Vß₧enφ hostΘ, milφ p°ßtelΘ,

cht∞l bych dnes promluvit mimo jinΘ o pot°ebnosti studu.

V₧dycky kdy₧ vstupuji do t∞chto mφst, a¥ ji₧ je to m∞sto Terezφn jako b²valΘ ghetto Φi Malß pevnost jako v∞zenφ pra₧skΘho gestapa, zmoc≥uje se mne cosi, co je sm∞sicφ tφsn∞ a ·cty.

Tφsn∞ zám²ch ₧iv²ch p°edstav, kterΘ zalid≥ujφ tyto prostory lidmi, p°edstφrajφcφmi ze vÜech sil, ₧e normßln∞ ₧ijφ, hrajφ divadlo, muzicφrujφ, milujφ se, aΦkoli ve skuteΦnosti myslφ na transport, Φekajφ na transport. ╚i tφsn∞ záp°edstav vyzßbl²ch postav ve v∞ze≥sk²ch mund∙rech, namaΦkan²ch na palandßch vácelßch starΘ terezißnskΘ pevnosti. VájednΘ zát∞ch postav si v₧dy p°edstavuji svΘho otce, VilΘma Pitharta. Strßvil ve zdech Kleine Festung n∞kolik m∞sφc∙ na rozhranφ let 1944 a 1945, ne₧ byl odsud p°evezen do koncentraΦnφho tßbora váDachau. Hned po vßlce m∞ sem p°ivedl jako malΘho kluka a jß jsem sem pak p°ivedl svΘ d∞ti.

┌ctu pak cφtφm ke vÜem t∞m, kte°φ tu spolu trp∞li a umφrali, p°iΦem₧ mo₧nß nejskryt∞jÜφ, nejintimn∞jÜφ, a proto nejt∞₧Üφ boj svßd∞li sátolik pochopiteln²m pokuÜenφm rezignovat. Tvß°φ vátvß° poni₧ovßnφ, hladu, a bolesti a smrti rezignovat na svoji lidskou d∙stojnost.

Tφse≥ a ·cta ve mn∞ se sklßdajφ vá·hrnn² pocit - pocit studu. Stud je, myslφm, velmi produktivnφ a p°itom nezastupiteln² pocit, i kdy₧ sánφm jen velmi neradi obcujeme, nato₧ sánφm setrvßvßme po delÜφ Φas vádialogu. Opravdov² stud nßs toti₧ p°ivßdφ kásamΘ podstat∞ lidstvφ jako káΦemusi nejen vzh∙ru se vzpφnajφcφmu, bo₧skΘmu, ale takΘ slabΘmu a v₧dy ohro₧enΘmu. Kdy₧ se stydφme, jsme mo₧nß nejvφce lidmi jako takov²mi a nejmΘn∞ ╚echy Φi N∞mci nebo Äidy, a vlastn∞ p°φsluÜnφky jak²chkoli ·₧eji definovan²ch skupin. Kdy₧ se n∞kdy v²jimeΦn∞ stydφme za to, ₧e jsme p°φsluÜnφky urΦitΘho nßroda, pak to ovÜem vytvß°φ silnΘ a tak pozitivnφ pouto, ₧e takovΘ nesvede ₧ßdnΘ nadÜenφ, ₧ßdnß lßska, nato₧ sentiment.

Je proto m²m nejhlubÜφm p°esv∞dΦenφm, ₧e je pot°eba obΦas se styd∞t, co₧ dokß₧eme nejspφÜe jen jako jednotlivci. P°edevÜφm proto, abychom koneΦn∞ ji₧ pochopili, ₧e nejsou nßrody p°edurΦenΘ káselhßnφ a na druhΘ stran∞ nßrody, kterΘ si mohou b²t jisty tφm, ₧e nikdy nesel₧ou. Nejsou nßrody zloΦinnΘ, ba ani nßrody sáv∞tÜφm sklonem ke zloΦin∙m ne₧ jinΘ, tak jako na druhΘ stran∞ nejsou nßrody prov₧dy imunnφ v∙Φi utrpenφ, Φi dokonce aktivnφmu pßchßnφ zla. Toto pauÜalizujφcφ myÜlenφ je p°φmo zá∩ßblovy kuchyn∞. Nenφ to ostatn∞ myÜlenφ, je to jen zp∙sob zoufßnφ, zoufßnφ ve snaze pochopit n∞co, co se mocn∞ vzpφrß pochopenφ. PauÜalizujφ v₧dycky lidΘ zoufalφ, znejist∞nφ, frustrovanφ, dezorientovanφ. Jenom rozΦilenφ lidΘ vyk°ikujφ äto oniô, aby p°i tom mohli ukazovat daleko od sebe.

Ve skuteΦnosti nenφ ₧ßdnß kolektivnφ vina, jsou jen konkrΘtnφ, smrtelnφ lidΘ sájejich individußlnφ odpov∞dnostφ, lidΘ, kte°φ mohou selhat a m∞li by to o sob∞ v∞d∞t. VÜichni m∙₧eme selhat a vÜichni bychom to o sob∞ m∞li v∞d∞t. Nenφ kolektivnφ viny, kolektivnφ odpov∞dnosti, a p°edevÜφm nenφ ₧ßdnΘ kolektivnφ odpov∞dnosti nßrod∙.

AvÜak prßv∞ po ka₧dΘ vßlce, po p°estßl²ch hr∙zßch, jsou lidΘ vystaveni v²jimeΦn∞ mocnΘmu pokuÜenφ uv∞°it, ₧e selhaly nßrody, a nikoli jen jednotlivφ lidΘ. Selhßvajφ-li toti₧ nßrody, selhßvajφ v₧dycky pochopiteln∞ ty druhΘ nßrody a to p°ece dßvß bßjeΦnou Üanci, abychom my, na rozdφl od tamt∞ch, byli definitivn∞ záobliga.

Ale to je p°esn∞ to, co vede kádalÜφm vßlkßm, kádalÜφm hr∙zßm: pocit sebespravedlnosti na jednΘ a pauÜßlnφ odsudky na druhΘ stran∞. Proto je dobrΘ p°ipustit si Φas od Φasu stud, pocit velmi lidsk², nezevÜeobecniteln², nep°φjemn∞ individußlnφ, ale vátomto smyslu ·Φinn∞ preventivnφ.

┌pornΘ spory o Φesko-n∞meckou Deklaraci se t²kaly a t²kajφ prßv∞ nßzoru, zda mohou b²t odpov∞dny nßrody? ╚i celΘ skupiny lidφ, definovanΘ n∞kter²mi spoleΦn²mi znaky? Mohou b²t jednotlivci trestßni za p°φsluÜnost kátakovΘ skupin∞?

P°ed dvaapadesßti lety se jen zdßlo, ₧e vßlka skonΦila. Dnes vφme, ₧e po°ßd jeÜt∞ nejsme u jejφho definitivnφho konce. Ta vßlka byla toti₧ p°φliÜ Üφlenß. Byla do tΘ doby nemyslitelnß, nep°edstavitelnß, dosavadnφ lidskou zkuÜenostφ, jazykem, kter² jsme se nauΦili, p°edstavivostφ, jφ₧ jsme a₧ do tΘ doby disponovali toti₧ p°φliÜ neuchopitelnß, ne₧ abychom sánφ mohli b²t dodnes hotovi.

Kátomu vÜemu jeÜt∞ takΘ naÜe pam∞¥ selhßvß, váneposlednφ °ad∞ váboji se Üpatn²m sv∞domφm, kterΘmu se brßnφme, proto₧e se nßm nechce styd∞t se. Komu by se cht∞lo?

P°ed n∞kolika lety Moskva oficißln∞ p°iznala, ₧e vrahovΘ záKatynu m∞li sov∞tskΘ, a nikoli n∞meckΘ uniformy. Francouzi se se zpo₧d∞nφm n∞kolika desetiletφ opatrn∞ pouÜt∞jφ do problΘmu masovΘ kolaborace. Lanzmann∙v film èoah ukazuje sánemilosrdnou ·pornostφ, jak obyΦejnφ, jinak jist∞ hodnφ a bohabojnφ lidΘ, ₧ijφcφ váokolφ Osv∞timi a dalÜφch vyhlazovacφch tßbor∙, p°inejlepÜφm necht∞li v∞d∞t, co se d∞je za ploty t∞chto tßbor∙ záostnatΘho drßtu a p°inejhorÜφm spolupracovali sáobsluhovateli on∞ch tovßren na smrt. èv²carÜtφ bankΘ°i a₧ pod tφhou d∙kaz∙ zaΦφnajφ p°ipouÜt∞t, ₧e banky vátΘto okßzale neutrßlnφ zemi solidnφho blahobytu udr₧ovali obchodnφ styky sánacisty, a ₧e tedy nenφ vylouΦeno ₧e zlato ve Üv²carsk²ch bankßch pochßzφ mimo jinΘ takΘ zát∞l ob∞tφ Mengeleho a jeho pomocnφk∙. Vá╚eskΘ republice zaΦaly orgßny ΦinnΘ vátrestnφm °φzenφ proÜet°ovat - zápodn∞tu, kter² jsem takΘ jß podepsal -, zda vákoncentraΦnφch tßborech pro obΦany romskΘ a sintskΘ nßrodnosti Lety u Pφsku a Hodonφn u KunÜtßtu nedochßzelo kátrestn²m Φin∙m genocidy, a to tentokrßte Φesk²ma rukama.

O poslednφ vßlce budeme moci °φci, ₧e skuteΦn∞ skonΦila, a₧ kdy₧ budou odhaleny poslednφ zloΦiny, a₧ kdy₧ budou potrestßni poslednφ zloΦinci, a₧ kdy₧ budou vyrovnßny poslednφ ·Φty. Jinak °eΦeno, musφme poΦφtat sátφm, ₧e my, naÜe generace se konce tΘto vßlky vátomto smyslu nedoΦkß. Jak ale ₧φt sávßlkou, kterß nekonΦφ? Sávßlkou, kterou prost∞ nenφ válidsk²ch silßch skonΦit?

Paradoxn∞ tak, ₧e je t°eba p°ed nφ nikoli utφkat do zapomn∞nφ, ale stav∞t si ji Φas od Φasu p°ed sebe, pohlΘdnout jφ tvß°φ vátvß°, tak jak to Φinφme dnes na tomto mφst∞. Vystavit se nßporu siln²ch pocit∙ a kde je to na mφst∞, nebrßnit se ani pocitu studu. To je v²zva, kterou bychom nem∞li oslyÜet t°eba váletech u Pφsku. Ano, prßv∞ tam, kde dnes stojφ obrovsk² vep°φn, snad aby i sv²m pachem nßs odhßn∞l od mφsta, kde by bylo t°eba stßt a mlΦet. Osobn∞ poci¥uji stud takΘ p°ed zdejÜφ neochotou vracet ₧idovsk² majetek a p°ed neschopnostφ odÜkodnit ob∞ti nacismu.

Definitivnφ konec vßlky uspφÜφme p°edevÜφm tφm, ₧e pochopφme, ₧e na zaΦßtku jsou v₧dycky pauÜalizujφcφ soudy o Äidech, o Cikßnech, o Slovanech, o ╚eÜφch, ale i o N∞mcφch, o Rusech... SlyÜφme ty soudy dnes znovu a majφ op∞t podobu v²k°ik∙ dokonce u₧ i na ve°ejn²ch mφstech, v²k°ik∙, provßzen²ch pa₧emi vztyΦen²mi kánacistickΘmu pozdravu.

Nejen odpov∞dnost a vina nejsou, nesmφ b²t kolektivnφ, nelze je pauÜalizovat. TakΘ ob∞¥mi byli konkrΘtnφ lidΘ sáneopakovateln²mi osudy. Nem∙₧eme z∙stat u toho, ₧e se vázastoupenφ stßtnφk∙ vzßjemn∞ omlouvßme jak²msi mno₧inßm vesm∞s ji₧ mrtv²ch ob∞tφ. Je to asi lepÜφ ne₧ nic, ale je vátakovΘ praxi takΘ kus povrchnosti a pokrytectvφ tΘto relativistickΘ, prΘzentistickΘ doby. Ostatn∞ omluvit se lze nejspφÜe jen jednou, pak nastßvß nezadr₧itelnß devalvace slov.

Mluvφm tu o individußlnφm odÜkodn∞nφ naÜich ob∞tφ nacismu, ob∞tφ ₧idovsk²ch, Φesk²ch, romsk²ch. Mluvφm prßv∞ o tom odÜkodn∞nφ, kterΘho se ob∞tem ₧ijφcφm u nßs Φi jejich poz∙stal²m nedostalo. Je to velik² dluh obou stran, i kdy₧ nechci popφrat dobrou v∙li i konkrΘtnφ ·silφ váposlednφch sedmi letech na stran∞ ΦeskΘ. P°es vÜechna jednßnφ a dohody, a nakonec i p°es Deklaraci, z∙stalo u zßlohy, vyplacenΘ ob∞tem zározpoΦtu ╚eskΘ republiky a u nabφdky zase jen pauÜßlnφ sumy pro pauÜßln∞ vymezenΘ ob∞ti várßmci spoleΦnΘ nadace, zvanΘ Φesko-n∞meck² Fond budoucnosti. Jakkoli vysokß m∙₧e b²t takovß suma, z∙stane v₧dy zcela neosobnφ, i kdy₧ za nφ bude jednou postaven ten nejluxusn∞jÜφ starobinec, ovÜem u₧ jen pro poslednφ desφtky p°e₧il²ch. Tady ale jde p°ece o n∞co jinΘho ne₧ o penφze, o jejich celkovou v²Üi: jde o imperativ nedvojznaΦnΘho uznßnφ prßv∞ osobnφho rozm∞ru utrpenφ. T²rali, muΦili a vra₧dili konkrΘtnφ lidΘ, t²rali, muΦili a vra₧dili zase jen konkrΘtnφ lidi. Kdy₧ vÜechno svedeme na mno₧iny, na ideologie, systΘmy re₧imy a stßtnφ maÜinerie, p°iznßme jim i pro p°φÜt∞ v∞tÜφ sφlu, ne₧ jakou budeme sáto kontrolovat.

Nemyslφm si ale, ₧e je t°eba dßle jeÜt∞ vyjednßvat individußlnφ odÜkodn∞nφ od n∞meckΘ strany, znovu a znovu se jej do₧adovat. Co je ovÜem, myslφm si, t°eba, to je energicky vyjednat souhlas sátφm, ₧e individußlnφ odÜkodn∞nφ budou Φeskou stranou vyplacena záΦßsti Φesko-n∞meckΘho Fondu budoucnosti, t°eba formou p°ilepÜenφ kád∙chod∙m. Ka₧d² den p°ece odchßzejφ ze ₧ivota dalÜφ a dalÜφ lidΘ, kter²ch se to t²kß.

Jsme takΘ dlu₧ni vnΘst do celΘ tΘto kauzy jasnΘ a ostrΘ sv∞tlo: jak to bylo, od roku 19945 do souΦasnosti, jak a proΦ se stalo, ₧e prßv∞ ob∞ti nacistickΘho nßsilφ zá╚eskΘ republiky odÜkodn∞ni nebyly? Rßd bych dopomohl kátomu, aby vedle sebe nadßle neexistovaly odliÜnΘ v²klady tohoto jinak velmi znepokojujφcφho rezultßtu.

Vß₧enφ p°ßtelΘ, vzßcnφ hostΘ, druhß sv∞tovß vßlka dozn∞la p°ed dvaapadesßti lety. Tehdy vÜak skonΦila jen na bojiÜtφch. Válidsk²ch hlavßch, válidsk²ch duÜφch neskonΦφ, dokud se nezbavφme poslednφch zbytk∙ neosobnφch, generalizujφcφch soud∙ o t∞ch druh²ch, jako₧ i o nßs.

Nßrodnφ h°bitov váTerezφn∞ je mφsto, kde je p°φle₧itost p°ipomφnat si osobnφ rozm∞r odpov∞dnosti a viny, prßv∞ tak jako osobnφ rozm∞r utrpenφ. PokraΦujme vátradici terezφnsk²ch tryzen, nebo¥ riziko vytrßcenφ se osobnφho rozm∞ru vÜeho toho, co vedlo káposlednφ vßlce, jako₧ i toho, jakΘ utrpenφ p°inesla, se zv∞tÜuje rok od roku.

Up°φmn∞ d∞kuji zátohoto mφsta vÜem, kte°φ se starajφ, aby pam∞¥, toto dnes nep°φliÜ ₧ßdanΘ zbo₧φ, se nevytratila docela. D∞kuji Vßm vÜem, kte°φ jste sem dnes p°iÜli poklonit se ob∞tem, kter²m m∙₧eme prosp∞t u₧ jen tφm, ₧e nedovolφme, aby se zánich stala mno₧ina ob∞tφ.

Nedopus¥me, aby minulß vßlka pokraΦovala tφm, ₧e se zákonkrΘtnφch lidφ stanou abstraktnφ mno₧iny lidφ a ty pak znovu a znovu budou novΘ generace klßst proti sob∞. Nech¥ Nßrodnφ h°bitov váTerezφn∞, jako₧ i Pamßtnφk Terezφn z∙stanou hrßzφ proti lidskΘmu sklonu zapomφnat, proti lidskΘmu pokuÜenφ zevÜeobec≥ovat, proti lidskΘ pot°eb∞ vnφmat sv∞t jako Φernobφl² obraz bojiÜt∞ dobr²ch proti zl²m.

╚eÜi, N∞mci, ÄidΘ, RomovΘ, hle∩me si dnes do oΦφ jako konkrΘtnφ lidΘ, jako jednotlivci, jako osoby. Nedopus¥me, aby nad nßmi kdy znovu zφskaly vrch neosobnφ systΘmy, re₧imy, stßtnφ maÜinerie, ideologie.

Hle∩me si tu do oΦφ jako lidΘ, kte°φ dokß₧φ vzpomφnat, litovat, omlouvat se. A takΘ se styd∞t, kdy₧ je za co.

Na prvnφm i na poslednφm mφst∞ vÜak vzdejme Φest pamßtce vÜech t∞ch, kte°φ tu bez hany zem°eli. Tedy t∞ch, kte°φ by se nikdy nem∞li stßt bezejmenn²mi, nikdy ₧ßdnou mno₧inou.

Zkusme - zkusme se podφvat do oΦφ i jim.

Petr Pithart