Projev p°i p°φle₧itosti p°ipomenutφ
PRAÄSK╔ KV╠TNOV╔ POVST┴N═ r. 1945
5. kv∞tna 1998, ╚esk² rozhlas
Stojφme p°ed budovou, kterß je ji₧ symbolem. ╚eÜi, MoravanΘ a SlezanΘ museli ve sv²ch d∞jinßch nejednou bojovat za svobodu, kterß v₧dycky takΘ znamenß svobodu slova. A ji₧ dvakrßt v poslednφch desetiletφch, kdy₧ bylo nejh∙°e, seb∞hli se lidΘ prßv∞ p°ed budovu rozhlasu, aby ji brßnili.
Odtud, z tΘto budovy, 5. kv∞tna 1945 oznßmila ╚NR, ₧e se za dosud nep°φtomnou vlßdu zvanou koÜickou ujφmß vlßdy v zemi. V duchu tohoto provolßnφ k nßrodu pak takΘ organizovala a koordinovala povstßnφ ΦeskΘho lidu. To zaΦalo toho dne spontßnn∞ zdaleka ne jen v Praze. Zßhy se prßv∞ budova rozhlasu stala mφstem, o kterΘ se bojovalo. Padla tu pak °ada bojovnφk∙. N∞meckß armßda po tΘ, co tu jeÜt∞ staΦila vra₧dit civilisty, Prahu opustila, vlßda z KoÜic p°ijela o p∞t dnφ pozd∞ji, 10. kv∞tna 1945. KoÜic. Vzßp∞tφ se ukßzalo, ₧e nehodlß splnit slib, kter² d°φve dala, ₧e toti₧ do sebe zahrne p°edstavitele domßcφho odboje.
T°φda, ve kterΘ budova rozhlasu stojφ, se pak p°ejmenovala z prvorepublikovΘ Fochovy na lidov∞demokratickou Stalinovu. Tento posun jmen mß svou krutou logiku i symboliku. Povstßnφ ΦeskΘho lidu bylo pak po desetiletφ takΘ naÜφ vlastnφ skepsφ bagatelizovßno, Φφm₧ jsme bezd∞Φn∞ vyÜli vst°φc nikoli ΦeskΘ st°φzlivosti a sebekritiΦnosti, jak jsme se domnφvali, ale tlaku Moskvy, kterß si kv∞tnovΘ povstßnφ, organizovanΘ ╚eskou nßrodnφ radu, nep°ßla. Prost∞ proto, ₧e neprobφhalo pod jejφ kontrolou. Nep°ßla si ovÜem ₧ßdnΘ povstßnφ, tedy ani povstßnφ VarÜavan∙ Φi Slovßk∙.
Krßtk² a truchliv² p°φb∞h pßdu naÜφ povßleΦnΘ demokracie, kter² definitivn∞ konΦφ ·norem 1948, zaΦφnß tak doslova ji₧ v prvnφch hodinßch po skonΦenφ vßlky, kdy si politikovΘ z Moskvy i Lond²na bez odporu nechali vnutit moskevskou v∙li a jako v jedinΘ povßleΦnΘ evropskΘ zemi nezahrnuli do svobodnΘ vlßdy domßcφ odbojß°e. Politika°enφ ji₧ tehdy zvφt∞zilo nad odpov∞dnou politikou.
Budova, p°ed kterou stojφme, je toho sv∞dkem a lidΘ, kte°φ tu padli, byli muΦednφky tΘto prvnφ povßleΦnΘ porß₧ky, kterou jsme pochopili a₧ kdy₧ bylo pozd∞.
Dovolte mi jednu osobnφ vzpomφnku. Po t°iadvaceti letech jsem odtud mluvil k v²roΦφ osvobozenφ. Svß slova jsem adresoval takΘ do Moskvy. Prßv∞ 9. kv∞tna 1968 jsem v polednφch Äiv²ch slovech varoval p°ed tφm, ₧e by se p°ed ╚eskoslovensk²m rozhlasem mohly znovu objevit tanky. Stalo se. A op∞t tato budova sv∞dΦila a op∞t tu lidΘ padli mrtvφ na dla₧bu.
O Φem sv∞dΦila? ProΦ tu znovu padli mrtvφ na dla₧bu?
Sv∞dΦila o tom, ₧e svoboda slova nenφ samoz°ejmostφ, kterß se dß koupit n∞kde na trhu Φi p°edplatit na leasing. Dla₧bu skrßp∞la krev, proto₧e svoboda zem∞ nenφ nikdy jistß, nikdy se neobejde bez peΦliv∞ bd∞losti, p°eΦasto se neobejde ani bez ob∞tφ.
╚est pamßtce t∞ch, kte°φ tu padli. Padli na mφst∞, kterΘ za ob∞ti stojφ. NßÜ ╚esk² rozhlas je mnohem, mnohem vφce ne₧ technickΘ za°φzenφ. Je to jeden ze symbol∙ svobody, kterou nßm ₧ßdn² cizφ zachrßnce Φi osvoboditel nikdy definitivn∞ nezaruΦφ.
Jsme tu dnes op∞t, tentokrßte na starΘ dobrΘ VinohradskΘ t°φd∞ proto, abychom si to p°ipomenuli. Abychom vzdali Φest mrtv²m, kte°φ to v∞d∞li. Aby na to naÜi ₧ivφ lidΘ nikdy v budoucnosti nezapomφnali.