POLICISTA  2/1999   POLICIE A SDĚLOVACÍ PROSTŘEDKY  


Na místní oddělení policie v Praze se dostavil známý stěžovatel. Tentokráte byl navíc lehce posilněn alkoholem. Ten mu dodával na kuráži. Rozumné argumenty stále služby, že nejde o věc policie, ho nezajímaly. Když byl odmítnut a odkázán jinam, vzplál hněvem a rychle se rozhodl jednat. Vyšel před služebnu, mobilem zavolal do nejmenované televize a čekal. Na místo záhy dorazil televizní štáb rychlostí, kterou by mohla závidět leckterá výjezdová skupina. Spokojený stěžovatel odvyprávěl na kameru svou verzi příběhu. Reportér se svým štábem poté žádali o komentář i příslušného šéfa místního oddělení. Ten ochotně přislíbil, že vysvětlí, oč jde - ovšem mimo kameru. Tato podmínka byla nakonec akceptována. Kameraman však zůstal v místnosti a kameru držel volně v ruce jako zavazadlo. V průběhu vysvětlování si vedoucí místního oddělení uvědomil, že přístroj běží. Nicméně zachoval klid. Nakonec zůstal v místnosti jenom reportér, společně celý incident probrali a policista vysvětlil i problém s popudlivým občanem. Sžíravá reportáž o špatné policii se nekonala. Nekonala se jen díky dobré mediální práci zmíněného šéfa místního oddělení.

Jednat s druhými a srozumitelně jim sdělit nějakou zprávu či informaci obvykle není problém. Zpravidla dovedeme být uvolnění a působit slušným dojmem znalého, informovaného a zajímavého člověka. Ze sdělování informací se ovšem může stát nervy drásající zážitek, jestliže se do této jinak běžné aktivity vloží novináři. Samozřejmost a běžnost situace "sdělování" mizí, najednou vnímáme na vlastní kůži, co to znamená mediální komunikace, cítíme, že už to není jen tak. Uvědomujeme si, že je důležité, co řekneme, ale dokonce i to, co neřekneme. Tušíme, že jsme právě vstoupili na horkou půdu, ve které jde o důležité ohlasy, veřejné mínění, reputaci a publicitu. Jak co nejlépe zvládnout tuto tíhu zodpovědnosti, aby to dopadlo stejně dobře jako v úvodním příběhu ze všedního policejního dne ? Několik praktických rad vám nabízíme v tomto článku.

l. Problém nejen pro tiskové mluvčí

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o okrajovou záležitost, která se u policie týká především tiskových mluvčích, několika vyjmenovaných vysokých pozic a ještě tak vyšetřovatelů, kteří jsou ze zákona určeni k tomu, aby informovali veřejnost o tom, co vyšetřují. Bylo by to nepochybně jednodušší, odpovídalo by to vnitřním pokynům, ale v praxi to tak nefunguje. Koneckonců i úvodem popisovaný případ to dokládá celkem přesvědčivě. Novináři se svými dotazy často obracejí i na řadové, liniové pracovníky policie. Vysvětlení je prosté. Stává se tak zpravidla v situacích, kdy se něco děje. Novináři z různých rubrik zpravodajství dorazí na místo a žádají informace od pramene, tedy od těch, kteří jsou momentálně přítomni. Ne vždy je možné odkázat novináře na tiskového mluvčího, někdy to může působit divně či dokonce směšně. Možná, že si právě nyní vybavíte záběry odvysílané televizí před nějakou dobou. Reportér se v pouliční anketě dotazoval náhodných chodců, koho tipují za vítěze soutěže "Zlatý slavík". Oslovil i procházející policejní hlídku. Mladý policista se zarputilým výrazem v tváři opáčil do kamery, aby se reportér laskavě obrátil na tiskového mluvčího. V televizních archivech pod heslem "v hlavní roli policie" bychom podobných "zdařilých mediálních kousků" našli určitě více.

Jde-li o policii, je lépe počítat s tím, že do určité míry jsou ve hře všichni, nikoli jen tiskoví mluvčí. Tiskoví mluvčí jsou z tohoto pohledu specialisté, odborníci, kteří v mediálních situacích nesmějí zklamat. Ale i ostatní policisté v terénu, a chcete-li v "první linii", by měli být připraveni dobře zvládnout jednoduchou komunikaci s novinářem na místě a odpovědět inteligentně na srozumitelné přímé dotazy, jestliže ze situace vyplývá, že to je na nejpřirozenější věc a nenaráží to na žádné policejní zásady. Tragikomickým dojmem totiž působí scénky, kdy nejistý a znervóznělý policista váhá, zda může na kameru, která mezitím již běží, odpovědět na otázku, co se právě stalo. Nakonec vsadí na jistotu. Divák sice v pozadí vidí záběry třeba na běžnou automobilovou nehodu a ke svému úžasu slyší, že uniformovaný policista v záběru nemůže říct, k čemu na místě došlo. To v tom lepším případě. Rejstřík nevhodných způsobů odmítání jednoduché mediální komunikace je mnohem pestřejší.

2. Jde o image policie

Tím je řečeno vše. V tom je vlastní jádro věci. Nevhodné vystupování v mediální situaci není totiž osobní lapálií, ve hře je image policie. Ten, kdo se ztrapnil před divákem, je především policie jako taková, nikoli nějaký anonymní policista. Z toho ovšem také plyne jedna podstatná věc. Nevhodné jednání tváří v tvář novináři neplyne často z omezenosti a osobních nedokonalostí či nedostatků policisty, nýbrž padá na vrub organizace, zaměstnavatele, tedy policie. Jde o její image, a proto by měla své pracovníky připravit a vybavit jasnými instrukcemi a patřičně je na takové situace připravit. Jak praví známé přísloví, nikdo učený z nebe nespadl. Dobré zvládnutí mediální situace předpokládá, že jsou jasná pravidla pro takové policejní situace, které skutečně přináší život, a každý policista v nich má jasno. Když se pak na něj obrátí novinář (v akutní situaci na místě, kde se něco přihodilo), může přemýšlet jen o tom, jak co nejstručněji a nejlépe odpovědět, a nemusí se rozptylovat neklidnými myšlenkami, jak z takové nepřehledné situace ven a čeho se dopustí, když sdělí evidentní fakt, který beztak vyplývá z obrazových záběrů. Platí totiž následující bod 3.

3. Lepší než improvizace jsou jasná pravidla a zásady

Jak reagovat v živé a náhle vzniklé policejní situaci na dotazy novináře a co říci, když zatím nelze nic říci, je věcí mediální strategie celé "firmy". Základní pomazání by měl v tomto ohledu dostat každý i ten "nejobyčejnější" policista. Jinak je totiž nucen improvizovat a jeho výsledné počínání se obvykle nelíbí nikomu - divák žasne, novinář je pobaven a nadřízení si zoufají nad neschopností a nedostatkem profesionality svých podřízených. Příjemně se necítí ani ten, který to všechno má na svědomí. Rozhodně mu to nedodá na sebedůvěře a sebevědomí. Jak asi dopadne při další podobné situaci setkání takového policisty se zástupci tisku ?

Jsem přesvědčena, že jsme v policii celkem dobře zvládli roli tiskových mluvčích. Při prezentování policie v médiích se jim daří. Problematická, nekvalifikovaná a slabá vystoupení se objevují v drtivé většině pouze v reportážních záběrech zpravodajství, kdy novinář informuje o aktuálních událostech z "ulice". Svými pochopitelnými a hlavně jednoduchými otázkami obvykle zaskočí policistu z výkonu. Ten spolehlivě ví anebo intuitivně tuší, že se pouští na nejistou půdu, protože od informování veřejnosti jsou tady přece tiskoví mluvčí a vyjmenované vysoké policejní pozice přesně tak, jak o tom hovoří rozkaz policejního prezidenta. A tak i při dotazu "co se tady na místě stalo" odsekne "vůbec nic ....." anebo výhrůžně mlčí do kamery, ačkoliv divák může na obrazovce vidět několik policejních aut včetně policistů, kteří mají napilno. Není divu, že mezi lidmi převažuje dojem, že policisté mají zakázáno mluvit s novináři a nesmějí na žádnou jejich otázku odpovědět. Proč tomu tak je, vysvětluje hned několik vtipů o duševních schopnostech policistů, které kolují mezi lidem českým.

Myslím si, že lze právě takové jednoduché mediální situace zvládnout mnohem lépe a myslím si také, že k tomu stačí málo: jasná pravidla a zásady pro všechny policisty na téma "co a jak s novináři na místě nějakého děje, který právě řeší policie". Jde totiž o obraz policie v očích veřejnosti.

4. Praktické rady pro styk s novináři aneb jak udělat dobrý dojem

Na toto téma existuje mnoho více či méně zdařilých příruček. Zvláště zainteresovaní zájemci se mohou přihlásit i do řady kurzů. Lidé, kteří jsou nuceni se díky své profesi pohybovat často na veřejnosti, tuto nabídku skutečně využívají. Které rady a doporučení patří k těm nejdůležitějším?

Ludmila Čírtková  
Foto Jiří Novák   


Copyright © 1999 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |