NOČNÍ ULICE_ POVÍDKA
autor: Martin "Asmodius" Plachý

"Říkalo se jeden čas, že je lidská rasa předurčena k velkým činům… Že ji čeká vysněná budoucnost, tak opěvovaná mysliteli a vizionáři minulosti, že se jednou hrdě postaví mezi skupinu vládců známého vesmíru…

Ach na vše dohlížející Prozřetelnosti, jak jsi mohla dopustit jejich narození?… Jak ti mohlo uniknout, že se tím lidstvo vydá do chřtánu rozšklebené záhuby?

Vím, že pochybili… Musíme však pykat my za činy svých předků? Musíme za jejich nestoudnost, neúctu k tajemstvím, které nikdy nikdo neměl odhalit, trpět? Proč jsi zanevřela na nevinné a nechala je napospas zániku?

Ach, kdybych měl možnost změnit dějiny, učinil bych tak.

Kdybys mi, božská Prozřetelnosti, kdybys mi dala moc nad hmotou a dimenzemi, kdybys jen na jediný den poskytla mi takové síly, vrátil bych se nazpět a každému z těch proroků, bláznů zapomenutého světa, hybatelů, soudců a budoucích katů, vystřelil bych vlastnoručně mozek z hlavy…

Věda, že tím zachráním zbytek mých lidí, zabil bych je bez mrknutí oka.

Ale nyní je již pozdě. Prosil jsem tě a modlil se za tvou přízeň celou tu chmurnou dobu před exodem, avšak nebyl jsem vyslyšen... Už není naděje…"

Starý muž, schoulený a skrytý před zraky celé masy v koutě mezi dvěma kontejnery na odpad, přikrytý dlouhým gumovým černým pláštěm s kapucí, dořekl přes mikrofon odporně vyhlížející dýchací masky svá slova do malého záznamového zařízení, poté jej schoval do jedné z kapes na protichemickém obleku a zhluboka se nadechl.

Vzduch, který nasál nosem, ho mírně štípal v dutinách, i když nijak nezapáchal. Patrně se již stihl nasytit atmosférický filtr, napadlo jej.

Každý člověk by jej okamžitě vyměnil. On už však neměl sílu. Musel by se totiž pustit do uvolňování velkých rezavějících matek poutajících ocelovou mřížku, aby se k filtrovacímu zařízení vůbec dostal, nemluvě o jeho rozmontování. A na to byla potřeba spousta energie.

Vzhledem k faktu že si muž nevěřil ani na sundání čistící aparatury ze svých zad, přestal raději vnímat nos a zahleděl se dál od sebe, do noční ulice.

Byla to jedna z těch dlouhých širokých tříd, které se dříve využívaly jako dějiště kampaní vládců či jako místo, kam během slavností jara nebo nového roku zavítal každý zábavychtivý občan.

Avšak postupem času tyto proslulé městské cesty ztratily svůj původní účel a dnes by již nikdo nepomyslel, že ještě před šedesáti lety se na těchto místech smály celé průvody, hrála hudba, prostě kvetl život.

Starý muž byl jeden z mála, kdo si na onu příjemnou minulost dokázal vzpomenout, a tak není divu, když se mu při pohledu do ulice sevřelo hrdlo a on se musel kousnout do spodního rtu, aby oddálil příchod slz.

Všude kam až jeho oko skrz okulár dohlédlo, stála masa lidí. Tisíce spoluobčanů se tísnily na ploše cesty. Byli oblečeni do roztrhaných, očouzených a poleptaných kombinéz, hlavy si zakrývali širokými gumovými klobouky, ruce jim halily tlusté rukavice a nohy vysoké boty. Většina z nich neměla na sobě žádné dýchací přístroje, skoro každý byl vystaven okolnímu jedovatému ovzduší.

Křičeli, mluvili, plakali, šlapali po mrtvých, objímali se v návalu zoufalství a vyvyšovali se jeden přes druhého, stojíce na špičkách a snažíce se dohlédnout až na konec ulice, k velkolepému chrámu vládcově, ještě v této době dech beroucímu.

Ten však nebyl středem jejich zájmu. Pod ním, dobrých padesát metrů od nejnižšího stupně ohromného mramorového schodiště se nacházela další stavba. Vypadala jako obrovské mezikruží, polovinou zaražené v zemi. Bylo vyrobeno z kovu a plastů, a tak se matně lesklo v pouličním osvětlení.

Celý okolní prostor byl obehnán paprskovou zdí, žhnoucí karmínovou barvou a hrozící bolestivou smrtí všem, které by snad napadlo se ji pokusit zdolat. Za ní byla připravena řada bojových zařízení, většinou automatické vrhače přehřáté plazmy, také minomety a těžké kulomety. Kolem nich postávali vojáci vyzbrojení puškami, všichni odění do kompletního protichemického obleku.

Stavba, jíž tak zarputile hlídali, nesla pořadové označení 23. Třiadvacátý transportní uzel místního svazku dimenzionálních bran, tak zněl plný název.

Tyto brány byly určeny pro vyšší společnost. Pro vládu, majitele závodů, obchodníky, vědce, lékaře, učitele. Pro všechny, kteří měli to štěstí, že se narodili do majetných rodin. Penězi, spoustou peněz, mohli zaplatit za svou část energie, jež jim posléze umožnila projít skrz mimoprostorový tunel a zahájit nový život na jedné z několika nezamořených kolonií, daleko za hranicemi Sluneční soustavy.

Vyvoleným se dostalo záchrany. A zbytku? Ten byl odsouzen, aby se zadusil v radioaktivním prachu, utopil v chemikáliích.

Ti lidé si sice nezasloužili takovou smrt. Na to ale nikdo z privilegovaných nehleděl.

Stařec přes zástupy až k bráně dohlédnout nedokázal, a proto se vysoukal na jeden z kontejnerů, aby si o všem mohl udělat lepší představu. Vyšplhat se na víko ho stálo ohromnou námahu. Jeho sípavý dech mu duněl v uších a on se tak musel na chvíli opřít o oprýskanou zeď, dokud se mu srdce zase neuklidnilo.

Když se odhodlal postavit, vdechl kapku potu, jenž mu stékal po tváři. Zakuckal se a jen taktak se ovládl, aby zahnal nutkání strhnout si masku. Zůstal sedět.

Náhle se mu však do obličeje zabodla ostrá záře. Zařval a strhl pohled mezi odpadky, aby si uchránil zbytky svého zraku.

Na okamžik se rozhostilo naprosté ticho. I přesto že nechtěl, vychutnal si jej.

Pak ale dolehl k jeho uším nepříjemný praskot sršící elektřiny, doprovázený bodavým křikem občanů. Země jako kdyby se počala najednou jemně třást.

Starý muž se zadíval nazpět a s hrůzou v očích sledoval, jak se stříkanec plazmy zakousl do davů, přelívajících se přes sebe kolem zdi. Strnul při pohledu na těla, jež se jako mávnutím proutku vypařila a proměnila v plyn.

Stroje zahájily palbu tak nečekaně, tak intenzívně a chladně, bez varování, bez viditelného upozornění. Nikdo těm hrůzným obrazům zprvu neuvěřil, ba je ani nepochopil.

Navzdory plamenům se celá lidská masa dala do pohybu. Ne však směrem od brány, jak by radil zdravý rozum, nýbrž právě přímo k ní. Ve své bezvýchodnosti, strachu a nesmírné zoufalosti vrhli se do náruče smrti s jedinou vidinou, ve které se jim podařilo ztéct pekelný val, zneškodnit techniku i vojáky a dostat se tak k ústí do tunelu, zachránit se.

Muž se musel znovu odvrátit.

Do očí se mu vlily slzy. Ta hrůzná podívaná jej zlomila, vytrhla z něj i tu nejhlubší myšlenku na touhu přežít. Už neměl vůbec žádných sil. S pocitem naprosté odevzdanosti osudu sundal si pro něj už nepotřebnou masku a zahleděl se do tmavého nebe, z něhož v té chvíli začal padat šedý popílek a černý, vše stravující déšť.

Konec