro Romy něco udělal nad rámec běžných povinností.
V souladu se závěry uvedenými dříve jsou v první skupině zastoupeni nejvíce reprezentanti romských a proromských iniciativ, s velkým odstupem, ale přesto významně také romští poradci. Vysoká míra zastoupení ve druhé skupině je mezi pracovníky bytových odborů a zaměstnanci policie. Do třetí skupiny nejčastěji vstupovali pracovníci školských úřadů a úřadů práce. Důležitá je skutečnost, že vysoké podíly ve skupině první jsou kompenzovány nízkými podíly ve skupině druhé a naopak. Třetí skupina se vůči těmto dvěma jeví jako indiferentní. Připustíme-li možnost dalšího zjednodušení ve vymezení příslušných skupin, můžeme příslušníky té první charakterizovat jako lidi "dobré vůle", otevřené, optimistické, jedince s pochopením, znalostí a nadhledem. Ve druhé se soustředili skeptici a pesimisté, mírně xenofobní, negativisté - často ovlivněni špatnou zkušeností. Třetí skupina je z hlediska podobných zjednodušujících definic nejhůře uchopitelná - "ani ryba, ani rak", může skrývat jak zásadovost (např. ve smyslu občanské rovnosti), tak alibismus, ale také minimální znalost či osobní zkušenost. Na jedné straně tak poskytuje útočiště nevyhraněnosti, na druhé straně představuje perspektivní prostor pro řešení problémů soužití romské menšiny s majoritou. Lze předpokládat, že alespoň část lidí z této skupiny bude schopna snáze překonávat komunikační bariéry, opouštět předsudečné postoje a eliminovat vliv negativních informací (přejatých i získaných vlastní zkušeností), než reprezentanti druhé skupiny.
Osobní vlastnosti reprezentantů obou zúčastněných stran, to jest státní správy, event. samosprávy na straně jedné a zástupců romských organizací a Romů na straně druhé, mají na úroveň a kvalitu spolupráce, celkovou atmosféru a vývoj vzájemných vztahů v místě i širším regionu velký vliv. Nelze také přehlédnout podmíněnost lokální situace objektivními příčinami (historickými, sociálně-ekonomickými atd.) - je třeba je respektovat, protože vytvářejí základ postojových stereotypů a setrvačných přístupů majority k minoritě a naopak. Cílevědomým, místně diferencovaným a individuálním úsilím lze tyto stereotypy v dobrém slova smyslu narušovat, a tím postupně rozšiřovat prostor pro nekonfliktní spolubytí a smysluplnou komunikaci dvou nepochybně rozdílných komunit.
Souhrnné výsledky výzkumu s podrobnou analýzou budou po dopracování v blízké době publikovány.