|
Byl jsem tak unaven, že jsem hned po příchodu z mé úlohy padl na slamník a po několika málo minutách tvrdě usnul.
V minulosti, tehdy jako student, jenž si měl zvolit, jakou cestou se vydá životem, jsem se zavázal předávat vědomosti starých, kteří už na tomto světě nemohli vyřknout svá moudrá slova, všem mladým a čilým, jež si svou budoucnost, jak doufám a snažím se celou tu dobu, jednou vymodelují podle vlastního obrazu dokonalosti. Neopustil jsem tedy školní prostory ani po ukončení svých studií a namísto toho se stal učitelem. Kantorem, jehož žáci mu nebyli lhostejní.
Rozum tak jistě dá, že odvádět správně ušlechtilou povinnost, své poslání, to spotřebuje hodně lidských sil, protože dětem koluje v žilách místo krve rtuť a jejich mysli více než pro vzdělávání inklinují spíše ke hrám či sladkému nicnedělání.
Proto nebylo divu, že jsem se po náročném dni stráveném před tabulí, kdy jsem byl vystaven pohledům desítek nechápavých obličejíků, slunečnímu svitu, dusnu třídy a odpornému křídovému prachu, cítil vysílen a nepřál si nic jiného, než ulehnout a spát, dokud mě kokrhání kohouta nepřinutí vstoupit zpět, do dalšího úmorného dne.
Uprostřed nočního klidu jsem procitl z ošklivého snu, který mne zanechal samotného se zmateným výrazem v obličeji a zalitého studeným potem. Zprvu jsem si z něj nic nepamatoval, ale když jsem se převrátil na záda a snažil se uklidnit, vzpomněl jsem si najednou, že jsem v něm utíkal a v náručí držel holčičku, jíž jsem chtěl zachránit před přízrakem, chňapajícím mi každý okamžik po zádech. Jestli nás dostihl nebo ne, to jsem si již nevybavil.
Ta dívka byla malinká, tichá, modrooká, s dlouhými kaštanovými vlasy a připomínala mi mou sestru.
Učil jsem ji a ze všech svých žaček ji měl nejraději, neboť vyjma podoby fyzické byla stejně jako moje sestra chytrá a usměvavá a co víc, dokázala vždy s ohromným zájmem naslouchat mému výkladu, což mě pokaždé zahřálo u srdce. Někdy mi připadlo, ale vždycky jsem tu představu zapudil, že pro ni jedinou učím, že pouze jí a nikomu jinému předávám své dlouholeté zkušenosti.
Byl to rozhodně zvláštní sen.
Poté co mi dech zvolnil a hrudník se přestal otřásat, osušil jsem si zpocený obličej do šedé, na mnoha místech proděravěné přikrývky z pytloviny, poté otočil hlavu a očima přejel přes malý pokojík, ve kterém jsem už několik let bydlel.
Vedle kavalce stála malá rozskřípaná židle a pomenší stolek, na kterém ležel talíř s nedojedenou kaší z předminulého večera a prázdný hrnek s několika citrónovými jádry a ztuhlým cukrem na dně. Vyjma nádobí se dalo pohlédnout rovněž na malý sloupek do černé kůže vázaných školních knih, zkroucenou svíčku na podnosu a přímo uprostřed desky na malý krajkový ubrousek, zatížený vázičkou se seschlým kvítím.
V pravém rohu místnosti, na stejné straně jako stůl a úhlopříčně proti mému slamníku, se vyvyšovala oloupaná stará skříň, skrývající v sobě několik plesnivějících svršků, jeden starý klobouk a pár obnošených bot. V ústrety jako by jí vybíhala nízká hromádka dřevěných krabic, které tu zbyly ještě z doby, kdy jsem se přistěhoval.
Vše bylo při starém, nic nechybělo ani nepřebývalo.
Pár okamžiků jsem si prohlížel výbavu svého malého útočiště a poté, ukolébán myšlenkou, že mám kde bydlet, i když se nejedná o nic noblesního, mi klesla víčka a já jsem opět usnul.
Takřka, neboť mě vzápětí vyrušil neznámý zvuk, který se mi podařilo rozpoznat až po krátké chvíli. Byly to pomalé vrzavé kroky jisté postavy stoupající po letitých schodech, jež spojovaly malé podkroví, můj pokojík, se zbytkem domu.
Vrz… vrz… vrz…
Zpozorněl jsem. Bože, kdo by to mohl být? Kdo se odhodlal vydat se do ztemnělých ulic našeho velkého města, aby mě navštívil? Teď v tuto noční hodinu, to nemohl být žádný zvídavý rodič, žádný školák, který si snad zapomněl pomůcku v lavici, žádný kantor, jenž měl v plánu porozprávět o metodice mého stylu výuky.
Jelikož jsem v sousedství neměl jediného známého a s každým v domě se zdravil jen letmo a bez výrazu, nemohl ke mně v tento mrtvý čas zavítat nikdo z nich. Toho, kdo teď stoupal nahoru, jsem nemohl znát a on rozhodně nemohl být mým přítelem.
Polknul jsem a snaže se neučinit jediný sebemenší pohyb, pokusil se v táhlých škvírách mezi prkénky zdi zpozorovat pohyb, jenž by mi alespoň trochu poodhalil ono nově vyvstalé tajemství identity neznámého.
Vrz… vrz…
Bál jsem se, že snad zahlédnu odlesk čepele či kožené rukavice, čekající na příležitost zakročit a zničit stopy svého nositele. A zároveň mi bylo mdlo z představy ďábla s žhnoucími zornicemi a blýskavými, dlouhými a jako jehly ostrými zuby, pomalu zdolávajícího stupeň za stupněm, hnaného touhou rozsápat mě na kusy.
Přesto že jsem byl vyděšen, nemohl jsem přestat hledět do ztemnělého prostoru za zdí, dělat něco více, i když jsem ve skutečnosti vlastně jen odevzdaně čekal, až se ten dotyčný dostane ke mně nahoru.
Ať jsem se ale snažil sebevíc prohlédnout temnotu, neviděl jsem nic než jen její monotónní černý závoj, až příliš dokonale kryjící tělo tajemného příchozího.
Vrz…
Všichni svatí, to vrzání mi činilo stejná muka, jako lámání krku. Pomalé praskavé prudké otáčení sem a tam lebkou, drcenou pařáty s drápy.
Po vteřinách pekelných muk protažených takřka do nekonečna se pokroucené zvuky změnily. Přitom jsem nepocítil ani tu nejmenší známku údivu. To nohy ve vysokých botách stanuly na posledním stupni, na pevné podlaze, jež už nevydávala tolik hluku, krok od mých dveří.
Pohlédl jsem na jejich tmavou, bytelnou, dubovou plochu a uvědomil si, že to vlastně nejsou dveře, nýbrž kamenná zeď, chránící mě před hordou hrdlořezů. Byl to pevný, poctivě postavený val, jehož jedinou slabinou byla vstupní brána. Pokud ji někdo dostatečně nezatarasil, dala se snadno prorazit.
S tím jsem si však starost nedělal, neboť mé dveře držel kovový háček, spočívající v oku na zárubni. Vzpomněl jsem si, že jsem vstup zajistil hned potom, co jsem přišel domů, a proto jsem se po té nekonečné době trochu uvolnil, polknul a odvážil se mrknout.
Pocítil jsem, jak mi pramínek potu stekl po tváři a vsákl se do límce mé košile.
Háček ale visel volně na druhou stranu! Neměl jsem čas, abych o tom vůbec počal přemýšlet. Srdce se mi zastavilo, hlava vyčistila a já neschopen myslet, poslouchal jsem, jak postava učinila onen poslední krok a předstoupila před vchod do mého panství. Pak pomalu zabrala za kliku a ta se dala do pohybu.
Jak neutěšující a k zbláznění přivádějící ta situace byla. Chtěl jsem vyskočit ze svého těla, projít zdí a utéct po schodech dřív, než by si onen dotyčný vůbec stihl uvědomit, že jsem se pohnul. Chtěl jsem se proměnit v ptáka, vznést se skrz díru v okenní tabulce nad střechy domů a uletět kamkoliv, jen pryč a daleko od mého pokoje v podkroví.
Klika se zarazila ve svém pohybu a vysvobodila zbytek dveří z prokletí strnulosti. Ty se pomalu otevřely.
A mně se naskytl pohled na neznámého. Nebyl to však žádný vrah, žádný zloděj ani krvežíznivý démon. To mě jen strach přišel navštívit…
Konec |