P°edem dneÜnφho dφlu se musφm Φtenß°∙m omluvit, ₧e minule slibovanΘ pokraΦovßnφ tΘmatu "Knihy odnikud" si p°eΦtete a₧ p°φÜt∞. Snad se vßm ale budou i dneÜnφ zßhady lφbit. Z velmi zajφmavΘ knihy Rainera Holbeho "Neuv∞°itelnΘ p°φb∞hy" jsem vybrala n∞kolik autenticky vyprßv∞n²ch p°φhod lidφ, kte°φ pro₧ili n∞co velmi neobvyklΘho. Zde tyto p°φb∞hy mßte...

URIHO HLAS

Bylo jedno b°eznovΘ sobotnφ dopoledne. I o tomhle vφkendu jsem si jako v₧dycky zapnula rßdio, abych si na RTL poslechla "Neuv∞°itelnΘ p°φb∞hy". Ve skuteΦnosti jsem skeptick² Φlov∞k a mnohΘ z toho, o Φem se v serißlu vyprßv∞lo, nejsem s to prost∞ pochopit - jasnovidectvφ, p°enßÜenφ myÜlenek... Hodφ se tohle vÜechno jeÜt∞ do naÜφ osvφcenΘ doby?
Ale jist∞, ty p°φb∞hy jsou ka₧dopßdn∞ fantastickΘ. Tu sobotu hovo°il moderßtor Rainer Holbe a parapsycholog Elmar Gruber o psychokinezi, tedy o schopnosti lidskΘho ducha p∙sobit na hmotu. Dobr²m p°φkladem je nap°iklad Ruska Kulaginovß, kterß silou sv²ch myÜlenek dokßzala pohybovat p°edm∞ty na stole - zapalovaΦe se pohybujφ, jako by je dr₧ela ruka n∞jakΘho ducha, a krabiΦky sirek se p°emis¥ujφ sem a tam. Jako "mistra psychokineze" pak oba moderßto°i p°edstavili Izraelce Uriho Gellera. Pouze svou vlastnφ v∙lφ je ·dajn∞ schopen oh²bat vidliΦky a no₧e a dßvno porouchanΘ hodiny op∞t uvßdφ do chodu. Rozhlasov²m posluchaΦ∙m bylo jednou umo₧n∞no se na jednom pokusu podφlet.
Byla jsem zv∞davß, a tak jsem svΘ Φty°letΘ dce°i Saskii, kterß prßv∞ sed∞la na koberci a hrßla si, vtiskla do ruky kßvovou l₧iΦku. Jß jsem si vzala vidliΦku. Z rßdia zn∞la tichß hudba. M∞li jsme se uvolnit, nabßdal nßs n∞jak² hlas. M∞l zvlßÜtnφ cizφ p°φzvuk. Byl to hlas Uriho Gellera.
"Jsi klidn² a uvoln∞n², nic z tv²ch ka₧dodennφch starostφ t∞ nezat∞₧uje. A vÜe, co se m∙₧e uskuteΦnit, se takΘ uskuteΦnφ," slyÜela jsem, jak potom °φkß. "Jsi nynφ na stop∞ jednomu z tajemstvφ ₧ivota. PoznßÜ toti₧, jak silnΘ mohou b²t myÜlenky a jak je d∙le₧itΘ, ₧e si to uv∞domujeÜ!"
Saskia si hrßla s l₧iΦkou, jß jsem lehce svφrala vidliΦku v ruce. "Sv²mi myÜlenkami se m∙₧eÜ zm∞nit a sv²mi dobr²mi myÜlenkami zm∞nφÜ cel² sv∞t," prohlßsil Uri v rozhlase.
A¥ to znφ sebenepravd∞podobn∞ji, cφtila jsem, jak je stßle vφce potlaΦovßn m∙j kritick² rozum a jak se pln∞ soust°edφm na hudbu a na klidn² hlas toho mu₧e z Izraele.
"Je to nejb∞₧n∞jÜφ v∞c na sv∞t∞, ₧e pouh²mi sv²mi myÜlenkami m∙₧eÜ oh²bat kov. P°eje∩ te∩ dv∞ma prsty p°es vidliΦku, n∙₧ nebo klφΦ. A p°enßÜej svou energii na tento kov, mysli na to, ₧e ho svou v∙lφ m∙₧eÜ zm∞nit. Je to ta nejsamoz°ejm∞jÜφ zßle₧itost na sv∞t∞, ₧e se tyhle p°edm∞ty oh²bajφ. ┌pln∞ jemn∞ je t°i a v duchu si vybavuj: Ohni se, ohni se, ohni se!"
SlyÜela jsem Uriho hlas z velkΘ dßlky. A najednou jsem ucφtila, ₧e je mi po°ßdnΘ horko. M∙j obliΦej doslova sßlal, a kdy₧ jsem se podφvala na vidliΦku, tak se jejφ bodce navzßjem propletly, skoro jako kytice chrp, kterΘ Φlov∞k nepat°iΦn∞ svßzal. Saskia mi ve stejnou chvφli hrd∞ ukßzala dva kusy l₧iΦky. Hned za svou spodnφ Φßstφ se jednoduÜe zlomila.
Jak jsem °ekla, jsem skeptick² Φlov∞k a jako uΦitelka se zßsadn∞ sna₧φm stßt ob∞ma nohama na zemi. Ale toho rßna zφskal m∙j sv∞tov² nßzor p°inejmenÜφm trhlinu.
Poslouchala jsem jeÜt∞ chvφli ten po°ad. Telefonicky se ohlßsili lidΘ, kte°φ pro₧ili n∞co podobnΘho jako jß. Kdyby p°ede mnou nele₧ela zlomenß l₧iΦka a ohnutß vidliΦka, tak bych je poklßdala za Üpr²ma°e...

Marion H.Merzigovß

Oh²bat l₧iΦky a vidliΦky silou myÜlenek? To je p∞knß blbost, pomyslela jsem si. PorouchanΘ hodiny ₧e se zase rozb∞hly? Mn∞ to prost∞ nedßvalo ₧ßdn² smysl. Ale proto₧e v mojφ Üperkovnici le₧ely dvoje starΘ nßramkovΘ hodinky, kterΘ vypustily ducha u₧ p°ed n∞kolika lety, rozhodla jsem se, ₧e je probudφm k ₧ivotu.
Bylo to odvß₧nΘ rozhodnutφ, proto₧e jsem v podstat∞ v∙Φi t∞mto nevysv∞tliteln²m postup∙m znaΦn∞ skeptickß. Ve svΘm nßzoru jsem se utvrdila, kdy₧ oboje hodinky b∞hem experimentu, kter² vysφlali v rozhlase, nejevily ₧ßdnΘ znßmky toho, ₧e by cht∞ly vyjφt vst°φc mΘmu p°ßnφ.
Kdy₧ jsem ale odpoledne vzala oboje hodinky jeÜt∞ jednou do ruky, nev∞°ila jsem sv²m oΦφm - jedny b∞₧ely krßsn∞ p°esn∞. Ty druhΘ si dßvaly jeÜt∞ na Φas. AvÜak v ned∞li rßno se rozb∞hly takΘ.
Nejprve m∞ to velmi zarazilo a cht∞la jsem si poΦkat, jesli se mi to nßhodou jenom nezdß. Ale i za t°i dny ty hodinky tikaly stßle stejn∞ nadÜen∞ jako p°edtφm. Uriho pokus se tedy vyda°il...

Anneliese Verhulsdonkovß

TakovΘ v∞ci jako oh²bßnφ vidliΦek silou myÜlenek jsem vlastn∞ poklßdal za naprost² nesmysl. P°esto jsem si vzal do ruky dßmskΘ nßramkovΘ hodinky, kterΘ u₧ dlouho le₧ely v zßsuvce. Bude legrace, pomyslel jsem si.
Kdy₧ z rßdia zazn∞l hlas Uriho Gellera, t°el jsem hodinky dv∞ma prsty a siln∞ jsem se soust°edil: "Tak se zase rozb∞hn∞te, zaΦn∞te zase tikat!"
Dodnes to nemohu pochopit. Asi za p∙l minuty zaΦaly hodinky tikat, ani₧ bych je p°edtφm natahoval. Po°ßd jsem si je p°iklßdal k uÜφm. Tikajφ dodnes.

Ernst Heinze

STAR▌ MUÄ

PoprvΘ jsem ho potkala roku 1944 v Berlφn∞, kdy₧ mi bylo patnßct. T∞₧ko by se naÜel den, kdy bomby spojeneckΘho letectva nerozsΘvaly strach a hr∙zu. Letadla nemilosrdn∞ shazovala sv∙j smrtφcφ nßklad nad hlavnφm m∞stem tehdejÜφ n∞meckΘ °φÜe.
Chodila jsem na obchodnφ akademii. Nikdy na ten °φjnov² den nezapomenu. Pronikav² jekot sirΘn znovu oznßmil smrt a hr∙zu. NßÜ °editel rozhodl, ₧e menÜφ d∞ti poÜle p°i poplachu do sklepa, kter² slou₧il jako ochrann² kryt, ale kter² nepostaΦoval k tomu, aby se v n∞m schovali vÜichni ₧ßci. Ti starÜφ se tedy museli spokojit s provizornφm ·krytem.
Sp∞Ün∞ jsme si sbalili Ükolnφ pot°eby, vylekanφ nenadßl²m jekotem sirΘn. StaΦil jeden neopatrn² hmat a vÜechny moje knihy a seÜity spadly na zem. Chvatn∞ jsme se pokouÜela zase vÜechno sebrat a mezitφm moji spolu₧ßci u₧ utφkali ze t°φdy. Z∙stala jsem tam sama. Cφtila jsem kolem sebe klid a najednou jako by ze mne spadl vÜechen strach. Po liduprßzdnΘ chodb∞ proti mn∞ krßΦel star², shrben² mu₧, kter² si mne prohlΘdl zvlßÜtn∞ podmaniv²m pohledem. Co tu mohl jenom chtφt? Bezd∞Φn∞ jsem z∙stala stßt. Kdy₧ jsem se ho cht∞la zeptat, co tu hledß a jestli bych mu n∞jak nemohla pomoci, zniΦehonic zmizel. U₧ bylo moc pozd∞ na to, abych dob∞hla do ·krytu, a tak jsem si to namφ°ila k t∞m mladÜφm do protileteckΘho sklepa. To bylo moje Üt∞stφ, proto₧e za n∞kolik minut byl provizornφ ·kryt rozbombardovßn leteck²mi minami. Jeden z t∞₧Üφch ·tok∙ zniΦil berlφnskou m∞stskou Φtvr¥ Zehlendorf. Pod troskami provizornφho ·krytu naÜlo svou smrt vÜech devadesßt spolu₧ßk∙. Kdyby m∞ ten star² mu₧ nezdr₧el, bylo by jich jednadevadesßt.
Nedlouho p°ed koncem vßlky jsem se probudila uprost°ed noci. Proto₧e jsem u₧ nemohla usnout, rozhodla jsem se, ₧e se u₧ te∩ zastavφm u peka°e pro chleba. P°es den bylo n∞kdy skoro nemo₧nΘ, abych si obstarala n∞co k jφdlu, proto₧e hloubkovφ letci bez vßhßnφ ost°elovali vÜechny lidi, kte°φ se odvß₧ili ze sv²ch dom∙. Tajn∞ jsem se oblΘkla. Kdy₧ jsem cht∞la vyjφt z domu, ztuhla mi krev v ₧ilßch. Star² mu₧ znovu stanul p°ede mnou. Okam₧it∞ jsem si vybavila naÜe prvnφ setkßnφ. Rozechv∞le jsem vb∞hla zpßtky do bytu. Kdy₧ jsem se jeÜt∞ na schodech otoΦila, u₧ tam nebyl.
Krßtce nato vypuklo p°ed pekßrnou peklo: p°φmo p°ed vchodem vybuchla ruskß bomba. SmrtelnΘ v²k°iky lidφ mi dodnes zn∞jφ v uÜφch.
Vßlka koneΦn∞ skonΦila. LidΘ se pomalu vzpamatovßvali z nouze a zoufalstvφ. Vdala jsem se. VzruÜenφ tΘ ÜφlenΘ doby opadßvalo.
P∞knou °ßdku let po straÜliv²ch udßlostech v Berlφn∞ jsem si s mu₧em vyjela na dovolenou do Eifelu. Byl nßdhern² letnφ den. Zdßlo se, ₧e vÜude vlßdne naprost² klid.
Na ·zkΘ silnici uprost°ed jednΘ nßhornφ ploÜiny se proti nßm znenadßni objevil ₧eb°i≥ßk, ta₧en² kon∞m. Nev∞°ila jsem sv²m oΦφm. Minulost se znovu zaryla do mΘho v∞domφ. Na kozlφku vedle n∞jakΘho rolnφka sed∞l ten sta°ec. A stejn∞ jako p°i obou p°edchßzejφcφch setkßnφch se na m∞ dφval neochv∞jn∞ a podmaniv∞. Jako v transu jsem poprosila mu₧e, aby okam₧it∞ zastavil. Jen co jsme ₧eb°i≥ßk minuli, zastavili jsme na krajnici. Pak se nad nßmi ozval pronikav² pφskot! Ho°φcφ letadlo se v ohnivΘm pruhu z°φtilo nedaleko od nßs p°φmo na vozovku. Trosky tryskovΘ stφhaΦky se rozlΘtly daleko do okolnφch polφ. Kdy₧ jsme bledφ hr∙zou vystoupili z auta, spat°ili jsme za nßmi i rolnφka, kter² m∞l plnΘ ruce prßce, aby uklidnil kon∞. Ten star² mu₧ vÜak i tentokrßt zmizel...

Sigrid Kistenmacherovß

VYKLADA╚KA KARET

Poka₧dΘ, ne₧ zaΦφnßm vyprßv∞t tenhle p°φb∞h, dßvßm jasn∞ na srozum∞nou, ₧e sßm tomu, co tu budu za chvilku vyprßv∞t, nejsem s to prost∞ uv∞°it, a p°esto vφm ·pln∞ p°esn∞, ₧e se to tak stalo a ₧e nep°idßvßm a nevynechßvßm nic, co by mohlo b²t d∙le₧itΘ. MystickΘ p°φb∞hy nejsou zrovna m∙j Üßlek Φaje, i kdy₧ jinak historky vyprßvφm straÜn∞ rßd.
Bylo to poΦßtkem roku 1950, naÜe rodina bydlela v malΘm m∞steΦku Garding na poloostrov∞ Eiderstedt v Severnφm Frφsku. ╪ada rodin, uprchlφci stejn∞ jako domorodci, ₧ila s nßmi ve velkΘm patricijskΘm dom∞ Na tr₧iÜti 1, kterΘmu se °φkalo Worpel∙v d∙m, proto₧e ho poΦßtkem 17.stoletφ nechal zbudovat jak²si doktor Worpel. D∙m byl pamßtkov∞ chrßn∞n a stal se symbolem m∞sta. Pozd∞ji, kdy₧ u₧ jsme se odud dßvno odst∞hovali, se m∞stsk² magistrßt rozhodl, ₧e tenhle nßdhern² d∙m nechß strhnout. Od tΘ doby jsem si musel zvyknout na to, ₧e v dneÜnΘ dob∞ se prost∞ tkahle zachßzφ se stavebnφmi pamßtkami a symboly.
Bydleli jsme tedy v tom dom∞ a naproti, p°es velkou chodbu, ₧ila rodina, jejich₧ dcera byla stejn∞ starß jako moje nejstarÜφ sestra. Ob∞ d∞vΦata svazovalo tak ·zkΘ p°ßtelstvφ, ₧e je vÜichni poklßdali za nerozluΦitelnΘ. Ob∞ chodila v nedalekΘm m∞steΦku Tonning na st°ednφ Ükolu. Jako dojφ₧d∞jφcφ ₧ßkyn∞ musely dvanßctikilometrovou trasu Garding-Tonning jezdit vlakem. Ob∞ dφvky m∞ly v b°eznu p°ijmout konfirmaci a u₧ se na to moc t∞Üily.
Ve stejnΘ dob∞ ve Worpelov∞ dom∞ bydlela p°φmo v podkrovnφ mφstnosti starß ₧ena, takΘ uprchlice. CelΘ °ad∞ nßjemnφk∙ v dom∞ vyklßdala karty a °φkalo se o nφ, ₧e jejφ p°edpov∞di se a₧ neuv∞°iteln∞ Φasto vyplnily. M∞la podle vÜeho druhou tvß°, to je n∞co, v co moje matka, kterß v₧dy m∞la sklon k mystice, tak rßda v∞°ila.
Ta starß ₧ena byla vytßhlß a vyzßblß, nosila po°ßd ΦernΘ Üaty a Φern² Üßtek na hlav∞, m∞la Üed² obliΦej, jeho₧ ochablß poko₧ka byla jakoby zbrßzd∞na hlubok²mi
vrßskami. Za t∞₧k²mi vφΦky byly tmavΘ, pichlavΘ oΦi. Jejφ ΦernΘ vlasy, kterΘ byly posetΘ Üed²mi prou₧ky, byly v₧dy upjaty svßzanΘ do drdolu. Na kostnat²ch rukou m∞la dlouhΘ prsty, jejich₧ ÜpiΦky byly na₧loutlΘ. To bylo tφm, ₧e straÜn∞ moc kou°ila - bez cigaret u₧ nemohla existovat a za svΘ vyklßdßnφ karet si takΘ nechßvala platit cigaretami.
Tak tedy moje matka, kterß sama nikdy nekou°ila, nakoupila cigarety, aby si tu a tam nechala od tΘ sta°eny p°edpov∞d∞t budoucnost, proto₧e Φasy byly tak zlΘ, ₧e budoucnost u₧ nutn∞ musela b²t jenom lepÜφ.
Kdy₧ sta°ena po dlouhΘm p°em²Ülenφ prohlßsila, ₧e na tento d∙m p°ijde mnoho neÜt∞stφ, smutku a slz, nechala to moje matka klidn∞ plavat s tφm, ₧e tento d∙m je p°ece dost velk² a ₧ije v n∞m hodn∞ rodin. Ne, a¥ jφ p°edpovφ jen pro nßs, pro naÜi rodinu. Sta°ena pak znovu vylo₧ila karty a pokusila se vyd∞lat si sv∙j Üßlek zrnkovΘ kßvy a svoje cigarety lepÜφmi a nad∞jn∞jÜφmi p°edpov∞∩mi.
Ute, moje nejstarÜφ sestra, dlouho huΦela do tΘ ₧eny, aby i jφ prozradila, jak to vypadß s jejφ budoucnostφ. Staa°ena dlouho mlΦela a pak prohlßsila: "PodnikneÜ cestu a nevrßtφÜ se." Pak si vzala svoje cigarety a zmizela.
Sestra o tom dlouze hovo°ila s matkou, co by to asi tak mohlo znamenat. Cesta sama o sob∞ se jφ samoz°ejm∞ moc zamlouvala, ale nikdo z nßs si neum∞l p°edstavit, proΦ by se nem∞la vracet.
A tak jsme sta°enu pφÜtφho dne znovu p°ivedli z jejφ podkrovnφ mφstnosti a znovu musela vylo₧it karty. Tentokrßt moje sestra cht∞la v∞d∞t, co dostane jako dar ke konfirmaci. NaÜe rodina byla chudß, a tak dßrky p°i konfirmaci pat°ily samoz°ejm∞ k t∞m nejd∙le₧it∞jÜφm zßle₧itostem.
Sta°ena vylo₧ila karty a po dlouhΘm p°em²Ülenφ °ekla sv²m pomo°ansk²m dialektem: "Kytky, d∞¥ßtko, dostaneÜ hodn∞ kytek." Sestra opßΦila, ₧e kv∞tiny se snad rozum∞jφ samo sebou, ale ₧e by u toho m∞ly b²t jeÜt∞ n∞jakΘ v∞ci. "Ne," trvala na svΘm staa°ena, "kytky, holΦiΦko, straÜn∞ moc kytek." "A co Anemusch?" zeptala se sestra, kterß tak °φkala svΘ p°φtelkyni, "co ta dostane?" "Kytky," opakovala sta°ena, "jenom kytky, spoustu kytek."
JeÜt∞ te∩ slyÜφm jasn∞ sirΘnu na hasiΦskΘ zbrojnici v Gardingu. Byl to zase jeden z t∞ch dn∙, kdy sestra se svou p°φtelkynφ jela po hodin∞ hudebnφ v²chovy do Tonningu. Sed∞li jsme u stolu a Φekali jsme na ni s veΦe°φ. SirΘna houkala, proto₧e vykolejil vlak. Byl to veΦernφ vlak z Tonningu. P°i nehod∞ zem°ely Φty°i mladΘ dφvky.
U₧ nikdy jsem nevid∞l tolik kv∞tin najednou jako tehdy. Byly to kv∞tiny na jejich hrobech.

Knut Kiesewetter

                                                                                     vybrala a upravila                                                                                          Bestie

Pou₧itß literatura:
Rainer Holbe - Neuv∞°itelnΘ p°φb∞hy (Horizont 1994)