Tuto knφ╛ku mi p∙jΦila mß dφvka. Nejprve jsem k nφ (ke knize) p°istupoval s jist²m despektem. Ilustrace Jaroslava Kerlese, kter² knihu obohatil sv²mi obrßzky, mßm spojenΘ s Dikobrazem a kreslen²mi vtipy. ZaΦetl jsem se do n∞kolika pasß╛φ. Nejprve mi nic ne°φkaly a knihu jsem odlo╛il na neurΦito. Byla to chyba, kterou jsem ale staΦil napravit. Kdy╛ jsem byl (jako ka╛d² podzim 87) nemocen, sßhl jsem po nφ. A zaΦetl se a prohlΘdl…
Vyprßv∞nφ o opravdu jednoduch²ch, v╣ednφch, obyΦejn²ch v∞cech, jako je pampeli╣ka, soused, kter² umφ bßjeΦnΘ steaky, sousedka, kterß mß strach z pavouk∙, Vßnocφch, dß se °φci, ╛e o v╣em. Z knφ╛ky d²chß takovß naslßdlß krßsa lidskosti. To, co cφtφm v╛dy, kdy╛ si p°eΦtu n∞co milΘho. TakovΘ vyznßnφ ╛ivota ╛ivotu a pro ╛ivot.
Ka╛dß pasß╛ obsahuje kousek n∞jakΘ moudrosti, kterß se musφ za╛φt, pro╛φt a zaznamenat. A kterou si mohu p°eΦφst. Kniha mi sv²m podßnφm p°ipomφnß trochu kßzßnφ v kostele (aΦ jsem na ╛ßdnΘm po°ßdnΘm nebyl). Ale takhle bych si ho p°edstavoval. P°φb∞h, kter² ukazuje cestu, omyly, krßsu bytφ i nebytφ. P°φb∞h, ze kterΘho se Φlov∞k n∞co dozvφ, a aΦ to mo╛nß po prvnφch °ßdcφch vypadß na °eΦi o niΦem, v╣e se nakonec v dobrΘ obrßtφ 87).
Snad ·ryvek vyjßd°φ lΘpe ne╛ jß to, co jsem se sna╛il °φct.
.M∞li jsme hrßt na obry, Φarod∞je a sk°φtky.
M∞l jsem na starosti asi osmdesßt sedmi a╛ desetilet²ch d∞tφ, zatφmco jejich rodiΦe si vy°izovali rodiΦovskΘ zßle╛itosti, a tak jsem to svoje hejno nahnal do shroma╛∩ovacφ sφn∞ kostela a vysv∞tlil jim pravidla. Je to hra kßmen, n∙╛ky, papφr ve v∞t╣φm m∞°φtku a je p°i nφ nutnΘ d∞lat jistß intelektußlnφ rozhodnutφ. Ale skuteΦn²m ·Φelem je d∞lat spoustu rßmusu a honit se s ostatnφmi kolem, a╛ nikdo nevφ, na Φφ stran∞ hraje ani kdo prohrßl.
Zorganizovat plnou mφstnost rozdovßd∞n²ch ╣kolßk∙ do dvou dru╛stev, vysv∞tlit zßklady hry, dosßhnout konsensu o tom, kdo pat°φ do kterΘho dru╛stva - to v╣echno nenφ nic snadnΘho, ale my to dφky dobrΘ v∙li dokßzali a mohli jsme zaΦφt.
Vzru╣enφ z honiΦky dosßhlo vrcholu a jß vyk°ikl: „Te∩ se musφte rozhodnout, co jste - OBR, ╚ARO╧EJ nebo SK╪═TEK!“
Zatφmco se skupinky ╣epotem horeΦn∞ radily n∞co m∞ zatahalo na kalhoty. Stojφ tam holΦiΦka, dφvß se nahoru na m∞ a znepokojen∞ se ptß tich²m hlßskem: „A kde majφ stßt mo°skΘ vφly?“
Kde majφ stßt mo°skΘ vφly?
DlouhΘ ticho. Velmi dlouhΘ ticho. „Kde majφ stßt mo°skΘ vφly?“ opakuju.
„Ano. Vφte, jß jsem mo°skß vφla.“
„Mo°skΘ vφly nejsou.“
„Ale jsou, t°eba jß jsem!“
Neum∞la si p°edstavit, ╛e by byla obr, Φarod∞j nebo sk°φtek. Znala svou kategorii. Mo°skß vφla. A necht∞la ze hry odejφt a postavit se ke st∞n∞, kde m∞li stßt pora╛enφ. Cht∞la se zapojit tam, kde vφly zapadnou do celΘho schΘmatu. Necht∞la se vzdßt d∙stojnosti a identity. Pova╛ovala za samoz°ejmΘ, ╛e pro mo°skΘ vφly je n∞kde mφsto a jß vφm, kde to je.
Tak tedy, kde majφ stßt mo°skΘ vφly? V╣echny „mo°skΘ vφly“ - v╣ichni ti, kte°φ se li╣φ, kte°φ nezapadajφ do normy a nevystaΦφ s nabφzen²mi p°ihrßdkami a ╣katulkami?
Odpov∞zte na tu otßzku a na tΘ odpov∞di m∙╛ete postavit my╣lenkov² sm∞r, zemi nebo cel² sv∞t.
A jakß byla moje odpov∞∩ v ten okam╛ik? Jednou za Φas °eknu p°esn∞ to, co je t°eba. „Mo°skß vφla se postavφ sem, hned vedle Mo°skΘho krßle!“ (Ano, hned tady, vedle krßlovskΘho ╣a╣ka, dodal jsem v duchu.)
A tak jsme tam stßli, dr╛eli se za ruce a sledovali houfy Φarod∞j∙, obr∙ a sk°φtk∙, jak se mφhajφ ve zmatenΘm vφru.
Mimochodem nenφ pravda, ╛e mo°skΘ vφly neexistujφ. Jß znßm alespo≥ jednu osobn∞. Dr╛el jsem ji za ruku.
.