Microsoft Train Simulator Vláčky v křemíku Asi v každém z nás je kousek kluka. Tento "náš" kluk rád sáňkuje, chodí do loutkového divadla a - v neposlední řadě - rád si hraje s vláčky. Naštěstí k tomu dostává v pravý čas záminku. Ve chvíli, kdy se nám narodí potomek, můžeme totiž konečně skončit s přetvařováním a začít dělat tyto činnosti zcela oficiálně - protože to přece děláme "pro něj". Modely vláčků sice kupujeme sobě (samozřejmě, jak jinak!), navenek však prohlašujeme, že jsou určeny pro našeho syna. Tu pěknou stavebnici nebo třeba loďku s elektromotorem si také rádi koupíme; vzápětí ji ovšem pro jistotu půjčíme dítěti. Asi by opravdu nevypadalo dobře, kdybychom šli sami na sněhový kopec se sáňkami nebo kdybychom si koupili lístky do loutkového divadla. Jakmile nás ale doprovodí dítě, je vše v pořádku. Nám už pak nikdo a nic nebrání v tom, abychom se vrátili do pohádkové krajiny dětství. Speciální kapitolou našeho srdce jsou bezesporu vláčky. Již před několika lety po mně zdědil můj syn modelovou železnici rozměru HO. Je to krásná hračka, má ovšem i své nedostatky. Vláčky moc nedrží na kolejích a ve chvíli, kdy k lokomotivě připojíme vagonky, si přímo říkáme o problémy. Vzpomínám si, že jako kluk jsem se často ptával rodičů, jak to, že opravdové vlaky docela fungují a "drží". Pokud by skutečnost odpovídala mé modelové železnici, dojet do cílové stanice by bylo spíše štěstím než pravidlem. Mnohem pravděpodobněji by aspoň část soupravy skončila mezi stanicemi - nebo rovnou vykolejená v polích. Nebylo mi jasné, proč na klasické železnici nedochází tak často k vykolejení. Teprve dnes vím, že za něco může poměrově menší hmotnost vagonů, hlavní rozdíl ale bude v rychlosti, kterou vlak najíždí do zatáček. Dnešní děti už své rodiče takovou otázkou trápit nemusí. Mají totiž k dispozici názorné virtuální pomocníky, ve kterých se mohou na vlastní oči (a uši) přesvědčit, co ještě vlaková souprava vydrží. Pokud jde o vláčky, rozhodně stojí za zmínku Microsoft Train Simulator, uvedený na trh na jaře roku 2001. Od parních lokomotiv k superrychlé železnici Výčet možností produktu je skutečně impozantní. Několik set kilometrů tratí ve třech různých kontinentech autenticky popisuje každou zatáčku, zahrnuje polohu domů u trati, polohu signalizace, přesnou podobu stanic i věrnou podobu okolí. Díky tomu nám simulátor dokáže zprostředkovat tak rozdílné zážitky, jakými jsou řízení parní lokomotivy Orient Expresu, jízda legendární anglickou parní lokomotivou Flying Scotsman po stejnojmenných železničních tratích, nebo dokonce řízení japonského elektrického superexpresu na tratích Odakyu Electric Railway. Extra pochvalu si zaslouží grafika produktu. Během jízdy se můžeme kdykoliv rozhodnout, zda chceme být v kabině strojvedoucího, nebo třeba ve vagonu jako cestující. V obou případech se můžeme rozhlížet na různé strany a pozorovat autentickou krajinu ubíhající za okny. Dá se ale zvolit také jeden z řady externích pohledů. Pak můžeme náš vlak vidět z pozice pozorovatele stojícího u trati (u japonských superexpresů v plné rychlosti je takové pozorování velmi krátké), nebo se dokonce můžeme virtuálně vznášet nad vlakem a celé dění sledovat z různé výšky i z různých stran. Chybí snad jen možnost volné procházky ve vlaku a možnost popovídat si s jinými cestujícími - to už jsou ale hodně fantastické představy. Co ale nechybí, je velmi věrohodně vyřešená simulace povětrnostních podmínek. Můžeme si nastavit v podstatě libovolné počasí - od slunečného dne s maximální viditelností až po sněhovou chumelenici nebo hustou mlhu. V takovém případě je ale požitek z jízdy jen velmi malý... Strojvedoucí, ten tvrdý chleba má... Produkt neslouží pouze k řízení vlaku a k projížďce po zvolené trati. Navíc nás, pokud chceme, dokáže velmi věrohodně vpravit do situace strojvedoucího v opravdovém provozu. Tehdy musíme dodržovat předepsaný jízdní řád, nesmíme porušit žádné rychlostní předpisy a omezení, musíme správně zastavovat ve stanicích a nesmíme ze stanice vyjet dříve, než naši (pomalí) cestující dokončí výstup a nástup. To vše si můžeme vyzkoušet v různých zemích, s různými typy semaforů a signalizace. Nádech mystičnosti práce železničářů postupně mizí a před námi se odkrývá tvrdá řehole každodenní rutiny strojvedoucího. Navíc jsme přísně hlídáni - každý prohřešek proti předpisům je pečlivě a automaticky zaznamenán a zahrnut do našeho hodnocení. Snadné není ani zvládnout řízení lokomotivy. Nejnáročnější je ovládání parního stroje. Topit musíme tak, abychom zhruba s hodinovým předstihem předvídali, jaký výkon budeme potřebovat. K tomu nám pomáhá plán výškového profilu trati. Oproti skutečné parní lokomotivě si sice můžeme zapnout "automatického topiče" (a pak skutečně vidíme, jak neviditelný topič otvírá kotel, slyšíme zvuky lopaty a přehazovaného uhlí, vidíme pohyby kohoutů, kterými připouští do kotle vodu); automatický topič však topí bezhlavě na plný výkon, díky čemuž nám nemusí vystačit uhlí či voda do příští stanice. Lepší je tedy převzít tuto činnost (díky počítači není nijak fyzicky náročná) za něj. Pak můžeme sami kontrolovat i takové drobné nezbytnosti, jako je nutnost uzavřít kotel před vjezdem do tunelu (simulátor naštěstí není čichový, tak by se moc nestalo), případně můžeme dodržet nepsané džentlmenské pravidlo nepřikládat, dokud vlak stojí ve stanici. I tak nás simulátor občas něčím překvapí. Například tím, když se před vlakem na kraji lesa nečekaně objeví skupinka srnek, která po spatření vlaku včas a bezpečně odběhne. Kdo ví, třeba vývoj směřuje k tomu, abychom v budoucnu vůbec nemuseli chodit do lesa a procházku si vytvořili ve virtuálním světě. Hlavně mít výkonný počítač! Pravda je, že vlakový simulátor je hodně náročný na hardware. Pokud jsme se synem nastavili na našem počítači s procesorem Pentium II a 64 MB RAM jen trochu vyšší rozlišení než jen to hrubé základní, přestal nám fungovat. Nepříjemné bylo, že se neodmítl v takové konfiguraci spustit, ale místo toho se v podstatě "zasekl" počítač. Dostali jsme se tak na stanici do stojícího vlaku, kdy simulátor v podstatě nereagoval na žádné klávesové příkazy. Problém ovšem byl z této situace odejít. Trvalo totiž několik sekund, než se po stisknutí klávesy Esc objevila obrazovka požadující potvrzení volby, zda opravdu chceme skončit. Ani potvrzení ovšem nebyla žádná legrace. Na volbu "Yes" nevedla žádná klávesová zkratka a tato volba nebyla ani implicitně zvýrazněná. Bylo na ni proto nutné ukázat myší. Myš ovšem měla sama o sobě také několikasekundové zpoždění. Představte si situaci, kdy pohnete zkusmo myší a nyní chvíli čekáte, kam se vlastně posune její kurzor. Pozor na unáhlené kliknutí v době, kdy se vám myš zdá být na správném místě - mezitím jste mohli udělat jiný pohyb a kliknutím pak potvrdíte něco úplně jiného. Stručně řečeno, strefit se v takové situaci na "Yes" vyžadovalo velkou míru zručnosti a hlavně trpělivosti a možná by to byl zajímavý námět na samostatnou počítačovou hru... Jak ale hodnotit produkt celkově? Musím přiznat, že já jsem příliš ovlivněn svým technickým zaměřením, a proto pochopitelně vidím, co by se dalo vylepšit. Můj jedenáctiletý syn Michal je na tom ale jinak. Bere simulátor jako vítanou hru, nikoliv jako předmět kritického zkoumání. Výslovně mě několikrát požádal, abych o simulátoru napsal jen to dobré. On si zřejmě neuvědomuje, že by simulátor mohl například zvládnout úpravu parametrů trasy, nebo dokonce výměnu lokomotivy i v průběhu jízdy. Neuvědomuje si to - a tak mu to nevadí. Mně se na Train Simulatoru nejvíce líbí, že dokáže dítě (včetně toho dítěte v nás) nenásilnou formou zaujmout a předat mu znalosti z historie i současnosti železniční dopravy. S těmito znalostmi pak tento človíček dokáže mít jiný, vnímavější pohled na náš skutečný svět. To dává produktu trvalou a nepopiratelnou hodnotu. Návrat do reality Koncem října jsme se synem (syn byl jako obvykle v roli záminky) vyrazili na okružní jízdu parní lokomotivou. Když jsem se železničáře, který právě promazával naši parní lokomotivu, zeptal, kde jsou výpustné ventily pro odvod vody, která zkondenzuje ve válcích, nemohl jsem si nepovšimnout jeho údivu: zdálo se mi, že v jeho odpovědi zazněla úcta k mým technickým znalostem. Uvědomil jsem si, že bych mu ale asi těžko vysvětloval, kde jsem k těmto znalostem přišel. Na druhou stranu jsme já i můj syn prožili tuto jízdu jinak, úplně nově. Oba jsme měli hlubokou úctu k tomu, jak profesionálně dokázal náš strojvůdce vést stroj i v deštivém kluzkém terénu. Našemu obdivu se není třeba divit - vždyť kolikrát jsme sami měli problémy zastavit i na suchém nádraží! Uvědomil jsem si ale ještě jednu věc: ne všechny znalosti musí být dnes přijímány s úctou. Možná až nebezpečná by v dnešní době mohla být odborná diskuse postavená na znalostech získaných z podobného produktu: Flight Simulatoru... A to je také důvod, proč doporučuji všem čtenářům Chipu Microsoft Train Simulator. Je to přece jen bezpečnější, a navíc - jsou to vláčky! Jiří Donát Microsoft Train Simulator Softwarové vláčky. Systémové požadavky: multimediální PC minimálně s Pentiem II 266 MHz a 4 MB 3D video akcelerátorem nebo Pentium 350; 32 MB RAM pro Windows 9x a Me, 64 MB pro Windows 2000, 1,5 GB kapacity pevného disku pro plnou instalaci Cena: 1799 Kč bez DPH